Současná krize jako krize hodnot a kultury

Václav Cimbál

Neexistuje neregulovaný, společnost konstituující trh. Existuje pouze mechanismus, nástroj, který svázán pravidly a podřízen etice, může v určitých, snadno kvantifikovatelných oblastech dobře sloužit.

Současné společenské problémy jsou projevem krize kultury, konkrétně krize hodnot a morálky. Dokud budeme tato slova obcházet a příčiny krize hledat pouze v systémových nedostatcích, nemůžeme uspět. Hovořit o hodnotové a morální krizi však neznamená moralistní pranýřování chování jednotlivců či společenských skupin. Jde o pochopení složitého kulturního organismu, v němž se společností uznávané hodnoty rodí, obnovují a interiorizují jedinci. Ke zrodu etických pravidel a hodnot dochází v průběhu každodenních společenských a kulturních interakcí. Na jejich ustanovení se tedy podílí jak aktuální jednání jednotlivců, tak vzory vyvěrající z kulturních hlubin prostřednictvím umění, filosofie, ale také mytologie a náboženství. Tento proces však byl v Čechách na 70 let zmražen či alespoň pokroucen. Nejprve nacistickou diktaturou, poté komunistickou totalitou a v posledních letech naivní vírou v trh. V trh pojímaný jako síla řídící nejenom každodenní směnu kvantifikovatelného zboží, ale jako síla ovládající celou společnost včetně hodnot a morálky. Tato víra je však projevem mechanistického redukcionismu neslučitelného s čímkoliv živým, člověkem, jinými živočichy, ale ani se společností a přírodou jako celkem.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Morálka a etika budovaná na principech trhu a konkurence totiž z rozhodování odstraňuje vše nekvantifikovatelné. Její působení vytváří zcela plochý svět a stejně tak plochého člověka. Oblasti, v nichž může konkurence, trh a cena efektivně a bez větších nebezpečí způsobených silnou redukcí ovlivňovat lidské rozhodování jsou značně omezené (Chceme-li se snažit o etickou, ekologickou spotřebu neobejdeme se však ani v oblastech v nichž je trh skutečně nejlepším řešením bez doplňujících informací). Aby tedy mohl takto ustavený hodnotový systém a s ním spjatá etika plnit svou roli, musí být svět zúžen na uzoučký a ubohý okruh tržně směnitelných statků anebo znásilněn tak, aby byly trhem uchopitelné i jiné, přirozeně nekvantifikovatelné oblasti. Dnes jsme svědky obojího. Jak pohrdání či lhostejného přehlížení všeho co nemá ekonomickou hodnotu, hodnocení všeho primárně na základě ceny (např. hodnocení i architektonických zakázek primárně na základě ceny) tak šílených snah o tvorbu „přirozeného“ tržního a konkurenčního prostředí v rozmanitých sférách — železnice, vzdělávání, sociální sféra, zdravotnictví.

Aby tento systém mohl bezrozporně fungovat, aby byla cena skutečně úplnou informací o produktu (podle Hayeka), aby mohla neustále fungovat konkurence, musel by být svět oceněn do jeho poslední elementární částečky a naše jednání neustále podrobováno hodnocení a evaluaci, tak jak se již dnes děje při výkonu mnoha zaměstnání. To je samozřejmě nemožné a již dnešní úroveň přípravy tržního a konkurenčního prostředí je nesmírně nákladná, nejenom finančně, ale také lidsky, neboť na člověka klade řadu nesmyslných a unavujících činností (hodnocení učitelů žáky a žáků učiteli, nekonečné grantové žádosti, zprávy o vlastní činnosti atd. — celý problém skvěle popisuje Mark Fisher v knize Kapitalistický realismus). Jiným příkladem převodu kvalitativního na kvantitativní je fungování současných finančních trhů.

Z výše zmíněného vyplývá, že se nemůžeme obejít bez hodnotících a etických soudů, jakožto obecných životních vodítek a ukazatelů. Je tedy třeba udržovat a obnovovat ono kulturní prostředí, v němž se tyto hodnoty a pravidla rodí, obnovují a interiorizují. Základní a nejdůležitější sférou tohoto prostředí, vedle každodenního společenského kontaktu, je vzdělávání. Kam se však poděl hlas opozičních politiků při debatách o vzdělávání? Nemám na mysli dohady o zavádění školného, ale debaty o samotném poslání vzdělání. Kde je silný odpor vůči pojetí vzdělání jako „nejlepší investice“, vůči silnému a stále sílícímu vlivu představitelů zaměstnavatelů na obsah podoby vzdělání? Anebo je představa, že vzdělání je primárně nebo výhradně přípravou na budoucí zaměstnání, popřípadě některé další praktické aspekty života, přijímána celou společností?

