Dnešní svět je tak plný rozporů, až přijde jednomu zatěžko uvěřit, že skutečnost je rozumná, tj. přístupná rozumné řeči a kritickému diskursu. I když my lidé děláme samé hlouposti a sobecké vylomeniny, jsme schopni kriticky to vidět a uznat, i sebekriticky přijímat: chováme se koneckonců rozumně. Skutečně?

Rozpory dnešního světa dávají za pravdu Tarského vizi ruského partnerského spojení „asijského biče a evropské burzy cenných papírů“. Slavoj Žižek tvrdí, že „v čínské repríze [tohoto partnerského spojení — ZV] se tato kombinace může ukázat jako stabilnější než demokratický kapitalistický model, který jsme považovali za přirozený“. Jak tomu máme rozumět my, děti Vítězného února? (Tehdy jsem se narodil.) Vždyť kapitalismus, který jsme sice přímo nezažívali, ale spíš o něm snili, byl kapitalismus spojený s blahobytem sousedního Bavorska: bylo to sociálně tržní hospodářství, jak říkali oni. Stát tam zajišťoval dobré zázemí i sociální jistoty, na dálnicích se tam neplatilo a neplatí… Stát u nás zajišťoval také všecko, dohlížel na všecko, ale nebyl dostatek ani zboží na pultech, ani žigulíků, ani trabantů.

Oni mysleli, že mají demokracii, my jsme ji měli dokonce socialistickou. Jak si to má levicová mysl „urovnat“, že demokracie by mohla mít „kratší dech“ než „asijský bič“?

Svět prosperity je plný rozporů. Až se zdá, že v něm vládne chaos. Ale chaos není nic rozumného: rozum „chaos nebere“, avšak tomu, co je rozporné, rozumí. A tak se snaží porozumět světu prosperity, plnému rozporů, analyzuje prosperitu, a to nikoli přestože je rozporuplná, ale protože je rozporuplná.

Tu se ukazuje, že „nelze oddělit ´rozvoj´ od destrukce, ani ´pokrok´ od plýtvání“ — a čím energičtěji nastupuje „síla produktivity, tím více se musí uvolnit síly ničení, a čím více se rozšiřuje objem produkce, tím více se musí vše pohřbít pod horami dusivého odpadu“ (Sartre). Promítáme tato zjištění s dostatečnou razancí a opravdovostí do své životní perspektivy, do svého vidění světa? K tomu je třeba „dlouhé a trpělivé práce při tvorbě vědomí“ — avšak pokud je sám systém pro svou povahu „objektivně nepřijatelný“, pak se tato „práce na tvorbě vědomí, obhajovaná Sartrem, stává téměř nemožnou“.

„Pracovat na tvorbě vědomí“ znamená utvářet smýšlení, měnit je i jeho směřování; naši předkové pro to měli slůvko „pokání“, METANOIA (meta-noia znamená v křesťanské tradici hlubší noesis, nové poznání, nový, hlubší pohled na vlastní život).

Změna smýšlení není jen prostou negací dosavadního přesvědčení; sotva řekneme, že se dal na pokání někdo, kdo dříve tvrdil, že tlačenka s cibulí a octem je nejlepší k pivu, ale teď už dospěl k opačné tezi, že s červeným vínem je to lepší. METANOIA je spjata s vědomím celistvosti, konkrétní totality, s přesvědčením, že rozpor je součástí skutečnosti stejně jako její „vyšší rámec“, který jí dává smysl. METANOIA je záležitostí tohoto „vyššího rámce“, „konkrétní totality“.

Jestliže „skutečnost je v současnosti právě tak spjatá s Rozumem jako s Nerozumem“ (Michael Hauser), pak to neznamená, že bychom měli spoléhat na jakékoliv, tedy také nerozumné, silové řešení potíží a neblahých poměrů. Teze, že „základy, na nichž stojí svět, jsou bytostně iracionální“, se nemůže stát programem. Programové prohlášení veškerého úsilí o změnu k lepšímu může vzejít jen z pozice uvědomení si a myšlení rozporů; rozpory je třeba myslet jako nezbytnou součást skutečnosti.

