Hned několik známých osobností má za to, že klip Marthy Issové, Jiřího Mádla a Petra Zelenky „Nevolte levici! Přemluv dědu a bábu!“ je vlastně velká legrace. Ti z nás, kdo klip kritizovali, jsme ho prý buď špatně pochopili, nebo nepochopili vůbec, popřípadě trpíme nedostatkem humoru. Anebo nejsme tak sofistikovaní jako třeba jeden komentátor, abychom rozeznali, že klip prý „obsahuje ironické (sebe)zcizování, které toto politické dílo odlehčuje“.

Samotná Martha Issová v televizní diskusi se mnou tvrdila, že šlo o nadsázku. Podobně mluvila v jiné televizní diskusi i Jiřina Šiklová. Také Jiří Mádl hovořil v tomto duchu v Českém rozhlase, přičemž, asi též v nadsázce, prozradil, že coby člověk politický se nebrání tomu, být jednou českým prezidentem, ale teď do politiky nechce, protože má jiné projekty.

Uveďme konkrétní příklady. Třeba novinář Jan Urban napsal:

To nejsmutnější na reakci kritiků je jejich parciální intelektuální slepota a neschopnost humoru — myslet si, že generační provokace a groteskový gag se dají interpretovat jako výplod „nenávisti k seniorům“ nebo „neoliberální ideologie“ — tak to mohou jenom hodně smutní lidé. Takže, bravóóó, a díky za konečně trochu srandy.

Evangelický kazatel Zděnek Bárta napsal:

Negativní vášně, které tato pubertální Zelenkova recese vyvolává i u úctyhodných levicově se deklarujících osobností, jsou však po mém soudu stejně alarmující pro stav naší kolektivní mysli jako potlesk hradních rektálních alpinistů. Ztrácíme smysl pro humor a nadhled a to není nic dobrého.

Komentátor Petr Fischer napsal:

Klip Marthy Issové, Jiřího Mádla a režiséra Petra Zelenky by mohl působit jako útok na staré lidi a jejich soudnost, kdyby neobsahoval ironické (sebe)zcizování, které jejich politické dílo odlehčuje. Ironizace patří k oblíbeným postupům, jak říct něco důležitého a vyhnout se riziku trapného poučování. Velká část kritiků klipu tento rys komunikace — namířený vůči mladším ročníkům, jež se v tomto shazujícím, "vysmátém" kódu suverénně pohybují — úplně přehlédla. Mohlo se jim potom zdát, že Issová a Mádl prezentují omezený pohled "pravicového svazáctví", který je stejně přihlouplý jako slepé nadšení pro myšlenku sociální revoluce.

Když jsem si přečetl tyto a další úvahy, podle nichž šlo vlastně o dobrou zábavu, rozhodl jsem se podívat na klip znovu, tentokrát s otevřenou myslí. A to prosím navzdory tomu, že mi jeden velmi renomovaný, v zahraničí působící český profesor napsal, že se mu z gymnaziálního humoru ve stylu Česká soda dělalo při sledování klipu nanic. Škarohlíd!

Já, poučen výše citovanými kolegy, jsem se tentokrát upřímně začal smát hned na začátku, kdy oba mladí herci střídavě sedí na gauči nebo z něho seskakují. To jsem si připomněl zejména moudrá slova Petra Fischera, který kromě výše uvedené citace též napsal, že „politickým se naše chování stává činem, minimálně tím, že se zvedneme ze sedačky (jako v klipu Martha s Jirkou) a někam se před ostatními postavíme.”

Já ignorant! Jak jsem si mohl ve své nehumorné zaslepenosti nevšimnout, že už to poskakování na gauči je politický čin! Hlavou mi prolétli jiní mladí lidé, kteří v historii slézali z gaučů, lezli na ně nebo na nich (popřípadě před nimi stáli), a tím vstoupili do říše do politiky.

Představil jsem si třeba mladého Hitlera, jak se konečně zvednul z gauče (nebo vězeňské palandy?) a začal psát své slavné dílko o společenské škodlivosti Židů. Možná si na gauči také nacvičoval své slavné projevy. Ano, i jeho chování se stalo politickým, až když se proměnilo v Čin! Trochu to pak, pravda, se svou politickou činorodostí přeháněl, ale jedno mu nelze upřít: vždy přesně věděl, kdo je společensky nepotřebný či neprogresivní a za kým by se jeho Jugend měli vypravit, aby mu trochu zmalovali ciferník, později už rovnou expedovali na „převýchovu“ bez zpáteční jízdenky.

Ještě větší bžunda byla, když jsem si vyslechl první slova klipu, v nichž se praví zhruba tolik, že jestli v týhle zemi zvítězí ve volbách levice, tak za to budou moct starý lidi, protože to jsou ti, co levici volej…a žijí hlavně na venkově.

Oddechl jsem si, že naše mládež nemusí politicky nepřizpůsobivé občany pracně hledat jako nějaký mor rozlezlý po celé společnosti, ale zajede si je jednoduše podat na venkov.