(Dan není registrován v diskusi, proto vkládám jeho příspěvek - pro paní Hájkovou)
Mluvit o tak komplikovaném jevu, kterým je společenství lidí, je vždycky zavádějící a zjednodušující. Od počátku nového tisíciletí se asi po sedm let každoročně v létě pohybuji v těchto dnes problematických oblastech, kde se objevilo ono sebeupalování. Postoj místních Tibeťanů (které znám) není úplně jednoznačný. Pro některé oblasti nebyla historie před čínskou invazí nijak idylickou, pro jiné oblasti zůstává něčím jako zlatou dobou. Znám i Tibeťany, kteří se ztotožnili se současnou propagandou a vytýkají mi dokonce, že na ně mluvím tibetsky. Takových je však naprostá menšina. Ono sebeupalování nemá žádnou tradici v tibetské historii a bohužel znám několik lidí z onoho kláštera, kde započalo (Kírti klášter v Ngawa) a kde má nejvíc obětí (15). Přestože člověk narazí na mladé naivní Tibeťany vidící ve všem útlak, v tomto klášteře jsem se setkal s abnormálně vzdělanými mnichy. Jiné oblasti v okolí se tak drastických metod nedrží a podle toho, co znám, by většina obyvatel ráda pokračovala v tichém zlepšování situace. Byť oblast hodně vzdálená a v mnohém specifická, reálná situace silně připomíná naši normalizaci i v přístupu obyvatel. Společné je to, že většina (ne všichni) nejsou spokojeni s daným stavem. Někteří z nich se pokoušejí aktivně proti tomu vystupovat, někteří doufají v tichou práci vskrytu.
Jisté však je, že většina společnosti se zdá být z daného stavu zoufalá. Já si připomínám osmdesátá léta. Nejdusivější už nebyly reálné oběti režimu, ale naopak neustálé lhaní okolo a předstírání. Ovšem to, co bylo u nás v osmdesátých letech, je jen slabý odvar Tibetu.
Po tibetských mniších se například chce, aby šlapali po fotografiích Dalajlamy, který je pro ně živým zdrojem jejich náboženského přesvědčení a šlapat po jeho zobrazeních je pro ně zoufalá situace popření vlastní identity – daleko víc než jen lhaní a předstírání.
(Dan není registrován v diskusi, proto vkládám jeho příspěvek - pro paní Hájkovou)
Mluvit o tak komplikovaném jevu, kterým je společenství lidí, je vždycky zavádějící a zjednodušující. Od počátku nového tisíciletí se asi po sedm let každoročně v létě pohybuji v těchto dnes problematických oblastech, kde se objevilo ono sebeupalování. Postoj místních Tibeťanů (které znám) není úplně jednoznačný. Pro některé oblasti nebyla historie před čínskou invazí nijak idylickou, pro jiné oblasti zůstává něčím jako zlatou dobou. Znám i Tibeťany, kteří se ztotožnili se současnou propagandou a vytýkají mi dokonce, že na ně mluvím tibetsky. Takových je však naprostá menšina. Ono sebeupalování nemá žádnou tradici v tibetské historii a bohužel znám několik lidí z onoho kláštera, kde započalo (Kírti klášter v Ngawa) a kde má nejvíc obětí (15). Přestože člověk narazí na mladé naivní Tibeťany vidící ve všem útlak, v tomto klášteře jsem se setkal s abnormálně vzdělanými mnichy. Jiné oblasti v okolí se tak drastických metod nedrží a podle toho, co znám, by většina obyvatel ráda pokračovala v tichém zlepšování situace. Byť oblast hodně vzdálená a v mnohém specifická, reálná situace silně připomíná naši normalizaci i v přístupu obyvatel. Společné je to, že většina (ne všichni) nejsou spokojeni s daným stavem. Někteří z nich se pokoušejí aktivně proti tomu vystupovat, někteří doufají v tichou práci vskrytu.
Jisté však je, že většina společnosti se zdá být z daného stavu zoufalá. Já si připomínám osmdesátá léta. Nejdusivější už nebyly reálné oběti režimu, ale naopak neustálé lhaní okolo a předstírání. Ovšem to, co bylo u nás v osmdesátých letech, je jen slabý odvar Tibetu.
