Bankrot
Jiří SilnýZávod ke dnu pokračuje. Podniky se snaží si konkurovat na úkor svých zaměstnanců, ale svému krachu stejně neutečou. Hospodářský systém založený na konkurenci směřuje vždycky ke dnu. Jediným východiskem je spolupráce.
V roce 2012 zkrachovalo u nás 7 720 podniků. Neobstály v konkurenci. V Řecku podle novinových zpráv ukončilo činnost za první pololetí letošního roku 55 000 podniků.
Bývaly doby, kdy si bankrotáři brali život, protože neunesli tu hanbu. Dneska víme, že bankrot žádná hanba není, naopak, je zdravý. Trh se pročistí, říkají nám takoví ti televizní ekonomičtí analytici. Co si o tom myslí propuštění zaměstnanci, už tak často neslyšíme, to se pro vysílání nehodí. Co by tomu řekly děti.
Nanejvýš se dozvíme, že nezaměstnaní si za to mohou sami, že kdo práci hledá, tak ji najde. Ta jedna patnáctina nebo dvacetina nejschopnějších, kterým se podaří urvat to jedno pracovní místo.
Mluvil jsem onehdy se známou, které se poštěstilo získat místo v jedné z těch zahraničních montoven, kde koná osm hodin stejný pohyb, každých třináct vteřin. Na záchod může jen o přestávce, celou směnu si nemůže sednout atd. Říkala, že je ale ve vzdělané společnosti, takováhle práce je dnes žádaná na severní Moravě i mezi vysokoškoláky.
V Německu se píše o krachu dalšího velkého prodejního řetězce. Po drogeriích Schlecker, které byly zastoupeny i u nás, a po obchodních domech Karstadt je to síť Praktiker, jedna z největších se sortimentem potřeb pro domácnost, zahradu i stavbu. Tyto tři řetězce spojovala orientace na šetřivé zákazníky — konkurovaly zejména nízkými cenami.
Firma Schlecker byla známá, že nízkých cen dosahuje mimo jiné bezostyšným odíráním svých zaměstnanců, ale ani to nestačilo. Závod ke dnu je i v maloobchodě riskantní strategie — nelze nabízet slevy do nekonečna. Do jisté míry lze ztráty marží nahradit růstem obratu, ale trh, kde nabídka převyšuje poptávku, přidušenou navíc ztrátou kupní síly v důsledku krize, nedává moc šancí.
Konkurence je nemilosrdná nejen v suterénu toho nejlevnějšího zboží, ale také ve vyšších patrech, kde se nabízí nejen kvalita, ale kde patří k image firem i jejich sociální a ekologická odpovědnost. Takovou firmou je řetězec kaváren Starbucks, který se pyšní tím, že nabízí jen fairtradovou kávu.
Proto se dostal mezi třicet firem doporučovaných v Natur-Aktien-Index, německém seznamu nejvhodnějších investic pro ty, kdo chtějí vložit peníze do firem usilujících o nejvyšší etické standardy podnikání. Nedávno byla firma Starbucks z tohoto indexu vyřazena, protože se dlouhodobě vyhýbala placení daní přesunováním zisků firmy tam, kde se vybírají jen minimální daně. Není to ilegální, ale je to nefér.
Hospodářský systém založený na konkurenci, nebo spíše na boji všech proti všem a dokud to jde, tak všemi prostředky, směřuje vždycky ke dnu. Rozděluje na vítěze a poražené a vítězů je stále méně a poražených stále více.
Sociální darwinismus nám sugeruje, že je to tak správně, protože je to podle přírody a blouzní o zákonu džungle, kde přežívají jen ti nejschopnější. Přesně tomuhle přístupu k samotné přírodě se ovšem podařilo po miliardy let vytvářenou rovnováhu přírody narušit tak, že je ohrožen život na Zemi. Kapitalismus směřuje ke globálnímu bankrotu.
Nepotřebujeme ještě více konkurence, potřebujeme začít spolupracovat.
Paní Hájková, samozřejmě, že je i majitel korporace zákazníkem já nevím banky, ve které má účet nebo pekárny kam si chodí pro rohlíky. Ale těžko on bude mít stejné zájmy jako obyčejný zákazník, tedy ten většinový, který žádnou takovou firmu nevlastní a kterého jsem samozřejmě měl na mysli především.
Nevím pane Silný jak hodláte spolupráci uchopit „příště“, ale spolupráce, o které píše třeba paní Švihlíková, je spolupráce např. států jak zmiňuje výše pan Dospiva. Ono je totiž velice důležité si vždy uvědomit, v jakém postavení vůči většinové společnosti a jejím zájmům je ten který konkurent nebo spolupracující. A ne si myslet, že hlásáním spolupráce ve všem a vždy se všechno vyřeší.
Ona většinová společnost a obecný zájem musí totiž být vždy v postavení toho spolupracujícího a ti ostatní v roli konkurujících, aby té většině zprostředkovali ty nejlepší služby, podmínky...
Státy se pak částečně globalizací a částečně tlakem velkých firem dostaly chybně do role konkurujících a to je samozřejmě špatně, protože ony jsou představovány občany a tedy většinovou společností, které se musí veškeré zájmy podřizovat a ne aby se státy podřizovaly firmám jak je tomu nyní.
