Můj děda měl zdravý selský rozum. Když se záhy po sametové revoluci počal český kapitalismus konstituovat kradením firemních razítek, aby zanedlouho dospěl do vyššího stadia zralosti v podobě prvních obětí volné ruky trhu nalezených na dně Orlické přehrady, děda se rozohnil a pravil: „Musí se narodit noví lidé“. A u toho už zůstalo. Do dědových nedožitých 89 let.

Protože děda nebyl žádným jasnovidcem, ani extravagantním filosofem, bylo jasné, že to myslí vážně a že jeho noví lidé se ještě na chvilku stanou jeho současníky. Nechtěl jsem tehdy brát dědu za slovo, vždyť na nějaké brzké ověření jeho tvrzení to ani tehdy, ani donedávna nevypadalo. Teď však vím, že děda se nemýlil. Noví lidé jsou tady.

Potkáme je v občanských iniciativách, dobrovolnických spolcích, vědeckých ústavech, na vysokých školách, také v odborech a nejvíce na protestních shromážděních. Ačkoli děda nepředpokládal zrození zbrusu nového lidského druhu, nelze si nevšimnout, že lidé jako Tereza Stöckelová, Ilona Švihlíková, Ondřej Lánský, Patrik Eichler, Jan Májíček, Ondřej Slačálek, Pavel Čizinský, Jan Černý, Tomáš Tožička nebo Filip Outrata, působí ve srovnání s dosavadními politickými elitami jako zcela odlišný druh homo sapiens. Což potvrzuje i jejich — k radosti naší matičky Země - příkladný vztah k životnímu prostředí.