Jiří Dolejš ve svém včerejším sloupku psal o lidské touze dostat se z područí peněz a o těch, kteří o nich rozhodují. Nositelem naděje jsou dnes v tomto ohledu digitální měny. Na konci svého textu ale Dolejš dochází k tomu, že virtuální peníze sice mohou oslabit pozice kamenné banky, trezorů plných cenných papírů či měnového zlata, nemohou však změnit povahu peněz spočívající ve směně zboží různých hodnot.

U Dolejšova příspěvku jsem si vzpomněl na různé články o lidech, kteří tento problém vyřešili rovnou tak, že se rozhodli žít bez peněz. Jeden takový o Irovi Marku Boyle se před několika dny objevil na Novinkách.cz. Příběhy lidí, kteří se živí volně rostoucími plodinami, tím, co si sami vypěstují, či směnou se sousedy, většinou působí dost bizarně. Hlavní dojem, který z nich člověk nakonec má, je, že to je sice hezké, ale rozhodně by tak nemohli žít všichni. Podobný životní styl je pouze pro pár svérázných jedinců.

Když Mark Boyle popisuje svoji motivaci, proč žije bez peněz, zní to docela rozumně: „Můžeme se snad shodnout na tom, že pouze málo lidí chce způsobovat utrpení jiným a většina nemá ani ponětí o tom, že něco takového činí. Nástrojem, který celý tento koloběh umožnil rozjet, jsou právě peníze. Speciálně pak v globálním pohledu na věc.“ Ničení přírody, boje o suroviny, pracovní továrny s hrůznými podmínkami podle něho mají společného jmenovatele v podobě peněz, které umožňují, že nevidíme přímé vlivy námi kupovaných věcí na jiné lidi, zvířata a životní prostředí.

Problém je, že zřeknutí se peněz je něčím natolik divným či, řekněme, radikálním, že si lze jen stěží představit, že by se takovouto cestou vydal někdo jiný než trochu pošuk. Tak to alespoň působí. Není příliš pravděpodobné, že by podobně jako Mark Boyle začalo žít větší množství lidí. A i kdyby ano, nemyslím, že řešení našich problémů spočívá v návratu k prvobytně pospolné společnosti.

Mark Boyle a další mohou sehrát důležitou roli v tom, že některé lidi přivedou k zamyšlení, které problematizuje jejich dosavadní životní styl. Mohou být dokonce impulsem k úvahám o tom, jakým způsobem chceme žít, ale pro většinu stejně zůstane jen podivnou kuriozitou.

Přesto se nedá popřít, že příběhy lidí, kteří se rozhodnou žít bez peněz, mají jistou přitažlivost. Člověka napadne, zda by nebylo možné se jimi inspirovat, ale zároveň nabídnout životní styl, který by byl přístupnější většímu počtu lidí. Přijít s příběhem, který by nepůsobil jako rarita, ale jako možná cesta, kterou se lze ubírat a kterou může jít kdokoli, kdo cítí latentní nespokojenost s tím, jak dnes žije.

Podobné úvahy nejsou vůbec jednoduché a těžko říct, čeho se při nich chytit. Velmi snadno mohou sklouznout k naivním utopiím či prázdným a nereálným frázím. Možná to nakonec nejde jinak, než aby každý, kdo cítí nespokojenost se stavem světa, ke kterému v té či oné míře přispívá chování spotřebitelů, či s tím, kolik času tráví často nesmyslnou prací, aby si za vydělané peníze koupil zboží, které ve skutečnosti může postrádat (ale neustále je manipulován k tomu, že ho nutně potřebuje), hledal svoji vlastní cestu, jak z toho ven.

Není to příliš uspokojivá odpověď, ale příběhy lidí, kteří žijí bez peněz, ukazují, že pokud je možné se vydat takto radikální cestou, tak mezi životním stylem většiny lidí v západní civilizaci (a také vznikající střední třídy i v jiných částech světa) a sbíráním divoce rostoucích plodů musí existovat ještě obrovská spousta jiných možností a alternativ. Stačí si jen najít tu svou.

V tom nakonec může být největší význam lidí, jako je Mark Boyle, kteří se rozhodli pro takto radikální čin. To samozřejmě neznamená, že všichni mají stejné výchozí podmínky. Leckdo ve snaze postarat se o své nejbližší nebude mít na podobné úvahy vůbec kdy. Přesto je dobré si připustit, že mnohem větší počet lidí, než si běžně myslíme, má možnost si vybrat, jak chce žít.