Signifikantní v této souvislosti je má zkušenost z nedávného veletrhu pracovních příležitostí, kde jistá paní personalistka dělila čas člověka na čas pracovní, osobní, čas pro rodinu a čas trávený s přáteli, kde je zde čas určený pro zájem o věci veřejné? Je tedy třeba vzdělávání organizovat tak, aby v mládeži vytvářelo vědomí odpovědnosti za společný svět a vědomí společenské solidarity. Vzdělání musí sestávat ze tří složek — osobní, vzdělání musí být chápáno jako práce na sobě a pro sebe, příprava na občanský život (zní to hrozně, ale jinak to neumím) a příprava na zaměstnání.

Řeči o rychlých změnách, které zcela mění požadavky kladené na vzdělání, jsou směšné. A jsou relevantní právě jenom při jeho pojímání jako ryze praktické záležitosti. Základní otázky člověka jsou však stále stejné. Odpovědi na ně se v různých dobách mění. Mají-li však být kvalifikované, musí se opírat o klasickou humanitní vzdělanost — proto by měla být jedním z pilířů vzdělání. Základy logického a kritického myšlení se také nemění překotným tempem — zde je možné vidět další z pilířů vzdělání, přírodní vědy dnes stojí na určitých základech, které mohou být jednou vyvráceny, ale zatím se tak neděje — zde je třetí z pilířů. Tento základ pak může být obklopen různými praktickými předměty, které se mohou měnit v rytmu změn současné společnosti a požadavků trhu práce. Současně je třeba dětem zajistit dostatek volného času pro vzájemný kontakt. Neboť jak jsem výše v souladu s fenomenologickou sociologií uvedl vzájemný kontakt, společné činnosti atd. jsou prostředím, v němž se hodnoty primárně rodí a obnovují.

Dnes preferovaný řízený čas kroužků sportovních, uměleckých atd. sice může přispět k výchově všestranně rozvinutých lidí, ale ke schopnosti rozhodovat se o tom co je pro určité společenství dobré a zlé, k hledání vlastního místa v něm, k respektování přirozené autority a ke schopnosti s touto autoritou přiměřeně nakládat však příliš nepřispívají. Chlapecké příběhy typu Rychlých šípů jsou sice idealizované, přesto tuto schopnost skupin dětí a mladých dobře vystihují a přibližují. Vzniku a šíření fenoménu dětí ulice, gangů apod. by mělo předcházet právě teoretické vzdělání vedoucí k reflexi vlastního jednání. Ale tento problém je samozřejmě závažný a nemá snadných řešení.

Druhou zásadní oblastí ustanovování hodnot a etických norem a sebereflexe společnosti je kultura v úzkém smyslu — tedy výtvarné umění, literatura apod. Ta nesmí být chápána jako oblast čistě osobní sebekultivace či dokonce pouhé zábavy. Kultura musí být opět dostupná všem, aby mohla plnit svou roli sociálního pojiva a musí být vymaněna z vlivu trhu. Vyprázdněnost umění dělaného pro komerční galerie a kurátory přesvědčivě ukázala již před čtvrt stoletím v knize Selhala moderna? Suzi Gabliková. Náš svět je předivem významů vzniklých v literatuře, dramatu, malířství, historii a mýtech z historie vyvěrajících. Např. ve vztahu ke krajině a jejímu vnímání to strhujícím způsobem ukazuje Simon Schama v knize Krajina a paměť. Občanům všech tříd či vrstev je nutné tyto významy přibližovat a zpřístupňovat jim skutečnou hloubku světa, která je něčím zcela jiným, než nespočet voleb nabízených trhem.

Politika pak musí být znovu budována jako aréna, v níž dochází ke střetu hodnot vyvěrajících z těchto hlubin. Musí být arénou, v níž jsou tyto hodnoty racionálně uchopeny a položeny jako základ pro budování našeho společného světa. Politika již nadále nesmí být pseudoexpertním systémem v němž se žongluje s rozmanitými parametry a jejich hodnotami. Teprve, když opět zodpovíme otázku co je společnost, co od ní očekáváme, jaké služby mají být všem přístupné atd., má smysl tyto technické detaily řešit. Stejně tak musí být na sféru kulturní, hodnototvornou navázán i trh.

