Ta zpráva zní jako malé lokální zemětřesení. Petr Zelenka, autor zřejmě nejvlivnějšího klipu našich dějin, je levičák, dokonce socialista. Režisér agitky Přemluv bábu čte a cituje Jana Kellera, chce psát angažované hry, domnívá se, že kapitalismus má být výrazně regulovaný... Na první pohled to vypadá jako dobrá zpráva — ten, kdo do světa vyslal poselství o tom, že „levou si vytíráme zadek“, se zamyslel nad tím, o čem že to vlastně tehdy natáčel, a šel do sebe. Podrobnější seznámení s rozhovorem v Salonu Práva však budí pochybnosti, zda podobné zmoudření není spíš zprávou znepokojivou.

Pravice je chytřejší

Rozhovor je totiž především záznamem neobyčejné zmatenosti názorů pana režiséra. Podívejme se na některé z nich. Zelenka se považuje za „levičáka“ či socialistu, a dovede spatra vyjmenovat, v čem jeho přesvědčení spočívá: stát zasahující do ekonomiky, výrazná regulace kapitalismu, štědrá sociální politika, silně podporovaná kultura. Tady čtenář poprvé zbystří, v tušení, zda se pan režisér prostě zcela pragmaticky nepřimkl k takové vizi společnosti, která je nejštědřejší právě k jeho oboru činnosti. Ponechme však tuto pochybnost prozatím stranou. Levičák Zelenka je totiž přesvědčen o tom, že levicový politický program se nedá prosadit, protože levicovým stranám nelze věřit. Vlastně politickým stranám jako takovým. „S demokracií založenou na působení protichůdných politických stran je konec.“ Strany jsou z principu nedůvěryhodné a dělí se jen podle slibů. Pan režisér z toho pro sebe vyvodil jednoduché poučení: raději bude volit pravici, ta totiž lže méně.

Pozoruhodné je také to, jakým způsobem dnes Petr Zelenka odůvodňuje, proč se pustil do přemlouvání báby. Měl pocit, že česká pravice je chytřejší. Ne morálnější nebo lepší, ale chytřejší. Jako Miroslav Kalousek, kterému to „pálí“, ačkoli není vzorem morálky ani skromnosti. Jeho protikladem je nikterak překvapivě Jiří Paroubek, který se (jako ostatní levicoví politici) prý nedokáže zorientovat v dnešním složitém světě. Jako bychom slyšeli ozvěnu z raných devadesátých, kdy byl Václav Klaus pro mnoho našich spoluobčanů prostě ten nejchytřejší, „bedna“, ten, komu to nejvíc pálí. „Blbec vždy uškodí víc než chytrý člověk“, domnívá se Petr Zelenka.

Umělci v čase krize

Angažovaný umělec má podle režiséra ve společnosti významné místo. Je totiž, nebo by měl být, tím nejcitlivějším a nejslabším, „kanárkem v dole“, který jako první chcípne, když začne unikat plyn. Sám autor této poněkud kýčovité formulace cítí, že jaksi neodpovídá dnešní realitě, a dodává, že umělci ztratili ambici těmi nejcitlivějšími a nejslabšími být. Není tomu ale spíš tak, že umělci se takové ambice ochotně vzdali a vzdávají, zapojeni do struktur rafinované společnosti infotainmentu? Umělci spolu s humanitními vědci by podle Petra Zelenky měli přinášet do společnosti nová témata. To naopak nepřísluší ekonomům, kteří spolu s politiky společnost spravují. Zelenkovi „nevadí ani tak to, že nastala krize, ale že jsme dovolili ekonomům a politikům, aby to byli oni, kdo na ni společnost upozorní, kdo ji pojmenují a kdo ji budou průběžně definovat a čas od času vysvětlovat.“

Názor umělce na ekonomy by mohl znít sympaticky jako odmítnutí účetnického, technokratického přístupu ke správě společnosti. Bohužel se však čte spíš jako výraz jakési povýšenosti a nepochopení ekonomického rozměru existence. „Ekonomové nedokážou provést analýzu ekonomické události a nedokážou událost předvídat.“ Jak kteří. Soudě podle úvah uznávaného režiséra, tím, kdo nedokáže analyzovat události, natož je předvídat, jsou spíš umělci. Zelenka uznává takovou krizi, o níž „provokuje“ David Černý, ne krizi vyvolanou určitým typem bankovních a burzovních spekulací. Krizi celkově definuje jako „dlouhotrvající krizi důvěry v hodnotový systém“, což je nepochybně postižení jednoho podstatného prvku, svádí však k přehlížení ekonomické stránky krize a k snadnému podléhání moralizující, „antikorupční“ rétorice.

Levičák nového druhu?

Tím, co snad nejvíce vyvolává chmury, je zjevení nového typu „salónního levičáctví“, jak je Petr Zelenka v Právu prezentuje. Kritika kapitalismu a klasická témata levice se tu snoubí s téměř anarchistickým distancováním se od politické a ekonomické reality a se silným odporem k reálně existující politické levici. Příznačné je, že v rozhovoru nepadne ani zmínka o občanských iniciativách jako je ProAlt, odborech nebo dalších složkách občanské společnosti. Individualizace přístupu ke světu je téměř dokonalá. Dobře se hodí k dualistickému rozdělení společnosti — na jedné straně zkažení politici, v nejlepším případě zchytralí, ale bezcharakterní, a na straně druhé ušlechtilí umělci a jiní vizionáři. A dobře se hodí, paradoxně, k pravicové reformní rétorice založené na individuální odpovědnosti a upřednostnění privátní sféry.

Rozhovor s Petrem Zelenkou je možná pouze dokladem poněkud neobvyklého myšlenkového vývoje jednoho tvůrce. Pokud se z něj vůbec dá vyvodit nějaký obecnější závěr, pak je to možná ten, že levicové názory dnes začínají být v některých vrstvách „in“. Jejich nositelé se občas dostávají do médií a sklízejí souhlas a obdiv. Politická levice z něj ale zatím příliš neprofituje, navzdory snaze (programové konference ČSSD s hosty z řad předních levicových intelektuálů) se stále mnohým jeví jako zastaralá, nepružná, neschopná. Dočkáme se snad toho, že nás úspěšní mladí umělci budou přemlouvat k volbě proevropské, moderní a „chytré“ TOP 09 za pomoci citátů z Jana Kellera?