„Přemluv bábu” jako lekce postmodernismu

Michael Hauser

Zdánlivý nekonformismus tenduje ke konformismu postmoderny. Otázkou ovšem je, jak zabránit tomu, aby postmodernismus nebyl návratem k fašistickým mýtům?

S dnešním konformismem je potíž, protože vystupuje jako svůj pravý opak. Konformisté sami sebe chápou jako nonkonformisty. Příkladem může být boření model,  jako je národ nebo jazyk. Používat pseudoslova a nesmyslná slovní spojení se vnímá jako znak nonkonformity, i když všichni víme, že jejich používání patří ke konvenci. Tento konformistický nonkonformismus není rozhodně česká specialita. Narazíme na něj i v takových věcech jako je pohled na eugeniku nebo eutanazii. Narušují se jisté vzorce, které se vydávají za většinové, tradiční, zatuchlé. Jenže při bližším ohledání zjistíme, že to, co narušují, je už dávno narušeno. Věci jako národ, jazyk, stát, společný morální kodex už dávno utrpěly vážné trhliny, a je dost obtížné je hájit. Tento konformismus se obrací proti věcem, které jsou nalomené, ale musí je představovat jako něco pevného a nebezpečného. Stojí na tom, co Žižek označuje jako fantasmatický rámec, v němž vnímáme realitu. Je to konformismus založený na fantasmatu.

Konformistický nonkonformismus patří k tomu, co americký neomarxista Fredric Jameson nazývá jako postmodernismus. Jak naznačuje titul jeho slavné knihy „Postmodernismus neboli kulturní logika pozdního kapitalismu”, není to jenom chování a mentalita nějakých jednotlivců nebo společenských skupin, nýbrž je to vládnoucí chování a mentalita, ideologie. Její nadvláda se projevuje třeba na tom, že všichni jsou nuceni se s ní nějak vyrovnávat.

Jak píše Jameson, mizí všechno, co mělo jistou nezávislost, příroda, nevědomí, umění, a včleňuje se do společensko-ekonomického celku. Není to ale jejich potlačení, nýbrž naopak exploze. Umění se stává všudypřítomným, stejně jako příroda, protože je do sebe vsála ekonomická produkce: na zboží je hlavní jeho estetika a v každé druhé reklamě se píše o šetrnosti k přírodě. Po této explozi se však umění a příroda z našeho světa vytratila (příroda se vnímá jako líbivé obrázky přírody z katalogu). Do společenské produkce byly začleněny také alternativy, alternativní životní styl, hudba, spiritualita. Jsou tu cestovní kanceláře, které zajišťují alternativní duchovní prožitky v indických klášterech, nebo dokonce obstarají zkušenost cestovatele, který se bez jídla a vybavení ztratil v džungli. Není to tak, jak píše Herbert Marcuse v „Jednorozměrném člověku“, že se vytratila opozice vůči systému, a svět se stal jednorozměrným, nýbrž se naopak stal mnohorozměrným.

Postmodernismus není žádné osvobození. Působí tu stále jistý příkaz, který Lacan označuje jako příkaz Nadjá. Jeho porušení vede ke stavům úzkosti. Postmoderní Nadjá přikazuje: Užívej si! Postmodernistická ideologie žádá, aby ses oddával tomu, co ti je příjemné a choval ses egoisticky, protože když to dělat nebudeš, pocítíš, že něco není v pořádku. Příkaz Nadjá se ovšem vyznačuje tím, že jej nikdy nelze naplnit, a proto nemůže existovat dokonalý postmodernistický hedonista. Tak roste úzkost a deprese u těch, kteří si chtějí užívat.

Výsledkem je postmoderní cynismus. Nelze se totiž s ničím ztotožnit a přijmout to za své, protože hned je tu jiný objekt požitku a jiné momentální nastavení individua. Proto je každé prodlévání u nějaké věci, nebo člověka smícháno s cynismem, s tím, že se to nesmí brát vážně. Vzniká distance, která se však liší od distance moderních umělců nebo revolucionářů. Protože tu chybí nějaký bod mimo proud obrazů, věcí a pocitů jako je idea díla nebo komunismu, patří tato distance k danému provozu. Už Althusser si všiml, že ideologie nás vybízí k tomu, abychom zaujali distanci vůči tomu, co hlásá, a tak jednali ve shodě s ní. Jako věřící zaujmi distanci vůči své církvi, protože kdyby sis bral k srdci její chování, začal bys ji kritizovat, nebo z ní vystoupil.

