V posledním čísle Tvaru položila redakce šéfredaktorům literárních časopisů několik otázek, k nimž stojí za to se vrátit v trochu širší perspektivě. Opět jsme se ocitli v situaci, v níž nekomerční kultura hledá způsob, jak se ve stávajícím klimatu udržet jako „veřejná služba“ a jak chronicky kritickou situaci řešit. Domnívám se, že nehledáme nějaké trvalé řešení, ale řešení, které bude pro nejbližší roky stabilní.

Kulturní politika státu?

Všechny tři výrazy v sousloví kulturní politika státu tvoří docela třeskutou směs. Měli bychom se ptát politologů, co v roce 2013 znamená výraz stát, co znamená výraz politika (míní se ještě správní péče o obec, nebo mechanismus vládnutí mezi voličstvem a korporátními zájmy kapitálových center?) a konečně — jak oba dva výrazy koriguje adjektivum kulturní a co vlastně znamená.

Přidruženým problémem je historické zatížení termínu kulturní politika, které patrně vedlo k tomu, že kulturní obec se až na výjimky o tento pojem spíše nestarala, a ten pak v rukou politiků a soudobé politické ideologie zplaněl do podoby, která je restriktivní. To, že je v našem regionu financování kultury tradičně napojeno na státní podporu (ani Národní divadlo se nepostavilo jen z lidové sbírky), má za následek, že sponzorský ani mecenášský systém z roku na rok fungovat nezačne. Sousloví nezávislá kultura, někdy používané jako argument proti živé kultuře („Chcete bejt nezávislý, tak na co prachy od státu?“), neříká, že se kultura obejde bez financí, ale že stát nespojuje s podporou žádný ideologický předpis: to je kulturní kulturní politika státu.

Zároveň nedávná historická zkušenost ukazuje, že vždycky ještě zbývá undergroundová kultura. Hlasy volající po jejím návratu — nemyslím nezbytný a svobodný „undergroundový postoj“, ale tento kulturní model — poslední dobou sílí. V doposud kulturním, demokratickém státu, který je propojený s ostatními zeměmi Evropy nejintenzivněji za posledních 60 let, mi ekonomicky vynucený underground ovšem připadá absurdní — jako jakési vyklizení pozic.

Biodiverzita profesionálního živého umění vznikajícího principem „zdola“ (nemyslím teď důležité příspěvkové organizace státu jako NG, ND ad.) vytváří ve své veřejné podobě nejenom snadno dostupný korektiv dalších reprezentačních modelů společnosti, ale i poměrně kompaktní model soužití různých perspektiv kultivovaný kritickou reflexí: svět s prostupnými hranicemi, který není, jak se nám občas vnucuje, jen sám pro sebe. Dalo by se o něm dokonce uvažovat jako o zvláštním typu společenského modelu, který operuje s kultivací a rozvojem jiných hodnot než modely založené na kvantifikačních kritériích.

V tom je živá kultura příbuzná například s oblastí vědy. Živá kultura má specifickou „hmotnost“ danou tím, že se historicky podílela na moderní definici územní, jazykové, kolektivní a individuální identity i u nás (jediné mně známé území, jehož novodobá historie byla založena výlučně na ekonomickém modelu, je západoafrický ostrov Gorée, který byl tržištěm s otroky). Postupné vylučování tohoto modelu (jedno jestli prostředky ekonomickými nebo ideologickými) z oblasti res publica a jeho vytlačování do podzemí se — možná neúmyslně — řídí pragmatikou totality, která nutně oklešťuje alternativní modely.

Kultura v konfliktu definic?

Zdá se, že jsme se ocitli v situaci, kdy ve společnosti neexistuje alespoň přibližné, dílem konsensuální porozumění pojmu kultura s relativně zřejmým poměrem mezi jeho invariantním jádrem tvořeným tradicí a variantní složkou, do níž spadá právě živá kultura, tedy jakási nárazníková zóna mezi nějak stabilním minulým podléhajícím současné interpretaci, a proměnlivým současným, které svou interpretaci teprve předjímá. Je přirozené, že v prostředí současného umění (napříč druhy a žánry) neexistuje žádné jasně dané pojetí toho, co je kulturní počin, případně „co je umění“ — mimo jiné právě tato nejistota a přirozená nedůvěra k normám je motorem kulturního dění (tím se stává přesným opakem konzumní kultury, která se nutně řídí sázkou na jistotu a pevnými normami).

Takové prostředí negeneruje žádnou pevnou kulturní definici, nýbrž ztělesňuje „definici v pohybu“. Totéž prostředí ovšem v postkomunistické současnosti ani negeneruje osobnosti, které by ji reprezentovaly v oblasti reálné politiky. Neexistuje tedy účinný korektiv „insiderů“. Současná ideologie manažerského ideového vakua vytvářejícího zisk i z dluhu („Neexistují špinavé peníze.“) pak přichází s náhražkovou definicí kultury jako velmi specifického prostředku zmnožování financí („kulturní průmysly“).

