„Přemluv bábu” jako lekce postmodernismu
Michael HauserZdánlivý nekonformismus tenduje ke konformismu postmoderny. Otázkou ovšem je, jak zabránit tomu, aby postmodernismus nebyl návratem k fašistickým mýtům?
S dnešním konformismem je potíž, protože vystupuje jako svůj pravý opak. Konformisté sami sebe chápou jako nonkonformisty. Příkladem může být boření model, jako je národ nebo jazyk. Používat pseudoslova a nesmyslná slovní spojení se vnímá jako znak nonkonformity, i když všichni víme, že jejich používání patří ke konvenci. Tento konformistický nonkonformismus není rozhodně česká specialita. Narazíme na něj i v takových věcech jako je pohled na eugeniku nebo eutanazii. Narušují se jisté vzorce, které se vydávají za většinové, tradiční, zatuchlé. Jenže při bližším ohledání zjistíme, že to, co narušují, je už dávno narušeno. Věci jako národ, jazyk, stát, společný morální kodex už dávno utrpěly vážné trhliny, a je dost obtížné je hájit. Tento konformismus se obrací proti věcem, které jsou nalomené, ale musí je představovat jako něco pevného a nebezpečného. Stojí na tom, co Žižek označuje jako fantasmatický rámec, v němž vnímáme realitu. Je to konformismus založený na fantasmatu.
Konformistický nonkonformismus patří k tomu, co americký neomarxista Fredric Jameson nazývá jako postmodernismus. Jak naznačuje titul jeho slavné knihy „Postmodernismus neboli kulturní logika pozdního kapitalismu”, není to jenom chování a mentalita nějakých jednotlivců nebo společenských skupin, nýbrž je to vládnoucí chování a mentalita, ideologie. Její nadvláda se projevuje třeba na tom, že všichni jsou nuceni se s ní nějak vyrovnávat.
Jak píše Jameson, mizí všechno, co mělo jistou nezávislost, příroda, nevědomí, umění, a včleňuje se do společensko-ekonomického celku. Není to ale jejich potlačení, nýbrž naopak exploze. Umění se stává všudypřítomným, stejně jako příroda, protože je do sebe vsála ekonomická produkce: na zboží je hlavní jeho estetika a v každé druhé reklamě se píše o šetrnosti k přírodě. Po této explozi se však umění a příroda z našeho světa vytratila (příroda se vnímá jako líbivé obrázky přírody z katalogu). Do společenské produkce byly začleněny také alternativy, alternativní životní styl, hudba, spiritualita. Jsou tu cestovní kanceláře, které zajišťují alternativní duchovní prožitky v indických klášterech, nebo dokonce obstarají zkušenost cestovatele, který se bez jídla a vybavení ztratil v džungli. Není to tak, jak píše Herbert Marcuse v „Jednorozměrném člověku“, že se vytratila opozice vůči systému, a svět se stal jednorozměrným, nýbrž se naopak stal mnohorozměrným.
Postmodernismus není žádné osvobození. Působí tu stále jistý příkaz, který Lacan označuje jako příkaz Nadjá. Jeho porušení vede ke stavům úzkosti. Postmoderní Nadjá přikazuje: Užívej si! Postmodernistická ideologie žádá, aby ses oddával tomu, co ti je příjemné a choval ses egoisticky, protože když to dělat nebudeš, pocítíš, že něco není v pořádku. Příkaz Nadjá se ovšem vyznačuje tím, že jej nikdy nelze naplnit, a proto nemůže existovat dokonalý postmodernistický hedonista. Tak roste úzkost a deprese u těch, kteří si chtějí užívat.
