V posledních dnech jsme se mohli přesvědčit, co si asi tak paleokonzervativec Roman Joch představuje pod pojmem „odvaha pod palbou“, kterou požaduje po politicích a jejíž absencí u pana prezidenta byl nedávno natolik rozhořčen, že nebohého, kuličkovou pistolí atakovaného starého pána označil na svém blogu za ufňukanou kremlofilní bábu. Razance tohoto vyjádření od člověka, pro něhož byl Václav Klaus ještě donedávna ikonou, jistě leckomu vyrazila dech. Je totiž možné ji připodobnit jen k jedné archetypální situaci: ke zhrzené lásce. Pan prezident totiž Romanovi přestal připadat jako James Bond, a tedy, Jochovým slovníkem, jako pravý konservativec.

V lecčem je ovšem s Jochem možné i souhlasit. Třeba s tím, že útok airsoftovou pistolí nebyl žádným atentátem, jak tvrdí Klaus. A že slovo „rozeštvávači“, kterým prezident ohodil nejmenované osobnosti českého společenského života, které ho nemají rády, jsou typickým „falešným slůvkem“. To si skutečně zaslouží obdiv. V prostředí, v němž se Joch běžně pohybuje, má totiž podobné konstatování nádech svatokrádeže.

Za svůj výpad proti prezidentovi byl Joch okamžitě vyhozen z postu poradce premiéra pro lidská práva, přičemž není vůbec jasné, co člověk, obhajující mučení, otrokářství, obdivující vybrané diktátory a ochotný nechat střílet do demonstrujících lidí, na tomto postu vlastně dělal. Ale možná jen vhodně dokresloval image Petra Nečase a nekompetenci a antihumanismus celé jeho vlády.

Roman Joch požaduje po politicích takzvanou „odvahu pod palbou“. Jakou „odvahu pod palbou“ projevil sám Joch, toho jsme mohli být svědky ve dnech následujících po jeho vyhazovu. Dozvěděli jsme se od něj například, že jeho odvolání za projevený názor je důkazem našeho života ve svobodné společnosti. Že premiér, který ho právě odvolal rychlostí srovnatelnou pouze se sesazením exministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, je tím nejlepším premiérem, jakého si tahle země může za daných okolností přát, a jen udělal, co udělat musel. A že ten premiér je vlastně jako Winston Churchill, který právě porazil Hitlera, a voliči se mu odměňují nevděkem. Nečas tak podle Jocha bude po pádu své vlády ve velmi dobré dějinné společnosti.

Joch zkrátka zavítal ve středu do České televize, do pořadu Hyde Park. Tam jsme se mohli dozvědět — vedle toho, že Nečas je český Churchil — že Joch svým textem, kterým se tolik dotkl lásky pana premiéra k panu prezidentovi, nechtěl urazit Václava Klause, ale chtěl vzdát hold Václavu Havlovi, který nebyl „kremlofilní bábou“. Na poznámku moderátora, že z textu logicky vyplývá, že „kremlofilní bábou“ je Václav Klaus, Joch odpověděl, že to z toho vůbec logicky nevyplývá, protože když on „někoho oceňuje, tak to neznamená, že někoho odsuzuje“. Ale možná, že úterní konservativní večírek byl příliš divoký a Joch si už zas tak moc nepamatuje, co to do svého textu vlastně napsal.

Onen Hyde Park nebyl ovšem pozoruhodný tím, že se Joch nemohl rozhodnout, jestli Klaus je nebo není „kremlofilní bábou“, a jestli to byl či nebyl atentát. Je interesantní zejména z klinického hlediska. A určitě nikomu neuškodí obeznámit se s tím, jací lidé mezi námi také žijí, dokonce šéfují nějakým institutům a dokonce radí premiérům.

Od Jocha samého se toho člověk ovšem příliš nedozví. Argumenty jsou podobně vágní, jako ty Nečasovy. Dokonce i dikce a práce s jazykem je podobná. Takže alespoň svítá naděje, že premiér přestane být po Jochově odchodu tak beznadějně trapný. I když není úplně jisté, kdo z těch dvou to od koho chytnul a kdo je nosičem infekce, která se projevuje zejména goebbelsovským, bohužel odůvodněným, přesvědčením, že budu-li s patřičnou vervou tvrdit nějakou pitomost, ostatní tomu uvěří.

A Joch do toho v ČT dával opravdu vše. Byl tak nabitý energií (i když může jít jen o obyčejnou neurózu ze stresu), že ani deset vteřin nevydržel sedět v klidu. Neustále se ošíval a u některých dotazů, které pokládal za opravdu nejapné, se na jeho tváři zablesklo cosi mezi uchechtnutím a křečovitým šklebem štvaného zvířete. A člověk se neubránil dojmu, že nějak takhle by mohl vypadat statečný premiérův exporadce pod palbou.