Neexistuje neregulovaný, společnost konstituující trh. Existuje pouze mechanismus, nástroj, který svázán pravidly a podřízen etice, může v určitých, snadno kvantifikovatelných oblastech dobře sloužit. V případě jeho glorifikace vytvoříme jednorozměrnou, od svých kulturních hlubin odříznutou společnost, neschopnou řešit vlastní problémy.

    Diskuse
    November 11, 2011 v 13.46
    objektivace
    Děkuji za skvělý článek. Nikolaj Berďajev varoval ve svých knihách před objektivací, která vede k nelidskosti, redukci člověka na abstraktní jednotku, číslo a kde ztráta kvalitativních hledisek pro kvantitativní měření všeho je součástí tohoto procesu. Podobná varování přicházela spolu s kritikou metodiky přírodních věd vylučující kvalitativní, nepočitatelné a jedinečné ze svého obzoru, z nichž se začalo vytvářet nové světonázorové náboženství, také od jiných, Josefa Šafaříka, Lva Šestova atd. Myslím, že jednorozměrná, od vlastních kulturních hlubin odříznutá společnost je už dávno skutečností, stejně tak jako plochý, vulgárně materialistický pohled na člověka jako takového a na jeho život. Právě v tom spočívá duchovní pozadí současné krize, ve zcela chybné kolektivně sdílené identitě, kolektivně sdíleném obrazu člověka a hodnot života. Jakoby země byla znovu plochá, nebe zmizelo někde v dálce a bylo pro nás nedostupné, a my jsme místo po dvou znovu začali chodit po čtyřech, případně se rovnou plazili ve strachu co nejvíc při zemi. Právě proto že tento stav převažuje, je tak těžké, aby vzniklo opravdu masové hnutí proti tomu, co se s naší planetou děje. Chybí oživující duchovní atmosféra, skutečný zápal, dusíme se v přízemnosti.
    November 11, 2011 v 16.33
    Představa budoucnosti
    "Šťastný člověk nevnímá čas" napsal Stefan Zweig. Kdy bývá člověk tak šťastný, že čas nevnímá? Může to být při nějaké tvořivé práci, se kterou se zcela ztotožní tak, že zapomene na vše kolem. Zapomene, že byla nějaká minulost a že bude budoucnost, prostě jen žije a tvoří. Znamená to však, že v tom případě nezáleží na budoucnosti? Já myslím, že aby mohl člověk budoucnost nevnímat (aby na ni mohl zapomenout), potřebuje mít nutně jistotu, že budoucnost existuje (přestože přesně neví, co se v ní má odehrát). Představa netraumatické budoucnosti musí být integrální součástí jeho vědomí. Pokud budoucnost zmizí (například se před člověkem vynoří reálná blízkost jeho smrti), nemůže budoucnost naopak nevnímat. Vnímá ji jako neexistující budoucnost. Pochybuji, že takový člověk může být šťastný. To neplatí jen pro jednotlivce, ale i pro skupiny osob, dokonce to může platit pro celé lidstvo. Do jisté míry jsme totiž všichni tak trochu propojení. Pokud více lidí ztratí reálnou představu budoucnosti, vynoří se obvykle na obzoru hromadná představa konce světa. Není to poprvé, co se tak děje (jestli to není naposledy, to právě nevíme). Člověk potřebuje mít minulost, přítomnost i budoucnost, a musí mu to dávat dohromady nějaký smysl, aby mohl být šťastný. Otázkou je, jak spolu souvisí minulost a budoucnost; zda představa o naší minulosti (tedy nevyrovnání se s ní) může mít vliv na představu o naší budoucnosti. Já myslím, že ano.
    November 11, 2011 v 18.46
    Tak rozporné představy o společné minulosti, jaké se v našem národě vyskytují v posledních desetiletích, se nevyskytovaly už asi 400 let. Tedy vyskytovaly, ale asi v menším měřítku. To pak může kultura těžko plnit roli sociálního pojiva, jak předpokládá autor článku. Historie je totiž součástí kultury.
    November 11, 2011 v 19.35
    vzpoura davů
    Já nevím, zda je opravdu hlavní problém v tom vyrovnat se s minulostí (třeba minulého režimu), určitě to má svou důležitost, ale hlavní je vůbec na něco navázat, vůbec mít k historii nějaký vztah ve smyslu společného budování světa našimi předky, kteří jej předali nám k další práci. Tohle vědomí skoro zcela vymizelo. José Ortega y Gasset ve své knize Vzpoura davů tento jev spojoval s nástupem vlády davového člověka (dalo by se dnes taky říct třeba pop, konzumního člověka), který žije bez vztahu minulosti, pro prchavé zážitky užívá výdobytků předků, aniž by jim rozuměl, a aniž by si to uvědomoval a žije také bez vztahu k tomu, co jeho konání přinese budoucnosti. Svou knihu napsal někdy ve 30-tých, 40-tých letech. Jím popisovaný jev od té doby nezmizel, naopak se ze postupně stával způsobem přístupu téměř celé společnosti k životu. (Je až neuvěřitelné, jak někteří autoři dokázali vizionářsky vidět z prvních nepatrných náznaků převažující tendence budoucnosti) A vygradoval právě v posledních desetiletích v pseudokultuře konzumu. Úpadek umění a kultury v současné době to dobře dokresluje. A tak místo toho, abychom věděli kdo jsme, odkud jsme přišli, kam jdeme. zejeme v temném bezčasovém vakuu. Takové bezčasí je přesným opakem smyslem naplněných chvil (jak to asi myslel Vámi citovaný Zweig, paní Hájková) , kdy se člověk vyváže z času a dotkne se věčnosti (častý zážitek v lásce, plně prožívané radosti, mystických zkušenostech atd.). To bezčasí ve kterém v dané chvíli společnost je, je naopak prázdné a nesmyslné, proto plodí apatii, beznaděj, nervozitu a vztek.