V diskusích o klipu „Přemluv bábu” se většinou přehlíží toto ideologické pozadí. Snad jenom Vít Janeček si v jedné reakci všiml, že autorem klipu je Petr Zelenka, který tvoří filmy s neurčitelným vyzněním, jež si udržují distanci od každé možné interpretace. Myšlenka filmu není důležitá, hlavní je narušení, distance a pohyb, který tento film vyvolává. Obsah a postavy jsou takové, aby nebylo možné se s nimi ztotožnit. To patří k běžným rysům postmodernistického filmování, jak to známe od Larse von Triera. Klip je plný obscénních a nekorektních výrazů a obrazů, které mají zajistit, aby je za své nemohl přijmout nikdo, ani příznivec pravice. Pravda je, že Petr Zelenka asi nepočítal s tím, že klip si najde tolik stoupenců, a nejspíš lituje toho, že klip je ještě příliš korektní a přijatelný.

Jeho strategie ukazuje meze postmodernismu. Ten předpokládá, že tu je stále ještě nějaký kodex, společný morální obzor, který lze narušovat. Bez něj postmodernismus přestává účinkovat. Pokud jej postmodernismus naruší celý, zničí si to, co mu dává život a začne odumírat. Souhlasné reakce na Zelenkův klip svědčí o tom, že postmodernistické politické umění už účinkovat přestává a mění se ve svůj pravý opak, výzvu ke ztotožnění.

Kritizovat Zelenkův klip pro jeho egoismus, vulgaritu, neúctu ke starým lidem se proto míjí účinkem, protože to je pouhé přijetí hry, kterou chtěl Petr Zelenka rozehrát. Mnohem víc jej zpochybňují ti, kteří se s ním ztotožnili.

Hlavní problém je jinde. Jak zabránit tomu, aby masovou reakcí na postmodernistické strategie nebyla renesance fašistických mýtů silného jedince a věčného mládí.

    Diskuse
    April 30, 2010 v 9.42
    Myslím, že zásadní konflikt zájmů se dnes (a jistě nejen dnes) vyjadřuje konfliktem ideovým a politickým. Střetávají se dvě ideologie, každá s různými odstíny. Ideový konflikt s emocionálním nábojem společnost drásá. Velice žádoucí by bylo překonání rozepře. Politický spor rozvrací přátelství a rodiny. Sám jsem přišel o několik kamarádů tím, že jsem se otevřeně přihlásil k levici.

    Někteří si libují v konfliktu. Čekají, že bude očistným ohněm. Domnívají se, že totální vítězství jejich ideologie vše vyřeší. Formulují jasné, empiricky ověřitelné či ověřené teze, racionálně z nich konstruují hypotézy a nabízejí jednoznačné, testovatelné výpovědi o čemkoli, především o aktuální sociální struktuře a sociální dynamice.

    Zde je velkým učitelem Marx odkojený Hegelem. Nestaví proti sobě kapitalismus a socialismus, resp., jejich ideologie jako tezi a antitezi, Není to, pro něj buď - anebo. Rozpornost skutečnosti, v tomto případě především společenské skutečnosti, má být překonána (augehoben). Jde o dialektiku. Překonání je popřením, ale i zahrnutím. Marx mluví o feudálním socialismu, o jeho antitezi v podobě kapitalismu a socialismus (jako další cíl dějinné cesty) je syntézou. Překonává a zahrnuje momenty obou systémů a obou ideologií.

    V Marxově pojetí nelze nic tvrdit jednoznačně. Každá teze musí být korigována antitezí a jejich pnutí je překonáno v řešení, které zahrnuje různé momenty, a přitom je radikálně nové. Obsahuje v sobě zárodek sporu a možnosti svého budoucího překonání.

    Nejde o něco takového postmoderní filosofii a vůbec kultuře? Není postmodernismus prostě poučen tím, že prosté jednoznačné, nedialekticky formulované teze jsou vždy zárodkem teroru? Krutost jednoznačného kapitalismu byla vystřídána krutostí jednoznačného stalinského, maovského nebo polpotovského socialismu. Myslí si zastánci jednoznačných pravd, že tentokrát se tomu vyhnou?

