Nevím, jaké poučení si vzal laskavý čtenář ze současné finanční a hospodářské krize, ale mým bylo, že nastal čas uvažovat i o renesanci demokratického socialismu s plnou zaměstnaností a sociálními jistotami. Na řadu otázek spojených s fungováním demokratického socialismu odpověď neznám, což mě nijak neodrazuje začít je hledat.

Neodradí mě ani výtky s odkazem na zločiny páchané KSČ v 50. letech, neb jsem je sám, na své vlastní kůži, zažil a musel jsem se s nimi vyrovnat. Kromě komunismu bych musel zanevřít i na křesťanskou církev, protože jeden katolický kněz jménem Tiso „zaplatil“ mojí babičce krátkodobý ozdravný pobyt v Osvětimi a druhý katolický kněz jménem Hlinka ji tam v dobytčáku dopravil.

Musel bych nenávidět i Čechy, z nichž někteří při „arizaci“ židovského majetku fašistům vydatně asistovali. Když se otec po šesti letech vrátil jako voják z II. světové války, jejich obchod neexistoval a v bytě našel jen jediný rozbitý lustr, jinak byl úplně prázdný…

Vědecko-technický pokrok lidstvu umožňuje produkovat technicky dokonalejší výrobky stále komfortněji uspokojující naše potřeby. Bohužel i tady platí, „že žádný oběd není zadarmo“. Cenou, kterou za to platíme, je, že nás z výrobního procesu čím dál tím více vytěsňují stroje, protože jsou produktivnější a bezproblémovější.

Mohou pracovat čtyřiadvacet hodin denně, nemarodí, neremcají na nízké mzdy ani nestávkují. Výsledkem spojení vědeckého rozvoje a kapitalismu, orientovaného výlučně na zisk, je, že čím více stroje nahrazují lidskou práci, tím méně lidí je k výrobě zapotřebí. A co teď s nimi? Osvětim? Dnes se již zcela otevřeně mluví o generaci Y (děti narozené v polovině 80. let), která je vysoce vzdělaná, jako o generaci ztracené, neboť pro ni kapitalistický systém prostě nemá práci.

A co pro naše děti a vnuky? Bude pro ně v kapitalismu práce? Najdou vůbec uplatnění? Kapitalista přece zaměstná jen tolik lidí, kolik jich potřebuje k tomu, aby mu zajistili zisk. Ani o jednoho více. Současná ekonomická krize jen pravdivě ukázala, kolik lidí je pro kapitalismus v podstatě nadbytečných. Jen v zemích EU bylo minulý rok bez práce přes pět milionů mladých lidí. Řecko, Španělsko, Itálie (země, které krize zasáhla nejrazantněji) zaznamenává největší nezaměstnanost právě mezi mladými lidmi.

Nejhorší situace je ve Španělsku, kde nemají práci dva z pěti mladých lidí. Podle nejnovější studie Mezinárodní organizace práce (ILO) je nezaměstnanost u lidí ve věku 15 až 24 let nejvyšší od konce druhé světové války. Není tedy na čase začít přemýšlet o restauraci demokratického socialismu s plnou zaměstnaností a sociálními jistotami?

Znárodnění průmyslu a kolektivizace zemědělství mnoho úspěchů nepřinesly, takže soukromý podnikatelský sektor bych nerušil, ale využil bych jej jako zdroj daní. Navíc podnikatelský sektor je v mnohých oblastech efektivnější než státní. Ekonomickou základnu státu jako takového bych pracovně rozdělil na podnikatelskou (ziskovou) a neziskovou část. Státem přitom rozumím nejen centrální vládu, ale i města a obce.

Stát jako podnikatel přitom má proti soukromým podnikatelům řadu výhod. Zaprvé, může na finančních trzích mnohem snadněji získat půjčky na koupi majetku. Finanční trhy jen ocení, když stát rozšiřuje svůj majetek a půjčky „neprojídá“. Zadruhé, stát nemusí kupovat majetek a podnikat jen na svém území, ale i v zahraničí.

