Tohle mi připomnělo něco z Číny. Všechny hrůzy Kulturní revoluce nedokázaly zlomit rezistenci Mongolů a jiných severočínských menšin vůči sinizaci.Učenci psali do šuplíků a „obyčejní“ lidé tiše nadávali na režim a učili doma své děti vlastním jazykům. Uvolnění 80. let zdánlivě otevřelo šance pro návrat ke stavu před Kulturní revolucí. Období kolem tiananmenského masakru a po něm, které koincidovalo s naším převratem, bylo obdobím velkých plánů, rozechvělých nadějí, spravedlivého rozhořčení a jiných silných emocí. Vydávaly se šuplíkové knihy a intelektuální „přetlak“ se zhmotnil v řadě zásadních a dnes už klasických děl. Během několika let ale všechny pohltilo nadšení z „pokroku“, který ostatně nabral obrátky, o nichž se nám v Evropě nikdy ani nesnilo. Mladí, pomalu se měnící ve střední generaci, přestali mít kvůli vážným starostem bohatnutí čas na intelektuální zbytečnosti a jejich dorůstajícím dětem v tom shonu nikdo nestihl předat to, co bylo jednou ze základních morálních hodnot a smyslem snažení jejich prarodičů, totiž důležitost zachování vlastního národa uprostřed čínské většiny. A tak dnes, když okouzlení „pokrokem“ začíná dostávat trhliny a objevují se hlasy, které kult pokroku zpochybňují, se zároveň ukazuje, že je na mnoho věcí pozdě. Vše je v nové společnosti nastaveno tak, aby asimilace běžela sama a nejlepším využitím národních tradic se stávají „parky národních zvyků“, kde si mladí vydělávají předváděním tradičních písní, tanců a pohostinnosti čínským turistům....