Po tibetských mniších se například chce, aby šlapali po fotografiích Dalajlamy, který je pro ně živým zdrojem jejich náboženského přesvědčení a šlapat po jeho zobrazeních je pro ně zoufalá situace popření vlastní identity – daleko víc než jen lhaní a předstírání.
Pane Ševčíku,
s buddhismem máte samozřejmě pravdu, běžná představa Zápaďanů o tibetském buddhismu - mniši meditující v jeskyních a stále veselí, vyrovnaní a mírumilovní věřící - je opravdu hodně daleko od tibetské praxe, ve jménu různých škol tibetského buddhismu se vedly války, u sousedních národů jsou Tibeťané známí především jako zbojníci a válečníci (takoví Mongolové třeba nikdy nepochopí, co na nich Západ má). Tahle drsná povaha je ostatně asi i základem jejich neustávajícího odporu proti čínskému asimilačnímu tlaku.
Ale tibetský buddhismus nejsou jenom války a moc - je to bohatý filosofický a náboženský systém, který je dnes živý v podstatě už jen v tibetských oblastech.
Nejsem odborník na Tibet, ale podle kolegy tibetanisty Dana Berounského (a platí to podobně i pro ostatní ohrožené kultury v Číně) je základem problému diametrálně odlišný hodnotový systém Číňanů a ostatních národů. Většina Číňanů opravdu nepochopí, proč by Tibeťanům měla vadit ztráta vlastního jazyka, náboženství a celé kultury výměnou za zlepšení materiální situace, které je ovšem zlepšením pouze z perspektivy čínské kultury. Tibeťané, pro které je hlavní hodnotou v životě náboženství a tradice, naopak nechápou, proč by si měli nechat rozvrátit způsob života, který jim fungoval odnepaměti. (Z vlastní zkušenosti musím potvrdit, že pronikání čínské varianty moderního životního stylu do tradičních nečínských společností přináší opravdu hrozivý sociální i ekonomický rozvrat a kulturní vykořenění).
Relativní novotou v čínské politice vůči "nepřizpůsobivým" menšinám je takzvané "dvojjazyčné školství", což je ve skutečnosti eufemismus pro převedení celého školského systému na čínštinu. Zatím se to děje především v případě Tibeťanů a Ujgurů - cílem je úplně zrušit výuku tibetštiny a ujgurštiny. Pokud bude vychována generace gramotná pouze v čínštině, bude to zásadní rána oběma kulturám, které mají bohatou literární tradici. A to je jenom jedna z mnoha metod, které dnes čínská vláda uplatňuje. Podle mých známých v poslední době opět nabývá na popularitě návrh zrušení instituce "menšinové národnosti" jako takové, se všemi výhodami, které to skýtá (školství, podpora publikační činnosti, možnost dvou dětí atp.) To by v současné situaci, kdy je většina nečínských národností ekonomickými nástroji tlačená k asimilaci (hlavní problém je, že znalost vlastního jazyka, písma a tradic je k ničemu při shánění obživy, naopak znalost čínštiny a orientace v čínském prostředí je výhodou) znamenalo opravdu rychlý konec existence většiny národností.
Takže to, za co Tibeťané momentálně bojují, je záchrana vlastního jazyka a celé kultury, které pochopitelně má i své stinné stránky, ale možnost nějakého vývoje v rámci vlastní kultury jim zůstane, pokud přežijí.
Je naprostou pravdou, že vyvěšování tibetských vlajek na radnicích je často jakousi módní záležitostí a nezakládá se na nějakém porozumění situaci Tibetu. Ve velmi podobném postavení jako Tibet jsou minimálně další "autonomní provincie" v Číně - ujgurský Sinťiang a Vnitřní Mongolsko. Obě mají svá exilová zastoupení i vlajky. V nich, stejně jako v Tibetu, ale nejde jen o okupaci - jde především o to, že čím dál méně skrývaným cílem čínské vlády je zbavit se problematických menšin, úplně je asimilovat, což by ve skutečnosti znamenalo zánik celých - donedávna velkých a významných - jazyků a kultur. Čínská vláda používá celý propracovaný systém prostředků - násilných i nenásilných - jejichž výsledkem je skutečně rychlá asimilace všech nečínských etnik. (Jedním z nich je i tvrzení o "feudálně-otrokářském řádu", ze kterého čínská vláda menšiny vysvobodila).