Výsledkem je postmoderní cynismus. Nelze se totiž s ničím ztotožnit a přijmout to za své, protože hned je tu jiný objekt požitku a jiné momentální nastavení individua. Proto je každé prodlévání u nějaké věci, nebo člověka smícháno s cynismem, s tím, že se to nesmí brát vážně. Vzniká distance, která se však liší od distance moderních umělců nebo revolucionářů. Protože tu chybí nějaký bod mimo proud obrazů, věcí a pocitů jako je idea díla nebo komunismu, patří tato distance k danému provozu. Už Althusser si všiml, že ideologie nás vybízí k tomu, abychom zaujali distanci vůči tomu, co hlásá, a tak jednali ve shodě s ní. Jako věřící zaujmi distanci vůči své církvi, protože kdyby sis bral k srdci její chování, začal bys ji kritizovat, nebo z ní vystoupil.
V diskusích o klipu „Přemluv bábu” se většinou přehlíží toto ideologické pozadí. Snad jenom Vít Janeček si v jedné reakci všiml, že autorem klipu je Petr Zelenka, který tvoří filmy s neurčitelným vyzněním, jež si udržují distanci od každé možné interpretace. Myšlenka filmu není důležitá, hlavní je narušení, distance a pohyb, který tento film vyvolává. Obsah a postavy jsou takové, aby nebylo možné se s nimi ztotožnit. To patří k běžným rysům postmodernistického filmování, jak to známe od Larse von Triera. Klip je plný obscénních a nekorektních výrazů a obrazů, které mají zajistit, aby je za své nemohl přijmout nikdo, ani příznivec pravice. Pravda je, že Petr Zelenka asi nepočítal s tím, že klip si najde tolik stoupenců, a nejspíš lituje toho, že klip je ještě příliš korektní a přijatelný.
Jeho strategie ukazuje meze postmodernismu. Ten předpokládá, že tu je stále ještě nějaký kodex, společný morální obzor, který lze narušovat. Bez něj postmodernismus přestává účinkovat. Pokud jej postmodernismus naruší celý, zničí si to, co mu dává život a začne odumírat. Souhlasné reakce na Zelenkův klip svědčí o tom, že postmodernistické politické umění už účinkovat přestává a mění se ve svůj pravý opak, výzvu ke ztotožnění.
Kritizovat Zelenkův klip pro jeho egoismus, vulgaritu, neúctu ke starým lidem se proto míjí účinkem, protože to je pouhé přijetí hry, kterou chtěl Petr Zelenka rozehrát. Mnohem víc jej zpochybňují ti, kteří se s ním ztotožnili.
Hlavní problém je jinde. Jak zabránit tomu, aby masovou reakcí na postmodernistické strategie nebyla renesance fašistických mýtů silného jedince a věčného mládí.
Někteří si libují v konfliktu. Čekají, že bude očistným ohněm. Domnívají se, že totální vítězství jejich ideologie vše vyřeší. Formulují jasné, empiricky ověřitelné či ověřené teze, racionálně z nich konstruují hypotézy a nabízejí jednoznačné, testovatelné výpovědi o čemkoli, především o aktuální sociální struktuře a sociální dynamice.
Zde je velkým učitelem Marx odkojený Hegelem. Nestaví proti sobě kapitalismus a socialismus, resp., jejich ideologie jako tezi a antitezi, Není to, pro něj buď - anebo. Rozpornost skutečnosti, v tomto případě především společenské skutečnosti, má být překonána (augehoben). Jde o dialektiku. Překonání je popřením, ale i zahrnutím. Marx mluví o feudálním socialismu, o jeho antitezi v podobě kapitalismu a socialismus (jako další cíl dějinné cesty) je syntézou. Překonává a zahrnuje momenty obou systémů a obou ideologií.
V Marxově pojetí nelze nic tvrdit jednoznačně. Každá teze musí být korigována antitezí a jejich pnutí je překonáno v řešení, které zahrnuje různé momenty, a přitom je radikálně nové. Obsahuje v sobě zárodek sporu a možnosti svého budoucího překonání.
