Můžete rozvést, proč byl "právem zesměšňován výrok Proudhona „vlastnictví je krádež“?"

Odmítáte rozlišovat vlastnictví soukromé a osobní?

Není rozdíl mezi malovýrobcem a majetkem korporace? Mají (mít) stejnou (nejen právní) odpovědnost?

A jistě "v decentralizovaných systémech se objevuje problém aktivní účasti plebsu", ale může to demokrat vidět jako nežádoucí?

to mohu jako podle Vás "normalizační dědek" potvrdit. Oběma ranami jste trefil slabá místa Jirkova textu. Vy ale Jirku neznáte dvacet let, jako já. Vím tedy, že tohle obojí Jirka ví, protože to byla abeceda našeho boje se stalinisty i antikomunisty. Takže nevím, na co si to hraje v tomto textu. Je pravda že poslední dobou projevuje zapořísáhlý odpor vůči i těm nejemelnetárnějším věcem z marxismu a zejména k samosprávě, i když to umně zakrývá zdánlivým objektivismem. Ale ve svých úředních textech klidně s tou samosprávou pracuje, ovšem vykostěnou, aby nedráždil stalinisty. Ale nechme Jirku a jděme k textu.
Pochopitelně jako marxista musím především rozlišit, zda mluvím o vlastnictví jako o určitém souhrnu výrobních vztahů (tedy v celém reprodukčním procesu - výrobě, rozdělování, směně i spotřebě) a nebo o vlastnictví jako formě spotřeby věcí i služeb. To, co cituje z Preusse se spíše vztahuje k té formě spotřeby a Preuss tu vcelku v souladu s npř. |Jefremovovou sci-fi Mlhovina Andromedy, ale i s jinými, bude formoiu spotřeby za komunismu - čím dále tím výrazněji se projevující neúčelnost ryze individuální a právně ohražené spotřeby určitých materiálních statků je evidentní. Jirka to ale propletl s výrobními -zjednodušeně vlastnickými vztahy k výroibním prostředkům. Bohudíky nezkreslil ALESPOŇ V MARXISMU jasné rozlišení právního a ekonomického vztahu, podle Marxe právní vztahy sice jsou jistým odrazem reálného ekonomického procesu, ale jako všechno v nadstavěb - relativně samostatným a nezřídka převraceným, klamavým - viz protosoxcialistická porávní forma "státní vlastnictví" (ve skutečnosti vlastnictví s rozhodující subjktivitou řídícího aparátu) nebo to všeobecně do hlav vtloukané "všechno patří všem", na což dělmjíci reagovali sprotým fórem:Dělnická třída žere, chlastá a souloží prostřednicztvím svých představitelů. Obdobnpou filozofickou formulaci téhož má Marx v Ekonomicko-filozofických rukopisech v pasáži o hrubém komunismu.
Jestliže se tedy vyhneme této další nástraze v chápání vlastnictví, pořád na nás čeká další nástraha.Vlastnictví není vztahem člověka k věci, jak se to jeví při té záměně se spotřebou. Je to vztah mezi lidmi (/ i celými skupinami lidí) zprostředkovaný věcmi (přidávám - ale i technickou stránkou služeb). Ani tato formulace ještě nestačí. Už u Marxe bylo a za mého dospělého života se rozvinulo poznání, že i takto věcně zprostředkované vztahy mezi lidmi jsou dvojí - jedny jsou součástí pracovního procesu a tedy výrobních sil a jde v nich o tu užitně hodnotovou, technickou stránku výroby (jak co nejvíce vyrobit UH a služby). Pod pojem vlastnictví, výrobní vztahy řadí skutečný marxista jen tu společenskou stránku výrobního procesu, zejména zacházení s výrobními prostředky. Přitom vůbec nejde o to, kdo co drží bezprostředně v ruce, nebo co má zapsáno v nějakém vlastnickém listě, ale o to, jakou formou, podle jakých rolí, každodenně se opakujících a fixovanáých celými velkými skupinami lidí, se o těchto výrobjníc prostředcích rozhoduje. Samozřejmě, že to základní je, jestliže vlastní výrobní prostředky všichni nebo jenom jedna zvláštní skupoina lidí , zařtímco ti ostatní musí pracovat podle rtoiuto skupinou stanmovených pravidel - to je vztah třídně vykořis´tovatelského vlastnictví (feudálního, asijského, kapitalistického). Třdně vykořoisťovatelské plus dorbné ijmdividuální vlastniuctví malovýrobců či maloobnchodníků tvoří dohromady souikroké vlastnictví. Zvláštním pokusem o nesoukromké vlastnictví, který ovšem nedosáhl cíle - společenského vlastnictví realizovaného aktivně všemi a každým jednotlivě, byl protosocialismus, kde sice není vlkastnická rovnost, ale takx ne bykořis\´továhní, jen je to vlastnicztví blbě spravováno třídou řídícího aparátu a některými dalšími skupinami.
Soustředíme-li se na kapitalisticvké vlastnictví - tak jistě ten základní poznatek - jedni reálně rozuhodují o spojení výrobních porostředků s živou pracovní silou a přivlastňují si čászt hodnoty kterou tato pracovmí síla vytvořila (tedy kapitálový vztah) je tou základní charakteristikou, která všechno určuje. Marx však nebyl primitiv, jak si to myslíte poane Bureši, ale šel ještě dále a rozlišil další dílčí role mezi těmi, kteří v rámci kapitalistivkého vlastnicvtví toto vlastnictví realizují - ukázal na dělbu funkcí mezi výrobními kapitalisty na jedné straně a kapitalisty v obchodě a peněžnictví nastraně druhé (čřímž rozličil i dva druhy nevlastnictví - dělníka ve výrobě - nejen fyzivkého - a zaměstnance v obchodě či bance) a dále ukázal, že i námezdně zaměstnaný a o nadhodnotu připravovaný řídící pracovník není nevlastník a vykonává za kapitalistou dílčí řídící funkce. a Tady Jirkůlv článek odráží některé změny. Svého času burřžoasní ideologie velmi akcentovala "manažerskou revoouci" a začínala tvrdit, že takhle kapitalismus zanikne sám, protože ta role vlastníka přestave mít smysl. Pak přišla konzervativní reevoluce a najednou byli kapoitalisté zase plně v sedle, zvýšili svou vykořisťující aktivitu a přestrukturovali ekonomiku, omezili státní zprostředkovací byrokracii a začali okrádat dělníky a zaměstnance přes stát..Jenomže - ta společenská výroba natolik tíhne k celospolečenské organizovanosti na jedné straně a zároveň i k aktivní a co nejméně brzděné aktivitě individua, že to dnes kapoitalističtí vlastníci (je jedno zda přímí nebo zastupovaní manažery) nezvládají a řídící aparáty se jim zase vymykají z rukou. S kolegou Neužilem jsme analyzovali dvého času omezené a protispolečenskému zájmu se odvíjející způsoby realizace vlastnické subjektivity protosocialistického řídícího aparátu a pak jsme s překvapením z jisých hlášek a informací zjistili, že ten kOPITalistický řídící aparát se začínmá chovat podobně - nikoli z hlediska zájmu vlastníka na zhodnocení kapitálu, ale z různých vlastních omezených zájmů (v kapitalismu je navíc možné to vyvádění části porostředků a jejich prosté ukradení vlastníkovi - ale důležitější je takový nesmysl, že třeba v zahraniční továrně management odmítá jednat s českými zaměstnanci pořicházejícími se zlepošeními a nápady, že se taky vyrábí pro výrobu a jako, že se dodržují nesmyslné zkostnnatělé předpisy - jako v kádrové politice ve vztahu k padesátiletým zaměstnancům apod. No a to je dle nás jeden z momentů, který spolu se změnou charakteru poráce na kognitariátní a s nutností, aby se kapitalista zaměřil víc na lidský faktor vede k závěru, že sami kapitalisté napomohou rozvoji samosprávy, kterou si koignitariát oak dokáže vybojovat díky své nenahraditelnosti. To ovšem Jirlka odmítá a pobíjí, kde může.
Jo a ještě jedno zkreslení v Jirkově textu - u vlastnictví výrobmních prostředků nejde jen o zacházení s nadproduktem, ale vůbec o zacházení s výrobními prostředy a živou prací, o alokaci zdrojů atd. V dějnách ekonomických teorií je ovšem významně zastoupeny směry sociáldemokratisdmu, které teorii vlastnictví redukují na otázky rozdělování a spotřeby.Ale ony jsou to aktivně vykonávané a propojené růle v celém reprodukčním procesu. I kapitalista a jeho manažeři poři nich musí vykonábvat aktivity - to nejsou ovšem pracovní produkující apod. aktivity ale jen činnosti související se zhodnocování jeho kapitálu. Když kaoitalista skutečně vstupuje do pracovní, výrobní sféry, je to jeho koníček, vedlejší úvazek,ale není určení sociální role.
Úhrnem - Jirkův článek odráží oblíbené teze buržoasní ideologie o ztrátě významu vlastnictví - je to nesmysl, nanejvýše se projevuje krize kapoitalistického a vůbec soukromého vlastnictví a objevují se tendence jiného, společenského vlastnicztví, což může být jen samospráva a nikoli státní vlastnictví. To ale Jirka nemůže říci, protože by ho v KSČM stalinisté smetli.

Vlastnictví není kategorie, která by měla všude a vždy stejný význam. Mění se a liší to, jaká práva vlastnictví dává i to, co lze vlastnit. Ve starém Římě jste mohli vlastnit lidi, ale ne myšlenky, dnes je to naopak.

Vlastnictví toho druhu, kdy vlastník může majetek užívat zcela libovolně a nikdo jiný nemá práva žádná, existuje universlálně jen u movitých věcí osobní potřeby. Kabát, který je váš, můžete darovat, prodat, přešít, zničit,udělat z něj výstavní exponát zcela podle libosti. Jiné je to už u knihy: můžete s ní podepřít nohu stolu, spálit ji, podtrhat červeně všechna sprostá slova, ale neomezeně kopírovat ji nesmíte.