    Doporučuji skromnost poznávajícího subjektu vůči poznávané skutečnosti, nedoporučuji metodu podle hesla "tím hůře pro fakta." Nechme se skutečností překvapovat. Přijměme to, že různé souběžné interpretace se nemusí vylučovat, že se mohou doplňovat. O toto jde postmodernímu pluralismu. Jeho feyerabendovský metodologický anarchismus je vlastně jen odporem k "teroristické" jednoznačnosti ideologií. Pokora vůči faktům nemusí být pasivitou v sociálním životě. Jen dobrá diagnóza umožní účinnou terapii.
    PS
    April 30, 2010 v 10.4
    Já nejsem vůbec žádný studovaný filosof, takže mne berte spíše jako žáka, kterému by mělo být něco vysvětleno. Já chápu ten případ Přemluv Bábu naopak. Totiž že právě nedostatek postmoderny umožnil mladým blbcům, aby se s klipem ztotožnili. V podstatě podobně to píše Ivan Štampach, nedostatek úcty k jiným diskursům a posuzování světa podle jednoho myšlenkového modelu vedlo k neúctě k ostatním osobám. A na postmoderně se mi vždy líbilo to, že respektovala všechny kulturní okruhy a diskursy, bez posuzování míry racionality a podobných mocenských technik. Na základě tohoto článku a zmínce o cynismu uvažuji tak, zda nemá smysl postmoderní myšenky doplnit emocionalitou(a on to vpodstatě už napsal pan Štampach, aby to nevypadalo, že ho kopíruji, tak takovýhle příspěvek jsem chtěl napsat ještě před tím, co jsem si přečetl jeho příspěvek, jen to chci dát do vlastních slov). Prostě takový model, který nebere jedno měřítko k poměřování pravdy a nepravdy, racionality a iracionality, ale respektuje druhé názory a jejich okruhy. Takové emoce, které by měl postmodernistu doplnit, jsou podle mne sounáležitost, touha(po hledání pravdy), pokora(při hledání pravdy), pochopení(pozice a kontextů lidí s jiným názorem), a tak různě. A jako postmoderní to chápu proto, že to neopěvuje racionalismus, naopak spíše "iracionalismus" a že je to zaměřeno na osobní postoj jedince ke světu. Není to , co píšu, nějaké tolerantní a postmoderní pojetí buddhismu nebo křesťanství?
    MH
    April 30, 2010 v 10.22
    Aby nedošlo k nedorozumění, postmodernismus jako vládnoucí "kultura" není totéž co postmoderní filosofie. Ta ovšem vzniká na půdorysu postmodernismu. Jde o to, že když se promění "kultura," pak se postupně vymění i filosofický terén. Pojmy, jako je pluralita, které se dnes jeví jako samozřejmost a dovolávají se jich třeba i stalinisté nebo pravicoví extrémisté (aby legitimizovali svůj "alternativní názor") se může stát něčím nesamozřejmým. To jsou ale věci, o kterých nakonec nerozhoduje to, zda se dostatečně mluví o pluralitě nebo jiných pojmech, ale procesy, které působí za našimi zády. Filosofie to může měnit jenom tehdy, když se spojí, i nepřímo, s nějakou společenskou a politickou silou. Jinak si myslím, že stalinistické běsy by se rozpoutaly, i kdyby se Stalin denodenně zaklínal pluralitou.
    PS
    April 30, 2010 v 10.31
    Podle mne povede jakékoliv takové spojení postmoderní filosofie s politickým nebo společenským hnutím k vytvoření jedné interpretace světa, která opět bude potlačovat jiné jevy, struktury, které se ji nehodí do krámu.
    MH
    April 30, 2010 v 10.39
    Přesně tak, ti, kteří se s klipem ztotožnili, bylo málo postmoderny. Šlo mi o to, že postmodernismus jako vládnoucí kultura má více vrstev, pluralismus je jedna vrstva, ale pak je tu vrstva expanzivní: narušování pevných identit, které ovšem narušuje už dnešní kapitalismus (flexibilní). Tato vrstva, když to domyslíte, je podmínkou té první, tedy postmoderní pluratity. A teď je otázka, zdali toto neustálé narušování nevyvolává reakci: vytvořit opět nějaké pevné identity, ale ve stylu fašismu: jeden národ, jedna rasa. Nejsou souhlasné reakce na tento klip právě v tomto stylu? Nejsou ale nakonec reakcí na postmodernismus? Hlavní není doplňovat postmodernismus o "emotivní rozměr", protože ten už tam je (viz např. postmoderní spiritualita), ale začít vytvářet jinou kulturu, v níž se rehabilitují pojmy jako pravda, univerzalita, ale ne jako nástroj útlaku, ale osvobození, jak se o to snaží Alain Badiou.
    PS
    April 30, 2010 v 11.6
    No a není to tak, že současný ekonomický systém zrušil některé dřívější "Velké pravdy," ale nahradil je novými, makroekonomickými ukazateli, "na kterých závisí, jak moc jsme šťastní", posvátnost konkurence a soukromého majetku, nebo podobně? Podle mne si každý mocenský systém vytváří myšlenkové struktury, které je třeba bourat. Rovněž tak ale například i socialismus(obecně zdůrazňováním osobní odpovědnosti- družstev, v českých podmínkých zdrůrazňováním odpovědnosti za situaci v rozvojových zemích,...) nebo environmentalismus(například centralizace politiky(Kodaň) likvidující diverzitu) je třeba bourat, pokud by se stali dominantními. Obecně se domnívám, že jakýkoliv myšlenkový koncept potlačuje. A řešením, ať nesklouzneme k fašismus, jsou podle mne jedině osobní postoje jednotlivců, určité východní (ve smyslu Tao) přemýšlení(Ruediger Dahlke, Fritjof Capra) a podobně. Jenže mám zase strach, že i to je velká pravda. No, díky za tip na literaturu, zkusím se na to podívat. A díky za termín postmoderní spiritualita, dlouho jsem nevěděl, jak se definovat...
    April 30, 2010 v 13.17
    zradila gramatika nebo logika?
    "Otázkou ovšem je, jak zabránit tomu, aby postmodernismus nebyl návratem k fašistickým mýtům?"

