O ufňukanosti levice i pravice

Mariana Otterová

Má Roman Joch pravdu, je ufňukanost charakteristickým rysem levice? Nebo je právě tak vlastní i pravicové argumentaci pro soukromé vlastnictví a proti společenským alternativám?

Mnoho se již napsalo o textu Romana Jocha o ufňukanosti levice a nesentimentálnosti pravice. Některé nedostatky textu už na DR pěkně shrnuli Saša Uhlová a Roman Sikora - např. černobílé vidění světa, které registruje pouze atentáty organizované z jedné strany (zlého Ruska), rozpor mezi tradičními křesťanskými hodnotami (Jochův konzervativismus) a zároveň radostí ze smrti nepřítele a dvojnásobnou radostí z bolestivé smrti nepřítele. Příznačný je celý Jochův způsob uvažování, v němž vše, co je levicové, je zlé, a pravicové znamená dobré, a pak už si za to autor jen dosazuje, co se mu hodí.

Ráda bych se zaměřila pouze na „ufňukanost“. Světě div se, ale i já, podivná levičačka, se s Romanem Jochem shoduji v nelásce k ufňukanosti. Na rozdíl od něj ji však nevidím jen u levice, ale na obou pólech politického spektra. Pravice fňuká jakbysmet a stejně tak se stylizuje do role oběti. Ať už hájí konkrétní práva jednotlivce, nebo celý systém umožňující triumf individualismu, neobejde se bez fňukání.

V prvním případě se vyloženě nabízí lkaní nad jakýmkoli ohrožením nebo zneuctěním osobního vlastnictví. Souhlasné pokyvování nad verdiktem v kauze Roman Smetana je toho zářným příkladem. Nestačí již zaplacení škody na majetku, je třeba ještě exemplární potrestání veřejně prospěšnými pracemi, a nenastoupí-li na ně, do vězení s ním. Pokud by zůstalo jen u zaplacení škody na majetku, věc by byla vyřízena. Levice s pravicí by se sice přely, kde končí majetek a začíná veřejný prostor, jakým způsobem lze dávat najevo občanskou nespokojenost apod., ale diskuze by byla věcná, neufňukaná. Avšak právě potřebou trestat přidanou k pokutě získávají zastánci tohoto verdiktu poněkud plačtivý podtón. Roman Smetana odmítl podstoupit trest, a tímto právě na tuhle věc velmi chytře upozornil. 

Podobně na mě někdy působí zprávy týkající se squaterů. Někdo osídlí chátrající dům, organizuje v něm kulturní a vzdělávací akce, vaří jídlo pro bezdomovce, pomáhá lidem v nouzi, ale stejně je dřív nebo později donucen se vystěhovat. Bylo by pochopitelné, kdyby to vadilo majiteli, který se chystá objekt opravit. Ovšem ufňukaně na mě působí případ, kdy majitel s pobytem squaterů souhlasí (např. squat na Zličíně na přelomu roku 2011 a 2012), ale je určitými orgány tak dlouho pobízen k tomu, aby squaterům řekl sbohem, až mu nic jiného nezbude. Ufňukaný není majitel, který přijde a řekne: „Běžte pryč, to je moje!“ Ufňukané je pravicové uvažování bez ohledu na konkrétního (individuálního!) majitele, které pláče: „Běžte pryč, to není vaše!“

V případě, kdy pravice nehájí práva jednotlivce, ale systému, se její fňukání projevuje hysterickým strašením každou jinou alternativou. Ukázkový je v tomto případě antikomunismus. Miliony mrtvých jsou neustále povolávány, aby nám připomínaly, že není jiné cesty než volný trh. Místo argumentace o možných aktuálních podobách socialismu a kapitalismu si máme připomínat zločiny komunismu a plakat nad jejich oběťmi. V době, kdy svět do krize dostaly pravicové vlády se svým volným trhem, honbou za maximálním ziskem a sveřepou redukcí státu, by se snad dal očekávat konstruktivnější způsob uvažování o alternativě, než strašení dávno minulým komunismem.

Joch má ovšem pravdu v tom, že prvky ufňukanosti lze stejně tak najít u levice. Ta vychází spíš z postojů společného sdílení a solidarity. Její schopnost širšího vnímání (nejen sebe a své rodiny, ale třeba i Jochových neoblíbených „menšin“) se někdy může stát pastí v podobě vykreslování jednotlivce jako pouhého reprezentanta té či oné skupiny.