Pozemkové vlastnictví má tolik různých forem, že se snad ani nedá říct jenoznačně, co je ještě vlastnictví a co jiný druh užívání. Dnes například jsou skoro všechny pozemky také územím nějakého státu a platí tam jeho zákony. Z toho, že máte kus lesa, neplyne, že ho můžete proměnit v povrchový důl. Rozdíly můžou být i v rámci jednoho státu: ve Skotsku můžete v otevřené krajině (tam, kde není pole, zahrada atd) chodit kudy chcete bez ohledu na vlastníka, kdežto v Anglii jen tam, kde je "right of way" zanesené na oficiální mapě (ordnance map).

Představa o vlastnických právech se určitě bude do budoucna dále měnit například proto, že je čím dál tím důležitější přístup do sítí. O ten se svádí a budou svádět boje. To, do jaké míry se například podaří uhájit princip "síťové neutrality", tedy to, že sítě jako celek nikomu nepatří, je pro budoucnost strašně důležité.

Vezměte si třeba mobilní operátory: důležitou součástí jejich "majetku" je frekvence, na kterou síť provozují. Komu ale ta frekvence patří? Když řekneme, že státu, tak je to jen metafora.Velké korporace mají ani ne tak majetek jako moc a vliv. Hraje se o určování pravidel. I pravidel toho, co lze vlastnit a co ne.

Shodnu se s Vámi že mohou existovat (existují) různá pojetí vlastnictví. Z Vašeho textu mi není jasné, zda znáte to marxistické. Nechci Vás nudit opakováním toho,co jsem napsal nahoře, tak se na to budu odvolávat. Samozřejmě, že v dějinách existují různé typy vlastnictví - tyzákladní jsou prvobytné, antické otrokářské, feudální, tzv. asijský výrobní způsob, prostá zbožní výroba, která je vždy doplňujícíém sektorem a ˇvždy je nějak modifikována tím hlavním sektorem, zaměstnanecké vlastnictví, protosocialistické státní vlastnictví, kapitalismus a jeho formy - volná soutěž monopol, globální monopol, státně monopolistické vlastnictví - ale to jsou jen formy - základ je stejný. Tyto základní reálné ekonomické formy jsou i v pozemkovém vlastnictví. a naopak. Renta z úrodné půdy nemusí mít jen tu Marxem popisovanou podobu, ale může být i rentou z mimořádně talentovaného zaměstnance. Máte pravdu, že se jevové formy vlastnictví dnes liší od minulosti a že v nich dokonce probleskuje něco, co překračuje to kapitalistické. Např. to duchovní vlastnictví asi padne dříve než jiné podoby - ale když se nad tím důkladně zamyslíte, tak tu zase tak velký rozdíl od vlastnictví stroje není - pokud ovšem vlastnictví vezmete nikoli jako cpaní něčeho do šuplete, k čemu nikdo jiný nemůže. Proto jsem výše odlišil jednu fázi vlastnictví - spotřebu životních prostředků a služeb od podstaty - a tou je určité rozdělení každodenních rolí velkých skupin lidí při spojování výrobních prostředků a živé práce. Z tohoto hlediska ten kdo reálně rozhoduje o spojení té mobilní sítě s lidmi, které zaměstnává a směrem k uživatelům, je reálným vlastníkem a ten formální vlastník může být jen takovým podílníkem na zisku, jako byl třeba pozemkový vlastník na anglickém zemědělském kapitalistovi - nic nového. Kdyby o tom rozhodovalo družstvo rovnoprávných spoluvdržitelů té sítě, tak by to bylo vlastnictví samosprávné, jako v normální továrně. Plně podporuji to aby se uhájilo, že sítě nikomu nepatří, ovšem s tím, aby o používbání těch sítí a jejich spojení s lidmi rozhodovali ti zaměstnanci, případně zástupci nějakých organizací reprezentujících vešlkeré občanstvo - odboráři, představitelé zájmových organizací, uživatelé atd. -tak to musí být za samosprávného socialismu u všdch takto vysoce zespolečenštěných odvětví.
Máte pravdu, že státní vlastnictví je metafora - vlastníkem je vždy někdo konkrétní, konkrétmní společenská skupina a jednou třeba i celá společnost. Státní vlastnictví za kapitalismu je jen forma kapitalisty ovládaného podniku, za protosocialismu to bylo specifické a nové vlastnictví řídícího aparátu /teď nechci rozebírat), jednou by se stát mohl stát tou nejširší samosprávnou organizací neprofesionálů v řízení atd.).
Jen se sahodněme na jednom - že vlastnictví výrobních preostžředků promítajícíé se i do organizace rozdělování, směny a spotřeby je nutnpu formou výroby a je vždy tím nejpodstatnějším a nemůže zmizet - jen mění formu. Co Vy na to?

pane Bureš, samozřejmě - anarchosyndikalista Proudhon se dal ce stou moralizování peněžního sektoru, místo aby objektivně analyzoval jeho funkce. A tak dospěl k závěru že stačí tomu sektoru zakázat zisk a bude konec bezpracných získů. Což je ekonomicky zjevná blbost.
Nejde o to že si z Proudona děla srandu Karel Marx, ten nemusí být pro každého autorita. Jde o to že směna v zbožně peněžní ekonomika funguje na základě základě nadvýroby, že je co směňovat. Takže přiřazovat k této ekonomické záležitosti etická či právní hodnocení je opravdu směšné.
Jiná otázk je na typ vlastnictví - osobní nechme stranou, to nesouvisí s ekonomickými aktivitami, ale soukromé, skupinové (firma, komunita) či celospolečnské a u výrobních prostředků. Opět nic co by vedlo k závěru o nějaké vlastnické neutralitě
Proto to není o nějakém odchodu vlastnictví. K tomu směřuje moje trochu provokativní reflexe koncepcí manažerské revoluce, lidového kapitalismu či sdíleného užívání něčího majewktu. Vlastnictví výrobních prostředků (!) tu samozřejmě nemizí - snad se mění i v rámci daného typu jeho zprostředkování. Jestli za tím beznadějně kulhá občanský kodex a jiné právní normy je věc další.

J. Dolejš se ve svém textu, kde argumentuje proti představám, že by holou logiku kapitálu mohla časem vystřídat vzájemná kooperace společných vlastníků na principu vzájemné výhody (tedy bez toho, že by někdo odčerpával zisk či jiné hodnoty ve vlastní prospěch) vyhnul pojmu "nadhodnota". Čímž tato argumentace poněkud pozbyla na ostrosti a jednoznačnosti, což pak vedlo k určitým nejasnostem.

Zkusme si ale znovu položit tu centrální otázku: je v zásadě myslitelné a možné, aby logika kapitálu byla vystřídána a potlačena principem společného vlastnictví, kde všichni mají společný a rovný prospěch, aniž by z toho někdo profitoval na úkor ostatních?

Vezměme si třeba ten jednoduchý příklad s tím car-sharingem.

Je to bezpochyby progresivní myšlenka: není nutno utrácet peníze za vlastní auto, a přitom je možno mít z toho jednoho společně vlastněného vozidla stejný prospěch, jako kdyby ho člověk sám vlastnil. Nebylo by opravdu možné, tento model společného vlastnictví rozšířit i na další sféry ekonomických zájmů člověka, nakonec i na sféru výroby?

Pokud je mi známo, ten car-sharing sice doznal určitého počátečního rozkvětu, ale postupně začal narážet na své hranice. Kromě zcela věcných omezení (když jede tím společným autem někdo jiný, nemám ho k dispozici já - tedy funkčnost výlučného osobního vlastnictví není zcela dosažena) zde dochází k problémům zásadnějšího rázu.

Totiž: jestliže má tento model opravdu fungovat tak, že všichni se na pozitivech i negativech podílejí zcela rovným dílem (tj., nikdo nesmí být znevýhodněn) - jak například zjistit, kdo způsobil jakou míru opotřebení vozidla? Samozřejmě, je možno relativně objektivně změřit dobu, po kterou který účastník vozidlo užíval; jenže, to je jen čistě k v a n t i t a t i v n í měřítko. Jak ale rozpoznat, kdo s vozidlem zacházel, jezdil šetrně, "nekopal" spojku, nerozléval po jeho polstrování colové nápoje, nekouřil v něm, atd.atd.? Velké škody (bouráním) je možno identifikovat s konkrétním řidičem; ale kdo způsobil, zavinil drobná poškození, škrábance na laku a podobně?

Budiž zdůrazněno, že toto nejsou žádné abstraktní úvahy; nakolik je mi známo, jsou právě tyto záležitosti - a následné spory o ně - jednou z hlavních překážek většího rozšíření tohoto vlastnického modelu.

A to se přitom jedná jenom o čistě s p o t ř e b n í model (kde se tedy jedná pouze o relativně malé ztráty hodnoty) - a ještě tím vůbec nejsme ve sféře p r o d u k c e, kde se zcela principiálně jedná o to, vytvářet hodnotu novou. A to ještě navíc, v prostředí všeobecně konkurenčním, kde vlastní přežití závisí na tom, jestli bude daný objekt (tj. produkční firma) využíván s opravdu maximální efektivitou. Tady je opravdu zásadní otázkou, do jaké míry je možno přinejmenším větší, komplexnější produkční celky smysluplně řídit nějakým "kolektivním rozhodováním", anebo jestli nakonec ekonomicky efektivnějším modelem není řízení hierarchické, podložené i hierarchií materiální, tj. soukromovlastnickými formami. A to i za tu cenu, že určitá část vzniklé nové hodnoty bude odčerpána soukromým vlastníkem pro jeho vlastní, výlučný prospěch respektive zisk.

střídat princip kapitálu společenským vlastnictvím je absurdita.
Společenské vlastnictví by muselo střídat soukromé - ale existují obě a po staletí.

Kapitál může maximálně vystřídat jiný mechanismus zhodnocování a rozdělování než je kapitál.

Půjčování výrobních prostředku je zcela běžná záležitost: například většina vybavení poživaného při výrobě filmů bývá zapůjčená, ateliér pronajatý atd. Ovšemto vybavení samozřejmě má vlastníka. Ostatně velké firmy jsou většinou akciové spoečnosti, běžná jsou třeba vinařská družstva, která mají spoečné sklepy, ale vinice patří jednotlivým vinařům atd, čili ani sdílené užívání výrobních prostředků není nové ani neobvyklé.