Vědomé usilování o změnu, o převrat převrácených poměrů může vzejít jen z myšlení rozporů jako bytostné součásti skutečnosti: „Nikde není nic, v čem by nemohl a nemusel být vykazován rozpor, tj. protikladná určení,“ učí Hegel. Jen bezděčně „bezmyšlenkovitá smyslovost“ může setrvávat na tom, co je smyslově „omezené a konečné“, co je „nepopiratelné“, protože hmatatelné; to pak přechází v „tvrdošíjnost rozvažování“, že „jsoucí si v sobě neprotiřečí“. Je to „základní předsudek dosavadní logiky a obvyklá představa“, že rozpor není čímsi bytostným; „avšak on je kořenem veškerého pohybu a života; jen pokud má něco v sobě rozpor, pohybuje se, má tvůrčí sílu a aktivitu.“

Filosofie konkrétní totality nebo „dialektika konkrétního“ musí spočívat v otevření se něčemu většímu, než co je možné v současném marasmu nalézt, tzn. v otevření se něčemu, „nad co nelze myslet nic většího“.

Otřesení „důvěry ve stávající instituce jako instituce Rozumu“ neznamená nezbytnost obrátit se k institucím Nerozumu, ale potřebu upřít svou snahu k hledání a utváření dosud ještě nehotových, „ne-stávajících“ rozumných institucí.

Pokud „skutečnost půjde svou cestou a bude zpochybňovat rozumnost“ a popírat logiku věcí, bude to v rozporu s logikou smyslu rozumné řeči. Musíme věřit v možnosti rozumné řeči, v rámec, který nám rozumná řeč schraňuje a který se nám, jakkoliv jej nemáme ve své moci, nabízí a otevírá. Je tím, nad co nelze myslet nic většího (takto mluvil Anselm z Canterbury o Bohu).

Reálný svět nepropadá chaosu: rozpory, zahrnující všechny věci, včetně „věcí veřejných“, kritických pohledů a občanských či politických rozhodnutí, nepřicházejí z (jakoby jednoznačných) věcí, z „materiálních“ procesů výroby a pohybu zboží, ale z rozumných nebo ne příliš rozumných rozhodnutí — přičemž rozumné je respektovat „vyšší rámec“, nejen jej připustit jako „něco, nad co nelze myslet nic většího“, ale také si přiznat „nemožnost nemyslet něco, nad něž nelze myslet nic většího“: dialektiku konkrétního nebo, slovy Hegelovy Logiky, „konkrétní totalitu, jíž je Bůh“.

Dialektika konkrétního je myšlením směřujícím k lepšímu světu, dál a hlouběji, za a nad rozporuplnou existenci světa kolem. Dialektika konkrétního neznamená jen pochopení, že řád světa pochopíme a nastolíme už tím, že pochopíme a představíme ne-řád světa jako neřád — ale také to, že toto pochopení je jen předpokladem úsilí a činu: události.

Privátní banky nežijí v jiném světě a na jiném „poli jsoucna“ než zemědělci, i když poměry, v nichž žijí, jsou nesrovnatelné. Respektujeme-li, že „jsoucno je konkrétní“ (Kosík), nemůžeme ignorovat nepoměry, které bijí do očí. Je třeba se otevřít „širšímu rámci“: konkrétní totalitě. Co je to? Myšlené jsoucno, resp. způsob myšlení jsoucna.

Dialektika konkrétního učí respektu k řádu světa, byť světa rozporuplného; přináší pochopení toho, co je významné — a myslitelné — a zachovává respekt vůči myslitelnosti; tu sice nemáme ve své moci, ale přesto je NĚČÍM, nad co nelze myslet nic většího: Otevřeností.

Je poctivé a konsekventní, když ve svém pozdním textu Karel Kosík vyznává: „Jsem ateista, nikoli neznaboh… Ateistovi není lhostejné, že současná epocha odepsala Boha, umí bez něho žít, zvykla si na jeho nepřítomnost, smířila se s ní, a dokonce s ní jako s fingovanou přítomností kšeftuje.“ (Třetí Mnichov) Nepředvídá český filosof možnost levice změnit v 21. století smýšlení, řečeno postaru: dát se na pokání?