V posledním čísle Tvaru položila redakce šéfredaktorům literárních časopisů několik otázek, k nimž stojí za to se vrátit v trochu širší perspektivě. Opět jsme se ocitli v situaci, v níž nekomerční kultura hledá způsob, jak se ve stávajícím klimatu udržet jako „veřejná služba“ a jak chronicky kritickou situaci řešit. Domnívám se, že nehledáme nějaké trvalé řešení, ale řešení, které bude pro nejbližší roky stabilní.

Kulturní politika státu?

Všechny tři výrazy v sousloví kulturní politika státu tvoří docela třeskutou směs. Měli bychom se ptát politologů, co v roce 2013 znamená výraz stát, co znamená výraz politika (míní se ještě správní péče o obec, nebo mechanismus vládnutí mezi voličstvem a korporátními zájmy kapitálových center?) a konečně — jak oba dva výrazy koriguje adjektivum kulturní a co vlastně znamená.

Přidruženým problémem je historické zatížení termínu kulturní politika, které patrně vedlo k tomu, že kulturní obec se až na výjimky o tento pojem spíše nestarala, a ten pak v rukou politiků a soudobé politické ideologie zplaněl do podoby, která je restriktivní. To, že je v našem regionu financování kultury tradičně napojeno na státní podporu (ani Národní divadlo se nepostavilo jen z lidové sbírky), má za následek, že sponzorský ani mecenášský systém z roku na rok fungovat nezačne. Sousloví nezávislá kultura, někdy používané jako argument proti živé kultuře („Chcete bejt nezávislý, tak na co prachy od státu?“), neříká, že se kultura obejde bez financí, ale že stát nespojuje s podporou žádný ideologický předpis: to je kulturní kulturní politika státu.

Zároveň nedávná historická zkušenost ukazuje, že vždycky ještě zbývá undergroundová kultura. Hlasy volající po jejím návratu — nemyslím nezbytný a svobodný „undergroundový postoj“, ale tento kulturní model — poslední dobou sílí. V doposud kulturním, demokratickém státu, který je propojený s ostatními zeměmi Evropy nejintenzivněji za posledních 60 let, mi ekonomicky vynucený underground ovšem připadá absurdní — jako jakési vyklizení pozic.