Děkuji za skvělý článek. Nikolaj Berďajev varoval ve svých knihách před objektivací, která vede k nelidskosti, redukci člověka na abstraktní jednotku, číslo a kde ztráta kvalitativních hledisek pro kvantitativní měření všeho je součástí tohoto procesu. Podobná varování přicházela spolu s kritikou metodiky přírodních věd vylučující kvalitativní, nepočitatelné a jedinečné ze svého obzoru, z nichž se začalo vytvářet nové světonázorové náboženství, také od jiných, Josefa Šafaříka, Lva Šestova atd. Myslím, že jednorozměrná, od vlastních kulturních hlubin odříznutá společnost je už dávno skutečností, stejně tak jako plochý, vulgárně materialistický pohled na člověka jako takového a na jeho život. Právě v tom spočívá duchovní pozadí současné krize, ve zcela chybné kolektivně sdílené identitě, kolektivně sdíleném obrazu člověka a hodnot života. Jakoby země byla znovu plochá, nebe zmizelo někde v dálce a bylo pro nás nedostupné, a my jsme místo po dvou znovu začali chodit po čtyřech, případně se rovnou plazili ve strachu co nejvíc při zemi. Právě proto že tento stav převažuje, je tak těžké, aby vzniklo opravdu masové hnutí proti tomu, co se s naší planetou děje. Chybí oživující duchovní atmosféra, skutečný zápal, dusíme se v přízemnosti.

"Šťastný člověk nevnímá čas" napsal Stefan Zweig. Kdy bývá člověk tak šťastný, že čas nevnímá? Může to být při nějaké tvořivé práci, se kterou se zcela ztotožní tak, že zapomene na vše kolem. Zapomene, že byla nějaká minulost a že bude budoucnost, prostě jen žije a tvoří. Znamená to však, že v tom případě nezáleží na budoucnosti? Já myslím, že aby mohl člověk budoucnost nevnímat (aby na ni mohl zapomenout), potřebuje mít nutně jistotu, že budoucnost existuje (přestože přesně neví, co se v ní má odehrát). Představa netraumatické budoucnosti musí být integrální součástí jeho vědomí. Pokud budoucnost zmizí (například se před člověkem vynoří reálná blízkost jeho smrti), nemůže budoucnost naopak nevnímat. Vnímá ji jako neexistující budoucnost. Pochybuji, že takový člověk může být šťastný. To neplatí jen pro jednotlivce, ale i pro skupiny osob, dokonce to může platit pro celé lidstvo. Do jisté míry jsme totiž všichni tak trochu propojení. Pokud více lidí ztratí reálnou představu budoucnosti, vynoří se obvykle na obzoru hromadná představa konce světa. Není to poprvé, co se tak děje (jestli to není naposledy, to právě nevíme). Člověk potřebuje mít minulost, přítomnost i budoucnost, a musí mu to dávat dohromady nějaký smysl, aby mohl být šťastný. Otázkou je, jak spolu souvisí minulost a budoucnost; zda představa o naší minulosti (tedy nevyrovnání se s ní) může mít vliv na představu o naší budoucnosti. Já myslím, že ano.

Tak rozporné představy o společné minulosti, jaké se v našem národě vyskytují v posledních desetiletích, se nevyskytovaly už asi 400 let. Tedy vyskytovaly, ale asi v menším měřítku. To pak může kultura těžko plnit roli sociálního pojiva, jak předpokládá autor článku. Historie je totiž součástí kultury.

