Dnešní svět je tak plný rozporů, až přijde jednomu zatěžko uvěřit, že skutečnost je rozumná, tj. přístupná rozumné řeči a kritickému diskursu. I když my lidé děláme samé hlouposti a sobecké vylomeniny, jsme schopni kriticky to vidět a uznat, i sebekriticky přijímat: chováme se koneckonců rozumně. Skutečně?

Rozpory dnešního světa dávají za pravdu Tarského vizi ruského partnerského spojení „asijského biče a evropské burzy cenných papírů“. Slavoj Žižek tvrdí, že „v čínské repríze [tohoto partnerského spojení — ZV] se tato kombinace může ukázat jako stabilnější než demokratický kapitalistický model, který jsme považovali za přirozený“. Jak tomu máme rozumět my, děti Vítězného února? (Tehdy jsem se narodil.) Vždyť kapitalismus, který jsme sice přímo nezažívali, ale spíš o něm snili, byl kapitalismus spojený s blahobytem sousedního Bavorska: bylo to sociálně tržní hospodářství, jak říkali oni. Stát tam zajišťoval dobré zázemí i sociální jistoty, na dálnicích se tam neplatilo a neplatí… Stát u nás zajišťoval také všecko, dohlížel na všecko, ale nebyl dostatek ani zboží na pultech, ani žigulíků, ani trabantů.

Oni mysleli, že mají demokracii, my jsme ji měli dokonce socialistickou. Jak si to má levicová mysl „urovnat“, že demokracie by mohla mít „kratší dech“ než „asijský bič“?

Svět prosperity je plný rozporů. Až se zdá, že v něm vládne chaos. Ale chaos není nic rozumného: rozum „chaos nebere“, avšak tomu, co je rozporné, rozumí. A tak se snaží porozumět světu prosperity, plnému rozporů, analyzuje prosperitu, a to nikoli přestože je rozporuplná, ale protože je rozporuplná.

Tu se ukazuje, že „nelze oddělit ´rozvoj´ od destrukce, ani ´pokrok´ od plýtvání“ — a čím energičtěji nastupuje „síla produktivity, tím více se musí uvolnit síly ničení, a čím více se rozšiřuje objem produkce, tím více se musí vše pohřbít pod horami dusivého odpadu“ (Sartre). Promítáme tato zjištění s dostatečnou razancí a opravdovostí do své životní perspektivy, do svého vidění světa? K tomu je třeba „dlouhé a trpělivé práce při tvorbě vědomí“ — avšak pokud je sám systém pro svou povahu „objektivně nepřijatelný“, pak se tato „práce na tvorbě vědomí, obhajovaná Sartrem, stává téměř nemožnou“.