Papír neklade žádný odpor, ať už na něj napíšeme cokoli. Snadno se tak napíše věta, že chceme vládu práva, a ne politických stran, ale jak tento požadavek realizovat v praxi? V první fázi to znamená vypracovat a přijmout zákon o referendu tak, aby si občané nejprve mohli přímou volbou zvolit systém, v kterém chtějí žít.

Za druhé, aby se bohatství společnosti nepřerozdělovalo v centru, ale tam, kde skutečně vzniká, tedy v městech a obcích. Jejich občané přece sami nejlépe vědí, kde je bota tlačí. Jednou z variant uspořádání státu by tak mohla být federace měst a obcí s jimi najatými a placenými manažery na centrální úrovni.

Z vývoje lidstva víme, že existují pouze dva základní systémy, v nichž člověk dosud žil. Prvním je vnitrodruhový boj, který v sobě máme zakódován už od pravěku, kdy silnější tlupa přemohla tu slabší a právem vítěze si přivlastnila její loviště a majetek.

Hlavním omezujícím limitem vnitrodruhového boje do budoucnosti byl objev zbraní hromadného ničení. V případě jejich použití ve válečném konfliktu hrozí zničení lidstva jako celku. Vnitrodruhový boj povede lidstvo, obávám se, jen do slepé vývojové uličky.

Druhou možností, kterou preferuji, je solidární systém, kdy se silnější tlupa vzdává části svých zdrojů ve pospěch té slabší a obě tak žijí v míru vedle sebe s relativně zabezpečenou životní úrovní. Vizi, aby Čechy byly součástí integrované Evropy žijící v míru a bez válek, chtěl realizovat už Jiří z Poděbrad.

První pokus nastolit solidární systém v Čechách učinili již husité. Obyvatelé husitského „hlavního“ města Tábora dávali své bohatství do společné „kádě“, z níž se pak hradily potřeby jeho obyvatel. Inspirovat se z naší historie rozhodně čím máme.

Stát je v podstatě jen organizačně-výkonná složka společnosti. Laskavého čtenáře se ptám: nebylo by jednodušší a podstatně levnější tyto funkce obsadit například výběrovým řízením než nákladnými volbami a „stranickými“ amatéry? Vždyť se nejedná o nic jiného než o manažerské funkce. Kraje a obce by je vybraly, najaly i odměňovaly.

Manažerské smlouvy by tak zcela jistě obsahovaly i pravidlo, že pokud se ukáže, že ministr na svoji funkci nestačí, bude okamžitě odvolán! Jen pro ilustraci: o státním rozpočtu se říká, že je to zákon roku.

Plánovaným výsledkem může být vyrovnaný, přebytkový nebo schodkový rozpočet. Po ministru financí nemůžeme chtít, aby se trefil na korunu přesně. Nicméně kolem plánovaného výsledku můžeme udělat například půlprocentní toleranční pásmo, a pokud by se ani do něj „netrefil“, okamžitě by byl z postu ministra financí odvolán. Možnost odvolání ministra v případě profesního neúspěchu by byla právě oním samočisticím společenským mechanismem, který nám dnes tak zoufale chybí.

Každý, kdo spravuje státní prostředky, by měl spadat pod kontrolu NKÚ. Jeho pravomoc bych rozšířil o města a obce, aby měl možnost kontroly nad každou korunou utracenou ze státních prostředků. V manažerských smlouvách by pak byl i paragraf, který by umožňoval propuštění kohokoliv, od ministra po starostu, pokud se mu prokáže obohacování či plýtvání se státními prostředky.

Jednou z největších slabin Parlamentu i Senátu je legislativní činnost. Díky „lidové tvořivosti“ poslanců produkuje Parlament jeden legislativní zmetek za druhým. Zákony se tak musejí i vícekrát „opravovat“. Právní soustava je v ČR kvůli tomu tak složitá a nesrozumitelná, že se v ní nakonec už ani odborníci nevyznají.

Kdyby tolik zmetků „nadělal“ ten nejposlednější dělník ve fabrice, „neletěl“ by na hodinu, ale na minutu. Laskavého čtenáře se ptám, neplní-li poslanci ani své základní kontrolní funkce vůči vládě ani kvalitně nevykonávají svoji legislativní činnost, k čemu je vlastně potřebujeme? Proč je máme ze svých daní platit? Obdobně to platí i o Senátu.

Tvorba zákonů je vrcholně odborný proces. Státní legislativní radu bych podřídil například pod Ústavní soud, který jako jediný by měl právo vydávat zákony. Produkoval-li by zmetky, což by se brzy v praxi poznalo, mohli by být chybující soudci Ústavního soudu také vyměněni.

Reálné bohatství společnosti se vytváří prací občanů ve městech a obcích. Systém městských států se úspěšně rozvíjel už od středověku, ať už to byla německá hanzovní města, nebo italské Benátky, Janov či Florencie. Dnes se největší bohatství tvoří v megapolis typu New York, Bombaj, Moskva, Petrohrad, Dílí, Peking, Šanghaj, Sao Paulo, Londýn, Paříž, Berlín, Hamburk, Mnichov, Miláno, Vídeň a v dalších velkoměstech. I v Čechách je bezkonkurenčně nejbohatším městem Praha.