Já nevím, zda je opravdu hlavní problém v tom vyrovnat se s minulostí (třeba minulého režimu), určitě to má svou důležitost, ale hlavní je vůbec na něco navázat, vůbec mít k historii nějaký vztah ve smyslu společného budování světa našimi předky, kteří jej předali nám k další práci. Tohle vědomí skoro zcela vymizelo. José Ortega y Gasset ve své knize Vzpoura davů tento jev spojoval s nástupem vlády davového člověka (dalo by se dnes taky říct třeba pop, konzumního člověka), který žije bez vztahu minulosti, pro prchavé zážitky užívá výdobytků předků, aniž by jim rozuměl, a aniž by si to uvědomoval a žije také bez vztahu k tomu, co jeho konání přinese budoucnosti. Svou knihu napsal někdy ve 30-tých, 40-tých letech. Jím popisovaný jev od té doby nezmizel, naopak se ze postupně stával způsobem přístupu téměř celé společnosti k životu. (Je až neuvěřitelné, jak někteří autoři dokázali vizionářsky vidět z prvních nepatrných náznaků převažující tendence budoucnosti) A vygradoval právě v posledních desetiletích v pseudokultuře konzumu. Úpadek umění a kultury v současné době to dobře dokresluje. A tak místo toho, abychom věděli kdo jsme, odkud jsme přišli, kam jdeme. zejeme v temném bezčasovém vakuu. Takové bezčasí je přesným opakem smyslem naplněných chvil (jak to asi myslel Vámi citovaný Zweig, paní Hájková) , kdy se člověk vyváže z času a dotkne se věčnosti (častý zážitek v lásce, plně prožívané radosti, mystických zkušenostech atd.). To bezčasí ve kterém v dané chvíli společnost je, je naopak prázdné a nesmyslné, proto plodí apatii, beznaděj, nervozitu a vztek.

Rád čtu knihy z období renesance. Taková plnost života a všech jeho rovin! Taková víra v člověka a život. Taková láska ke světu! Nasávám z těch knih zápal, který dnes kolem sebe skoro nikde (až na napatrné vyjímky) necítím. Podobně na mě působí hudba z období romantismu, ta plnost a mnohovrstvenatost citů. Kde to dnes je ? Jsem vděčný, že jsem mohl kus nadějné atmosféry zažít v devadesátých letech, ten základní pocit, že život je plynutí otevřené mnoha možnostem a svobodě byl nádherný. Cítím ho třeba také z hudby 60-tých let, tehdejší revoluční atmosféra měla úplně jiné duchovně-emotivní rozměry než dnes. To zploštění světa, objektivace jako určující způsob myšlení, odlidštěnost, materializace veškerých hodnot, vyprázdnění vztahů, vysátí veškeré energie horečnatým efektivním neustálým makáním, to všechno jakoby nás vnitřně rozežralo a my jsme ztratili chuť vůbec žít. Přitom tu ta plnost života v možnosti stále je, jakobych k ní ovšem ztratili přístup. Vlastně by se dalo říct, že to celé je krize vztahů. Všech typů vztahů (k minulosti, hodnotám, kutuře, druhým lidem, k přírodě, předkům, k sobě samotným a vůbec k realitě jako takové). Místo otevřenosti uzavřenost a izolace. Ve všech těch obdobích, kdy se něco měnilo, které by se daly nazvat jako revoluční byl pocit otevřené budoucnosti, právě to jakoby dnes tragicky chybělo.

No právě "na něco navázat"! Ale dnes už neexistuje v historii snad nic, na co by byl ochoten navázat celý národ. Jako národ přece nemůžeme fungovat na tom, že pijeme všichni pivo a jíme vepřo-knedlo-zelo. Ani na současné masové kultuře ne. Ta nám skýtá spíš obraz společenského úpadku. Někdo může říct, že národy už jsou minulostí. Ale co tedy jsme? Komunita, jak říkal Klaus? Nesnáším to slovo a nechci s ním mít nic společného.

Naše společnost není a nemá být jen společností pracujících a konzumentů, kteří nemají názory a přesvědčení a nestarají se o věci veřejné. I kritici současné krize a jejího řešení/neřešení zůstávají často u finanční a ekonomické sféry, maximálně obohacené o sféru sociální. Je to především krize etická a kulturní, politická v tom smyslu, že převládá redukcionistické pojetí politiky jako boje stran o moc.

kultura v tom nejširším možném chápání, v tom jež ustavuje také samo to chápání.. Je ale přirozené, že ke kultuře naní možné dítě a mladého člověka vzdělat žádnou dokonalou institucí pro vzdělávání a výchovu. Kultura společnosti jako celku, kultura sociálního prostředí jedince formuje tohoto především, a prostřednictvím jedinců se reprodukuje systém "kultura". (Každé dítě pozná, faleš kázání vody a pití vína, z příkladů se učí! Dokonalé školství v nedokonalé společnosti by vychovalo leda tak krásné pokrytce.) Vemte si Wellovu (anti)utopii, v níž k tomu aby ve svém konstruktu dosáhl vlivu výchovy, děti po mnoho let zcela odebral ze společnosti, z rodin a svěřil je výhradně moudrým a prověřeným stařešinům, zřejmě se domníval, že jinak by zlepšení společenské kultury neodůvodnil.
Když brouzdám mnoha projevy v médiích i tu na DR, říkám si, jestli už všichni akceptovali MASOVOST této i té kýžené budoucí formy společnosti-kultury. Pokud totiž s masovostí (vlivu) sami kalkulujeme, vzdáváme se tím nejen možné učinnosti vlivu rozmělněním, ale především ztrácíme lidskost.
Kéž bychom v Nerudových Písních kosmických častěj viděli křemínky na dosah dlaní než kvádry...