Stejně tak musí lidé SPOLUPRACOVAT, aby si vynutili, například lepší politickou kulturu a politici si musí KONKUROVAT, čímž jsou nuceni tuto kulturu zlepšit. Pokud si budou pak občané KONKUROVAT a politici SPOLUPRACOVAT (opoziční smlouva, trafiky atd.) JE TO ŠPATNĚ a stát a společnost se rozkládá.
Já jsem v tom oboru zcela nepolíbený, takže budu asi trochu dezinterpretovat. Ale tak nějak žiju v představě, že ty řeči o konkurenci a volném trhu jsou nějak spojené s levicovým ekonomem Adamem Smithem, který řekl něco ve smyslu, že volný trh (a z něj plynoucí konkurence) vede k inovacím, zvýšení produktivity, snížení nákladů a zvýšení zisku a růstu spokojenosti všech. To jistě platí - za nějakého stupně saturace potřeb a dostupnosti zdrojů... (plus bych řekl, že to funguje jen tehdy, pokud je obchod prováděn opakovaně a podmínky se mezi jednotlivými obchody víceméně nemění - kravina na kvadrát je proto zkusit aplikovat třeba na vzdělání, které člověk "kupuje" jednou za život a navíc jinou uplatnitelnost měl absolvent téže školy před 10 lety a jinou dnes...)
Ale ti televizní ekonomové to berou jako dogma. Jako by konstruktér navrhoval most, spoléhal jen na Hookův zákon a nebral v úvahu takové ty meze pružnosti či pevnosti. Spíš jsou jako teologové někde v 13. století - Kristuspán měl vousy, proto kdo se bude holit, přijde to pekla...
Vrcholem je potom aplikace dogmatu na oblasti, kde nemůže z principu fungovat nikdy. Vedle konkurování si států bych uvedl školství a zdravotnictví - školy si budou konkurovat o žáky/nemocnice o pacienty (všechny placené z jedněch veřejných peněz)... Konkurují si snad filiálky jedné nadnárodní matky?
Konkurence malých firem s korporacemi je vždy nerovná. Stejně jako je nesmysl konkurovat státům bez ochrany práv zaměstnanců. Nebo uvolnit trh a nezohlednit škody způsobované životnímu prostředí. A takových příkladů by bylo mnoho.
Pokud jde o monopoly, tak tam nejde o konkurenci ale o diktát, proto také existuje antimonopolní poltika, která je ale velmi omezeně účinná. A talk místo svobodného trhu máme jen trh volný, kde ona volnost nahrává predátorům a jejich kořist si může o rovnosti šancí nechat jen zdát.
Bez zbytečných abstrakcí - je to vlastně tak : pokud nechci zavádět
nadvládí totální byrokracie, tak musím nechat lidským a tedy i ekonomickým vztahům určitou volnost - je to tedy jen o pravidlech jak nerovnou konkurenci v hospodářské sféře vyrovnávat a kam v té nehospodářské sféře (která má také svou ekonomii provozu a žije ze zisku jiných odvětví) jistou kompetentivnost pustit a kam už ne.
Podle mého názoru je třeba rozlišovat konkurenceschopnost a konkurencechtivost. Pokud někdo sám od sebe konkurencechtivý je, pak by jistě bylo problematické ho převychovat. Spíš tu jeho vlastnost využít optimálním způsobem.
Naopak, když někdo konkurencechtivý není, proč ho nutit ke konkurenceschopnosti? Daleko lepší by naopak bylo využít té jeho schopnosti nezištně spolupracovat s kolektivem nebo komunitou. To je totiž také docela vzácná vlastnost.
Pan Silný nenapsal ten článek ze strachu o to, že zbankrotují nadnárodní firmy. On jenom ví, že v kapitalismu jsou skryté mechanismy, které ho (jako systém) k něčemu tlačí - například od volné soutěže k monopolizaci. Může se tomu všemožně politicky bránit, ale ty skryté síly tam prostě jsou. Dnes žijeme v době, kdy kapitalismus, přesněji řečeno kapitalistická ekonomika, není závislá na státech, nýbrž státy jsou naopak závislé na ní. Vrátit zpět se to dá těžko. Leda stavěním různých bariér. Ovšem bariéry, které se nedají obejít, zase působí na kapitalistické podnikání jako brzda. To se nám sice může zdát žádoucí, ovšem žádoucí je to jen tehdy, pokud jsme připraveni nést veškeré následky, které to s sebou přinese, například i pokles životní úrovně. Ten nás ovšem stejně čeká i po tom celkovém kapitalistickém krachu, k němuž celý systém směřuje a o kterém nás autor chce informovat.
Jinak je ještě možné postupně přebudovávat kapitalismus na jiný systém, který bude založen na něčem jiném, než je konkurence a parazitování na pracovní síle a dalších zdrojích. Ale to bude velice těžké. Protože kdo jede na tygru, nemůže seskočit. Leda až tygr chcípne; to pak ovšem bude muset jít pěšky, pokud si nenajde jiný dopravní prostředek.