Přestanou být peníze penězi?
Jiří DolejšKolektivní, svépomocné peněžnictví opřené o různé formy vzájemnosti může mít ve finanční architektuře světa důležitou, ale přeci jen doplňkovou roli. Stejně jako různé formy lokálních a virtuálních měn.
Britský deník „Telegraph“ přinesl nedávno zanícený článek, který prorokuje rozklad ústředních institucí, jako jsou banky a vlády, s pomocí nových peněz, bitcoinů (srv. Matthew Sparkers, The coming digital anarchy).
Vlastně nic nového — lidská touha dostat se z područí peněz a těch, kteří o nich rozhodují, je dávná. Tady jen slouží jako argument nová technologie digitální měny. Povrzuje se tak ale i dlouhá historie nepochopení toho, co vlastně peníze jsou a jaké funkce mají.
Už u Tomáše Akvinského můžeme nalézt nazíravou představu peněz jen jako oběživa. Středověcí kanonisté moralizovali o spravedlivé ceně, přitom již tehdy v reálu vzkvétaly peněžní domy. Smysl obchodu a peněz ocenili až první merkantilisté na prahu nového věku.
Když Karel Marx v 19. století objevoval objektivní zákonitosti zbožně peněžní výroby, vedle něj vznikaly naivní utopie, které se pokoušeli omezit objektivní roli peněz jako specifického zboží (staré známé návrhy na dekomodifikaci peněz).
Již v roce 1849 přichází francouzský myslitel a také poslanec Národního shromáždění Pierre Joseph Proudhon se svérázným nápadem na to, jak nahradit peníze oběhovými poukázkami a dospět tak k bezúročné ekonomice.
V roce 1849 vydává spisek „Banque d´echánge“, kde navrhuje půjčovat tzv. pracovní peníze zdarma ve své lidové bance ku zprostředkování směny a činí tak z peněz jen nástroj oběhu. Takové zevšeobecnění směny mělo podle něj odstranit nadvládu peněz jako kapitálu. Tato jeho utopie naturalizované směny se houževnatě vrací v různých anarchosyndikalistických teoriích.
Proudhon předpokládá, že ke zrušení úroku dojde vlastně společnou dohodou, tedy že účastníci směny se zaváží dobrovolně k tomu, že budou přijímat platby v jeho pracovních poukázkách a těch bude dané množství bez jakéhokoliv ažia. Nepochopil, že zápůjční kapitál je jen jednou formou a že deklarace bezúročné směny nezajistí zánik bezpracných důchodů. Garance takové ekvivalentní směny tedy v podstatě nejsou objektivní, ale subjektivní, mravní.
Proto jsou tyto přístupy vyhledávané také představiteli náboženských ekonomických učení. Proudhonův projekt lidové banky po několika měsících skončil krachem. Podobně orientované na bezúročnou ekonomiku jsou „přirozené“ reformy Silvio Gesella, ke kterému se dodnes někteří vizionáři hlásí.
Ti, kteří věří, že zevšeobecněním emise peněz přestanou být zbožím s vlastní cenou, se mýlí. Uniká jim to, že peníze slouží jako prostředek směny různých hodnot jen proto, že samy nějakou hodnotu mají a že vývoj této hodnoty nevychází z vnitřní vůle, ale z povahy tržních vztahů samotných. To, co může nějakou dobu fungovat v lokálně omezené prosté směně, v rozvinutém tržním systému selhává. A digitální technologie toliko nahrazují primitivnější nástroje.
Odstranění plnohodnotných peněz směnkami neznamená, že kromě jejich užitné hodnoty je klíčová i jejich hodnota tržní. Do systému regionálních měn, jako je bavorský „chiemgauer“, se mohou zapojit občané, podniky i místní banky. Ale tento oběhový nástroj je zakotven dočasným kurzem k standardní měně (euru).
Alternativa mikroplateb bez poplatků může být zajímavá. Ale i kurz mediálně módního bitcoinu se nakonec utváří na měnovém trhu. A poukázky na odpracované hodiny, jako jsou známé „Ithaca hours“, jsou spíše sociálním než měnovým systémem.
Dnes se poměrně často používají kvazipeníze (fiat money) emitované na dluh komerčními bankami. Ale i kdybychom rozšířili monopol státu z plnohodnotných peněz i na dluhové financování (vlastně opak toho, co navrhoval Proudhon se svou představou privátně živnostenského anarchismu), podstatu peněz to nezmění.
