Český měšťák a česká média ve volbách

Jan Černý

Parlamentní volby ukázaly manipulativní potenciál médií a českého měšťáka jako ideální cíl jejich manipulace.

Když jsem tu před týdnem psal, že volby jsou „zjevením“, netušil jsem, jak moc budu nad jejich výsledkem vyjeven já. Volby ze mě udělaly starého člověka — zbývá mi už jen nadávat na mládež, na počasí a na politiku. Bujné mládí zaujalo radostně a přitom uvědoměle pozici institucionalizovaného sobectví, antipolitické ustrojení českého měšťáka se definitivním odklonem od idejí a příklonem k tvářím a emocím ve volbě důstojného aristokrata a protofašistického spolku podnikatelů kolem jedné bezpečnostní agentury vybarvilo jako antidemokratické, islandská sopka s tím nevyslovitelným jménem způsobila věčný apríl; to je tedy život...

Útoky mých pravicových známých ohledně „strašlivého zadlužování“ a „hrozícího bankrotu“ jsem před volbami odrážel tvrzením, že rostoucí zadlužení z posledních dvou let vznikalo kombinací dvou přírodních katastrof — světové ekonomické krize a Miroslava Kalouska na postu ministra financí —, které už se po volbách nemohou znovu sejít. Mýlil jsem se. A ještě přibyla ta sopka.

×
Diskuse
June 1, 2010 v 9.18
pro ilustraci
Dnešní Blesk „informuje“ (ale přesně vzato in-formuje!) čtenáře o tom, že „milenky stáhly Topolánka a Paroubka do propasti“.

Mimočítanková četba k tématu: Gilles Lipovetsky, Říše pomíjivosti (běží právě tento týden na Vltavě). A k násilí: Marcuseho represivní tolerance.

Jinak bych řekl, že „důstojný aristokrat“ v sobě také nese ideu, a sice ideu stavovského státu. Nese ji v sobě nejpozději od střední školy.
VZ
June 13, 2010 v 14.41
"Co nedokázala armáda s největším počtem tanků"
Tohle mi připomnělo něco z Číny. Všechny hrůzy Kulturní revoluce nedokázaly zlomit rezistenci Mongolů a jiných severočínských menšin vůči sinizaci.Učenci psali do šuplíků a „obyčejní“ lidé tiše nadávali na režim a učili doma své děti vlastním jazykům. Uvolnění 80. let zdánlivě otevřelo šance pro návrat ke stavu před Kulturní revolucí. Období kolem tiananmenského masakru a po něm, které koincidovalo s naším převratem, bylo obdobím velkých plánů, rozechvělých nadějí, spravedlivého rozhořčení a jiných silných emocí. Vydávaly se šuplíkové knihy a intelektuální „přetlak“ se zhmotnil v řadě zásadních a dnes už klasických děl. Během několika let ale všechny pohltilo nadšení z „pokroku“, který ostatně nabral obrátky, o nichž se nám v Evropě nikdy ani nesnilo. Mladí, pomalu se měnící ve střední generaci, přestali mít kvůli vážným starostem bohatnutí čas na intelektuální zbytečnosti a jejich dorůstajícím dětem v tom shonu nikdo nestihl předat to, co bylo jednou ze základních morálních hodnot a smyslem snažení jejich prarodičů, totiž důležitost zachování vlastního národa uprostřed čínské většiny. A tak dnes, když okouzlení „pokrokem“ začíná dostávat trhliny a objevují se hlasy, které kult pokroku zpochybňují, se zároveň ukazuje, že je na mnoho věcí pozdě. Vše je v nové společnosti nastaveno tak, aby asimilace běžela sama a nejlepším využitím národních tradic se stávají „parky národních zvyků“, kde si mladí vydělávají předváděním tradičních písní, tanců a pohostinnosti čínským turistům....