Tibeťané se od ostatních ohrožených národů v Číně liší větší konzervativností a odhodláním k boji proti větrným mlýnům. Myslím, že sebeupalování mnichů a mnišek v poslední době vychází hlavně z nereálné naděje, že Západ bude tlačit na čínskou vládu, aby zastavila asimilační politiku.
Na druhé straně ale má jakákoli podpora Tibetu smysl jako symbol nesouhlasu s porušováním lidských práv, které je v Číně donebevolající. Mlčení k tomu (hlavně samozřejmě ze strany vlád ekonomicky silných států) jen potvrzuje vládě Číny, že skutečnou moc mají peníze, a když dojde na lámání chleba, může si vláda nakonec se svými menšinami nakládat, jak chce.
Právě překládám zamyšlení jednoho historika z Vnitřního Mongolska nad tím, jak se trhá a mizí ústní tradice eposů a jim blízkých rituálních textů, která po staletí tvořila hlavní část duchovního světa Mongolů. Některé úvahy v textu jsou nejen podobné, ale téměř stejně formulované, jako ve sloupku Markéty Hrbkové. Problém je jiný než náš, ale jeho podstata stejná: Dlouhé (recitace trvala i několik dní) literární útvary sugestivně popisující zápasy dobrých a zlých sil vytvářely a obnovovaly obraz světa a jejich recitace pomáhala potlačovat projevy zlých sil - nemoci či přírodní neštěstí. Lidé, o kterých se v textu píše, také doslova s nasazením života dokázali ubránit několik století staré buddhistické texty, které schraňovali ve svých domovech, před řáděním Kulturní revoluce, protože předávání duchovního bohatství bylo důležitější než vlastní přežití.
Život v dialogu s „duchovnem“ byl ve všech kulturách, které si můžu vybavit, normálním stavem. Ale aspoň v těch středoasijských se nedá mluvit o „vyšších sférách“, vlastně ani o „přesahujícím“ nebo „duchovnu“, ani slovo „náboženství“ se nehodí, ale jiné nemáme – náboženská perspektiva života byla samozřejmým východiskem života. Naše křesťanská kultura postupně tuhle perspektivu vytlačila ze života do „vyšších sfér“ a to, co se dnes děje, je jen pokračováním toho směru. Budujeme si hradby proti její intervenci do života a komu se to nezdá, musí se šplhat do stále dál odtlačovaných „vyšších sfér“. A tenhle samohybný vynález se nám podařilo úspěšně exportovat do spousty cizích kultur, kde si už žije vlastním životem.
Naleštěné centrum Pekingu s prosklenými budovami a nespočetnými, obrovskými obchodními centry je ideálem, ke kterému už dnes chtě nechtě, zdálky, směřují i západomongolští pastevci z podhůří pětitisícového Tchien-šanu, o kterých píše text. Ideálem, který je neslučitelný s jejich dosavadním přístupem k životu, jehož se postupně vzdávají – ústní tradice eposů dnes odchází s posledními vypravěči, protože se nedá uplatnit na trhu práce. Jedním často používaných argumentů v Číně dnes je, že nikdo přece nebude dobrovolně připravovat své děti o příležitosti k práci a kariéře. V tom případě ovšem zbývá jediná cesta – škola v čínštině, která umožní hladké začlenění mezi miliardu „robotů“, budujících stále rafinovanější hradby proti duchovnu.
Kdyby Čínou zaklepalo pořádné zemětřesení a zbořilo všechna bouřlivě rostoucí města, ukázalo by se nejspíš, kdo je na tom hůř – pastevci pod Tchien-šanem, kterým nejvýš spadnou hliněné domky, ale jejich duchovní svět se ani nepohne, nebo miliony městských obyvatel, kteří přijdou o svůj jediný svět.
A kdyby na Evropu přišla větší přírodní či jiná katastrofa a zrušila nám vytápěné domovy, vodovody a kanalizaci, elektřinu, internet a telefony, průmyslovou výrobu čehokoli…
Je asi pravda, že v české společnosti je stesk po našem ztraceném „přirozeném“ zakotvení běžnější než přístup, za který bojuje Honza Černý, a je naprostou pravdou, že důraz na konající osobu, její osvobození od všech skutečných omezení, je jedinou cestou. Ale bylo to tak přece vždycky.