    Rád čtu knihy z období renesance. Taková plnost života a všech jeho rovin! Taková víra v člověka a život. Taková láska ke světu! Nasávám z těch knih zápal, který dnes kolem sebe skoro nikde (až na napatrné vyjímky) necítím. Podobně na mě působí hudba z období romantismu, ta plnost a mnohovrstvenatost citů. Kde to dnes je ? Jsem vděčný, že jsem mohl kus nadějné atmosféry zažít v devadesátých letech, ten základní pocit, že život je plynutí otevřené mnoha možnostem a svobodě byl nádherný. Cítím ho třeba také z hudby 60-tých let, tehdejší revoluční atmosféra měla úplně jiné duchovně-emotivní rozměry než dnes. To zploštění světa, objektivace jako určující způsob myšlení, odlidštěnost, materializace veškerých hodnot, vyprázdnění vztahů, vysátí veškeré energie horečnatým efektivním neustálým makáním, to všechno jakoby nás vnitřně rozežralo a my jsme ztratili chuť vůbec žít. Přitom tu ta plnost života v možnosti stále je, jakobych k ní ovšem ztratili přístup. Vlastně by se dalo říct, že to celé je krize vztahů. Všech typů vztahů (k minulosti, hodnotám, kutuře, druhým lidem, k přírodě, předkům, k sobě samotným a vůbec k realitě jako takové). Místo otevřenosti uzavřenost a izolace. Ve všech těch obdobích, kdy se něco měnilo, které by se daly nazvat jako revoluční byl pocit otevřené budoucnosti, právě to jakoby dnes tragicky chybělo.
    November 11, 2011 v 20.9
    No právě "na něco navázat"! Ale dnes už neexistuje v historii snad nic, na co by byl ochoten navázat celý národ. Jako národ přece nemůžeme fungovat na tom, že pijeme všichni pivo a jíme vepřo-knedlo-zelo. Ani na současné masové kultuře ne. Ta nám skýtá spíš obraz společenského úpadku. Někdo může říct, že národy už jsou minulostí. Ale co tedy jsme? Komunita, jak říkal Klaus? Nesnáším to slovo a nechci s ním mít nic společného.
    November 11, 2011 v 22.53
    souhlas
    Naše společnost není a nemá být jen společností pracujících a konzumentů, kteří nemají názory a přesvědčení a nestarají se o věci veřejné. I kritici současné krize a jejího řešení/neřešení zůstávají často u finanční a ekonomické sféry, maximálně obohacené o sféru sociální. Je to především krize etická a kulturní, politická v tom smyslu, že převládá redukcionistické pojetí politiky jako boje stran o moc.
    PL
    November 11, 2011 v 23.24
    Jistěže kultura!
    kultura v tom nejširším možném chápání, v tom jež ustavuje také samo to chápání.. Je ale přirozené, že ke kultuře naní možné dítě a mladého člověka vzdělat žádnou dokonalou institucí pro vzdělávání a výchovu. Kultura společnosti jako celku, kultura sociálního prostředí jedince formuje tohoto především, a prostřednictvím jedinců se reprodukuje systém "kultura". (Každé dítě pozná, faleš kázání vody a pití vína, z příkladů se učí! Dokonalé školství v nedokonalé společnosti by vychovalo leda tak krásné pokrytce.) Vemte si Wellovu (anti)utopii, v níž k tomu aby ve svém konstruktu dosáhl vlivu výchovy, děti po mnoho let zcela odebral ze společnosti, z rodin a svěřil je výhradně moudrým a prověřeným stařešinům, zřejmě se domníval, že jinak by zlepšení společenské kultury neodůvodnil.
    Když brouzdám mnoha projevy v médiích i tu na DR, říkám si, jestli už všichni akceptovali MASOVOST této i té kýžené budoucí formy společnosti-kultury. Pokud totiž s masovostí (vlivu) sami kalkulujeme, vzdáváme se tím nejen možné učinnosti vlivu rozmělněním, ale především ztrácíme lidskost.
    Kéž bychom v Nerudových Písních kosmických častěj viděli křemínky na dosah dlaní než kvádry...
    SH
    November 13, 2011 v 16.25
    Jednorozměrová ideologie trhu.
    V prvé řadě, v představách „neoliberálů“ společnost neexistuje. Což naprosto stačí k vysvětlení všech v textu vzpomínaných negací současného stavu, včetně redukce člověčenství. Hayek, jejich guru, svým dílem je v opozici ke zvulgarizovanému (zjednodušenému) marxismu, jak ho diktoval své době kupříkladu Stalin, takže logicky sám operuje s člověkem zredukovaným pouze, nebo alespoň dominantně na ekonomickou bytost. A konečně, vrstva současných mocných potřebuje především pracovní „roboty“, nepotřebuje ani kriticky myslící, ani vzájemně spolupracující, nadtož lidi odmítající bezmyšlenkovitý konzum. Proto jsou mu největšími nepřáteli všichni ti „teroristé“, ať již odborářští, ekologičtí, sociologizující a další.
    VF
    November 13, 2011 v 16.45
    Add "jestli už všichni akceptovali MASOVOST této i té kýžené budoucí formy společnosti-kultury".
    Na tom našem zmenšujícím se WESTERN dvorečku to tak možná ještě chvíli bude vypadat. Než budeme donuceni, už definitivně, nějak řešit fakt vzestupu důsledného hard-core Islámu.