Trochu něco jiného je užívání třeba licence: například držitel licence k provozování mobilní sítě na určité frekvence může mít povinnost sdílet tu síť s s alternativními operátory za pevně daný propojovací poplatek. Nebo poskytovatel internetového připojení musí umožňovat všechny internetové služby: nemůže třeba blokovat Skype pokud poskytuje po témže drátě telefonní připojení. Radiová frekvence je majetek v opravdu hodně metaforickém smyslu: někdy se říká, že je to přírodní bohatství státu, protože ji nikdo nevyrobil, ale to je také jen přirovnání.

Licence si můžou přidělovat dohodou i nestátní subjekty, třeba kriminální gangy: my prodáváme drogy tady, vy zas tam a nikoho dalšího k nám nepustíme.

děkuji za pokus mne interpretovat, ale v tomto článku jsmese nesažil argumentovat proti představě, že logiku kapitálu časem vystřídá vzájemná kooperace společných vlastníků
Asi nevíme nikdo co přesně přijde ale trend odrážející společenskost práce se rozporně projevuje a může mít i podobu společenštějších forem přivlastńování. S tímto trendem opravdu nepolemizuji, spíš naopak.Jen mi u jeho zastánců trochu vadí poněkud scholastikcý přístup.
Do čeho jsem se pokusil trefovat je pocit, že pojem vlastnictví ztrácí různými proměnami řídících a mocenských struktur, různých pachtovních, leasingových, licenčních aj technik na významu, že nelze vlastnictví redukovat na právní otázky tvrdé držby, ale že je to daleko komplexnější společenský vztah, který zůstává klíčovým.
Ostatně kdyby tomu byo jinak, proč např. críkve nyní tak bojují o jasně deklarovaná vlastnická práva na rozsáhlý majetek a proč obešly možnost použít pro své nároky restitučních zákonů a zvolili formu zákona o vztahu státu a církví ? Zdá se že jejich odpověď na onu frommovskou otázku "Být či mít" je jasná...

Pane Tejkle, Vaše poznámka mě přivedla na zajímavou myšlenku: jaký je vlastně rozdíl mezi zhodnocováním za kapitalismu a za komunismu?

Sám moment či pojem "zhodnocování" je totiž ideologicky neutrální (i když Marx sám by s tím možná nesouhlasil, z principiálních důvodů): lidstvo, lidská společnost má vždycky k dispozici určitou množinu zdrojů, které prostě m u s í zhodnocovat (pokud chce přežít respektive nechce zůstat ve stavu trvalé stagnace). To platí jak pro kapitalismus, tak pro komunismus i jakoukoli jinou formaci.

Pro Marxe je věc jasná: ten zásadní rozdíl mezi zhodnocováním zdrojů za kapitalismu a za komunismu sestává v tom, že za kapitalismus je tento proces zhodnocování plně podřízen d i k t á t u kapitálu; to jest, nejedná se zde o to vyrábět smysluplné užitné produkty pro člověka a společnost, nýbrž primárním účelem je právě jenom proces sebezhodnocování kapitálu samotného, čili čistě kvantitativní, abstraktní součásti celého ekonomického procesu. Člověk sám zde tedy nemůže realizovat své vlastní autentické, přirozené lidské potřeby, nýbrž sám je podřízen slepým mechanismům a zájmům samotného kapitálu.

Jaký je tedy ale oproti tomu stav v komunismu? I tady samozřejmě stávající zdroje musejí být zhodnocovány - a mají být zhodnocovány dokonce daleko efektivněji nežli za podmínek principiálně živelného kapitalismu.
Rozdíl je podle Marxe v tom, že za stavu, kdy se člověk osvobodil od onoho diktátu slepých mechanismů trhu a kapitálu, že teď může tyto stávající zdroje zhodnocovat právě ve smyslu oněch zcela přirozených a racionálních lidských potřeb.

Potud tedy - v tomto modelu - je rozdíl mezi zhodnocováním za podmínek kapitalismu a komunismu jasný a zřetelný.
Podívejme se teď ale blíže na ten klíčový moment, který komunismus má odlišovat od kapitalismu: na ty "přirozené lidské zájmy".

Je zajímavé, jak minimálně tento pojem bývá diskutován, analyzován, ačkoli jak řečeno, je zcela klíčový; když už totiž člověk jednou přistoupil na logiku onoho Marxova modelu, pak se její vývody zdají být skutečně zcela jasné a přirozené.

Takže, podívejme se teď sami poněkud blíže na to, co vlastně člověk-výrobce skutečně začne dělat, jak se skutečně začne chovat, když je "zbaven okovů kapitálu", a může se tedy začít chovat "přirozeně".

Vezměme si nějaký konkrétní příklad, třeba z oblasti životního prostředí. Nebude asi přílišného sporu o tom, že kapitál vede aktéry ekonomických procesů k tomu, všechny dosažitelné zdroje - a tedy i samotnou přírodu - doslova vykořisťovat v nejvyšší možné míře. Jinými slovy, vysávat přírodu na maximum i za tu cenu, že ji zcela zničíme.

Jestliže tedy člověka zbavíme tohoto diktátu kapitálu, pak je zcela logickým předpoklad, že takto osvobozený člověk se začne chovat racionálně, že se bude chovat šetrně k této přírodní základně své vlastní existence.

Četl jsem svého času o nových archeologických nálezech z oblasti jižních částí severoamerického kontinentu. Jedná se o nějakou novou badatelskou metodu, jakási "agroarcheologie". Zkrátka, zkoumá se vliv člověka na půdní zdroje v minulých dobách.

A v tomto daném regionu byly původně panenské, úrodné půdy. Jenže, pak sem přišli osídlenci, začali pěstovat intenzivní agrokulturu, s obilnými monokulturami. Tímto způsobem časem "vyždímali" původně úrodnou půdu natolik, že ztratila schopnost vlastní regenerace, vyschla a ztratila schopnost plodit. Osídlenci ji tedy opustili, a odtáhli dál, aby v novém regionu zřejmě pokračovali ve svém devastujícím počínání.

Když člověk čte takovouto zprávu, asi naprostou většinu čtenářů přitom napadne myšlenka: ach ano, ti zpropadení evropští kolonizátoři, se svou hrabivostí, se svou necitlivostí vůči přírodě, se svou posedlostí rychlým ziskem, okamžitým výnosem zničí všechno původní a přirozené!

Jenže! Jenže tito osídlenci naprosto nebyli Evropané; všechno toto se událo někdy v devátém století našeho letopočtu, a těmi osídlenci byli - domorodí indiáni!!

A tohle opravdu naprosto není nijak ojedinělý příklad toho, že lidé ve starých, dávno předkapitalistických dobách dokázali - v honbě za vlastním prospěchem - zničit, trvale zdevastovat celé velké regiony původně panenské přírody.

Takže, co se nám tu vyjevuje: ta hrabivost lidského rodu, jeho posedlost vytlouci z - principiálně omezených - přírodních zdrojů maximum, ve svůj vlastní partikulární egoistický prospěch - to naprosto není nějaké specifikum pouze kapitalismu! Kapitalismus tento trend bezpochyby zesiluje, multiplikuje; ale v žádném případě nelze za reálný považovat takový model, že my bychom měli k dispozici nějakého původního, "přirozeného" člověka, který se ve své ekonomické činnosti řídí jenom všeobecně lidskými, přirozenými zájmy a motivacemi - a že je to jenom a pouze kapitalismus, který tyto "přirozené zájmy" denaturuje, zatlačuje, nahrazuje odcizenými mechanismy a zájmy kapitálu.

Takže, vraťme se ke komunismu: i tady tedy bude nutně docházet k procesu zhodnocování; to jest, k "vykořisťování" (v obecném slova významu) všech stávajících zdrojů.

A teď, rozhodující otázka: kde my k této postkapitalistické společnosti vlastně vezmeme onoho "přirozeného člověka", který se náhle - na rozdíl od všech předchozích fází celých svých dějin, celé své evoluce - neřídí svými podmíněnými, osobními, partikulárními zájmy po vlastním materiálním prospěchu, nýbrž který se za všech okolností řídí jenom těmi zájmy "přirozenými", sociálně hodnotnými, které slouží výhradně prospěchu celého lidstva?

Jestliže máme tlak na zhodnocování (a ten je i v komunismu), pak máme zároveň i tlak na pokud možno jednoduché, přímočaré, bezprostřední výnosy nesoucí zhodnocování (vykořisťování), bez ohledu na všechno ostatní.

Jestliže tedy skutečně chceme dosáhnout takové společnosti, kde by celý proces společenského zhodnocování měl primárně opravdu humánní, sociálně pozitivní charakter - pak je to podmíněno hlubokou a zásadní proměnou h o d n o t o v ý c h p r i o r i t celé společnosti a všech jejích členů.
Přechod k takovéto "nevykořisťovatelské" společnosti (opět v nejširším slova smyslu) je tedy podmíněn doslova hodnotovou, mentální revolucí člověka a společnosti. Jenom nějakou změnou vlastnických vztahů se této zásadní změny nedosáhne. Kapitál je možno zakázat; ale reálně překonat jeho působení ve společnosti, v motivaci ekonomických subjektů, to je zcela jiná záležitost.

Musím otevřeně přiznat, pane Dolejši, že jsem si těmi intencemi Vašeho textu opravdu nebyl tak docela jistý.
Ale jednalo se tam o vlastnictví a o využívání zdrojů, a tam mi opravdu nějak chyběl ten pojem "nadhodnoty", takže jsem pak celou věc přesměroval tímto směrem.

v pohodě, koneckonců posuny mohou debatu obohatit - on ten návrat pojetí vlastnictví jako ekonomického a ne jen právního vztahu nás vrací i k tomu zákonu hodnoty - neplést ale prosím s axiologii, tedy s hodnotovými postoji.
A kdybychom se drželi klasiky (pracovní teorie hodnoty), tak zhodnocování není neutrální věc, neboť kapitalismus spočívá na nadhodnotě, kdežto nekapitalistické formy by měly mít jinou formu nadpráce. Ale to předpokládá detailnější znalost toho čemu se říkalo klasická politiícká ekonomie.