V perspektivě ekonomického jazyka pak například zaniká rozlišení mezi živou a konzumní kulturou/šoubyznysem, která je jedním z výkonných partnerů marketingových a reklamních „lepších zítřků“. (Ponechám stranou fenomén popkultury, která zdaleka nemusí mít jen hrůznou podobu šoubyznysu a dokáže obě sféry i kultivovaně spojovat.) Současný boj o živou kulturu tak chápu jako střet dvou definic, z nichž ani jedna není jasně stanovená, ale obě obrazně visí ve vzduchu. První se opírá o jazyk vystavěný na tradici a kontinuitě proměn svého výrazu (včetně jeho kritiky), druhá spočívá v jazyce soudobé ideologie, jenž se z veřejné živé kultury (která v sobě skrývá i nepochopitelný a okázalý převod hmotných/finančních zdrojů v nehmotné hodnoty) pokouší vytvořit efektivní mechanismus, nebo ji zrušit. O tom svědčí pokles podpory živé kultury za poslední léta o zhruba 50 %.

Zdá se, že právě v dnešní situaci se tyto volné „definice“ začínají vzájemně vylučovat. A vzniká tedy otázka, jak odvrátit jejich úplný konflikt.

Hm. A dál?

V první řadě mi připadá důležité se opět vrátit k pojmům kultura a živá kultura a uvažovat o jejich významu „up to date“. Dokument Koncepce účinnější podpory umění na léta 2007—2013 pozbude svou platnost s příštím rokem. Tento 76stránkový soubor se v praxi státní podpory umění neprosadil. Leží před námi tedy nejen nutnost nového pojmenování „souboru hmotných a nehmotných děl, která jsou utvářena umělci, vycházejí z uměleckohistorické tradice a vztahují se k určitému společenství tím, že reflektují jeho kulturní a společenskou identitu“ (str. 51), ale především takového, které nezůstane jen kusem potištěného papíru, jak se to stalo stávající Koncepci. Ani v systému praktické politiky (o němž stejně jako o kulturní sféře panuje předsudek, že je, či dokonce má být, oddělenou oblastí veřejného života) se něco takového nedá vytvořit bez korektivu „zdola“ a zároveň to nelze prosadit bez posílené pozice správní instituce, jíž je ministerstvo kultury.

Zcela reálným a v současnosti nesnadno prosaditelným prvkem kulturní politiky ČR by mělo být přeřazení podpory živé kultury z nenárokových položek rozpočtu MK mezi položky nárokové. Jinými slovy — ze souboru živé kultury vytvořit celek vedený v rozpočtu MK se stejnou platností jako příspěvkové organizace. A zabránit stavu, kdy je živá profesionální kultura až tím, „na co zbylo“. Kulturní politika státu by měla být jednou z jasně vyslovených priorit. Takový krok by dle mého soudu vedl ke kýžené stabilitě ve vztahu mezi MK a kulturní obcí a k předvídatelnější finanční situaci center a fór živé kultury od malých po největší. Něco takového ovšem předpokládá kontinuitu kulturní politiky nehledě na to, kdo je zrovna ministryní či ministrem.

Také bych rád připomenul možnost daňové asignace, tedy systému, kdy občan převádí menší procento z daní přímo do některého sektoru (v oblasti školství, kultury, zdravotnictví, sportu atd.) či adresně do některé organizace. Zavést takové opatření je ovšem se současnou politickou reprezentací z oblasti utopie, jelikož chtít po ministerstvu financí, aby se dobrovolně vzdalo vlivu na část daňových poplatků, je jako žádat po absolutním monarchovi demokratickou ústavu.

Když rozvinu poslední příměr: tak jako suverénní vládce potřebuje poddané a nikoli občany, právě tak potřebuje současná politická špička „daňové poplatníky“ a „voliče“ (jako by tím jen nahradila ideologické floskule „pracující lid“ a „lidové masy“). Občanství jako kulturní status se totiž v praxi zatím nehodilo do krámu monarchovi, socialistovi, konzervativci ani liberálovi. Zatím se hodilo jen do fikčního světa volebních programů, slibů a plánů.

Kultura jako problém zvaný občanská společnost

Jedním z aspektů, který se promítá nejen do letošních protestů kulturní obce proti způsobu, jakým politická reprezentace rozkolísává a stresuje společnost, je i konflikt mezi řízením „shora“ a aktivitou, která vzniká živelně a nepředvídatelně „zdola“. Profesionální i neprofesionální kultura je jedním z projevů občanské společnosti, která bohužel tvoří neinstitucionalizovanou opozici politickému establishmentu. Proč bohužel? Vysoce infekční arogance moci klausovského typu uměle vytváří z celé této sféry mocenského protivníka, místo aby právě tato oblast byla byť nepřehledným a živelným, ale přesto primárním partnerem politických aktivit.

Po únorových protestech kulturní obce můžeme ministerstvu kultury připsat k dobru to, že chce se zástupci iniciativy průběžně jednat. Prostředky alespoň ve výši krizového roku 2012 snad nakonec budou. V současnosti jsme na cca 80 % loňska a ministerstvo kapitolu „nepovažuje za rozpočtově zavřenou“, tzn. dál se hledají prostředky. To není dobrá zpráva. Dobrou zprávou bude, když se v co nejkratší době nejen podaří chybějící finance do této oblasti dovést, ale vyvodit z jednání i nějaký stabilní výstup, který nerozkolísá ani situace po volbách.

Paralelně s tím se ještě šíří hlasy, že to, jak se propojili zástupci napříč uměleckými druhy a obory, je za posledních 23 let bezprecedentní. Že by to mohlo být jedním z přínosů aktuální krize? Zatím těžko soudit, vypadá to nadějně. Pro mě osobně je ale příjemným zjištěním ještě jiná věc: od nasranosti tradičně ventilované v hospodě je k jakékoli konkrétní akci mnohem blíž, než by se mohlo zdát.