V prvé řadě, v představách „neoliberálů“ společnost neexistuje. Což naprosto stačí k vysvětlení všech v textu vzpomínaných negací současného stavu, včetně redukce člověčenství. Hayek, jejich guru, svým dílem je v opozici ke zvulgarizovanému (zjednodušenému) marxismu, jak ho diktoval své době kupříkladu Stalin, takže logicky sám operuje s člověkem zredukovaným pouze, nebo alespoň dominantně na ekonomickou bytost. A konečně, vrstva současných mocných potřebuje především pracovní „roboty“, nepotřebuje ani kriticky myslící, ani vzájemně spolupracující, nadtož lidi odmítající bezmyšlenkovitý konzum. Proto jsou mu největšími nepřáteli všichni ti „teroristé“, ať již odborářští, ekologičtí, sociologizující a další.

Na tom našem zmenšujícím se WESTERN dvorečku to tak možná ještě chvíli bude vypadat. Než budeme donuceni, už definitivně, nějak řešit fakt vzestupu důsledného hard-core Islámu.

Postupné přijetí takového Islámu bude znamenat že:
-důsledný hard-core Islám bude chtít (a chce) být všude, tzn. určitě ve veřejném prostoru i politickém, částečně i v soukromí;
-důsledný hard-core Islám i v tom nejvstřícnějším podání bude chtít (a chce) být mírou svého multikulti, tzn. ano, soukromě si žijte po svém, svoji kulturu, své náboženství, pokud ale samozřejmě uznáte islám za nadřazený, za konečnou míru všech věcí;
-důsledný hard-core Islám bude chtít (a chce) trestat odpadnutí od své ideologie jedině smrtí.

Ze západu přicházející návštěvníci rozvinutějších muslimských zemí vždy mohou shledat, že většina lidí tam žije podobně jako my. Hlavně žít slušně a spokojeně, i se svou rodinou. Zdá se, že Muslimové se do konceptu multikulti dobře hodí. Nebýt trvalého vzestupu důsledného hard-core Islámu.
(Krutou a nespravedlvou šáríju, ideovou rigiditu a uzavřenost, mužský šovinismus, víru v nadpozemské libidózní ukájení, popírání lidské důstojnosti - tyto a další aspekty této ideologie neřeším, samotné nejsou pro naši civilizaci nezvratnou hrozbou. Neřeším ani muslimy, ale jen ideologii - Islám.)

P.S.:
Nechci odklánět téma. Jen vidím mezi vytěsněním (a znásilňováním) kultury a historie u nás a nástupem ideologie Islámu (stejně jako neoliberalismu) zásadní souvislost.

nevím sice, jestli to nebezpečí hard-core islámu je tak velké, jako nebezpečí neoliberalismu, ale vzestup obojího je důsledkem porážky komunismu.

Chci ještě upřesnit, že byla poražena jedna velmi nedokonalá forma komunismu, ne idea komunismu, což však tak jako tak vrhlo stín i na samotnou myšlenku. Komunismus určitě není mrtvý, pouze v současné době hledá svou novou podobu. Myslím však, že se jeho budoucí formy nemusí už nikdo obávat. Šanci proti němu by ale rozhodně neměl neoliberalismus ani neokonzervativismus (jehož formou je i tvrdý islamismus).

1. nejsilněji organizuje i běžný život společnosti;
2. rozlišuje různý přístup mezi věřícími a nevěřícími;
3. zásadně nectí právo volby víry svých členů.

(opět podotýkám, ostatních rigidních prvků této ideologie si v této souvislosti nevšímám).

