Klasický ekonomický a politický liberalismus osvícenské epochy zkrachoval během dvou událostí — první světové války a světové krize 30. let. Český konzervatismus, představovaný za první republiky agrárníky, se definitivně zdiskreditoval mnichovskou kapitulací 1938. Kromě zkušenosti fašismu a druhé světové války to byly tyto události, které způsobily, že česká buržoazie s jejími stranami a ideologiemi přestala být politickým hegemonem společnosti, a této role se po druhé světové válce ujali komunisté s ideou socialismu.

Ponechme stranou perverzi socialistického projektu a její příčiny. Důležité je, že po roce 1968 tuto hegemonii ztratili také komunisté a idea socialismu se zdiskreditovala stejně jako konzervatismus. Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, praví staré moudro, a tak se česká společnost v roce 1989 nevrátila před rok 1938 tak, jak byl, ale před rok 1938 v podmínkách globálního kapitalismu a se specifickou východoevropskou zkušeností reálného socialismu. Proto nehovoříme o zmrtvýchvstání liberalismu či konzervatismu, ale nástupu Nové pravice založené na konsensu, sjednocujícím neokonzervativce a neoliberály — privatizace veřejného sektoru, deregulace a liberalizace. Medicína, bez níž globální kapitál nemůže růst, natož fungovat.

Ideologie Nové pravice se tak spolu s pragmatismem (čti: oportunismem, technologií moci) stala základní ideovou výbavou Občanské demokratické strany, kterou otec zakladatel Václav Klaus transformoval z původně širokého revolučního subjektu, jímž bylo Občanské fórum. ODS tak svou historickou legitimitu odvozuje od události revoluce 1989. Její vztah k pojmu revoluce je však paradoxní, protože jako antikomunistická strana respektuje jen tuto revoluci, potažmo jen revoluce zapadající do jejího ideologického rámce. Ostatní považuje za ohrožení svobody trhu.

Zdá se, že diskreditace je stejně spravedlivá jako jediná spravedlnost třídní společnosti - smrt. Přijde pro každého. V České republice bychom pak mohli cynicky říci — je apolitická, nehledí vpravo-vlevo. S krizí globálního kapitalismu se tak diskreditace nevyhnula ani Nové pravici a její posvátné krávě minimalizaci role veřejného sektoru a nezasahování do „přirozeného“ volného trhu, který vše vyřeší. Krize obnažila fakt, že se tváříme, že volný trh se reguluje sám, leč ve skutečnosti činíme pravý opak, protože volný trh nefunguje. Ano, nefunguje, což je ten stejný argument, který jeho stoupenci užívají proti stoupencům alternativ — prý nefungují. Zdá se, že nyní nefunguje nic.

Ukazuje se, že ani kapitalismus, ani trh nejsou „přirozenými“ živly — jako třeba hurikán Sandy, který v systému sociálních nerovností postihuje především chudé lidi; jsou to sociální konstrukty. Vznikly však neuvědoměle nejprve v praxi, na rozdíl od současného neoliberálního kapitalismu, jenž se zrodil v hlavách ekonomů a filosofů, izolovaných od reality ve svých pracovnách, a teprve pak byl s pomocí státních zásahů i přímého násilí uplatněn v praxi. Jeho skutečnou tvář však nenajdeme na Wall Street, ale mezi chudými lidmi. Nikoli v bohatých zemích, ale v Číně, Kongu či Somálsku. V této fázi je kapitalismus udržován při životě uměle, pomocí politických prostředků a z politických, spíše než ekonomických důvodů.

Po liberalismu, konzervatismu, fašismu a socialismu je tedy zdiskreditován definitivně i neoliberalismus. Můžeme však zaslechnout argument, že prý žijeme v postideologické době a že kupř. dělení na levici a pravici je passé. Argument, s kterým první přišel neokonzervativní filosof Daniel Bell, a který si za své heslo vybral britský konzervativní premiér David Cameron. Argument, s kterým přicházejí představitelé Nové pravice. S její diskreditací je ovšem diskreditován i tento argument, protože pravolevá opozice je politickým vyjádřením opozičních zájmů práce a kapitálu, a dokud nezmizí vztah práce a kapitálu, nezmizí vztah levice a pravice. Vztah práce a kapitálu nezmizí, dokud nezmizí kapitalismus.

Slavoj Žižek se stále více přiklání k myšlence, že výsledkem krize bude díky absenci reálných levicových řešení nástup autoritářského technokratického kapitalismu. Ve své knize Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška z roku 2009 spojil konec politické svobody s nástupem radikálně pravicového Bushe juniora a s 11. zářím, konec svobody trhu s krizí roku 2008. Jedinou skutečnou ideologií, která systém ještě dokáže udržet pohromadě, se tak s každou další etapou o to zřetelněji stává cynismus, jak ukazuje německý filosof Sloterdijk. Oficiální doktrínou, legitimizující vše, bude svoboda, reálnou praxí přísná kontrola a disciplinace pro chudé a „sociální dávky“ pro finanční trhy. Na rozdíl od Orwellova 1984 nám však zbude osobní svoboda jako depolitizovaná ulita, do níž se stáhneme před všudypřítomnou rukou moci.

A jaká je budoucnost ODS a české pravice? Je jedno, kdo bude jejím hegemonem, protože její budoucnost je budoucnost ve světě, který přichází po krizi. Ideologie a politika ODS a české pravice jsou zdiskreditované. Česká pravice, srostlá se zájmy kapitálu, se kapitalismu, jenž je stále více v rozporu s demokracií, nemůže vzdát. Její souboj s levicí bude soubojem o to, kdo se stane garantem demokracie. Antikomunismus už nepomůže. Jediná idea, která se dosud nezdiskreditovala, je demokracie; z ní se odvozuje legitimita, a protože nejen levice, ale ani pravice nemá reálné řešení, nezbývá jí než opium cynismu: při likvidaci demokracie a lidských práv se odvolávat na demokracii a lidská práva. Budoucnost české pravice je tedy budoucností nepřítele demokracie, a tím se obloukem vrací tam, odkud přišla.