Před časem zde Zdeněk Bárta uveřejnil zajímavý sloupek plédující pro sociální stát; na ideji sociálního státu neshledává Zdeněk Bárta nic levicového či pravicového, je to uspořádání jaksi nadstranicky rozumné. Dokladem toho nám může být západní Evropa, v níž se pravicové a levicové vlády střídají, model sociálního státu ovšem zůstává. Idea sociálního státu je totiž v Bártově koncepci sekularizovanou podobou biblického (židovského a křesťanského) ideálu práva a spravedlnosti pro všechny, prodloužením prorocké intence, která neoddělitelně spojuje pravý náboženský život se sociálním ohledem.

K tomu dodávám, že např. v Koránu je takový apel asi ještě silnější než v Bibli. Evropskou a křesťanskou specialitou je až ona sekularizace a nenáboženská politizace původně náboženských ideálů. A tím se dostávám na půdu, na níž už se Zdeňkem Bártou úplně souhlasit nemůžu. Domnívám se, že pravice a levice přistupují k ideji sociálního státu z rozdílných pozic, resp. odvozují od něj odlišnou politickou kvalitu.

Historicky vzniká evropský sociální stát skutečně jako společné dílo levice a pravice — jeho kořeny sahají k Bismarckovi, jeho vrcholnou podobu po druhé světové válce vytvořila v Německu Adenauerova CDU, v severských zemích zase spíše sociálně demokratické strany. Snad i samotnou myšlenku solidarity (bohatších s chudšími, zdravých s nemocnými, mladých se staršími) můžeme považovat za „nadstranickou“, za společné náboženské a kulturní dědictví.

Přesto zůstává zásadní kvalitativní rozdíl v tom, děje-li se společenský a politický pohyb takříkajíc odshora dolů (od mocných k bezmocným, od bohatších k chudším), nebo naopak zdola nahoru. To, čím se podle mého mínění nejvíce odlišují ideová východiska levice od ideových východisek pravice, je přesvědčení, že zdrojem smyslu a osou společenského pohybu jsou ti, kterým se něčeho (práv, bohatství, uznání) nedostává, nikoliv ti, kteří mají dostatek či nadbytek a zároveň s tím jakýsi monopol na tvorbu „hodnot“. Solidarita v pojetí pravicových stran zdá se mi být pragmatickým skloněním se bohatých k chudším (ale i tak díky za něj...) v zájmu sociálního smíru a celkové výkonnosti ekonomiky; solidarita v pojetí levicových stran vychází z radikálního pojetí rovnosti všech lidí a z naděje, že právě ti dosud vylučovaní přinášejí do společenské a kulturní reality nový smysl.

Tato radikální novost se projevuje právě v politizaci nároku těch „dole“. Pomáhat slabším lze též tak, aby to neznamenalo jejich politickou emancipaci — postavení otroků ve starověkém Římě se průběžně zlepšovalo až k získávání občanských, nikoliv ovšem politických práv. Pomáhání slabším se velmi dobře může dít v zájmu zachování statu quo, v zájmu zabránění velkým společenským tenzím apod. Sem lze snad zařadit i nábožensky motivovanou pomoc druhým a slabým zvláště — jejím smyslem není změna politických pořádků, nýbrž prosycení společnosti milosrdenstvím, které je obrazem milosrdně a slitovně konajícího Boha.

Politizace zájmu chudých či vyloučených ovšem uvádí do pohybu celou společnost, protože do ní vnáší nárok transcendentní vůči jejímu dosavadnímu uspořádání. Tento vpád transcendence se projevuje jako revoluční elán nastupujících tříd — měšťanů v případě revolucí „buržoazně-demokratických“, dělnictva v případě revolucí socialistických či velké většiny společnosti v případě pádu diktatury (to je případ naší revoluce listopadové). Nové síly, které vstupují do světla veřejného prostoru, narušují dosavadní společenskou hierarchii a stávají se východiskem nové kultury vyrůstající z jiného porozumění tomu, co je to svoboda, jak definovat společenskou úlohu člověka apod. V pohybu těch „dole“ směrem nahoru a na světlo veřejnosti se tak — alespoň podle levicové interpretace — zračí směřování společnosti jako celku.

Sociální stát lze z tohoto hlediska považovat za jistý kompromis mezi revolučním nárokem nových tříd zjevujících se ve veřejném prostoru a domáhajících se podílu na politické moci na jedné straně a zájmem o trvalou společenskou stabilitu na straně druhé. K jeho vybudování bylo zapotřebí jak emancipačního elánu sociálně vyloučených, tak státnické úvahy držitelů moci. „Společný“ kulturní substrát solidarity pocházející patrně z náboženského dědictví umožnil, aby se na tomto díle podílely strany sociálnědemokratické (levice) i křesťanskodemokratické (pravice). Na společenské úrovni je nejviditelnějším výsledkem budování sociálního státu silná střední vrstva, která tlumí společenské rozdíly, umírňuje radikalitu níže postavených a propůjčuje společnosti svůj talent či inteligenci.

