Ale je jistotné,

že není a nemůže být svobody,

bojíme-li se smrti...

(Vladimír Holan)

Minulý týden jsem jela domů autobusem, nad mou hlavou se komíhala držadla ozdobená nápisem: „Víš, kolik lidí si před tebou neumylo ruce?“ sem tam prostřídána kresbou prasátka v podpaždí, které mě rezolutně usvědčovalo, že smrdím a z řidičova rozhlasu se ozýval vemlouvavý hlas: „Svoboda každého končí tam, kde začíná svoboda jiného.“

Nepopiratelná pravda, kterou občas slýcháme i s metaforou pěsti.

„Kdo dává bezpečí přednost před svobodou, je po právu otrok,“ vzpomněla jsem se závistí známý výrok Aristotelův, podezíravě se očichala a prohlédla si ruce. Čára mého osudu se klikatila mezi ostrůvky svobody a strachu, odpovědnosti k já či nejá, pravidly hry a její podstatou.

Jedním z pojmů, které dnes často slýcháme v mediálním prostoru, je svoboda. Juká na nás z kancelářských šanonů, se svobodou škrtáme i přidáváme peníze, bojujeme za ni stavěním ghett i  oslavami hrdinů, co pod jejím praporem podřízli i svázaného.

Podle informací našich zastupitelů se nám podařilo s touto archetypální veličinou uzavřít pro ni dosud v dějinách spíš neobvyklé smlouvy: „Smlouvu o loajalitě“ — její, samozřejmě, — dávno už jsme vyrostli z dětských plenek Sartra, který se cítil ke svobodě odsouzen, a „Smlouvu o podřízenosti pudu sebezáchovy“.

Svoboda jako vztah k otevřenému, síla měnící svět i člověka, titánský rozměr lidského potenciálu, skončila.

Z diskuse mezi ProAlt a MRL jsem odcházela se skutečně radostným pocitem. Už jen sama skutečnost, že člověk před sebou vidí skupinu inteligentních lidí, kteří se upřímně zabývají stavem světa, je dárek, který si nedopřáváme každý den. I přesto (nebo právě proto) se asi všichni přítomní shodneme, že vzduchem se bez milosti vznášel určitý pocit bezmoci, bezmoci z nepřítomnosti toho, co by nakonec učinilo reálným jak jednou skupinou propagovaný kapitalismus s lidskou tváří, tak druhou stranou žádanou radikálnější změnu systému — motiv, dobrou vůli, empatii, zájem a ochotu spolupracovat na společném cíli. Lidskost lidí.

Od možnosti i jen stanovit si cíle nás dělí zeď hluchoty dnešního anonymního člověka, jakási podivná zlovůle ukrytá v infantilitě, bezuzdnosti, nepřítomnosti otázky vlastního smyslu, ve způsobu života, který člověka postupně mění v bytost čím dál víc podobnou robotu, myslící poněkud dotazníkově, v číslo mezi čísly, jehož touha po vlastní identitě a smyslu byla umně nahrazena egocentrickou reality show, kterou si dnes představujeme pod slovem „individualita“. Naše „originalita“ už nemá co dělat s naším původem, je vytržením z našeho kontextu i nitra, zviditelněním a obsahem našeho života se stává vytržení z nudy. A, jak na diskusi popsal profesor Bělohradský, člověk je podemílán jakýmsi tekutým hněvem, který jej řídí z hlubin jeho podvědomí.

Čím dál víc se zdá, že tato poloha se postupně stává stavem psychiky současného člověka, směsí přizpůsobení a obranných mechanismů, které podmiňují funkci psýché jedince této civilizace a systému. Tekutý hněv pak slouží jako řeka energie, která vyživuje neustálou ostražitou hypertrofovanost, kterou současný život vyžaduje. Co dál na tomto rozhraní duše a těla, emocí a racionality, před prahem možná hlubinné proměny lidské psýché? Jak vzkřísit či vyvést z temnot ony bohy či Boha, kteří drželi nebesa v neosobních výšinách, otevírali horizont víry v nezměrné možnosti zázračného světa a jeho proměny, svým svědectvím posunovali hranice i kousek za tajemství? Kde hledat onu svobodu, spravedlnost, víru, lásku, moudrost; všechny ty archetypální dámy, jejichž nehynoucí přitažlivost byla ozářena světlem z říše toho, co je nad člověkem?

Těchto otázek jsou si viditelně vědomy obě strany a obě narážejí na stejnou hranici: MRL ve své představě kapitalismu s lidskou tváří počítá s tím, že zmizením určitých praktik se vrátí zpět základní vztah člověka k jeho vlastní existenci, na níž je ukotven i jeho zájem o svět; člověk počátku 21. století se ukáže být v zásadě psychicky nezměněným obrazem člověka počátku století minulého. Nevím.

Radikálnější náhled ProAlt je si vědom přinejmenším částečné iluze předchozího, chce hledat radikálnější proměnu systému, a tím co možno odklonit mechanismus jeho sebebudování, tato orientace jej však zaklíná do nepříjemné role toho, kdo nemůže příliš detailně předpovídat, chce vycházet vstříc novému a zvolnit možná i náš zvyk dokonale naprogramovat každý zázrak předem.

V evropských zemích a v USA je ne nepodstatná část levicových hnutí spojena též s alternativními proudy v medicíně, psychologii, ekologii i přírodních vědách (čehož se zřejmě s postupujícím důrazem na aplikovaný výzkum a sílícím ostrakizováním všeho alternativního dočkáme též), které jsou často dále napojeny na různé formy duchovních pojetí světa jako živého, reagujícího organismu a člověka jako toho, kdo může sám sebe i svět měnit svým postojem.

Pro české prostředí mají všechny tyto teorie jednu neodpustitelnou chybu. Ve svých zdrojích mnohdy opouštějí striktně mechanistické pojetí vědy a hledají inspiraci či se spojují s vizemi duchovními či náboženskými. Na středeční debatě na mně zavanul podivný stud, který se mezi českými intelektuály šíří ve chvíli, kdy se témata blízce dotýkají sféry, která by se dala nazvat duchovní.

Tato krize je však možná v první řadě krizí duchovní, krizí identity, krizí nadvlády fragmentů, které celek viditelně postrádají a v jeho nepřítomnosti se rozpadají. Rozumím Michaelu Hauserovi, když volá, že česká levice nemá ideje (i když z opačného úhlu). Neočekávám na ulici davy ateistů s Darwinem ani ČSSD vytahující ze záňadří věčnosti zbrusu nového boha, přesto mně ale na diskusi prošlo hlavou, že českou levici ještě stále čeká určitý druh Pascalovy sázky (jejíž obraz nyní tvoří osu rozkolu v ČSSD), vsazení na víru, že existuje síla, která, ač nepragmatická, hýbe dějinami; ochota riskovat s nadějí, že právě tento čin zažehne jiskru důvěry a solidarity. Víru v zázraky v mezích reality, která sahá za pud sebezáchovy až do nebes.