No ano, pane Dolejši, já jsem hned napsal že Marx by s tím vymezením pojmu "zhodnocování" v neutrálním smyslu asi nesouhlasil; přesto jsem ho - a to zcela vědomě - použil právě v tomto smyslu.

Totiž, když bychom použili termínu "nadpráce", tak to už se právě dostáváme do toho specifického marxistického modelu, s tím naprosto ostrým rozdělením produkčních dějin lidstva do fáze, kdy všechno bylo údajně "přirozené" a "bezkonfliktní", všude vládla plná harmonie - a do fáze druhé, kde n a j e d n o u do toho všeho vtrhá nadhodnota a vykořisťování.

Cílem mého vstupu bylo poukázat na skutečnost, že takhle jednoduše se celá evoluce lidské produkce na zcela rozdílné světy roztrhnout nedá, že tu existuje i určité kontinuum, a že určité (ekonomické a tedy i ekonomicko-sociální) tlaky provázejí lidstvo po celou dobu jeho existence.

Jednou větou: pojem "nadhodnota" jsem tu skutečně neužíval ve specifickém Marxově smyslu, nýbrž ve smyslu obecném, právě jako proces (a nutnost) z h o d n o c o v á n í stávajících zdrojů. Což se pojmem "nadpráce" takto skutečně postihnout a vyjádřit nedá.

Upozorňuji na tu část vstupu Poláčka (lháře nemohu označit za pána), kde praví o marxistickém pojetí dějinného vývoje:
" to už se právě dostáváme do toho specifického marxistického modelu, s tím naprosto ostrým rozdělením produkčních dějin lidstva do fáze, kdy všechno bylo údajně "přirozené" a "bezkonfliktní", všude vládla plná harmonie - a do fáze druhé, kde n a j e d n o u do toho všeho vtrhá nadhodnota a vykořisťování."

To je lež, jako věž - každý, kdo jen četl učebnice nebo nějaké pojednání o marxismu, ví, že Marx prvobytně pospolnou společnost vůbec nepovažuje za "přirozenou","bezkonfliktní", harmonickou apod. To si Poláček plete s Rousseauem a jinými osvícenci. Marx ji vidí jako stadium, kdy člověk je ještě příliš svázán s přírodou, teprve si začíná vytvářet vlastní civilizaci, dokáže vyprodukovat jen to, co slouží k bezprostřednímu přežití celého rodového společenství (což neznamená, že si rod může dovolit nechat přežívat každého jednotlivce, pokud by byl jen přítěží - likvidování deformovaných dětí atd.)Nemůže mít otroky, kteří by nevyprodukovali nic nad své přežití - buď je zabije (příp. sní - to k prvobytně pospolným kulturám napevno patří) nebo je začlení do rodu. Příslušník jiného rodu je pro daný rod stejná příroda, jako třeba jelen nebo dřevo. Klidně ho zabije. Ty, kdo se vymykají z pravidel, vyžene. Prostě si jen bere z přírody jako třeba opice banán, a to ještě ve společenství, protože by jinak mamuta neulovil. V marxismu je kategorie nadpráce podmíněna až takovou produktivitou, kdy např. otrok může už vyrobit víc, než je třeba k jeho přežití, a proto je možné živit celé skupiny nevyrábějících vládců, válečníků a hlavně kněží. A tato nadpráce, jako v dané společnosti dohodnutý nárok pro někoho dostávat víc než jiní (tedy některé třídy vůči jiné) a měnící se v průběhu střídání formací, se stává kategorií politické ekonomie. Od momentu jejího vzniku a třídního rozrůznění (kde jako základní faktor působí dělba práce a její vlastnické dopady) se pak společnost vyznačující se konflikty spíše zvířecími a nahodilými mění vespolečnost se systémovými třídními konflikty majícími třeba i formu války. Válka je až tehdy, kdy je pokračováním politiky, to jest procesu porovnávání zájmů tříd v oblasti správy společnosti, a to buď mezi vládnoucími třídami různých společenství nebo mezi vládnoucí třídou a třídou ovládanou. Nástrojem k řešení tohoto problému je stát.
Promiňte, že nudím banalitami. Ale Poláček to své obvinění marxismu mele popřád dokola, i když jsem mu ho už nesčíslněkrát vysvětlil a nikdy jsem se nedočkal odpovědi. To už považuji za naprosto chorobné a navíc morálně pochybené, protože spoléhá na neznalost a ideologickou zmanipulovanost čtenářům. Otřesné je, že kromě mne mu to ještě nikdo neřekl a zřejmě bychom se toho nedočkali ani od Jiřího Dolejše, který tohle dobře ví.

A ani se podobných útoků na "Láhře a manipulátory" od mne nedočkáte - nelíbí se mi slovní agrese a osobně dávám přednost debatám jaksi méně ad personam, které debatu jen rozbíjejí.
každý má právo číst a chápat texty po svém (i Ransdorf napsal Nové čtení Marxe) a vypadá divně, když ti druzí se apriorně povyšují na licencované, jediné správné a pravověrné vykladače.
O obvinění marxismu z ekonomismu by se dalo diskusovat dlouho a to se mi nechce - jen že je dobré rozlišit tzv. marxisty (tam je to často pravda) a Marxovo dílo samotné .které vskutku není jen o ekonomičnu.
Pokud pan Poláček záměrně nepoužívá teorii hodnoty a nadhodnoty, možná by stálo za to říci si, abychom se vyhnuli výhradě utopičnosti, jak se chce k tomu "harmonickému zhodnocování" dostat a co to vůbec je.

Dobře víš, že tady nejde o nějaké osobní názory pana Poláčka. Mně by nevadilo, kdyby ten výklad dějin předložil jako svůj, i Ty máš právo ten marxismus mordovat, jak se \Ti to dnes z osobních politických důvodů hodí. Ale něco jiného je, když Poláček předkládá jako marxistický model tvrzení, které je nepravdivéa snadno ověřitelné - to o tom, že marxismus chápe prvobytnou společnost jako přirozenou, bezkonfliktní atd. Nebo ty snad znáš nějakou Marxovu formulaci, která by se dala takto vykládat? Nebo je to ještě horší, než jsem si myslel a ty toho autentického Marxe vůbec neznáš? Ale to bych za těch dvacet let společného válčen proti stalinistům poznal. Tobě by nevadilo, kdyby někdo připisoval třeba Tobě názory, které ve své knížce nemáš, nikdy jsi je nehlásal a nezastáváš je ani praktickým jednáním? Tak tedy - já teď tvrdím, že vesvé knize propaguješ možnost předělávat lidi alfy, bety, gamy a to i násilně- mám snad na takováý vklad právo?(když ani nenapíšu jaká ta kniha je a kde to hlásáš?)
Ad personam jdu tam, kde je člověk nepoctivý, lže, není s to vést věcnou diskusi, kritizuje něco, co nezná apod.
A jinak ti toho nového kamaráda Poláčka, se kterým si, jak se zdá, rozumíš tak, že zapomínáš na zásady objektivní vědecké diskuse, přeji. A pokud jde o Ransdorfa, dnes už vím, že jeho Nové čtení Marxe toho s marxismem nemá moc společného.
A promiň, jelikož já nesdílím Tvůj pragmaticko-postmoderní názor, že každý má svou pravdu a žádná pravda neexistuje a nelze míru oravdivost nijak měřit, takže se mohu považovat za toho, kdo má při reprodukování Marxových názorů víc pravdy než Ty. Tu "licenci" by mi každé kolegium lidí znalých Marxových textů potvrdilo, jenomže bohužel - ti najednou nějak vymřeli nebo zblbli. On ten vliv buržoasní ideologie, která dostala nakonec i tebe, je opravdu silný. Takže i kdybych byl úplně sám, což nejsem, jsem povinen toho autentického a neustále překrucovaného a mrveného Marxe do hry vracet, i když se to vedení KSČM nehodí, protože nechce dráždit pány a ohrožovat tak svá křesla.

