Můj děda měl zdravý selský rozum. Když se záhy po sametové revoluci počal český kapitalismus konstituovat kradením firemních razítek, aby zanedlouho dospěl do vyššího stadia zralosti v podobě prvních obětí volné ruky trhu nalezených na dně Orlické přehrady, děda se rozohnil a pravil: „Musí se narodit noví lidé“. A u toho už zůstalo. Do dědových nedožitých 89 let.

Protože děda nebyl žádným jasnovidcem, ani extravagantním filosofem, bylo jasné, že to myslí vážně a že jeho noví lidé se ještě na chvilku stanou jeho současníky. Nechtěl jsem tehdy brát dědu za slovo, vždyť na nějaké brzké ověření jeho tvrzení to ani tehdy, ani donedávna nevypadalo. Teď však vím, že děda se nemýlil. Noví lidé jsou tady.

Potkáme je v občanských iniciativách, dobrovolnických spolcích, vědeckých ústavech, na vysokých školách, také v odborech a nejvíce na protestních shromážděních. Ačkoli děda nepředpokládal zrození zbrusu nového lidského druhu, nelze si nevšimnout, že lidé jako Tereza Stöckelová, Ilona Švihlíková, Ondřej Lánský, Patrik Eichler, Jan Májíček, Ondřej Slačálek, Pavel Čizinský, Jan Černý, Tomáš Tožička nebo Filip Outrata, působí ve srovnání s dosavadními politickými elitami jako zcela odlišný druh homo sapiens. Což potvrzuje i jejich — k radosti naší matičky Země - příkladný vztah k životnímu prostředí.

Nejenže jejich myšlení není navěky zakleto do protikladných schémat komunismus - kapitalismus, levice - pravice, demokracie - diktatura, křesťanství - islám, jejichž plodem je rozdělení a nenávist, ale vesměs nepokládají za neměnný ani parlamentní systém striktně postavený na politických stranách.

Škarohlídi se nových lidí občas ptají, jakže ten jejich alternativní politický systém - prý beze stran - má vypadat. Jako by snad sami měli v rukávu návod na ozdravení zastupitelské demokracie, o níž se ani sami nedomnívají, že je zastupuje. A protože naši noví lidé jsou otevření, neboť dovedou naslouchat, a ve své mladosti moudří, neboť umí uvádět věci do souvislostí, dokáží mlčet tam, kde žádné prvoplánové recepty neexistují. Nemíní vymýšlet ideologie, o nichž vědí, že nepřinesou více než vyvolení jedněch a zatracení druhých, ani struktury konkurujících si protistran, z nichž vyjde jako vítěz pokaždé ten bezohlednější. Mottem nových lidí je alternativa vyjádřená nejlépe slovy „nejen, ale i“. Politické strany ano, ale nesmí to být jenom ony, kdo určuje politické poměry; rozhodnutí skrze instituce ano, ale i referenda; hlasování ano, ale jsou i věci, o nichž se nehlasuje. Ostatně, občanské iniciativy, které byly zvoleny v posledních komunálních volbách do řady zastupitelstev měst a obcí, svědčí o tom, že tudy cesta vede.

Nechtěl bych mladým lidem, o nichž je řeč, podsouvat paralely, vůči nimž by mohli mít výhrady, ale jednu Ježíšovu větu mi jejich nefalšovanost a rezignace na každé taktizování připomíná: „Starejte se, ať vejdete do království Božího, a vše ostatní vám bude dáno.“ Řečeno jinak a do prostředí nenáboženského: „Starejte se o věci veřejné tak, aby nikdo nezůstával stranou. A uvidíte, že to přinese dobro všem.“

To není slepá víra v průměr lidských názorů ani moderní varianta iluze o spáse skrze ctnostného chudáka. Jde o předpoklad, že tam, kde není nikdo z rozhodování vylučován, jsou lepší podmínky pro dosažení spokojenosti všech než tam, kde k vylučování dochází. Lhostejno, jestli důvodem k němu je politický názor, nepreferované postavení, absence sponzorského daru či odmítnutí protislužby. Ilona Švihlíková to řekla za nás za všechny: „Lidé už nechtějí být diváky.“

Že mladí lidé soustředění kolem občanských iniciativ žádnými diváky nejsou, je patrné na první pohled. Také tehdy, když televize a rozhlas sleví ze své služebnosti vůči hlavnímu proudu a pozvou do studia někoho z nových lidí. Asi před půlrokem se objevila Tereza Stöckelová s poslankyní za TOP 09 Helenou Langšádlovou ve zpravodajském pořadu na ČT 24, a bylo co porovnávat. Paní Langšádlové, které se nezmohla na víc než vyprázdněná pravicová klišé, mi bylo ze srdce líto. (Napadá mne, jak by ji asi její šéf Miroslav Kalousek oslovoval do telefonu, kdybyna chvíli vypadla z role a přestala sekat stranickou latinu.) Tereza Stöckelová, která se nebála přiznat přijatelnost sociálního programu KSČM pro iniciativu Proalt, přičemž se jinak dokázala vůči KSČM přesně vymezit, působila vedle ní jako alpský domek s muškáty v sousedství paneláků.

Není sebemenších pochyb o tom, že generace polistopadových politiků a jejich mladších přívrženců je na odchodu. Jak už to bývá, s odcházejícími politickými elitami, zejména s těmi, kteří nedokázali odejít ve chvíli, kdy jim za to byl ještě ochoten někdo poděkovat, často odchází i dogmata na nichž stálo jejich přežívání. Zdá se, a to nejen s ohledem na domácí situaci, že pravicové ideje zprivatizovaného státu a společnosti rozdělené na ty, co chtějí, a ty, co musí, směřují do odpadkového koše dějin. A tak není pochyb o tom, že čas, kdy noví lidé zaujmou klíčové pozice v české politice, zanedlouho přijde.

Jeden nadmíru inspirativní biblický výrok, který najdeme i v papežských sociálních encyklikách říká: „Tam, kde nestaví Bůh, se marně namáhají všichni, kteří se na stavbě podílejí.“ Autor tím chce říci, že pokud lidé počítají při svém počínání s Pánem Bohem, jejich dílo se zdaří. A tak tou jedinou a zřejmě nejvážnější neznámou je, zda naši noví lidé hledají to, čemu my věřící říkáme Boží vůle (podle postojů k restitucím prosím nesuďme, vždyť to podstatné se z jednání mezi státem a církvemi vytratilo).

Možná ano, možná se naši noví lidé ve své myšlenkové poctivosti a pokoře snaží přijít na kloub tomu, co člověka přesahuje. Anebo k tomu jednou dospějí. Ostatně, zůstanou-li i nadále nejsilnějšími imperativy jejich veřejného působení sociální spravedlnost a rovnost před zákonem, zemi se povede lépe. Jde totiž o základní stavební kameny křesťanského řádu.