Nejde o něco takového postmoderní filosofii a vůbec kultuře? Není postmodernismus prostě poučen tím, že prosté jednoznačné, nedialekticky formulované teze jsou vždy zárodkem teroru? Krutost jednoznačného kapitalismu byla vystřídána krutostí jednoznačného stalinského, maovského nebo polpotovského socialismu. Myslí si zastánci jednoznačných pravd, že tentokrát se tomu vyhnou?
Doporučuji skromnost poznávajícího subjektu vůči poznávané skutečnosti, nedoporučuji metodu podle hesla "tím hůře pro fakta." Nechme se skutečností překvapovat. Přijměme to, že různé souběžné interpretace se nemusí vylučovat, že se mohou doplňovat. O toto jde postmodernímu pluralismu. Jeho feyerabendovský metodologický anarchismus je vlastně jen odporem k "teroristické" jednoznačnosti ideologií. Pokora vůči faktům nemusí být pasivitou v sociálním životě. Jen dobrá diagnóza umožní účinnou terapii.
... zabránit ... aby byl ...
(Článek si přečtu později, až to "vydejchám".)
...zabránit, aby ne-...
Při četbě textu Michala Hausera jsem si vybavil intenzivní, byť zčásti hermetický text Gillese Deleuze Post skriptum ke společnostem kontroly, kde se Deleuze (na Foucaultovském půdorysu) zabývá novými mechanismy fungování společenské autority - po společnosti uzavřených prostředí (škola, rodina, armáda, práce ap.) přichází společnost kontroly. Rozhodující už není autorita vycházející z pozice definované uzavřeným prostředím, ale ovládnutím pole. Zelenkův klip se svým půlmilionem shlédnutí, desetitisíci reakcí a dost možná ještě větším počtem stoupenců za týden od svého uvedení určitým způsobem ovládnul mentální prostor - jeho mise se může ukázat být v mnoha ohledech "úspěšná". Nemám teď čas se pouštět do hlubšího rozvedení těchto poznámek na okraj, jen jsem chtěl na tento Deleuzův text, který vyšel i v češtině v překladu Martina Čecha, upozornit. Našel jsem ho i na webu, visí zde: http://www.fysis.cz/filosofiecz/texty/jarda/deleuze.htm
* obzor (horizont) ztělesňuje slepou uličku fenomenologie
* Zelenka se projevuje jako postmoderní hovado (proč nemluvit česky?)
(Jako vždy výborný Štampach)
(dál jsem nedošel)
Máme tedy přestat myslet pojmově a začít myslet "nepojmově"? Ale jak: "východně"? To se mi nezdá. A proč ne dialekticky? Je snad dialektická logika výplodem chorého mozku, jak se zhruba domnívá např. Karl Popper?
Pakliže totiž pojem "potlačuje", patrně to není pojem, ale dogma, tj. cosi nepojmového, nedialektického - viz Ivan Štampach nahoře.
Fašisté také mají "osobní postoje". Ba co víc, také jsou "spirituální", pěstují esoteriku (Aryan Nations apod - cf. Nicholas Goodrick-Clarke). -- Ale dost možná, že jste tím "osobní" prostě chtěl položit důraz na to, že do fašismu nesklouzáváme "my", ale já, ty, on, ona?
Postmoderní spiritualita? Neříkalo se tomu druhdy "hloupě" buržoasní vědomí?
http://www.sok.bz/index.php?option=com_content&task=view&id=399&Itemid=28
Teprve teď mi dochází, že tu vlastně mluvíme především o ideologii a ideologickém momentu v našem vlastním myšlení.
Vždyť i buržoasie byla kdysi pokroková ve srovnání s feudály a její intelektuálové vytvářeli velké věci (osvícenství, Koperník, reformace apod.)?