Nechtěl jsem se už s Poláčkovými nesmysly zabývat, ale vědomí povinnosti nenechat neinformovaného čtenáře na pospas mimořádně neschopnému diletantovi, který se navíc nestydí lhát o snadno ověřitelných věcech, bylo silnější.
Vrátím se tedy k k jeho vstupu o zhodnocování a komunismu, který je obzvláště plný nesmyslů. Pojem „zhodnocování“ (chtělo by to ovšem kontext) samozřejmě není ideologicky neutrální. Tak např. hodnota může být posuzována různě – soudobá buržoasní ideologie už většinou zavrhla teorii pracovní hodnoty, kterou zastávali její teoretici Smith a Ricardo, na něž navázal Marx, a dala se cestou psychologizace hodnoty. Zhodnocování může být pojímáno i v ryze učetnické podobě – přibývání peněz - což o ničem nevypovídá a je minimálně polemikou s marxismem – ideologií dělnické třídy ve všech podobách této třídy atd. Poláček si při užívání tohoto pojmu plete dvě stránky výrobního procesu –1) výrobní síly a výsledek jejich fungování v podobě přírůstku věcí a služeb jakožto užitných hodnot, což by bylo možno zjednodušeně přepočítat na jednotky výdeje energie a energetického potenciálu. Tohle skutečně platí pro všechny typy společnosti. 2) výrobní vztahy jako společenskou formu výrobního procesu, které procházejí zcela odlišnými stadii – co platí v jednom, v druhém platit nemusí. A tady se pojem zhodnocování jako kategorie (ne jako běžný jazykový projev, jako je například znehodnocování atd.) objevil de facto až s kapitalismem a jeho politickou ekonomií. Vyjadřuje stav, kdy nevlastníci odevzdávají kapitalistickým vlastníkům svoji nadpráci zdarma. Probíhá to na kapitalistickém trhu, který je nastaven tak, aby při zdánlivě ekvivalentní směně pracovní síly za životní prostředky dostal vlastník pracovní síly jen hodnotu pracovní síly nikoli nadhodnotu.Při tomto zhodnocení není nijak nutné, aby byly skutečně vyrobeny další prostředky, je to věc společenské „dohody“ (samozřejmě tím nemyslím opravdovou dohodu,ale výsledek působení různých konfliktů, mechanismů apod.). Rozdíl mezi zhodnocením kapitálu a prostým přírůstkem energie ve formě věcných užitných hodnot a užitných hodnot v podobě služeb nejlépe vyjadřuje ta písnička V+W: „když je pro lidi třeba, pálit laciné žito v peci, aby zdražil chleba“ a dnes v kapitálu naprosto masově rozšířenou formou zhodnocování je to, co předvídal Marx, kšefty s akciemi, deriváty apod., kdy k žádné výrobě nedochází. Tohle Poláček není s to ani za nic pochopit.
Z toho pak vyplývají jeho další hlouposti při srovnávání zhodnocení v kapitalismu a komunismu, kde se ani neobtěžuje rozlišovat socialismus a komunismus, které se dost zásadně liší.
Je pravda, že Poláček mnou výše popsaný proces zhodnocování za kapitalismu tak nějak přejímá. (zhodnocování pod diktátem kapitálu, vykořis´továním práce). Ale protože mu nerozumí, chápe ho vlastně pořád jako energetický přírůstek, přírůstek, přírůstek užitných hodnot a přenáší ho i do komunismu. Podle jeho pokroucené hlavy marxismus tvrdí, že odstraněním kapitalistického vykořisťování má zhodnocování už jen podobu uspokojování humánních potřeb a selanky ušlechtilých lidí. To Poláček odmítá s odkazem na své pojetí špatné lidské přirozenosti a tvrdí, že když lidé nebudou vykořisťovat sebe, budou „vykořisťovat“ přírodní zdroje, takže nejdříve musí proběhnout „mentální revoluce“ (moc by mne zajímalo, jak to chce provést – asi budou lidi procházet nějakým ozařováním nebo genovou terapií – to jen dokumentuje Poláčkovu duševní úroveň).
Ale jak je to opravdu? Pro pořádek – pojem „vykořisťování“ má v politické ekonomii přesný smysl a týká se jen výše uvedeného přivlastňování nadpráce v různých řádech, naposledy v kapitalismu. Vztah člověka k přírodě je už zcela jiná záležitost a je determinován zase dvěma aspekty: 1) úrovní výrobních sil, která buď nutí nebo nenutí člověka brát si z přírody bez ohledu na možnost vyčerpání jejích zdrojů –což platí pro všechny řády do průmyslové revoluce a ještě i dál. Poláček poukazuje na devastující účinky určitého typu zemědělství praobyvatel Ameriky na půdu a o to opírá své šílené teze o špatné přirozenosti. Jenomže pro tyto lidi to byl jediný způsob přežití. Ale i v těch nejranějších výrobních systémech by se daly najít i zcela opačné příklady jakéhosi primitivního ekologického chování dokonce prvobytných kultur (nábožensky či jinak založené) a později pak u zemědělských kultur – tisícileté systémy zavlažování a kultivování přírody, které do jisté míry musely respektovat střídající se společenské systémy a jejich vládnoucí třídy. Takto Marx např. poukazuje na to, že až osvícení Britové rozbili podobné systémy v Indii a způsobili tak hladomory. Není tedy žádného důvodu, aby lidé osvobození od diktátu samoúčelného zhodnocování kapitálu se chovali k přírodě devastujícím způsobem a zejména ne za komunismu, kde Marx předpokládá takovou produktivitu, ve které ztrácí smysl porovnávání pracovního výkonu a spotřebních statků, kde nutná práce představuje zlomek lidského disponibilního času a lidi k výkonu motivuje možnost svobodné tvořivé práce a kdy může platit:“ Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“ (protože ty potřeby se po odstranění deformací vykořisťovatelské společnosti,soukromého vlastnictví a staré dělby prostě mění a místo nesmyslného konzumu současnosti nastupuje potřeba kvalitních vztahů, sebeuspokojení z tvořivé práce apod. – tuto potřebu už dnes má mnoho lidí, pan Poláček, který zřejmě trpí odcizeným charakterem práce v Německu, ji má asi v té podobě, že nás otravuje svými diletantskými výplody, místo aby studoval).
Takže zhodnocování ve smyslu kapitalismu není už ani v první fázi komunismu, natožpak v druhé. Ale přece jen – první fáze –socialismus (proboha nepleťte si to s tím reálně existujícím protosocialismem – to sem teď nechci vnášet – ani tam nebylo zhodnocování kapitálu a dokonce ani zmíněný přírůstek UH cílem, proto zkrachoval) musí vzhledem k omezené úrovni výrobních sil porovnávat vynaloženou práci a spotřebu vázat 1) na společensky uznaný a užitečný pracovní výkon, 2) na kvalitu vlastnické aktivity jednotlivce i dílčích kolektivů. Proto zde ještě existuje ten výrobně vztahový, hodnotový proces (jistá společenská dohoda o poměřování práce z hlediska, ale tentokrát bez privilegií jedné třídy) – jako nový význam pojmu zhodnocování kapitálu můžeme chápat proces poměřování společenské nutnosti a užitečnosti různých forem vynaložení práce i věcných činitelů v různých podobách a lokalitách prostřednictvím trhu plánovitě regulovaného a usměrňování ekonomickými rozhodnutími demokraticky volených orgánů. V tomto systému se všichni realizují jako rovnoprávní vlastníci přes kolektivy pracujících.(samozřejmě při limitech dělby práce prostřednictvím zastupitelské demokracie – v podniku i v politice a veřejném životě).

Tedy, pane Dolejši, napřed se musím ohradit proti tvrzení, že bych snad nepoužíval teorii hodnoty a nadhodnoty. Používám a využívám ji nadále - všude tam, kde je to smysluplné, kde nám to pomůže odhalit určité vztahy ve společnosti ve sféře její materiální produkce.

Musíme si ale ujasnit jedno: tato (nejen marxistická, ale především marxistická) teorie je určitý m o d e l; je to uspořádání nekonečně složité skutečnosti do určitého výkladového vzorce. Jakmile my ale jednou vstoupíme do tohoto modelu, pak už jsme uchopeni (a v podstatě svázáni) jeho logikou, takže z toho modelu už nedokážeme vystoupit ven.

Přinejmenším dneska by už mělo být zřejmé, že veškerou skutečnost opravdu nemůžeme vysvětlit, postihnout j e n o m tímto jediným modelem. Jsou prostě sféry, vztahy, fenomény, které se jeho dosahu vymykají.

V tomto modelu se jedná Marxovi vždycky znovu o jediné: dokázat, že to všechno špatné je koncentrováno v systému kapitalismu - a že jakmile tento systém padne, obnoví se zase původní přirozené, trhem a kapitálem nedeformované vztahy mezi lidmi.

Mým cílem bylo poukázat na to, že takovéto pojetí je prostě neodůvodněně optimistické (a to je ještě velice mírný výraz).

Ten mnou použitý termín "zhodnocování" (který právě překračuje jenom tu jednu jedinou formaci kapitalismu) - jistě, ten se může překrývat či kolidovat s těmi klasickými pojmy marxistické politické ekonomie, ale opravdu nevím, čím jiným bych ho nahradil.

"Nadpráce", či "nárůst užitné hodnoty" v žádném případě nevystihují, o co se jedná.

To o co se jedná je právě to, poukázat na to, že tomu t l a k u na zhodnocování je lidstvo v procesu své tvorby materiálních hodnot vystavováno vždycky - ne jenom za kapitalismu.

Co se toho "harmonického zhodnocování" (opravdu jsem použil tento pojem?) týče, to by byla záležitost na samostatnou diskusi. Či spíše na celou řadu diskusí, to není nic co by se dalo vyjádřit jednou jedinou větou. Právě proto, že je to věc tak krajně složitá, komplexní; a že k cíli není možno dospět jenom nějakou pouhou změnou vnějších vlastnických vztahů. Ani nějakou "demokratizací" ekonomického rozhodování; kromě jiného jsem chtěl poukázat právě na to, že to v žádném případě snad není jenom nějaký "kapitalista", ale že je to č l o v ě k s á m (není snad kapitalista také člověk?) - že je to tedy člověk sám, který tuto nekonečnou spirálu sebezhodnocování pohání. A když tedy necháme tohoto člověka rozhodovat "demokraticky", tak že to ještě v žádném případě nebude zárukou toho, že se tento h o m o o e c o n o m i c u s bude také rozhodovat v opravdu pozitivně humánním smyslu. Nedokážeme-li zásadně změnit právě tohoto člověka, jeho vnitřní hodnoty, jeho mentalitu - pak se i za plné výrobní demokracie bude chovat jako ten stejný omezený egoista, jako kdykoli doposud. "Demokratický" egoista není principiálně o nic lepší nežli egoista samovládný; jenom nemá k prosazení svého egoismu tolik bezprostředně přímé moci.

Výše jsem už po několikáté uváděl na pravou míru lež Poláčka ohledně údajné Marxovy představy prvobytně pospolné společnosti jako přirozeného a bezkonfliktního stavu, který je narušen až kapitalismem a po odstranění kapitalismu se do něj lidstvo zase vrací. Nechci to znovu opakovat, jen pro jistotu - Marx chápe prvobytnou společnost jako spíše zvířecí a konfliktní stav, kde ovšem ještě lidé nemají ty nectnosti, které si později osvojili v třídně vykořisťovatelské společnosti a zejména za kapitalismu. Lidé se vyvíjejí i přes nehumánnost třídně vykořisťovatelské společnosti, společnost se posouvá dál a nejvíce za kapitalismu, ovšem pak se možnosti třídního vykořis´tování vyčerpávají, vzniká nová společnost s jiným výrobním způsobem a vztahy. Přitom si lidé osvojují nové potřeby a nové hodnoty -nedochází k žádnému návratu k nějakému původnímu stavu. Člověk je na daleko vyšším stupni a dále se vyvíjí. Poláček na žádné vysvětlení nereaguje a pořád mele to své - to je na psychiatrické vyšetření. Tady nejde o nějaké právo poláčka na vlastní výklad,ale o prostou faktickou lež, případně neznalost, ovšem vzhledem k mým vysvětlením už nejde o neznalost, ale o záměrnou lež. Proto budu své krátké vysvětlení automaticky připojovat ke každému Poláčkovu článku, ve kterém bude lež opakovat.Takže promiňte.