Kolektivní, svépomocné peněžnictví opřené o různé formy vzájemnosti (mutuality) pak může mít ve finanční architektuře světa důležitou, ale přeci jen doplňkovou roli. Stejně jako různé formy lokálních a virtuálních měn. Různé kampeličky či vnitropodniková banka pro zaměstnance (známá u nás např. z Agrokombinátu Slušovice) prostě neruší funkce peněz. Rozvinutý trh peněz zůstává v zbožně peněžní ekonomice klíčovou kategorií.
Digitální peníze mohou oslabit pozice kamenné banky, trezorů plných cenných papírů či měnového zlata. Nemohou ale změnit povahu peněz spočívající ve směně zboží různých hodnot. Není na svobodné vůli lidí dát jim takovou či onakou hodnotu. Ani příchod informačních technologií nenastoluje nějaké „ratio ex machina“.
I když budou transakce probíhat ve virtuálním prostoru, pořád to bude o nedokonalých tržních cenách, stále bude zapotřebí regulovat různé finanční inovace. Žádná nezfalšovaná dokonalost digitálními experimenty nevzniká. Jen pány s klotovými rukávy nahrazuje software a chytrá matematika.
Chce to si nejdříve o tom něco přečíst, třeba pro začátek knihu Adama Votruby Paradox úroků.
Terminologická připomínka:
"fiat money" (budiž-peníze - vzpomeň "fiat lux", čili "budiž světlo") jsou KONEČNÉ peníze s nuceným oběhem, které vystřídaly KONEČNÉ peníze kryté kovem a krátkodobými směnkami ... nebo spíš vystřídaly ten brettonwoodský zbytek za za-zlato-pro emisní banky-směnitelného dolaru ... který zanikl někdy v roce 1971 nebo 1972 ...
(jakési zbytky nad-fiatového krytí vyhasly úplně až r. 1999 ve Švýcarech)
Komerční banky produkují peníze out of air, endogenní peníze vznikající jako dluh - což je odvozená derivovaná vrstva peněz - aspoň zatím, protože podle švédského ekonoma Wicksella (konec 19. století) si lze představit i ekonomiku úplně bez konečných peněz (nepřesně bez hotovosti) ...
Jenže to už by nebyly peníze jako všeobecný ekvivalent a měřítko hodnoty. my žijeme v tržní ekonomice - ta je založená na zbožně peněžních vztazích, což je umožněno tím, že peníze jsou zvláštním druhem zboří.
Chápu že se jednoltivci či malé skupinky mohou z trhu vyčlenit - popř. si vytvořit malý uzavřený trh s primitivními směnnými vztahy. To ale nezmění fakt že většina světa funguje jinak. Můžete se k faktům stavět zády, proto ale nepřestanou existovat.
Sny o bezúročné ekonomice jako základu (!) ekonomického systému světa jsou v tomto smyslu jen sny... kdo chce, může snít dál. Ale peníze tu budou dál, byly i před kapitalismem, ten jejich funkce nebývale rozvinul, ale budou i po něm - tedy pokud nějakou katastrofou nezgdegradujeme k nějaké primitivní společnosti. Ale postkatastrofické scénáře jsou už jiný žánr.
Hojně diskutovaný a článek v Telegraphu odpovídá duchu tohoto média. Není to žádný odborný rozbor a je tam také spousta nesmyslů. Nicméně Bitcoiny jsou stejné peníze jako jiné fiat money, jen je nevydává centrální banka, ale přesně definovaná skupina lidí. Ale ani na tom není nic zvláštního, takových příkladů známe z historie i současnosti mnoho.
Prostě peníze mají takovou funkci, jakou jim nadefinujeme. Představa, že peníze se řídí nějakými shůry danými pravidly je nesmyslná, tedy pokud není součástí víry, pak je prostě jen součástí náboženského kánonu.
Základním sporem je, zda peníze mohou fungovat, aniž by samy byly komoditou. Historie i praktické příklady ukazují, že ano. Otázkou zůstává směna měn, ale řešení "spravedlivé" směny zavedl Bretonwoodský systém a to až do pádu amerického zlatého standardu.
