Možná i vy jste někomu pod stromeček nadělili, anebo někdo nadělil vám, dvě výborná cédéčka, která spatřila světlo světa v druhé půlce končícího roku: Tak mě tu máš Jaromíra Nohavici a Sto roků na cestě Michala Prokopa.

Mne potěšila obě. Mám rád chrapláky i procítěný přednes obou pánů. Hlavně ale ty texty! Nohavica si je píše sám, Prokop na ně má především skvělého Pavla Šruta. Už léta se domnívám, že Nohavica se Šrutem a Petrem Fialou (Mňága&Žďorp) dokáží — každý po svém a každý jinak - nejlépe z českých písničkových textařů popisovat lásku, beznaděj i absurdity života kolem.

A nemohl bych být poznamenaný svou profesí, abych ve zhudebněných slovech neodhalil i podtóny sociální a politické.

Docela mě proto ranilo, když se Jaromír Nohavica druhdy vyznal ze svého obdivu k Mirku Topolánkovi (ODS), který sice byl valašsky zemitý, to jistě, ale zároveň se vydatně podílel na destruování sociálního státu a morálky v této společnosti, což nejcitelněji odnesli lidé na černém Ostravsku.

Citlivý folkař, který i na poslední desce popisuje, jak krutý je život „na severu“ („Praha daleko a pánbůh vysoko“), líčí absurdně nezastavitelný smutek otroků oplakávajících faraóna nebo si všímá, jak se vytrácí z našeho všedního života poezie, je schopný obratem poplácat po rameni muže, kterému to nejvíc sluší v lobbisty prolezlém Toskánsku nebo ve vile spravedlností stíhaného italského expremiéra Berlusconiho.

Bigbíťák Prokop se zase na svém aktuálním nosiči trefuje do cynického chlápka s obnošenou tváří, jehož potkáte tu v Rudolfinu na Mé vlasti, tu na vepřových hodech, tu v baru Bella Vista, a který na vás však může být „hard and heavy“, když ho zklamete v nelítostném byznysu. Stejně dobře líčí atmosféru laciného karlínského baru nebo opěvuje, jak se hulí tráva v Ostravě na Stodolní. No a pak přijde prosincový křest desky a na něm coby kmotr… No, mohlo mě to trknout už před vstupem do sálu, když mi jakýsi mladík vnucoval placku „Volím Karla“. Přesto mě bouřlivý aplaus pro konzervativce Schwarzenberga na pódiu od všech těch (pasivních) rockerů v hledišti překvapil.

Vzpomněl jsem si na americké republikány, kteří před nedávnými prezidentskými volbami na svoji stranu nezískali žádné uznávané umělce, když nepočítáme Chucka Norrise, Clinta Eastwooda a pár vyznavačů klasické country. Zbytek „kulturní fronty“ včetně nablýskaného Hollywoodu stál za Obamou. Tvrďák Bruce Springsteen dokonce už kdysi přihodil několik lehce ideologických textů na své desky.

Podobně bychom mohli hovořit o vztahu spisovatelů, filmařů a zpěváků k francouzské levici (byť třeba Gérard Depardieu, jedna z výjimek, se před daňovou politikou prezidenta Hollanda vystěhoval do Belgie).

U nás se za předsedou TOP 09 shromáždili zpěváci, herci i režiséři, včetně respektované rodiny Svěráků, a ostatní prezidentští adepti jen paběrkují - pár profláknutých hvězdiček vyměnilo Klause za Zemana, několik charakterních umělců se přihlásilo k Táni Fischerové a malá skupinka spisovatelů a dramatiků (například Eva Kantůrková, Jiří Dědeček či Arnošt Goldflam) zvažují volbu Jiřího Dienstbiera.

Celkově si ale česká levice výskat nemůže: kulturní tvůrci míří napravo. Lze pro to najít spoustu důvodů, s odkazem na popletenost si nevystačíme. Ty nejvážnější budou mít co do činění s antikomunismem a s pomyslným kyvadlem, které se houpá zleva (tam, resp. v parodii na levici, zamrzlo na čtyřicet let) doprava. A k tomu rudé figurky typu soudruha Sloupa v levicovém vedení Karlovarského kraje… Pak se může stát, že i volnomyšlenkáři volí nejtužší konzervativce.

Ale jít by do sebe měla i tuzemská levice. Chce-li být širokospektrální a oslovit pestré vrstvy sociální, profesní i generační, nevystačí si s jednorozměrnou politikou a představiteli, kteří ne vždy budí dojem, že dokáží číst, psát i počítat, o eleganci a charismatu ani nemluvě.

Když to hrubě přeženu, nestačí jen oslovovat diváky novácké Ulice. Protože cesta k nim může vést i přes ty, kteří jim oblíbenou dávku zábavy a sentimentu vyrábějí.

Ovšem podstata je pochopitelně hlubší. Politické strany v České republice vážně podceňují jak oblast školství, tak kultury. V ní kdekdo vidí „nadstavbu“, opomíjí však, jak pomáhá formovat osobnost a hodnotový rámec člověka. Stačí pohládnout na peníze jdoucí na kulturu nebo na sestavu ministrů kultury za posledních šest let. Jenže poslední personální průšvihy TOP 09 a Starostů (Jiřího Bessera a Alena Hanákovou) alespoň překrývá originál každým coulem skrývající se v knížeti.

Od umělců hlubokomyslné sociologické či politologické analýzy nečekejme. Je hlavně úkolem levicových politiků oslovit lidi pera, štětce, kamery a mikrofonu a prolnout jedno poselství s druhým. Nejde přitom jen o sesbírání houfu podporovatelů pro volební kampaně, ale především o charakter politiky, která pro samou posedlost čísly, grafy a hospodářským výkonem nesmí — i ve svém vlastním zájmu — zanedbávat estetiku, jazyk a duchovní hodnoty.

V opačném případě — protože jaká politika, taková společnost — se chystejme zpátky na stromy, džungle volá!