J. Poláček : Nemyslím že by tradiční pohled na zhodnocovací procesy byl nějak apriori optimistický. Člověk není ani anděl ani dábel a altruismus i egoismus neexistují jeden bez druhého. V tomto smyslu vlastnictví nabízí pouze určité řešení odcizení člověka v systému ekonomických vztahů.
Ale když jste rozhodl "překročit" tento tradiční model uvažování a nějak zreálnit svůj vhled, tak opravdu se nabízí otázka čím že je reálnější oproti té politické ekonomii ?.Co je tou metafilosofií která je nad přízemním ekonomismem?
Nějaká přírodní danost, něco jako zákon entropie,, nebo blíže k tématu princip ekonomie času ? Zdůrazněním významu vlastnictví přeci neříkám že k cíli vede pouhá změna vnějších vlastnických vztahů. a už vůbec ne změna politicky, subjektivně "optimisticky" nadirigovaná
Ty vlastnické vztahy jsou pochopitelně funkcí celé řady věcí od kulturních až po výrobně silové. Pojem h o m o o e c o n o m i c u s jste sem vnesl vy, samozřejmě existuje a samozřejmě je určitou účelovou redukcí člověka. Ale důležitou, pokud tedy vycházíme z podobného pohledu na význam materiálna v civlizačním vývoji.

Pane Dolejši, Vy jste tu vlastně zcela znenadání otevřel jednu záležitost, o které jsem od samého počátku věděl že jednou - nakolik zde probíhající diskuse na bázi marxismu vůbec mají mít nějaký smysl - že tedy jednou bude muset být otevřena. Nejsem si zcela jistý, jestli je to teď zrovna ten příhodný čas a příhodné místo; ale když už se tak stalo, nedá se nic dělat, musíme se tomu postavit.

Ale na úvod do toho, o co se vlastně jedná, jedna už dost letitá vzpomínka. Bylo to v německém městě Mnichov, ve druhé polovině osmdesátých let. Bylo to za éry Gorbačova v tehdy ještě existujícím Sovětském svazu; to jest, svět socialismu se sice ještě definitivně nerozpadl, ale už bylo jasné a zřejmé, že se půda pod ním povážlivě kymácí.
Do té doby totiž západoevropští levicoví intelektuálové ještě tak nějak mohli existovat v iluzi, že ten sovětský model socialismu je sice tak nějak zbyrokratizovaný, ekonomicky ne zcela výkonný a politicky také ne zcela liberální; ale mohli se stále ještě utěšovat vírou v to, že to všechno jsou jenom přechodné jevy, že socialismus postupem času překoná tyto své "dětské nemoci", a vyzraje k celé své kráse.
Jenže, právě v důsledku "perestrojky" a hlavně "glasnosti" se v podstatě každým dnem i těmto západním levicovým intelektuálům stávalo čím dál tím více zřejmější, co obyvatelé toho "socialistického ráje" věděli už dávno: že celý tento systém je nemocný, deformovaný, nehumánní; a že je bytostně nereformovatelný. Jinými slovy: že se realita socialismu naprosto zásadně rozchází s jeho marxistickou teorií.

A někdy v té době, snad v roce 1988, se v onom městě Mnichově konala velká konference (západo)německých marxistů. Byli zde marxističtí docenti a profesoři z "rudé" Freie Universität Berlin, z levicově liberální univerzity frankfurtské, a i těch několik nepoddajných Mohykánů z klerikálně-konzervativního bavorského Mnichova.

A za této nové reality socialistického hnutí došlo k tomu, že tito němečtí marxisté náhle začali hledat příčiny tak zásadního rozporu mezi teorií a realitou. Náhle zde zazněly kritické úvahy, a začaly se do hloubky analyzovat centrální pojmy marxismu, které do té doby platily jako jeho neotřesitelné základní kameny.

A vida! Jakmile se tyto "základní kameny" podrobily jen poněkud hlubší analýze, náhle se začaly povážlivě viklat. Anebo, jak to na té konferenci vyjádřil můj vlastní tehdejší marxistický docent (dnes už profesor) filozofie: "Doposud se věřilo, že už je všechno definitivně prodiskutováno. Ale najednou se ukazuje, že je celá řada základních pojmů a věcí, které ale vůbec nejsou naprosto jasné."

A přitom, toto kritické přezkoumání základních marxistických pojmů přicházelo stále ještě jenom z e v n i t ř, uvnitř stále ještě "pravověrné" marxistické komunity.

Zkrátka, pane Dolejši, přesně tohle je i moje intence: vyjasnění, kritické přezkoumání právě těch nejzákladnějších pojmů, úhelných kamenů celé marxistické teorie.

Marxismus ve svém vývoji ustrnul v podstatě z dvou o sobě zcela protikladných příčin: naprostá většina pozitivistických (či: "buržoazních") vědců marxismus v jeho zásadních výpovědích nikdy nepochopila, a stále ještě nechápe; proto nemohou k jeho rozvoji nijakým způsobem přispět.
Na straně druhé, marxistická komunita přejala - a v naprosté většině stále ještě přijímá - nekriticky Marxovy základní téze, aniž by se odvážila či odhodlala je skutečně do hloubky kriticky přezkoumat, co se jejich odůvodněnosti a relevance týče.

Co jsou tedy tyto centrální pojmy marxistické teorie, které je podle mého názoru zapotřebí tímto kritickým způsobem přezkoumat? - Jsou to v podstatě právě ty, na které jsme tu narazili.

I) CO je to vlastně ona "hodnota"? Je skutečně i dneska, v období dynamické a "vířivé" ekonomiky, možno plně vystačit s tím pojetím klasické politické ekonomie z období manufaktur, že hodnota je prostě zprůměrovaným množstvím práce obsažené v daném výrobku?

II) Co je skutečně ZDROJEM hodnoty (a tedy i NADhodnoty)? Je jím skutečně pouze a výhradně víceméně bezprostřední pracovní výkon námezdního pracovníka? Skutečně nemůže být zdrojem hodnoty - a tedy i nadhodnoty - například průmyslový robot, který vykonává fakticky tu samou činnost jako onen námezdní pracovník? Pokud by tomu tak bylo, pak se tím okamžitě bortí (nebo přinejmenším je povážlivě rozviklán) jeden z centrálních (nebo vůbec ten nejzákladnější) sloupů celé marxistické teorie vykořisťování, a tedy i proletářské revoluce.

III) Co je vlastně ve skutečnosti celý ten proces ZHODNOCOVÁNÍ? Je to jenom čistě kapitalistickou (tedy historicky přechodnou) záležitostí - anebo je to ekonomická konstanta nezrušitelně provázející veškerou produkční evoluci lidstva?

IV) Jaký je vlastně opravdový status vlastnictví? Co nám vlastně doopravdy vysvětluje či osvětluje marxistický poukaz na to, že vlastnictví "není vztah k věcem, ale vztah společenský"? Nejsou to snad věci samy (ve smyslu materiálních zdrojů společnosti), které si s a m y vyžadují toho být vlastněny - a to sice být vlastněny n ě k ý m, ve zcela konkrétním, výlučném a tedy - p r i v á t n í m smyslu?


K těmto ryze ekonomickým (respektive "politicko"-ekonomickým) otázkám je možno připojit ještě několik dalších z oblasti obecných principů marxistického obrazu světa a člověka:

* Jaký je vlastně opravdu status a dosah onoho marxistického "materiálna"? Jak velkou část reálných společenských a mezilidských vztahů vlastně dokáže postihnout? Je tato otázka opravdu zodpovězena oním klasickým poukazem na to, že tato materiální základna se prosazuje "konec konců"?

* Jaká je to vlastně doopravdy bytost, ten člověk, který podle marxismu "vstupuje" do oněch materiálních respektive produkčních vztahů? Nemá tato bytost skutečně žádné elementy vlastní druhové autonomie, je to opravdu jenom víceméně slepý rezultát oněch "výrobních vztahů"?

Tímto způsobem by bylo samozřejmě možno pokračovat ještě velmi dlouho; ale snad to postačí pro ilustrování toho, kde všude v marxistickém modelu světa, člověka i ekonomiky zůstávají velmi otevřené otázky.

Marxismus si svou vlastní stagnaci zavinil v podstatě sám, svým radikálním a programatickým odstřižením od - především hegelovské - filozofie. Tím ztratil schopnost vlastní sebereflexe - a tedy i schopnost vlastního sebevývoje.


P.S. Pane Dolejši, ta má zmínka o slepé víře v to, že pouhá změna vlastnických vztahů povede automaticky k nastolení nějakého "ráje pracujících" na zemi, ta opravdu nebyla zamířená proti Vám. ;-)

1) Pane Poláčku, píšete, že „většina pozitivistických (či: "buržoazních") vědců marxismus v jeho zásadních výpovědích nikdy nepochopila, a stále ještě nechápe; proto nemohou k jeho rozvoji nijakým způsobem přispět“. K tomu si dovoluji poznamenat, že ani vy jste ho nepochopil.
2) Prosím vás, jak si mohou věci vyžadovat, aby byly vlastněny? Mají snad vůli? Ono se sice říká, že dům si žádá opravu, případně pole si říká o to, aby ho někdo zoral. Ve skutečnosti si však o to říkají lidé.
3) Námezdními pracovníky, pane Poláčku, nejsou jen fyzicky pracující, ale jsou jimi i vědci a technici, kteří toho robota vymysleli a sestrojili.
4) Schopnost sebereflexe mohou ztratit jen lidé, maximálně snad nějaké jiné subjekty (instituce), ale těžko třeba marxismus. Nedávno tu byla řeč o tom, že nevíme, kdo je to vlastně církev. Přitom to je určitý subjekt. Jak by se potom v podobném duchu mohlo mluvit o marxismu nebo o jiné části společenského vědomí? Ta vámi zmíněná „pravověrná“ marxistická komunita, o které si snad myslíte, že ten "ustrnulý" marxismus představuje, snad ani neexistuje. A pokud existuje, nemůžete ji s marxismem ztotožňovat.