Ale, Honzo, že „dějinný návrat není možný“? Neměli bychom se v rámci globalizace zbavit představy, že spějeme někam dopředu? Není směřování k „lepší“ budoucnosti a upínání se k ní právě jednou z prapříčin současného neštěstí? Samozřejmě, že náš čas plyne lineárně a netočí se v kruhu, ale mám pocit, že důraz na ono duchovní zakotvení – ve vyšších sférách nebo v sobě – není žádným návratem nikam, je něčím, co lidi stále provází a je pořád tím nejdůležitějším.
Onen mongolský historik píše že „si nelze představit, že by se nějaký národ rozvíjel bez náboženství, a pro národ, který vlastní náboženství ztratil, není cesty dál…“ . Píše to v Číně, kde se už dvacet let vyznává náboženství technického pokroku a ekonomického rozvoje, který je stavěn nade vše a v jehož rámci mizí nenávratně ze světa velké a staré kultury. Přišlo mi to jako pěkná koincidence s článkem Markéty Hrbkové….
Přes čtyři sta radnic vyvěsilo vlajky na podporu Tibetu
Vratislav Dostál
Mluvit o tak komplikovaném jevu, kterým je společenství lidí, je vždycky zavádějící a zjednodušující. Od počátku nového tisíciletí se asi po sedm let každoročně v létě pohybuji v těchto dnes problematických oblastech, kde se objevilo ono sebeupalování. Postoj místních Tibeťanů (které znám) není úplně jednoznačný. Pro některé oblasti nebyla historie před čínskou invazí nijak idylickou, pro jiné oblasti zůstává něčím jako zlatou dobou. Znám i Tibeťany, kteří se ztotožnili se současnou propagandou a vytýkají mi dokonce, že na ně mluvím tibetsky. Takových je však naprostá menšina. Ono sebeupalování nemá žádnou tradici v tibetské historii a bohužel znám několik lidí z onoho kláštera, kde započalo (Kírti klášter v Ngawa) a kde má nejvíc obětí (15). Přestože člověk narazí na mladé naivní Tibeťany vidící ve všem útlak, v tomto klášteře jsem se setkal s abnormálně vzdělanými mnichy. Jiné oblasti v okolí se tak drastických metod nedrží a podle toho, co znám, by většina obyvatel ráda pokračovala v tichém zlepšování situace. Byť oblast hodně vzdálená a v mnohém specifická, reálná situace silně připomíná naši normalizaci i v přístupu obyvatel. Společné je to, že většina (ne všichni) nejsou spokojeni s daným stavem. Někteří z nich se pokoušejí aktivně proti tomu vystupovat, někteří doufají v tichou práci vskrytu.
Jisté však je, že většina společnosti se zdá být z daného stavu zoufalá. Já si připomínám osmdesátá léta. Nejdusivější už nebyly reálné oběti režimu, ale naopak neustálé lhaní okolo a předstírání. Ovšem to, co bylo u nás v osmdesátých letech, je jen slabý odvar Tibetu.
Po tibetských mniších se například chce, aby šlapali po fotografiích Dalajlamy, který je pro ně živým zdrojem jejich náboženského přesvědčení a šlapat po jeho zobrazeních je pro ně zoufalá situace popření vlastní identity – daleko víc než jen lhaní a předstírání.
Mluvit o tak komplikovaném jevu, kterým je společenství lidí, je vždycky zavádějící a zjednodušující. Od počátku nového tisíciletí se asi po sedm let každoročně v létě pohybuji v těchto dnes problematických oblastech, kde se objevilo ono sebeupalování. Postoj místních Tibeťanů (které znám) není úplně jednoznačný. Pro některé oblasti nebyla historie před čínskou invazí nijak idylickou, pro jiné oblasti zůstává něčím jako zlatou dobou. Znám i Tibeťany, kteří se ztotožnili se současnou propagandou a vytýkají mi dokonce, že na ně mluvím tibetsky. Takových je však naprostá menšina. Ono sebeupalování nemá žádnou tradici v tibetské historii a bohužel znám několik lidí z onoho kláštera, kde započalo (Kírti klášter v Ngawa) a kde má nejvíc obětí (15). Přestože člověk narazí na mladé naivní Tibeťany vidící ve všem útlak, v tomto klášteře jsem se setkal s abnormálně vzdělanými mnichy. Jiné oblasti v okolí se tak drastických metod nedrží a podle toho, co znám, by většina obyvatel ráda pokračovala v tichém zlepšování situace. Byť oblast hodně vzdálená a v mnohém specifická, reálná situace silně připomíná naši normalizaci i v přístupu obyvatel. Společné je to, že většina (ne všichni) nejsou spokojeni s daným stavem. Někteří z nich se pokoušejí aktivně proti tomu vystupovat, někteří doufají v tichou práci vskrytu.