To je přece jedno, jestli je nebo není jeho běžnou formou. Stejně je následkem úpadku komunismu nebo chcete-li celé staré levice, která se skládala z komunistických stran na Východě, ze socialistických stran na Západě a z národně-osvobozeneckých hnutí ve třetím světě. Tyto tři formy levice se dostaly do 70. let 20. stol. k moci na celém světě, aniž byly schopny ho nějak pozitivně změnit (zejména odstranit bídu a přinést více humánnosti). Následkem toho se lidé v celém světě začali přiklánět k pravici a konzervativismu, což v islámských zemích postupně vedlo ke vzniku islamismu. Píše o tom I. Wallerstein v knize Úpadek americké moci. USA v chaotickém světě.
Stejně jsem ale nepochopila, z čeho přesně máte strach. Z války s Íránem? Ze vpádu islamistů do Evropy?

Ještě jsem se chtěla zeptat, pane Friči, jestli si představujete jakožto obranu Evropy vůči islamismu návrat jejích obyvatel k nějaké formě křesťanství? Nebo máte nějakou jinou představu?

napsal jsem, že není 'JEN' bežnou formou. Ne, jedno to není, protože vliv hard-core Islámu prudce narůstá. Jestli mám z něčeho strach? V první fázi mám strach o Izrael a západní Evropu.
Ohledně jiné plíživé totality máte pravdu, bezhraniční neoliberalismus je totalitní, nebezpečný a negativně nás v Česku zatím ovlivňuje víc než Islamismus.

Ohledně viny komunismu to vidím jen trošičku jinak než vy.
V této souvislosti mne zaujal první diskusní příspěvek 'Začalo to dřív' p. Macháčka pod čl. 'Proč je globální kapitalismus hrozbou pro demokracii' p. Pehe: http://www.denikreferendum.cz/clanek/11447-proc-je-globalni-kapitalismus-hrozbou-pro-demokracii

: "Reálné mzdy dělníků v USA stagnují a nůžky mezi chudými a bohatými se tam rozvírají od sedmdesátých let dvacátého století. ... Významným milníkem je zřejmě likvidace Brettonwoodského systému, ale je to příčina útoku na sociální stát, anebo jeho první velká salva?"

A já se domnívám, že to už byla salva. Příčinu jí předcházející hledejme sice taky na přelomu 60. a 70. let, ale jinde.
Tehdy totiž komunistické vlády začaly prudce a už zřetelně ztrácet legitimitu a naopak ty západní ji posilovaly. Jednou z posledních kapek akcelerujících vývoj pak byla Černobylská tragédie, která jen děsivě demonstrovala to, co už předtím postupně každý tušil. Že tento komunismus to je jeden velký šlendrián, o který nikdo nemůže stát, protože žije z prošustrovávané podstaty.
Teď nás bohužel čeká obdobná drahá zkušenost s bezhraničním neoliberalismem.

Jsem hluboce věřící křesťan. Nejsem tvrdý konzervativec. Za stejně zásadní hodnotu, jakou je Svoboda, považuji i Lásku. Namísto vlastní odpovědi na váš dotaz sem zkopíruji úžasný článek naší víry: "11. Domáháme se výsady uctívati Všemohoucího Boha podle příkazů svého vlastního svědomí a dopřáváme všem lidem stejnou výsadu, nechť uctívají jakkoli, kdekoli nebo cokoli si vyvolí."

Já myslím, že by se měl každý, kdo byl v tom roce 1989 už dospělý, zamyslet nad tím, co si vlastně v tu chvíli přál a poctivě si přiznat, jestli myslel opravdu na to, že chce spravedlnost, svobodu, demokracii, pravdu atd. nebo jestli si hlavně přál možnost cestovat na Západ, obchody přeplněné zbožím, možnost podnikat a vydělávat peníze a spoustu dalších západních příjemností (prostě takové ty konzumní věci). Jestli lidé chtěli hlavně to druhé, pak jsme v uplynulé době skutečně dostali, co jsme chtěli. Pokud sny mají tendenci se plnit, pak je třeba začít přát si konečně a upřímně pravdu, spravedlnost, solidaritu, toleranci, zkrátka humanismus. Možná se nám to pak také splní.

Pokud by se to někomu zdálo příliš idealistické, podotýkám, že tomu tak není. Když si člověk totiž něco opravdu přeje, tak nečeká, až mu to spadne z nebe, ale tvrdě za tím jde.

Tenhle článek Václava Cimbála (a mimo jiné opět potvrzuje, že plochá antropologie vyplývající z ploché ontologie dominance "neosobních sil" činí z neoliberalismu jen jednu odrůdu materialistické redukce skutečosti).
Díky