Dnes jsme svědky například expanze čínských státních i kantonálních firem, kdy výhodně kupují zkrachovalé zahraniční společnosti nebo si majetek dlouhodobě pronajímají (Řecko). Zatřetí, existuje mnoho velkých zakázek, které lze projednat jen na vládní úrovni. Začtvrté, na každém větším diplomatickém zastoupení je obchodní oddělení, které by mohlo státnímu sektoru pomoci zajišťovat zakázky. Zapáté, stát může poskytnout na dlouhodobé investiční projekty i finanční garance.

Za předpokladu dobrých manažerů bych se podnikání státu nijak nebál. Koneckonců, dobré manažery si stát může vychovat. Čína vybrala ty nejtalentovanější a nechala je vystudovat na špičkových zahraničních univerzitách. Co nám brání její příklad nenásledovat?

Základy smíšené socialistické ekonomiky, kde by vedle sebe koexistoval soukromý i státní sektor, by mohly být vybudovány do pěti let. Z daní soukromého sektoru a výnosu ze státního majetku by se dotoval neziskový sektor, který by zajišťoval právě plnou zaměstnanost a sociální jistoty.

Neziskový sektor je právě tím sektorem, který vytváří hodnototvorný svorník společnosti, neboť nejenom chlebem člověk je živ. Mám na mysli například sounáležitost a solidaritu mezi generacemi, solidaritu se sociálně slabšími, solidaritu zdravých s nemocnými, péči o životní prostředí v místě bydliště, nejrůznější kulturní a sportovní aktivity, ale i alternativní způsoby života.

Neziskový sektor otevírá možnosti široké sociální interakce v různě zaměřených neformálních skupinách a společenstvích, a přispívá tak k rozvoji člověka jako společenské bytosti. Už dnes je neziskový sektor institucionálně a organizačně vysoce rozvinut a péče o děti a staré a nemocné je v něm, v řadě případů, na vyšší úrovni než ve státních zařízeních.

Stačí jej jen ze strany státu finančně podpořit a kontrolovat, aby prostředky nebyly zneužívány. Očekávám, že v neziskovém sektoru bude zaměstnáno přibližně šedesát procent práceschopného obyvatelstva, které by za kapitalismu bylo „nepotřebné a nadbytečné“.

Základní příčinou neúspěchu jak socialismu, tak kapitalismu bylo propojení politické a ekonomické moci v jedněch rukou. Ideologie vítězných stran pak převládla nad ekonomikou a v obou případech ji dovedla ke krachu. Praxe ukázala, že jak recepty levicových stran, kdy „jedinou cestou k blahobytu je celospolečenské vlastnictví a plán“, tak i pravicových, že „vše vyřeší soukromé vlastnictví a trh“, v praxi nefungují.

Má-li uspět demokratický socialismu, pak je nutné zrušit stranickou zastupitelskou demokracii a důsledně oddělit politiku od ekonomiky a co nejvíce ji odideologizovat. Jsme malá země s deseti miliony občany, takže není problém ke klíčovým vnitropolitickým i zahraničněpolitickým otázkám uspořádat referendum.

Jsem hluboce přesvědčen o tom, že lid není o nic hloupější než ty „nejpomazanější“ hlavy v sekretariátech nejrůznějších politických stran. Realizovat závěry referenda v praktické politice by měli najatí odborníci-manažeři, a ne zvolení politici-amatéři tak, jak jsem o tom psal včera. Referendum by se mělo využívat jako základní prostředek k realizaci vlády lidu i v obcích a městech.

Souhrnně řečeno: politický systém demokratického socialismu aby uspěl, by měl nahradit nepřímou zastupitelskou demokracii skutečnou vládou lidu, tedy přímou demokracií. Nevím, jak laskavý čtenář, ale já se raději budu mýlit sám a za svoji chybu taky raději zaplatím sám, než abych dostal složenku od mého zvoleného zástupce, kdy mě žádá, abych zaplatil 110 000 Kč, což je dluh, který bez mého pověření a souhlasu udělal.

V médiích se objevuje mnoho kritických článků, lamentujících nad současným stavem a směrem vývoje české společnosti, ale zatím chybí návrh, co s tím, co změnit a kam vůbec směřovat. Moji snahu naznačit, „co dělat“, omlouvá snad jen fakt, že prvotní podkladový materiál vzniknout musí, aby bylo co kritizovat, resp. nad čím začít diskutovat. Jde jen o první krok na společné cestě hledání nejlepšího řešení pro budoucnost.