Generace Y a diskontinuita
Kateřina KňapováMezi generací Y a generacemi předchozími může být diskontinuita z hlediska demokratičnosti smýšlení. Možná ale ne tak pozitivní, jak ji vidí David Antoš.
David Antoš ve svém komentáři Hodnotový manifest generace Y, který vyšel v polovině května, s neskrývaným optimismem popisuje, v čem se generace lidí, jimž je od 18 do 30 let liší od generací předcházejících. Obsah tohoto manifestu se už stal terčem kritiky a reflexe z různých úhlů pohledu (mezi nejzajímavější patří tento nebo tento), přesto se i po delší době pokusím přidat ještě jeden komentář na toto téma. Nepůjde ani tak o polemiku s jednotlivými body zmíněného manifestu a jejich realističností či nedostatečnou reflexí, ale spíše o polemiku s rámováním, které se v nejčistší podobě objevuje v samotném úvodu manifestu:
„Zkušenosti, možnosti a starosti mé porevoluční „generace Y“ jsou naprosto odlišné od zkušeností, možností a starostí generací předcházejících. To musí přirozeně vést k životním a společenským postojům nevycházejícím evolučně z předchozího vývoje. Ostatně 40 let nesvobody toho k navázání mnoho nenabízí. Není proto náhodou, že se tato domnělá společenská propast objevuje právě 20—25 let po sametové revoluci, kdy se generace Y poprvé aktivně zapojuje do veřejného života a diskuse.“
Nesvéprávné generace?
Generace Y-1 zažila sametovou revoluci jako svůj historický "achievement", generace Y ji považuje za historickou událost. V důsledku toho generace Y neprožívá takovou frustraci z porevolučního vývoje, jako velká část generace Y-1. Kromě manifestovaných hodnot, se kterými se může převážně ztotožnit snad kterákoliv generace, generace Y klidným hlasem mluví o nejsté budoucnosti, o nedůvěře v politiku, ve stát, v to, že se o nás ve stáří někdo postará. Svět se mění rychle, a kdo ví, co bude za dvacet let. Že se s tím nedá žít? Dá. Když se dá žít za války, jako generace Y-3...
No a pokud skutečně pochybujete o svém vlastním potenciálu pro změnu k lepšímu, paní Kňapová, tak vězte, že to já taky, ale na druhou stranu věřím v efektivnost přiměřeného úsilí. A taky v naše děti. Když my nikam nepokročíme, třeba budou oni lepší.
- Žádná generace nikdy netvořila jeden celek. Naštěstí.
- Konzumní apolitická demokracie bez démosu stačí mnoha lidem. Ovšem jen do té doby, dokud je co konzumovat.
Ad diskuse:
- Za války se, pravda, taky dalo žít, ovšem zejména proto, že se vědělo, že válka jednou skončí.
- Vkládat naděje do potomstva (nejlépe až do vnoučat nebo pravnoučat) je něco podobného jako věřit v posmrtný život. Nemůžeme se totiž zklamat.