Aby si lidé rozuměli, měli by se shodnout alespoň v základních
pojmech (obávám se že váš posun zhodnocování od ekonomie k psychologii debatu spíš mate) a neméně důležité je, aby se mohli navzájem inspirovat, nesmí si myslet že jen oni mají pravdu. Jak často říkávám "Cogito, ergo dubito"
Když už jste se pustil tak obsáhle do hodnocení více jak půl druhého století "marxismu" tak téma vlastnictví je možná vhodnou příležitostí, ale volné debaty zde pod články asi nenahradí serioznější přístup. Upřímně i u subjektů radikální levice, které se k myšlenkovému odkazu klasiků rádi hlásí, nepanuje zrovna velká shoda co z nich platí a co ne. Rozdíly i mezi kompartajemi jsou veliké.
Marxismus prošel etapami - fází grunderskou, fází dogmatizující a fází opětného tvořivého otevření. Ta poslední fáze je sice osvobozující ale syntéza s novým je obtížná. Na rozdíl od jiných bych i souhlasil, že rodina marxistů je často zaseklá v pravověří (autentičtí a orthodoxní jsou někdy k nerozeznání) a často jsou v obranné a nikoliv myšlenkově otevřené pozici. přesto ale bez strukturovanější debaty o klíčových výhradách se neposuneme.
I tak je ale sympatické že se snažíte o svůj vlastní pohled bez ideologických předsudků

Tak nedávno pan Poláček tvrdil (pod článkem o dvou nových sociálních svatých), že marxismus je uzavřený systém, ve kterém když se něco změní, tak už to nebude marxismus. A najednou by ho chtěl zase kriticky přezkoumávat a rozvíjet.

dogmatický marxismus nepochybně zašpuntovaný je - tak kolegovi JP v tom přezkoumávání (oddogmatizování) marxistického myšlení držme palce
třeba v tom jak ho bude číst on sine ira bude něco zajímavého...

Dobře, pane Dolejši. Zítra napíšu marxistický článek podle svých představ. Doufám, že taky oceníte můj nedogmatický přístup. Proč bych vlastně nemohla, že? Hlavně když nebudeme mít ideologické předsudky.

Každý snad píše jak to cítí (dnes už vás za úchylkářství vůči posvátnému M-L nikdo neudá). A samozřejmě že předsudky brání vidět kolem sebea jen konzervují. Takže on si to život přebere...jako s tím vlastnictvím. Všimněte si, že debaty o odchodu vlastnictví nevede pravice, tu život naučil co je a není důležité. Vlastnická práva tudíž chrání a formy používá pružně jak ona potřebuje. Možná že se to naučíme taky.

Už je to zase tady. Diletant bez nejmenší znalosti skutečného marxismu i toho, co se děje v marxistické komunitě – té skutečné, ne v té falešné neo a postmarxistické - už zase dostal nutkavý záchvat a snaží se marxismus vykládat a přetvářet. A už nám zase opakuje ty a své nesmysly, které jsem tady už mockrát vyvrátil.
K té jakési konferenci – není žádným objevem to, že protosocialismus – nikoli socialismus- nebyl socialismem dle představ klasiků – to jsem věděl už jako studentík na FF UK a z toho poznání jsme se v dalších letech snažili vycházet – ovšem – ani my jsme nebyli takoví hrdinové, abychom se za toto poznání nechali „upálit“ a skončili coby lopatěnkové. Ale alespoň jsme pracovali a nedali se oblbnout tím, co vládnoucí třída za marxismus vydávala a co bohužel baštili i někteří zásadní intelektuálové. Jiní zase baštili ten pseudomarxismus produkovaný třeba i docela úctyhodnými mysliteli typu Althusera, Blocha, frankurtské školy, Sweezyho aj., což byla ovšem buržoasně ideologická revize marxismu. Jak se systém hroutil (proč – viz řada mých vstupů a naše knížka Heller-Neužil – Kdopak by se Marxe bál?) a prvky marxismu se přestávaly hodit vládnoucí třídě protosocialismu do její ideologie, tak začalo přehodnocování., kterému kromě vyloženě aktivních buržoasních ideologů sekundovali i poctiví, leč touto ideologií oblbnutí levičáci ze západu zmítající se mezi stalinismem a neomarxismem. A nejednou se začínal vytvářet ten absurdní a nepravdivý konsensus revize názorů klasiků, který nám tu proklamuje v hodně špatném diletantském odvaru Poláček. Takže si dovoluji jen co nejvýrazněji podotknout – že tento konsensus je založen na špatném výkladu Marxe pod vlivem stalinismu i buržoasní ideologie a je úplně mimo. Komu se tenhle můj úvod zdá být příliš ideologický – tak ano je, ale přesto je pravdivý, což vzápětí dokážu protiargumenty, na které mi ovšem samozřejmě nikdo z Vás diskutujících neodpoví – dílem z neznalosti a skromnosti, dílem z lenosti, dílem z burešovské namyšlenosti. Což je mi jedno.
1. O hodnotě jsem už psal – znovu opakuji, Poláček nepochopil, že hodnota není nějaká zprůměrovaná suma energie vynaložené při výrobě, ale společenská dohoda,, při které se podle vlastnictví stanovují ocenění jednotlivých výrobků. Připouštím, že při výkladu tohle Marx ne vždy vysvětlil jasně – ale my jsem nespali – vývoj poznání proběhl, i když bez Poláčka a ten o tom neví. i když jsem mu to mockrát vysvětloval – teď předstírá, že tomu tak nebylo.
2. Zhodnocování kapitálu je opravdu specifika kapitalismu, je to to nespravedlivé oceňování práce i věcných činitelů dané vlastnickým monopolem kapitalistů, která nijak nesouvisí s tím, zda se produkuje více výrobků, levněji, úsporněji apod. Zhodnocovat kapitál je možná i ničením výrobků, propouštěním lidí, výrobou věcí, které člověka ničí, válkou apod. Obdobné procesy neustálého obnovování vlastnické převahy vládnoucí a vlastnící třídy samozřejmě probíhají už před kapitalismem (otrokářství, feudalismus, asijský výrobní způsob, městská cechovní výroba), ale jsou natolik specifické, že ve vědě se pojem zhodnocování kapitálu pro ně nepoužívá. To, o čem se domnívá Poláček, že je v každém systému je proces rozvoje výrobních sil, znalostí a produkčních schopností člověka, který se všechny typy vykořisťovatelských společností snaží zneužít pro sebe,nejlepší výsledky má kapitalismus, ale i on se tímto procesem dostává do rozporu. Nezvládl ho ani podivný a přechodný pokus o společenské vlastnictví – protosocialismus. Tohle nemohou chápat ani chytří pánové na západě, kteří se považují za marxisty, protože zbaštili buržoasní ideologii a většinou odmítají teorii pracovní hodnoty, které je i dnes plně použitelná (viz komunitou levicových intelektuálů uctívaný katedrový „marxista“ prof. Olin Wright v USA).
3. K Poláčkovým kydům o vlastnictví ani není co dodat, protože on vůbec ani vzdáleně neodráží marxistické pojetí vlastnictví jako společenského věcmi jen zprostředkovaného vztahu, totiž každodenní role řady společenských skupin,ve kterých jedna dominuje a utváří pravidla hry. Na tom se nic nezměnilo a naopak se dnes ukazuje, že to primitivní „věcné“ poláčkovské pojetí vlastnictví je k smíchu, protože se víc a víc stává základem vlastnictví – vlastnického vztahu – nikoli nějaké obklopování věcí plotem a právními normami, ale ta každodenní role při rozhodování po hybu věcných komponentů i živé lidské práce. Protosocialismus tohle lidem nedokázal dát a proto nezvítězil a šel do kytek.
4. Pojem materiálna – no tady už se jen potvrzuje, že Poláček prostě není schopen vidět svět materialisticky, nanejvýše v jisté kombinaci idealismu s naturalismem (ta nějak genově daná špatná lidská přirozenost, kterou je možné změnit nikoli společenskými přeměnami,ale zřejmě jen nějakou genovou terapií či ozařováním). Pochybuji, že Poláček je schopen pochopit, že pro materialistu a zejména marxismu je všechno, včetně nás a našeho myšlení, hmotou, stránkou jejího projevu. V tom spočívá jednota světa a schopnost jedné její stránky – myšlení odrážet – relativně samostatně – stránky jiné – konkrétně ekonomickou základnu. Ano, konec konců, v dlouhodobé perspektivě, v průměru, jako statistická tendence se podmínky,v nichž člověk uspokojuje své nezbytné materiální potřeby určuje to ostatní, relativně zbytné a vytyčuje i rámce myšlení a dalších nevýrobních aktivit člověka – celé dějiny to potvrzují. Kdo to nechce vidět, musí se uchýlit buď k naturálním, na vůli a aktivitě celé společnosti zcela nezávislým přírodním faktorům, nebo k duchařině, včetně náboženství ( i do něj se však to materiálno tlačí).
5. Tito poláčkové prostě nedovedou pochopit, že člověk nemůže vykročit z kůže , kterou je lidské společenství, výrobní síly, které jsou k dispozici a výrobní vztahy, a přesto má relativní svobodu, poznává, pokouší se o to či ono (není rozhodně slepý), a to se pak u mnoha jednotlivců skládá do mocné tendence měnící podmínky. Pro nedialektiky uvažující Poláčky je člověk buď všemocný nebo bezmocný.
6. Marxismus se neodstřihl od hegelovské filosofie, jen ji překročil a spojil dialektiku používanou k vysvětlení duchovních jevů vyňatých z materiálna a aplikoval ji na celý komplexní pohyb lidstva – což v protosocialismu věděl každý studentík, leč pan Poláček to nepochopil a proto patrně má takovou zášť vůči marxismu a věnuje tolik marného úsilí, aby ho překroutil a znectil. A samozřejmě může vydatně využívat současného systému a jeho vládnoucí třídy a tímto systémem zblblých nejen řadových občanů, ale i intelektuálů, včetně řady čtenářů DR a některých funkcionářů KSČM.
7. A k Dolejšově replice s rámci jeho nesmělé kritiky Poláčka –především k jeho jisté jakoby periodizaci vývoje marxismu? To taky nesmysl. Klasikové samozřejmě nějakou dobu hledali až vytvořili svoji v mnoha bodech jasně určenou koncepci – o ní není žádná pochybnost – nejsou v ní velké nejasnosti. Samozřejmě tato koncepce byla od počátku zatížena jistými dobovými limity klasiků, především přeceněním možností politiky a diktatury neprivilegovaných. Tento původní marxismus byla jasně ideologií dělnické třídy a nebyl překonán ani pozdějším reálným vývojem této třídy směrem ke kognitariátu –dokázal ve vysoké míře prognózovat vývoj výrobních sil, negativní dopady limitů – zejména dělby práce i některá negativa pozdějšího protosocialiasmu – ne už jeho historické meze. Nepůvodní marxismus se vrhla jednak buržoasní ideologie a jednak přestal odpovídat zájmům formující vrstvy profesionálního aparátu, která se přidala k buržoasii (sociální demokraté na konci století) – její zájmy se do buržoasní revize marxismu promítly. V hnutí však probíhal boj a kromě vyloženě buržoasní revize začal i proces vytváření ideologie tou částí profesionálního aparátu, která nechtěla jít cestou kapitalismu a dokázala vést proletariát v boji za svržení kapitalismu v některých enklávách – bohužel ne nejvhodnějších (to jí ale nelze vytýkat) – pod ideologickým vlivem zájmu této vrstvy byl Lenin (učení o straně), ale dokázal se z něj dosti vymanit, leč umřel. Pokračoval proces revize marxismu na západě v buržoasním a maloburžoasním duchu, v protosocialistických zemích v duchu zájmu nově se formující vládnoucí třídy řídícího aparátu, který alespoň v některých etapách a zejména dnes můžeme nazvat stalinizací. Stalinismus nebyl a není marxismus. Do umírněnjší formy stalinismu parazitující na deformovaném marxismu od šedesátých let našly cestu i prvky buržoasní ideologie – zejména v sociologii, stratifikačních teoriích, revizi teorie tříd apod. , ale i v politické ekonomii aj. S prohlubujícím se vývojem se tato deformovaná pseudomarxistická ideologie dále rozkládala ztrácela vliv. Stalinismus se zakopal zejména na nekritické obhajobě minulého systému opřené o zájmy veteránů z třídy řídícího aparátu, většina ostatních souběžců marxismu podlehla té buržoasní post a neomarxistické revizi. Praktičtí politici typu Dolejše nakonec podlehli bezduchému pragmatismu, který jim slibuje klid ve stranických řadách a jistotu funkcí. Tito všichni šikovnou manipulací drží pod krkem nepočetnou komunitu skutečných marxistů u nás, která nemá doma spojence a nenalézá je ani v zahraničí. Mluvit o nějakém sjednocení toho, co se dnes označuje za marxismus, je názorný doklad toho, že dotyčný s metodologií klasiků sžitý není.Sjednocovat lze politické hnutí, ale nikoli odlišné ideologie. Ovšem jak stalinisté, tak buržoasní pseudomarxisté se ani za nic nechtějí autority obsažené v nálepce „marxismus“ vzdát a drží se jí zuby nehty. Taková je realita. Pragmatici řeční o debatě, ale ve skutečnosti nepřipustí ani teoretickou debatu a už vůbec ne vnitrostranickou diskusi otevřenou do společnosti. Takže hnití pokračuje. Marxistické dítě je zdravé a životaschopné, ale nikdo neví, že tu je, protože bylo vylito s vaničkou a navíc touto vaničkou přikryto. Diletanti mají ráj.
A Jirko - bez přesudků a libovolně můžeme přistupovat k objektivní realitě. Ale když někdo lže o autentickém textu autora -tady nejde o ideologické předsudky, ale o elementární poctivost. Když Ti tedy překrucování nevadí, tak já jsem tedy ve Tvých textech vyčetl bez předsudků, že hlásáš krvavé násilí po revoluci a vyzýváš k zavraždění pánů KALOUSKA,Bendy a zrádce Filipa. Podle Tebe mám na takové ničím nedoložené tvrzení právo, tak jako může Poláček tvrdit, že Marx viděl v prvobytně pospolné společnosti ideální, přirozený, bezkonfliktní stav. Co ty na to?