    ... zabránit ... aby byl ...

    (Článek si přečtu později, až to "vydejchám".)
    MH
    April 30, 2010 v 14.25
    Ale správně je

    ...zabránit, aby ne-...
    PM
    April 30, 2010 v 20.11
    Rozhořčeně nesouhlasím
    Považovat klip pana Zelenky za dílo, které pouze liknavostí autora nesplňuje nároky, které kladli autoři skupiny Dogma na uměleckou tvorbu, považuji pouze za špatné kamarádské gesto. Kdyby pan Zelenka vycházel z imperativu: nikoho neušetřit a nikoho nezranit, tak by zde interpretace klipu proběhla zcela jinou cestou.
    Myslím , že postmodernismus nejen narušuje staré, ale s novými otázkami také naznačuje nové cesty idejí či způsobu myšlení. Myšlenkový zvrat k pluralismu si ale vyžaduje podobnou - ale mnohem pomaleji probíhající - změnu i v nastavení emocí. Tím často dochází k tomu, že interpretace činu je protichůdná jeho motivu (konformismus x nonkonformismus). Úzkost z rozpadajících se jistot minulosti určitě přináší větší tendenci příklonu k autoritě tedy k Nadjá ( a má tendenci se přimykat i k autoritativním systémům), ale kdyby to filosofie chtěla měnit tím, že se spojí se silou, považovala bych to za výsledek téhož, tedy jiného druhu úzkostí vyhnané netrpělivosti a tudíž za cestu k témuž výsledku ( jak už podotkl pan Salamon). Co se týká reakce na klip, přiznám se, že mi méně zajímá, jestli jsem Zelenkovi sedla na lep ( což vzhledem k tomu, že celá věc je založená na zglajchšaltování všeho - nikoliv na pluralismu - tak se buď zglajchšaltuji tím, že to napíši a budu jedna "z potrefených hus", anebo si to pořídím vnitřně předem a spolykám to), než to, co následovalo jako úkaz, který dal nahlédnout stavu společnosti.
    + Další komentáře