David Antoš ve svém komentáři Hodnotový manifest generace Y, který vyšel v polovině května, s neskrývaným optimismem popisuje, v čem se generace lidí, jimž je od 18 do 30 let liší od generací předcházejících. Obsah tohoto manifestu se už stal terčem kritiky a reflexe z různých úhlů pohledu (mezi nejzajímavější patří tento nebo tento), přesto se i po delší době pokusím přidat ještě jeden komentář na toto téma. Nepůjde ani tak o polemiku s jednotlivými body zmíněného manifestu a jejich realističností či nedostatečnou reflexí, ale spíše o polemiku s rámováním, které se v nejčistší podobě objevuje v samotném úvodu manifestu: 

„Zkušenosti, možnosti a starosti mé porevoluční „generace Y“ jsou naprosto odlišné od zkušeností, možností a starostí generací předcházejících. To musí přirozeně vést k životním a společenským postojům nevycházejícím evolučně z předchozího vývoje. Ostatně 40 let nesvobody toho k navázání mnoho nenabízí. Není proto náhodou, že se tato domnělá společenská propast objevuje právě 20—25 let po sametové revoluci, kdy se generace Y poprvé aktivně zapojuje do veřejného života a diskuse.“

Nesvéprávné generace?

Chorvatský historik Boris Buden popisuje v jedné z kapitol knihy Konec postkomunismu fenomén diskurzivního „upření zásluh“ generacím, které přispěly k pádu nedemokratických režimů ve střední a východní Evropě jejich přirovnáním k dětem. „Žargon postkomunistické transformace je zatížen kuriózními metaforami: škola demokracie, test z demokracie, maturita z demokracie, demokracie, která sílí a zraje, ale která je možná stále ještě v plenkách nebo dělá své první nejisté krůčky či strádá dětskými neduhy. Dikce postkomunismu v sobě skrývá paradox, který ukazuje na možná největší skandál nedávné historie: z těch, kteří během takzvaných „demokratických revolucí" let 1989-1990 prokázali svou politickou zralost, se vzápětí, téměř přes noc, stali děti!“

Tento motiv se o dvě desetiletí později objevuje znovu a to v podobě jak úvodního odstavce Antošova manifestu, tak třeba tři roky starého mobilizačního klipu Přemluv bábu! nebo proschwarzenbergovská hysterie před prezidentskými volbami. Na pozadí představy o zřetelné diskontinuitě mezi generací Y a generacemi předcházejícími se opakuje motiv neschopnosti odlišit správné od špatného, který je charakteristický právě pro generace vyrůstající a žijící v nedemokratickém minulém režimu. Z úst Antoše nebo Mádla s Issovou však neslyšíme výčitky jako spíš shovívavé vysvětlení, že předchozí generace mají prostě jinou zkušenost (danou okolními vlivy, které jim upřely řádnou politickou socializaci do demokratického systému), případně selektivní paměť. V obojím případě je to ale už podruhé, co je předchozím generacím upřena svéprávnost, co se občanské a politické suverenity týče.

Demokratická socializace v nedemokracii

Představa, že v nedemokratickém režimu nemůže vyrůst demokraticky socializovaná generace, se na první pohled zdá logická. Na pohled druhý je to ale představa v mnohém nedostatečná, protože u demokratické socializace klade důraz především na požadavky svobodných voleb spojených s názorovým pluralismem, tedy něco, co v minulém režimu skutečně neexistovalo. Fungování a nastavení formálních mechanismů ale nic neříká o potenciálu pro subverzi nebo formulování požadavků stojících proti režimu, které mohou vycházet jak z vnitřních potřeb společnosti, tak z inspirací z vnějších zdrojů.

Paradoxně to mohl být právě nedemokratický režim, který přispěl k šíření demokratických představ v předlistopadové československé společnosti, protože představoval jasný sjednocující pól, proti kterému bylo možné se vymezit. Demokratické smýšlení se poměrně jednoznačně objevuje daleko dřív, než došlo k ustavení demokratizačních prvků v systému politického rozhodování a vládnutí nebo třeba ekonomice. Požadavek, který byl pak v protestech vznášen, měl charakter sjednocujícího prázdného označujícího v podobě slova „svoboda“. S tím se z různých a více či méně autentických pohnutek identifikovaly opravdu velmi rozličné skupiny lidí, v protestech pak stojící spíše společně než vedle sebe.

Možnost volby a porevoluční konzum

V kritice myšlenky o nemožnosti demokratické socializace v nedemokratickém režimu pak můžeme jít ještě dál právě prostřednictvím představy diskontinuity, která ale v politické socializaci nemusí nutně představovat pozitivní změnu. Ba naopak v české realitě se zdá, že je tomu přesně naopak. Demokratické smýšlení „mojí“ generace Y jako celku je v mnohém daleko méně demokratické, než smýšlení generací předcházejících.

Zatímco předchozí generace se mohly politicky socializovat jako demokraté i bez demokratických institucí (nebo možná právě v požadavku jejich zřízení), u značné části generace Y politická socializace proběhla sice v souladu s procedurálním aspektem demokracie, nicméně samotné myšlenky pluralismu nebo spravedlnosti převálcoval individualismus a ekonomický liberalismus. Demokraticky socializovaná generace Y daleko spíš touží po možnosti volby z více zaměstnavatelů, modelů smartphonů nebo třeba značek oblečení, volba ve sféře politiky se často omezuje jen na negativní volbu proti komunistům, případně volbu dobře připraveného marketingového produktu, kterým částečně byla TOP 09 a téměř zcela její předseda Karel Schwarzenberg.

Je na místě si klást otázku, zda by většina podle Antoše až kýčovitě dokonalé generace Y byla schopná vyjít do ulic, aby dala najevo nějaký politický požadavek. A zda by byla schopná vyjít do ulic bok po boku s lidmi odlišných sociálních, věkových, ale často také názorových skupin. Nedostatek pluralistického uvažování a určitý typ vyhroceně individualistického konzervatismu (způsobený často bezmyšlenkovitým přebíráním konzervativních názorů českých pravicových stran) totiž, naprosto proti představě diskontinuity, zasahuje i moji generaci.

I když to pro některé čtenáře bude znít jako nabubřelý moralismus, jsem skeptická ohledně potenciálu, který pro změnu směrem k lepší demokracii moje generace má. Ale možná lepší demokracii nechce, možná jí stačí konzumní apolitická demokracie bez démosu.