Sociální stát předpokládá politickou emancipaci — nemá-li se jednat o pouhý milodar bohatých pro chudé, nýbrž o proměnu celé společnosti a vznik silné střední třídy, je nutné, aby právě ti, kteří byli doposud z veřejné rozpravy vyloučeni, získali v ní svůj hlas. Takto se v dlouhém zápase především sociálně demokratických stran zrodilo všeobecné hlasovací právo. Není náhodou, že sebevědomí českých pravicových elit posílené polistopadovým vítězstvím kapitalismu a celosvětovým nástupem neoliberalismu začalo útočit i na tento výdobytek — návrat k nějaké podobě volebního censu zajišťujícího těm „schopnějším“, kupř. těm, kteří platí větší daně, větší politické zastoupení, navrhuje dnes kdejaký bloger na blogu Hospodářských novin a nedávno se k nim nepřímo připojil i pravicový biolog a filosof Stanislav Komárek.

Křesťansko-demokratické strany zase dokázaly získat pro projekt sociálního státu i movitější a konzervativnější část společnosti. Ve střední vrstvě se pak setkávají levicoví intelektuálové s drobnými podnikateli a živnostníky, lékaři a učitelé s umělci či zemědělci dotovanými ze státních rozpočtů. Ovšem tlak globálního kapitálu oslabuje sociální étos v programech jak křesťanskodemokratických, tak stále více i sociálnědemokratických stran.

Soudobá krize sociálních demokracií pochází, myslím, také z toho, že nejsou schopny pohyb k novému smyslu ve společnosti generovat či doprovázet — nejvýraznějším příkladem takového pohybu, který můžeme ještě nějak pamatovat, byla 60. léta. Nástup zelených stran je z tohoto pohledu přeléváním emancipačního a radikálně demokratického elánu do nových kadlubů, v nichž se „demokratického“ hlasu dostává i samotné přírodě. Tento vývoj by měl samozřejmě zpětně inspirovat i sociální demokracie; v západní Evropě se tak děje, u nás zatím ne. Česká sociální demokracie „nezelená“ především proto, že její veškeré síly se vyčerpávají v boji proti neoliberálnímu projektu české pravice.

Program české sociální demokracie není „populistický“, jak se jí snaží předhazovat pravicová média jenom proto, že se snaží uchovat sociální stát, tedy veřejné školství, zdravotnictví a sociální služby přístupné všem. Její program je spíše tak trochu „panský“, přičemž roli hodného pána hraje sám stát: jako by sociální demokracie chtěla sociální stát udržet pouze shora, zdaněním, konstrukcí státního rozpočtu, mzdovou politikou — tedy spíše „křesťanskodemokraticky“.

Snad nechtěným výrazem této tendence je heslo objevující se na jednom z jejích předvolebních billboardů: „Úspěch pro všechny.“ Radikálně demokratická perspektiva vtahování nových, či doposud opomíjených způsobů myšlení do veřejného diskursu byla vyměněna za zařazení se do projektu individuálního ekonomicky pojatého úspěchu, jakéhosi „amerického snu“ po česku. To vychází vstříc i převažujícímu voličskému naladění: Michal David zpívající na závěr programové konference české sociální demokracie má symbolický význam — zosobňuje veškerý kulturní i sociální konzervativismus současného českého levicového elektorátu.

V tom ovšem sociální demokracie zapomíná na nejvlastnější zdroj své politiky — emancipační pohyb a s ním spojeného progresivního kulturního ducha a tvorbu nového smyslu. V časech všeobecného konformismu a kulturní sterility je samozřejmě těžké hledat (jinou než jenom daňovou) progresi; nezbývá ale než se postavit čelem hlavní výzvě dneška, samotnému masivnímu globálnímu útoku trhů na sociální stát a na ekosystém a ve vzdoru vůči němu si osvojit nové způsoby myšlení: Je-li převažující tendencí dneška ekonomizace politiky, pojetí státu jako „firmy“ a s tím spojené ukrajování a zanikání veřejného prostoru, měla by se sociální demokracie jako součást velkého světového politického hnutí pokoušet o obrácený pohyb, politizaci, a tedy demokratizaci ekonomiky.

To lze zatím konat pouze na lokálních úrovních, a právě na nich by se měly objevovat nové typy myšlení demokraticky inkluzivního, ekologického, duchovně a kulturně zjitřeného — vztah k celku je třeba znovu najít z konkrétního místa. A této nové představivosti pak musí vyjít vstříc i stát; v Latinské Americe se to snad už děje, ve Skandinávii, kousek od nás, se to po druhé světové válce možná nikdy úplně dít nepřestalo.