No a podle Marxe byla takovou třídou dělnická třída a její ideologie. Ono to podle nás byla a nebyla pravda - dokud byl marxismus skutečně ideologií dělnické třídy, i když to byl ještě jen industriální proletariát, byl relativně pravdivý (např. jeho odhalení podstaty kapitalismu platí). Jenže potom se ho zmocnila nově vzniklá třída řídícího aparátu, předělala ho na svou ideologii a nástroj moci a začalo se velice lhát a manipulovat a vnucovat to lidem. Proto pak postmoderna mohla těžit z reakce lidí a získat je pro myšlenku, že není žádná pravda, že prohlašování pravdy hrozí diktaturou atd. - což posloužilo nejvíce buržoasii, která měla z cesty jeden nástroj odporu vykořisťovaných lidí. Ale skutečný marxismus žije dál a myslíme si, že jsme k té pravdě asi nejblíže, ale právě proto ji nechceme nikomu vnucovat - není to už ideologie fyzicky pracujících dělníků, ale těch nejvykořisťovanějších (to neznameniá nejchudších) - tzv. kognitariátu, který má zájem zrušit (ne násilím a naráz) dvě základní břemena nad společností, která lidi deformují - soukromé vlastnictví výrobních prostředků a starou společenskou dělbu práce a taky stav,kdy jsou lidi pořád ještě hlavně průměrná individua v rámci celých ekonomických "odrůd" a myslí a chovají se podle toho.
Jedinou přiznanou inspirací Petra Zelenky byl předvolební klip
na Obamovu podporu s odlišným posláním i vyzněním.Jak to,že v zemích stejně "stižených" postmodernismem podobné "agitačně umělecké "počiny nevznikají? Nebo neproniknou takto masivně do médií?
Zelenkův klip jsem vykládal jako příklad postmoderního politického umění. Jeho obsah je opravdu ve světových souvislost ojedinělý, protože jinde má spíš zabarvení levicové (postmoderní umělci a autoři se ve světě většinou hlásí k levici). To společné je základní pojetí politického umění: mnohoznačnost, narušení ustálených vzorců vnímání, šoková terapie.
Vážení, není to tak trochu - já o koze a vy o voze? Já jsem zase, jako v předchozích polemikách s Míšou, upozornil, že mne vůbec nezajímají dílčí gnoseologické souvislosti postmodernismu a už vůbec mne nezajímá individuální motivace či obecnější myšlenkové pochody pana Zelenky. To je už totiž to jednotlivé, ve kterém se rozmělňuje to podstatné a určující. Vznik postmodernismu byl jistě složitě strukturovaným procesem, do kterého vstupovala celá řada ryze gnoseologických a indivuálních či kolektivních motivací (různých uměleckých či vědeckých škol apod.) a faktorů, jejich nositelé by se jistě do krve rvali, kdyby jim někdo řekl, že se pouze začleňuji do určitého prostředí - mým termínem plynového oblaku - nad nějakou třídou. A přece tomu tak bylo - ty třídy byly dokonce dvě - neprivilegované na západě i východě a buržoasie snažící se rozvrátit jí smrtelně nebezpečnou logiku marxismu - nakonec z obou kořenů vyrostl postmodernismus. Doufám Míšo a Agáto, že teď nebudete nefér a nezačnete mne líčit jako nějakého stoupence spikleneckých teorií a přísného řízení společnosti estébáky z Wall Streetu či Kremlu - samozřejmě třídy své zájmy prosazují v procesu, kam se ve statistickém měřítku vlévají různé snahy a tendence, které jednotlivec nevnímá - ale ve statistickém průměru a v dlouhodobé perspektivě se ten určitý ideologický proud nakonec objeví a porozumět je mu možno jen analýzou základního postavení příslušné třídy. Pro úplně blbé - já jsem nepopisoval všechny okolnosti vzniku postmodernismu - jen to, co bylo podstatné a v dlouhodobé perspektivě určující.