Může být sama přistižena v předsudečných způsobech myšlení, když vidí druhého jen jako chudého nebo homosexuála nebo Roma, který se nemůže bránit, a upírá tak dotyčnému (ve své vlastní představě) sílu a odvahu konkrétního pana Svobody z Přelouče. Uchopujíc člověka jako část celku, nikoli jako individuum, může levicové myšlení sklouznout ke svádění všeho na „okolnosti“ a „podmínky“ namísto přiznání vlastních pochybení. Co na levici obdivuji - perpetuum mobile na vytváření představ o snesitelnějším světě v lepších podmínkách pro většinu lidí - se může zvrátit v dětinskou nechuť připustit existenci zla a nespravedlnosti, právě tak jako v neochotu vidět zodpovědnost za vlastní jednání.

Jsem zřejmě jedna z mála v této zemi, kterou nelákalo sledování bondovek. Roman Joch promine, budu-li vycházet z obrazu odvážného pistolníka nebo nesentimentálního bojovníka, kteří se objevují v mnoha filmech. Ty vlastnosti, kterými si získávají sympatie diváků, jsou většinou odvaha, věrnost, rozhodnost, nekompromisnost. Sadistický prvek radosti ze smrti soupeře, i když se třeba jednalo o pomstu člena rodiny, jsem tam nezaznamenala. Opravdoví hrdinové ji totiž nemají zapotřebí, pane Jochu, právě proto že nejsou sentimentální. Tato nesentimentalita jim také nebrání v projevení solidarity nebo zastání slabého. Projev solidarity není známkou ufňukané levicové povahy nebo sentimentality, nýbrž znakem vyzrálé celistvé osobnosti. Taková osobnost nepotřebuje vybudovat své ego na tom, že poníží nebo minimálně přehlíží někoho jiného. Sentimentální je pouze opojná radost z pádu nepřítele.

Ubere-li pravice ze svého fňukání nad soukromým vlastnictvím a inspiruje se myšlenkou solidarity a empatie u levice, může se přiblížit konzervativismu, který v minulosti nebyl vždy tak asociální jako dnes. Ubere-li levice ze svého fňukání nad dobou a okolnostmi a inspiruje se pravicovou nesentimentalitou a rozhodností, může pomoci celé společnosti vytvořit skutečnou alternativu k neoliberalismu, který už prošel datem spotřeby.

    Diskuse (31 příspěvků)
    Jan Kopecký, sociolog
    November 1, 2012 v 18.17
    To není špatně napsané
    Ale přece jen mám připomínku:

    Nejlepším představitelem Bonda byl Sir Roger Moore. Nikdo před ním ani po něm nevybavil postavu takovou dávkou humoru a (sebe)ironie. Dnešní Bond je redukován na akčního hrdinu podle poslední módy, a zcela postrádá to základní: understatement. Kdyby roli Švejka měl ztělesnit Marek Benda, dopadlo by to podobně.
    Martin Šimsa, filosof
    November 2, 2012 v 10.30
    Ufňukaný Joch
    Joch fňuká, že Václav Klaus není James Bond, který by likvidoval agenty KGB a Kremlu jako na běžícím pásu nebo alespoň kovboj jako Ronald Reagan, který ze Sovětského svazu učinil "říši zla". Celé to fňukání však jen prozrazuje nakolik je Joch mimo realitu a není potřeba ho brát vážně.
    Petr Jedlička, redaktor DR
    November 2, 2012 v 19.11
    K tomu Bondovi
    Je to na okraj, ale nemohu si pomoci ... pane Kopecký, na současného Bonda mám úplně jiný názor. Z akčního hrdiny poslední módy je v něm tak třetina. Více mi přijde jako muž-bulldog již téměř zbavený citů, či lépe, s city vytěsněnými; s city, které jen sem tam a v dosti okleštěných návalech vytryskují na povrch. Dnešní Bond je hora svalů a profesionál, který jedná pouze dle úkolů a už jen zbytku zásad, jichž se však drží o to toporněji (kult služby, Británie, atd.). Jinak je to lidská troska, samozřejmě svým způsobem ... Bond v Craigově podání jistě není tak sympatická postava jako Bond v časech Moora, ale pro mě osobně je mnohem uvěřitelnější. Člověk, jehož náplní práce je opakované a opakované zabíjení, nemůže zůstat věčně elegantním sebeironikem, i když by principům, jež ono zabíjení ospravedlňují, věřil sebevíc.
    Jan Kopecký, sociolog
    November 2, 2012 v 19.30
    PJ - ještě k Bondovi
    Děkuji - popsal jste to pěkně. Je taky možné, že fanouškům tradičního Bonda nesedí právě ten určitý žánrový posun od pohádky k uvěřitelnosti. Nemohou sice vrátit 60. léta, ale nechtějí se vzdát svého pohádkového hrdiny. - Té akčnosti je tam ale dost - scénáře nepíše někdo jako Raymond Chandler. To by pak už byl realismus.