Jisté však je, že většina společnosti se zdá být z daného stavu zoufalá. Já si připomínám osmdesátá léta. Nejdusivější už nebyly reálné oběti režimu, ale naopak neustálé lhaní okolo a předstírání. Ovšem to, co bylo u nás v osmdesátých letech, je jen slabý odvar Tibetu.
Po tibetských mniších se například chce, aby šlapali po fotografiích Dalajlamy, který je pro ně živým zdrojem jejich náboženského přesvědčení a šlapat po jeho zobrazeních je pro ně zoufalá situace popření vlastní identity – daleko víc než jen lhaní a předstírání.
s buddhismem máte samozřejmě pravdu, běžná představa Zápaďanů o tibetském buddhismu - mniši meditující v jeskyních a stále veselí, vyrovnaní a mírumilovní věřící - je opravdu hodně daleko od tibetské praxe, ve jménu různých škol tibetského buddhismu se vedly války, u sousedních národů jsou Tibeťané známí především jako zbojníci a válečníci (takoví Mongolové třeba nikdy nepochopí, co na nich Západ má). Tahle drsná povaha je ostatně asi i základem jejich neustávajícího odporu proti čínskému asimilačnímu tlaku.
Ale tibetský buddhismus nejsou jenom války a moc - je to bohatý filosofický a náboženský systém, který je dnes živý v podstatě už jen v tibetských oblastech.
Nejsem odborník na Tibet, ale podle kolegy tibetanisty Dana Berounského (a platí to podobně i pro ostatní ohrožené kultury v Číně) je základem problému diametrálně odlišný hodnotový systém Číňanů a ostatních národů. Většina Číňanů opravdu nepochopí, proč by Tibeťanům měla vadit ztráta vlastního jazyka, náboženství a celé kultury výměnou za zlepšení materiální situace, které je ovšem zlepšením pouze z perspektivy čínské kultury. Tibeťané, pro které je hlavní hodnotou v životě náboženství a tradice, naopak nechápou, proč by si měli nechat rozvrátit způsob života, který jim fungoval odnepaměti. (Z vlastní zkušenosti musím potvrdit, že pronikání čínské varianty moderního životního stylu do tradičních nečínských společností přináší opravdu hrozivý sociální i ekonomický rozvrat a kulturní vykořenění).
Relativní novotou v čínské politice vůči "nepřizpůsobivým" menšinám je takzvané "dvojjazyčné školství", což je ve skutečnosti eufemismus pro převedení celého školského systému na čínštinu. Zatím se to děje především v případě Tibeťanů a Ujgurů - cílem je úplně zrušit výuku tibetštiny a ujgurštiny. Pokud bude vychována generace gramotná pouze v čínštině, bude to zásadní rána oběma kulturám, které mají bohatou literární tradici. A to je jenom jedna z mnoha metod, které dnes čínská vláda uplatňuje. Podle mých známých v poslední době opět nabývá na popularitě návrh zrušení instituce "menšinové národnosti" jako takové, se všemi výhodami, které to skýtá (školství, podpora publikační činnosti, možnost dvou dětí atp.) To by v současné situaci, kdy je většina nečínských národností ekonomickými nástroji tlačená k asimilaci (hlavní problém je, že znalost vlastního jazyka, písma a tradic je k ničemu při shánění obživy, naopak znalost čínštiny a orientace v čínském prostředí je výhodou) znamenalo opravdu rychlý konec existence většiny národností.
Takže to, za co Tibeťané momentálně bojují, je záchrana vlastního jazyka a celé kultury, které pochopitelně má i své stinné stránky, ale možnost nějakého vývoje v rámci vlastní kultury jim zůstane, pokud přežijí.