    Postupné přijetí takového Islámu bude znamenat že:
    -důsledný hard-core Islám bude chtít (a chce) být všude, tzn. určitě ve veřejném prostoru i politickém, částečně i v soukromí;
    -důsledný hard-core Islám i v tom nejvstřícnějším podání bude chtít (a chce) být mírou svého multikulti, tzn. ano, soukromě si žijte po svém, svoji kulturu, své náboženství, pokud ale samozřejmě uznáte islám za nadřazený, za konečnou míru všech věcí;
    -důsledný hard-core Islám bude chtít (a chce) trestat odpadnutí od své ideologie jedině smrtí.

    Ze západu přicházející návštěvníci rozvinutějších muslimských zemí vždy mohou shledat, že většina lidí tam žije podobně jako my. Hlavně žít slušně a spokojeně, i se svou rodinou. Zdá se, že Muslimové se do konceptu multikulti dobře hodí. Nebýt trvalého vzestupu důsledného hard-core Islámu.
    (Krutou a nespravedlvou šáríju, ideovou rigiditu a uzavřenost, mužský šovinismus, víru v nadpozemské libidózní ukájení, popírání lidské důstojnosti - tyto a další aspekty této ideologie neřeším, samotné nejsou pro naši civilizaci nezvratnou hrozbou. Neřeším ani muslimy, ale jen ideologii - Islám.)

    P.S.:
    Nechci odklánět téma. Jen vidím mezi vytěsněním (a znásilňováním) kultury a historie u nás a nástupem ideologie Islámu (stejně jako neoliberalismu) zásadní souvislost.
    November 13, 2011 v 18.28
    Pane Friči,
    nevím sice, jestli to nebezpečí hard-core islámu je tak velké, jako nebezpečí neoliberalismu, ale vzestup obojího je důsledkem porážky komunismu.
    + Další komentáře