Pozoruhodný byl rovněž Jochův slovník. Namnoze apriorně hodnotící s vysvětleními někdy až komicky vágními. Hemží se to v něm pravými „konservativními“ výrazy jako svoboda, správný, nesprávný, zdravý, levicový (jako ekvivalent nemoci) a samozřejmě komunistický, kteréžto slovo používal obzvláště rád pro dotazy diváků, na něž nebyl ochoten odpovídat, pokud ovšem dotaz na monitoru ve studiu rovnou neoznačil za „neexistující“. Když byla řeč o podle něj skvělých církevních restitucích, zablesknul se úvahou hodnou filozofa, že dnes poznáme, co je zločin, jen zásluhou učení křesťanské církve, protože před ní tady nejspíš nebyl nikdo, kdo by třeba vraždu považoval za něco špatného. Všichni přece víme, že athénští Řekové se beztrestně zabíjeli na potkání a Chammurapiho zákoník sepsal 2000 let před Kristem jeden katolík.

Ač již jako poradci propuštěnému, podařilo se Romanu Jochovi v televizi prezentovat zejména charakter současné české vlády. Některé dotazy, kterých se mu od diváků dostalo, byly opravdu, jak uvedl, „stupidní“, ale jde-li člověk do pořadu, v němž mu může kdokoli, samozřejmě skrze síto televizních redaktorů, položit otázku, měl by být připraven ji zodpovědět. Pohrdání některými hloupými a nic nechápajícími tazateli, které dával najevo, bylo ovšem nepřehlédnutelné. Podobně se nedalo přehlédnout jeho vyznání, že jsou mu milejší zloději, kteří říkají, že se krást nemá, než ti, kteří kradou a ještě ke všemu říkají, že se krást má. Jako komentář k protikorupční strategii současné vlády z pozice člověka „zevnitř“ je to téměř dokonalé.

Roman Joch je rovněž obdařen tak fatálním černobílým viděním světa, až chvílemi působí, jakoby ho někdo zmrazil v období studené války (a to v některé ze západních zemí) a z ničehonic ho vrhnul do současnosti. Na jedné straně ďábelsky nesvobodné putinovské Rusko a Írán, na druhé straně svět Západu s Izraelem. Sice s některými dekadentními úchylkami, ale ty jsou jen daní za přeúžasnou svobodu, kterou máme to štěstí prožívat.

V Jochově jednoduchém světě je vlastnictví posvátné, ne-li povinné, levičáci jen fňukají, nad sebou nebo nad „oblíbenými menšinami“, atentáty páchá jen Kreml, jak si Roman pamatuje ze svého jinak jistě krásného dětství. Jako jejich oběti zná jen Ronalda Reagana, Jana Pavla II. a Zia ul-Haqa. Olofa Palmeho, Martina Luthera Kinga a Johna Kennedyho klidně vytěsnil. Ti by mu do jeho rovnice nezapadali. I když i za nimi by s trochou dobré vůle jistě objevil prstíky kágébáckých kolonelů.

V textu, v němž Klause odvážně (ne)označil za „kremlofilní bábu“ se čtenářům v závěru svěřuje, že pravým „konservativcem“, kterým pro něj Václav Klaus právě přestal být, je James Bond. Vlastně to tak nějak odpovídá vyšinutosti Jochových názorů. Za optimálního reprezentanta svých ideologických konstruktů si vybírá fiktivní postavu ze světa akčních špionážních biáků, ke všemu postavu „dokonalého“ muže, s nímž se tak rády ztotožňují nesebevědomé mužské povahy. „Především, nebyl sentimentální,“ píše Joch o Bondovi. „Žádné vciťování se, žádné projevy emocí, žádná sentimentalita. Bolest nepřítele ho těší, bolest svou najevo nedává. Věcnost, chladnost a dobré způsoby. Nepřítel musí zemřít. Pokud ho to před smrtí bolí… tím lépe… Smrt nepřítele je důvodem ke skleničce; bolestivá smrt nepřítele — ke skleničkám dvěma.“

Osobně se na Bonda také občas rád podívám, ale jochovské aritmetiky skleniček a oslavy utrpení nepřítele jsem si nikdy nevšiml. A celkem pochybuji, že má toto vyznání něco společného s konzervativními nebo dokonce křesťanskými hodnotami, k nimž se Joch intenzivně hlásí. Spíš s pohanským, předkřesťanským barbarstvím.