Tibeťané se od ostatních ohrožených národů v Číně liší větší konzervativností a odhodláním k boji proti větrným mlýnům. Myslím, že sebeupalování mnichů a mnišek v poslední době vychází hlavně z nereálné naděje, že Západ bude tlačit na čínskou vládu, aby zastavila asimilační politiku.
Na druhé straně ale má jakákoli podpora Tibetu smysl jako symbol nesouhlasu s porušováním lidských práv, které je v Číně donebevolající. Mlčení k tomu (hlavně samozřejmě ze strany vlád ekonomicky silných států) jen potvrzuje vládě Číny, že skutečnou moc mají peníze, a když dojde na lámání chleba, může si vláda nakonec se svými menšinami nakládat, jak chce.
Je třeba vsadit na víru
Markéta Hrbková
Život v dialogu s „duchovnem“ byl ve všech kulturách, které si můžu vybavit, normálním stavem. Ale aspoň v těch středoasijských se nedá mluvit o „vyšších sférách“, vlastně ani o „přesahujícím“ nebo „duchovnu“, ani slovo „náboženství“ se nehodí, ale jiné nemáme – náboženská perspektiva života byla samozřejmým východiskem života. Naše křesťanská kultura postupně tuhle perspektivu vytlačila ze života do „vyšších sfér“ a to, co se dnes děje, je jen pokračováním toho směru. Budujeme si hradby proti její intervenci do života a komu se to nezdá, musí se šplhat do stále dál odtlačovaných „vyšších sfér“. A tenhle samohybný vynález se nám podařilo úspěšně exportovat do spousty cizích kultur, kde si už žije vlastním životem.
Naleštěné centrum Pekingu s prosklenými budovami a nespočetnými, obrovskými obchodními centry je ideálem, ke kterému už dnes chtě nechtě, zdálky, směřují i západomongolští pastevci z podhůří pětitisícového Tchien-šanu, o kterých píše text. Ideálem, který je neslučitelný s jejich dosavadním přístupem k životu, jehož se postupně vzdávají – ústní tradice eposů dnes odchází s posledními vypravěči, protože se nedá uplatnit na trhu práce. Jedním často používaných argumentů v Číně dnes je, že nikdo přece nebude dobrovolně připravovat své děti o příležitosti k práci a kariéře. V tom případě ovšem zbývá jediná cesta – škola v čínštině, která umožní hladké začlenění mezi miliardu „robotů“, budujících stále rafinovanější hradby proti duchovnu.
Kdyby Čínou zaklepalo pořádné zemětřesení a zbořilo všechna bouřlivě rostoucí města, ukázalo by se nejspíš, kdo je na tom hůř – pastevci pod Tchien-šanem, kterým nejvýš spadnou hliněné domky, ale jejich duchovní svět se ani nepohne, nebo miliony městských obyvatel, kteří přijdou o svůj jediný svět.
A kdyby na Evropu přišla větší přírodní či jiná katastrofa a zrušila nám vytápěné domovy, vodovody a kanalizaci, elektřinu, internet a telefony, průmyslovou výrobu čehokoli…
Je asi pravda, že v české společnosti je stesk po našem ztraceném „přirozeném“ zakotvení běžnější než přístup, za který bojuje Honza Černý, a je naprostou pravdou, že důraz na konající osobu, její osvobození od všech skutečných omezení, je jedinou cestou. Ale bylo to tak přece vždycky.
Ale, Honzo, že „dějinný návrat není možný“? Neměli bychom se v rámci globalizace zbavit představy, že spějeme někam dopředu? Není směřování k „lepší“ budoucnosti a upínání se k ní právě jednou z prapříčin současného neštěstí? Samozřejmě, že náš čas plyne lineárně a netočí se v kruhu, ale mám pocit, že důraz na ono duchovní zakotvení – ve vyšších sférách nebo v sobě – není žádným návratem nikam, je něčím, co lidi stále provází a je pořád tím nejdůležitějším.
Onen mongolský historik píše že „si nelze představit, že by se nějaký národ rozvíjel bez náboženství, a pro národ, který vlastní náboženství ztratil, není cesty dál…“ . Píše to v Číně, kde se už dvacet let vyznává náboženství technického pokroku a ekonomického rozvoje, který je stavěn nade vše a v jehož rámci mizí nenávratně ze světa velké a staré kultury. Přišlo mi to jako pěkná koincidence s článkem Markéty Hrbkové….