Premiér Petr Nečas se dal slyšet, že přišel čas obměnit Radu pro vědu, výzkum a inovace. Ministr školství Josef Dobeš mu přitaká a dodává, že přišel čas radu depolitizovat. Doporučuji zpozornět. Heslo o potřebě depolitizovat nějakou radu ať již pro vědu či pro dozor na Českou televizi slyšíme příliš často. Stejně jako jsme svědky nárůstu počtu nejrůznějších odborných skupin, které mají připravit některé klíčové reformy bez politické příměsi, jen na základě odbornosti. Všechny tyto snahy obsahují nebezpečný mýtus, totiž představu, že ve veřejném prostoru se mohou odehrávat rozhodnutí, která se týkají všech občanů, na základě rozhodnutí skupiny odborníků. Přičemž odborníci jsou tu dáni do protikladu k politikům, kteří jsou tak automaticky deklasováni podezřením z neodbornosti a hájení politických zájmů. Této chyby se s nadšením dopouštějí příznivci levice i pravice. Jenže tak to prostě není.

Rozhodování o podobě české vědy, kontrole televize či podobě důchodové reformy jsou vždy politická rozhodnutí, vždy ovlivněná řadou partikulárních zájmů a ideologiemi, které vyznávají lidé. Pokud jste přesvědčeni, že trh vše vyřeší, samozřejmě, že najdete pravdivé argumenty a platné důvody pro minimalizaci podílu státu na rozvoji vědy. Pokud věříte, že umělci jsou nositelé pravdy a lásky, zcela určitě najdete pravdivý argument a platný důvod, proč by poslanci neměli sedět v kontrolních radách veřejnoprávních médií a tak by se dalo pokračovat do nekonečna. Všechny tyto kroky ale směřují do jediného bodu: snahy zbavit se rozhodování a nahradit ho výkonem pravdivých znalostí, za něž nikdo nenese odpovědnost. Tento výkon pak všechny zbavuje odpovědnosti, ruší kategorie dobra a zla a nahrazuje nutností a přijatelným zlem.

Chtít depolitizovat rozhodování o věcech veřejných znamená chtít se zbavit politické odpovědnosti za politická rozhodnutí. Je pak úplně jedno, zda je to snaha vedená naivitou či vyčůraností. Depolitizace je cesta k odosobnění rozhodování o našich osudech. Proti ní je možné postavit jedině radikální politizaci celého veřejného i soukromého prostoru. I práce, škola, domácnost jsou prostorem politického boje. Domácí násilí nepřestává být otázkou politickou, protože se děje doma. Povaha znalostí, které má student získat není neutrální věc tradice, ale zápasem mezi řadou zájemců o mladé duše. Genderové propasti v platech nepřestávají být politickou otázkou jen proto, že se dějí na základě dobrovolné dohody mezi dospělými, podobně jako je v případě prostituce.

Radikální politizace neznamená odmítnutí odborníků či popření tradičních hodnot. Radikální politizace znamená pouze neustálé připomínání toho, že existuje zásadní rozdíl mezi poznáním a konáním. Tento rozdíl říká, že žádné poznání z nás nesejme odpovědnost za rozhodnutí a že každé poznání už v sobě v zárodku obsahuje ospravedlnění nějakého jednání, které často určuje pravě podobu poznání. Bojme se odborníků, kteří mají rozhodovat o našich životech, slavme odborníky, kteří jsou připraveni nám dávat impulsy pro politická rozhodnutí. Přijměme fakt, že se nakonec rozhodujeme sami.