    btw: Před časem se objevila v Revolver Revue (69/2007 polemika se statí Petra Bílka v knize "James Bond a major Zeman".
    Eva Hájková, penzistka
    November 3, 2012 v 15.39
    Konzervativismus
    "Ubere-li pravice ze svého fňukání nad soukromým vlastnictvím a inspiruje se myšlenkou solidarity a empatie u levice, může se přiblížit konzervativismu, který v minulosti nebyl vždy tak asociální jako dnes."..... Taky si myslím, že konzervativismus nemusí být nutně asociální a nemusí klást vlastnictví nad člověka. Člověk tady přece není proto, aby vlastnil. Chtělo by to zkrátka vytvořit nějaký nový typ konzervativismu. Takový, který by byl zároveň tak trochu levicový a maličko i liberální. Vybrat prostě jenom to, co je na konzervativismu dobré a nenechat si vnutit představu, jak má "správný" konzervativismus vypadat. Mě osobně vychovávala matka taky docela konzervativně (až na to, že my jsme nechodili do kostela). Otázkou totiž je, zda lidé vůbec touží po neomezené svobodě. Včera jsem četla na internetu článek o nějaké Němce, která začínala jako punkerka a teď je z ní konzervativní muslimka a nosí burku. Prostě ode zdi ke zdi...
    Eva Hájková, penzistka
    November 4, 2012 v 9.22
    Ten konzervativismus mi nějak nejde z hlavy
    Předpokládám, že to, co je věčné, nemůže existovat. Tedy to, co existuje, není věčné, ale stále se to mění. Staří Číňané říkali, že to, co je dole, půjde nahoru a to, co je nahoře, půjde zase dolů. Představovali si cykličnost času. Čas však neprobíhá ani cyklicky ani lineárně, nýbrž ve spirále, která je vlastně kombinací obojího. Stále se jakoby někam vracíme, ale zároveň tím návratem postupujeme vpřed. Cesta zpět možná není. Není ani možné docela se zastavit a zůstat na místě. Každá civilizace nebo kultura se reprodukovala vždy tím, že lidé museli dodržovat jistá pravidla. Žádná z nich však nevydržela na věky. Pravidla, na nichž byly založeny, časem podlehla erozi. Představa, že by tradiční společnosti vydržely navždycky, kdyby se nevyvinul kapitalismus, který je vyvrátil, je velice sporná. Odporuje předpokladu, že nic věčného neexistuje. To, že je dlouhodobě možný život bez pravidel a nekonečná liberalizace, tomu předpokladu odporuje ovšem také. A protože skutečný návrat v čase je nemožný (přestože historii jak zdroj inspirace netřeba zavrhovat), nezbývá nic jiného, než znovu vytvořit pravidla, což volně řečeno znamená stvořit nějaký moderní a životaschopný konzervativismus, který by ta pravidla zafixoval. Nejde tedy o to, zda konzervativismus ano či ne, ale co by bylo náplní toho nového konzervativismu, tedy jaká by to byla pravidla. Skoro bych řekla, že právě o to teď bude spor.
    David Lobpreis, Socio-ekononický migrant
    November 4, 2012 v 14.38
    ...
    Tady ho máte, ptáčka: http://movies.uk.msn.com/features/james-bond-sexist-misogynist-dinosaur :-)

    Jinak mě se hodně líbí Casino Roayale. Knížka i film. A to asi taky i proto, že se to točilo u nás, tak si člověk líp uvědomí co je fakt a co fikce. :-)
    David Lobpreis, Socio-ekononický migrant
    November 4, 2012 v 15.0
    Konzervatismus VS konstruktivismus
    ... a nestačí se na těch pravidlech prostě dohodnout? :-)
    Eva Hájková, penzistka
    November 4, 2012 v 17.11
    Možná stačí. Záleží na tom, s kým se budeme domlouvat.
    Jan Kopecký, sociolog
    November 4, 2012 v 17.33
    Davidu Lobpreisovi
    Doufám, že jako "kinař" oceňujete také novou verzi "Tinker Tailor Soldier Spy". Podle mne (skoro) mistrovské dílo.
    + Další komentáře