Právě velká města vytvářejí nejvíce pracovních míst, největší sociální, vzdělávací a kulturní příležitosti a „nabalují“ na sebe okolní města a obce. Smysl má poučit se z historie, a proto bych základem nového státoprávního uspořádání České republiky volil právě města a obce.

Volby nemají smysl na centrální úrovni, ale jen v městech a obcích, kde skutečné bohatství vzniká. Ti, kteří jej produkují, by také měli mít možnost sami si rozhodnout, na jaké účely jej použijí. Do centra by města a obce odváděly sedmnáct až dvacet procent svých příjmů, obdobně, jako je tomu například v USA, z něhož by se platili jak najatí manažeři na centrální úrovni, tak i vládní spotřeba.

Převážnou část svých příjmů by si tak města a obce rozdělovaly samy. Šlo by o decentralizovaný systém řízení a uspořádání společnosti, úplně opačné, než je tomu dnes. Obdobně by se dělil i majetek. V kompetenci a majetku federace by zůstala jen diplomacie, armáda, policie, státní finance a celostátní infrastruktura typu jaderných elektráren, dopravních sítí a školské a kulturní objekty s celostátní působností typu Karlovy Univerzity, Národního divadla, Státní opery, fakultních nemocnic, Akademie věd a podobně.

Ostatní majetek by připadl městům a obcím. Z jeho výnosu by se měly postarat o všechny potřeby svých obyvatel, včetně zdravotního, sociálního a důchodové zabezpečení.

Volby v městech a obcích by neměly být na bázi soutěže stran, ale jednotlivců. Do voleb by kandidovali ti, kteří by splňovali požadavky dané ústavou. Mohly by být například trojkolové. V „primárkách“ by se jednotliví kandidáti ucházeli o hlasy voličů, aby mohli být zapsáni na kandidátní listinu. Z těch dvaceti až třiceti nejúspěšnějších na každou funkci by si pak občané mohli, v dalších dvou kolech, zvolit toho, kdo by měl konkrétní funkci obsadit.

Přímou volbou by si tak mohli vybírat hejtmanem počínaje, posledním členem rady konče. Samozřejmě že i oni by byli odvolatelní, pokud by profesně selhali nebo se dopustili trestného činu. Na jejich místa by nastoupil zvolený náhradník.

V průběhu hospodářské krize zákonitě klesají příjmy státu v podobě daní. Nemají-li stát, obce a města vlastní majetek a nepodnikají-li s ním, nemají daňový výpadek čím nahradit a musí se zákonitě zadlužovat. Kdyby Česká republika měla více státních či polostátních firem typu ČEZ, nemuseli bychom dnes bezhlavě škrtat.

Bylo-li největší chybou minulosti postavit politický systém na soutěži stran, pak v ekonomice to byl prodej prakticky celého státního majetku. V nové ústavě by mělo být postaveno na stejné úrovni veřejné (stát, města, obce), soukromé i družstevní vlastnictví a všechny tři druhy by měly mít i stejnou právní ochranu.

Stejně jako stát musejí podnikat města a obce, což koneckonců v celé historii dělaly a o majetek mezi sebou svedly nejednu válku. Čím lépe a úspěšněji budou obce, města i stát podnikat, tím budou bohatší a tím i více potřeb svého obyvatelstva budou moci uspokojit.

Pokud by lidé v referendu rozhodli, že chtějí žít v solidárním systému, založeném ne na soutěži stran, ale jednotlivců, navíc kdykoliv odvolatelných, okamžitě by se tak mohly zrušit nadbytečné státní funkce, jakou je například prezident, instituce, jakými jsou Parlament a Senát, zbytečná ministerstva typu obchodu a průmyslu, pro místní rozvoj, životního prostředí, kultury, školství, práce a sociálních věcí.

Vždyť o všechny tyto oblasti svého života se mohou - občané měst a obcí - kvalifikovaněji a lépe postarat sami, neboť oni sami vědí nejlépe, kde je bota tlačí. Koneckonců, proč by si měla města a obce platit nadbytečné státní instituce a úředníky, nebudou-li jim k užitku?

Všechny členské země EU se zavázaly, že přijmou euro. Řecká krize ukázala, že nestačí jen společná měnová politika, ale bude muset k ní přibýt i společná fiskální a hospodářská politika. Na evropské scéně se tak zřejmě brzy objeví ministerstvo financí, které bude muset vybírat i evropské daně. Následně i evropské ministerstvo energetiky, dopravy, vnitra i obrany a dříve či později se tak zkompletuje i evropská vláda.

Integrace Evropy se tak stane hlavním vývojovým trendem, minimálně u silného jádra EU. Pokud budou chtít Češi stát mimo hlavní evropský vývojový proud, mohou z EU vystoupit. Pokud bychom v EU zůstali, je federace měst a obcí jednou z optimálních variant, protože federální funkce by se snadno předaly do EU a federace měst a obcí by fungovala dál.