Poválečná generace je po výtce ztracenou generací. V mládí jsme budovali komunismus, ve zralém věku kapitalismus. Nepovedlo se nám, bohužel, ani jedno ani druhé. Stěží tak máme právo radit nastupující generaci, jakou cestu si zvolit. Jako poslední úkol nám zbývá ukázat na chyby, jichž jsme se dopouštěli, a doufat, že se jim naše děti a vnuci vyhnou.

Základní chybou jak socialismu, tak kapitalismu byl politický systém založený na soutěži stran. Za socialismu byl deformován vedoucí úlohou KSČ, za kapitalismu tím, že strany byly závislé na bohatých sponzorech, takže vlády preferovaly jejich zájmy na úkor zájmů svých, převážně mnohem chudších voličů.

Důležité je našim dětem odpovědět i na otázku, proč socialismus ekonomicky neobstál v soutěži s kapitalismem. Odpověď souvisí právě s vedoucí úlohou komunistické strany. I za socialismu byly prosperující a ztrátové podniky. Ty zaostávající by kapitalismus nemilosrdně likvidoval a uvolněný kapitál by investoval do podniků přinášejících vyšší zisk. Jinými slovy jde o efektivní alokaci (umístění) kapitálu.

Jenže ouha — co když efektivní alokace kapitálu koliduje s vedoucí úlohou strany? Co když ekonomicky nejefektivnější mělo být uzavření například některých dolů a hutí, z nichž se ale rekrutovalo jádro dělnické třídy? Komunistická strana do střetu s „jádrem dělnické třídy“ nešla a raději neefektivní podniky dotovala, a podvázala tak celkovou výkonnost národního hospodářství. Jádro pudla: komunistická strana nemůže zastupovat zájmy kapitálu, byť jej sama vyprodukovala, a dělnické třídy zároveň.

Strany spojené s budováním kapitalismu si s efektivitou žádné starosti nedělaly a státní majetek prostě rovnou „rozprodaly“. Slogan „stát je špatný hospodář“ posloužil politickým stranám jen jako kouřová clona k tomu, aby se do role podnikatelského subjektu pasovaly samy.

Pro politické strany v roli podnikatele platí stejné pravidlo — dosažení maximálního zisku — jako pro kteréhokoliv jiného podnikatele, jen s jedním výrazným rozdílem: zatímco soukromí podnikatelé si musí náklady spjaté s podnikáním hradit sami, za strany je hradí daňoví poplatníci.

Zisky jdou do soukromých a stranických kapes a náklady na vrub veřejného rozpočtu. Výsledek je jediný: bohaté strany a chudý stát. Smutným výsledkem „hospodaření“ politických stran je prázdná státní kasa, dluhy, obohacení ekonomické terminologie o termín „tunel“ a obrovská majetková nerovnost ve společnosti.

Politické strany postupem času podléhají personální degresi, jejímž hlavním symptomem je debilizace jejich vedení. Do čela stran se dostává čím dál tím více blbců z Horní Dolní. Jen pro ilustraci: na posledním sjezdu ODS byl projev jednoho z jejích místopředsedů přirovnáván k památnému projevu Milouše Jakeše. Debilizace vedení stran je zákonitým jevem, bez ohledu na ideologii.

Debilizace stran způsobuje i debilizaci státní administrativy a zastupitelských orgánů. Debil pochopitelně zvládne jakýkoliv post ve vládě a na svém ministerstvu se obklopí sobě podobnými. Zpravidla titíž straničtí debilové obsazují i čelná místa na kandidátce do Parlamentu a s nesnesitelnou lehkostí bytí pak obsazují posty ministrů a poslanců zároveň.

Další jejich čelní straničtí „kolegové“ pak kandidují do Senátu. Debilizace stran a jimi ovládaného státu a zastupitelských orgánů nemůže skončit jinak než krachem, jehož jsme teď svědky.

Jak za socialismu, tak za kapitalismu chyběly očistné mechanismy společnosti od těch nejneschopnějších debilů ve veřejných funkcích. Pokud se za ně postavila strana, jejž je do funkce nominovala, debil byl prakticky neodvolatelný. Je to jen další důvod, proč nahradit stranický mechanismus výběru „vedoucích kádrů“ jiným a efektivnějším, a zároveň zajistit, aby vybraný kandidát, ukáže-li se jako neschopný, mohl být z funkce okamžitě odvolán.

Debilizace stran u nás dosáhla takové viditelnosti, zejména prostřednictvím afér jako byla toskánská, Opencard na straně jedné a botičky od Diora či koupě bytu za 7 milionů českých na straně druhé, že ji už nemohli neregistrovat ani voliči. V minulých volbách se snažili největší debily vykroužkovat.

Částečně se jim to podařilo, ale je to stále málo. Systém založený na soutěži stran se v praxi prostě neosvědčil, a je nutné jej odstranit a nahradit.