(Ale Míšo - tohle bys přece jako snad marxista měl vědět - nemusíš s tím souhlasit - ale měl bys chápat, o co mi jde?? Že by ten neomarxismus přece jen vedl spíše k zapomenutí solidních marxistických znalostí? Jinak když sestoupím s té nejvyšší roviny abstrakce, tak jsem klidně s to akceptovat Tvoje pojetí těch jednotlivostí, je to zajímavé, leč odvozené)
A tady pane Salamone vidíte tak trochu co je to marxismus - zkuste na chvíli přemýšlet takto: Já mám nějaký názor, konec konců si nemohu být tak úplně jist, že správný, i kdyby ho sdílela řada dalších lidí a i kdyby byl tzv. "in", moderní. vedle mne ale existuje i nějaký jiný názor, který bývá označován za marxistický ortodoxní, ale nestalinský. Podívejme se na tento názor chladně, bez emocí. Já si myslím, že žádný faktor není určující, že jsou všechny stejně důležité - je tomu tak? Co tvrdí ti ortodoxové? Že se celá řada jakoby relativně samostatných procesů ve společnosti přetavuje přes ekonomiku, přes výrobní, zejména vlastnické vztahy. např. sex - základ je jistě biologický, ale jakých podob sex nabývá v dějinách pod vlivem různých vlastnických pospolitostí? Proč se původně svobodný sex (až incestní) z prvobytně pospolné společnosti přeměňuje v ten zotročený,omezený, kriminalizovaný či jen zkomercionalizovaný sex ve společnostech založených na vládě té či oné vykořisťovatelské třídy - samozřejmě - akt probíhá pořád stejně - ale ty souvislosti ovlivňující vědomí a jednání lidí jsou přece značně odlišné? A takto bych za klíčovost a určující zprostředkující charakter ekonomiky mohl plédovat i v úplně jiných oblastech. Např. ta Vaše Australie - vězni - přestupníci v podmínkách jedné společnosti, kterým byla vnucena touto společnosti (na ekonomickém základě) určitá sociální role, se v Australii ocitli v roli úplně jiné - dokonce v roli vlastníků - takže se chovali podle této role. Jejich vědomí prostě odrazilo jejich nové bytí- i když jistě ne hned a automaticky. Mimo jiné tento společenský experiment potvrdil i nesprávnost teorií, že zločinnost je výhradně záležitostí genů, ukázalo se, že do značné míry je záležitostí společenských podmínek, které určité vrstvy lidí do zločinnosti prostě tlačí. (Vzpomeńte na Wericha a Voskovce - "vy páni, kteří jste tím vinni, že bída z lidí vlky činí, že nás proti vám žene hlad")
Kolektivní nevědomí? - to je velice složitý procves a zase ho nerozšifrujete, když budete vidět všechny faktory stejně důležité - tím prvotním fakotrem nevědomí, je dělba práce, která jen některým lidem ve společnosti umožňuje vědecxky bádat, to od určitého momentu zesiluje vlastnický rozdíl, který vzdělání a vědu spojuje s vlastnictvím a bohatstvím a pak to jde dál. Dalším faktorem nevědomí - jsou zájmy tříd promítnuté do ideologie, které jsou přítomné při procesu poznávání - např. formou - jen zkus být pro Koperníka a shoříš na hranici, jen se zabývej marxismem a vyletíš z práce, každému je přece jasné, že žádné vykořisťování není a že bohatí lidé postrkují vývoj apod.
Pak to jde přes další stupně - svoji roli sehrávají náboženské formy ideologie,politické formy,l promítá se to i do kultury atd.
Samozřejmě.- vaše nároky na zaměstnance a spotřebitele - jsou naprosto absurdní - mám odejít ze zaměstnání u ekologického netvora, když je kolem nezaměstnanost? jak uživím rodinu? atd. Čili zase znova - myšlení a jednání lidí je konec konců zprostředkováno jejich postavením ve vlastnických vztazích - působí na něj řada jiných faktorů, ale ten první je v dlouhodobé perspektivě a u většiny lidí určující.
Já Vas tady nemohu naučit marxistickému vidění, jen chci, abyste si uvědomil, že to, k čemu se modlíte vy, není jediný možný názor a že to může být i názor zcela iluzorní a zmanipulovaný.