Dalším sporem je funkčnost bezúročné ekonomiky. Opět nás historie i praktické příklady učí, že je to možné. Bezúročná ekonomika fungovala v Evropě až do nástupu zřejmě nejschopnějšího, nejúspěšnějšího a nejgeniálnějšího, zločince všech dob Jakuba Fuggera, který si na papežích vynutil uznání legitimního 5% úroku, de facto zavedl vlastní papírové peníze atd.Tzv. islámské bankovnictví ukazuje, že i dnes je možné globálně provozovat profitabilní banky bez použití úroků.
A další otázkou zůstává, zda to může fungovat v globalizovaném světě. Samozřejmě, že může, není důvod se domnívat, že ne. Ovšem v současném systému, který je ovládám úroky je to jen těžko prosaditelné. O tom není pochyb. Ale není důvod přijímat fatalisticky současný systém za jediný možný.
Pokud si někdo chce hrát s něčím co má být něco jako poukázky v jakési promitivní směně (něco jako pytel erteplí za fůru dříví) - je to možné a zhustase tak děje, ale stane-li se z toho měna, tak to prochází trhem (lokálním, národním, globálním). penězům nemůžeme subjektivně adiktovat co chceme - jsou totiž objektivní.
To je naprostý základ - takže sen že peníze nejsou komoditoiu patří do dlouhé řady snů (od Akvinského přes Gesella až asi k vám), ale jsou nepotvrzeným snem jako byly sny že lze nějak ve vyspělé civizaci systémově obejít trh. I toislámské bankovnictví si své procenta vezme jinak než de iure úrokem.
(Se stravenkami se ve velkém neobchoduje také proto, že není nic, co by se dalo koupit jen za stravenky, na to jsem zapomněl).
Píšu o tom také proto, že jsem občas řešil problém, se kterým dodavatelem stravenek uzavřít smlouvu a zda ji opakovat několik let.
Stačí že lze za ně nakupovat i jiné zboží a že jejich použití skrývá výhodu v rozsahu příspěvku k nominální ceně těhle papírků. také je pravda že existuje několi stravenkových firem a daňová úleva na tyhle papírky byla i předmětem politického střetu.
Podobně si lze představit obchod s poukázkami poskytovaných místo peněžního plnění sociálně vyloučeným, aby je nemohli nacpat do automatů.
A o přestávce pak vysvětloval: no, zkuste si za ty naše peníze něco koupit třeba v západním Německu - a uvidíte, že tam nemají vůbec žádnou hodnotu!
Zkrátka, pane Tožičko, ono to s těmi penězi opravdu není tak jednoduché, že my bychom prostě o něčem mohli říci: "Tohle jsou peníze!", a že tím už by celá věc byla vyřízená.
Jde především o to (a na to se zřejmě snaží poukázat pan Dolejš): peníze nejsou v žádném případě nějaká samostatná, autonomní entita respektive hodnota; peníze jsou vždycky jenom funkcí r e á l n é ekonomiky, jsou jejím odrazem, a proto se nemohou vyhnout žádným základním charakteristikám a funkcím té reálné ekonomiky.
Pokud my tedy - v určitém omezeném okruhu - zavedeme reálnou ekonomiku založené na p r o s t é směně jednotlivých komodit (tak jak tomu bylo ve víceméně předtržní ekonomice) - pak je skutečně možno k tomu účelu vytvořit i umělé peníze, které vyjadřují za všech okolností tu samou hodnotu. Jsou to tedy "solidární", "nekapitalistické" peníze.
Ale jakmile se dostaneme do reálné - tržní - ekonomiky, pak tady máme okamžitě zákon nabídky a poptávky a všechny ty modality tržních vztahů, kde jen máloco je skutečně konstantní a pevné.
A za těchto okolností se i u všech těch "bitcoinů" atd. zákonitě vynoří ona prostá otázka, i s příslušnou odpovědí: "Jsou tohle peníze?" - "No, mohly by bejt..."
P.S. Konkrétně třeba k těm stravenkám: ty mohou mít napohled fixní nominální hodnotu; jenže, co když se časem ukáže, že na ty jedny stravenky je možno dostat jídlo v lepší kvalitě, než za ty druhé (od jiného provozovatele)? - V tom okamžiku se rázem posune jejich reálná tržní (směnná) hodnota, odchýlí se od jejich fixně stanovené ceny oficiální. - Zkrátka, naprosto žádnou dohodou není možno natrvalo obejít reálné vztahy tržní ekonomiky, kde se jedná vždycky o vlastní materiální prospěch...