Že mé zproblematizování základních článků marxismu vyvolá kritické a odmítavé reakce z marxistického respektive komunistického tábora, mi bylo předem jasné. Ale, upřímně řečeno, přece jenom jsem doufal, že v těchto odmítavých reakcích bude alespoň poněkud více argumentační substance. Byl jsem zřejmě poněkud příliš optimistický.

Určitým způsobem "k věci" byla reakce J. Hellera - ovšem s tím, že to bylo opět jenom opětovné opakování starých, omletých tézí, ke kterým se nějak nadále vyjadřovat by bylo jenom zbytečnou ztrátou času. V podstatě dokonalý doklad právě toho, jak naprosto marxismus ustrnul ve svých starých dogmatech, bez sebemenší schopnosti je novým způsobem rozvíjet.

Paní Hájková: jestliže například o hegelianismu prohlásíme, že podle něj prvotním hybatelem všeho není Duch, nýbrž hmota - pak už to prostě nebude hegelianismus. Když o křesťanství prohlásíme, že podle něj tvůrce světa není Bůh, nýbrž ďábel, pak už to nebude křesťanství. A totéž platí i o marxismu - když mu vezmeme respektive zrelativizujeme jeho základní výpovědi (například o tom, že jediným zdrojem nadhodnoty je vykořisťovaná námezdní práce) - pak už to prostě nebude marxismus, alespoň ne ten ve své původní podobě.
V tomto smyslu marxismus skutečně je uzavřený systém, který není možno jenom nějakým způsobem "rozvíjet", "otevírat novým myšlenkám". Jsou tu prostě určité základní, absolutní kánony, kterými není možno hýbat, aniž by se tím zrušila, podkopala celá centrální idea.

Jestliže já - přesto a dokonce zároveň s tím, že marxismu tyto jeho "posvátné krávy" odebírám a dávám je napospas řeznickému noži logického uvažování - jestliže tedy přesto hovořím o nutnosti marxismus "kriticky přezkoumat a rozvíjet", pak je to prostě a jednoduše proto, že marxismus bez jakékoli pochyby obsahuje určitou perspektivu, určitý pohled na určité společenské fenomény, které jsou pro pochopení našeho světa (a jeho aktivní proměnu) neopominutelné, nepostradatelné.

Jednou jedinou větou řečeno: bez marxismu není možno pochopit a účelně změnit tento svět; ale stejně tak není tento svět ani zúplna pochopit, ani doopravdy aktivně změnit j e n o m na půdě marxismu, a jenom s použitím marxistického pojmového instrumentária.

Tohle není nakonec nijak obzvláštní případ; naopak, ve vývoji lidského myšlení a sebepoznávání je to naopak zcela pravidelný, zákonitý proces: nové myšlenky, nové ideové systémy se rodí jenom na základě myšlenek starších, původnějších, které však už není možno rozvíjet dále.

Teorie relativity například je v podstatě úplným popřením newtonovské mechaniky, s jejím fixním pojetím trojrozměrného prostoru. A přece, i ta teorie relativity by nikdy nemohla vzniknout, kdyby tady předtím nebyla právě ta newtonovská mechanika.

Křesťanství bylo svého času revolucí proti starému, zkostnatělému, dalšího vývoje neschopného judaismu; a přesto, i toto revoluční křesťanství by nikdy nemohlo vzniknout, kdyby tady předtím neexistovala celá ta duchovní základna starého judaismu.

Ostatně, samotný marxismus by nikdy nemohl vzniknout, kdyby před ním nevznikl onen monumentální systém jak Hegelovy logiky, tak ale - a to především - Hegelovy dialektiky dějin. Ovšem, i tento - svým způsobem opravdu dokonalý - systém hegelovské dialektiky se nakonec ukázal jako neúplný, uzavřený do svých výchozích ("idealistických") předpokladů; bylo nutno ho doplnit jinou, opačnou, materialistickou perspektivou.

Tento obrat provedl napřed Feurbach; brzy se ale ukázalo, že takovýto materialismus trpí jedním zásadním deficitem: je naprosto amorfní, bez kontur, bez jakýchkoli konkrétnějších struktur. V podstatě tu nezbývá nic jiného, nežli stále dokola opakovat jedno jediné: základem všeho není Duch, nýbrž "materiální praxe". Nic konkrétnějšího k této "materiální praxi" není ale možno přidat.

Tento deficit Marx rozpoznal; a proto udělal to jediné, co se za dané situace udělat dalo: na tento Feurbachův amorfní materialismus narouboval některé elementy Hegelova pojetí jak logiky, tak dějinného vývoje. Což ovšem Marxovi nijak nebránilo v tom, aby Hegela šmahem nezavrhl, pro jeho údajné "idealistické duchaření". Svým způsobem se dá říci, že Marx na Hegelovi vysloveně cizopasil: Hegela jak řečeno zuřivě difamoval, a přece svůj vlastní obraz společnosti a jejího vývoje postavil na myšlenkách, které vytvořil právě tento Hegel, a bez kterých by samotný Marxův model nikdy vzniknout nemohl.

Jak řečeno, Marx tedy udělal v podstatě to jediné, co za dané situace učinit mohl; a je naprosto nepochybné, že on tímto počinem tu "káru" společenskovědních teorií posunul zase o pořádný kus dál.

Na straně druhé, ta jeho výpůjčka u Hegela a její spojení s feuerbachovským materialismem, to je daleko spíše jenom nějaký slepenec, nežli aby bylo možno hovořit o skutečné syntéze. Marx sice tvůrčím způsobem převzal a použil některé elementy Hegelovy logiky a jeho pojetí evoluce; ale na straně druhé, ve srovnání s tím obrovským myšlenkovým a logickým aparátem, který zde zanechal Hegel, představuje marxismus zároveň obrovskou ztrátu substance.

Vždyť si jenom připomeňme onen marxistický model, který nám tu s (ne)únavnou vytrvalostí stále dokola opakuje pan Heller: s rozvojem výrobních sil v dějinách lidstva přichází fenomén nadhodnoty, tedy vykořisťování a třídního boje za podmínek soukromého vlastnictví. Jakmile toto soukromé vlastnictví odstraníme, nastane finální stav lidstva, lidstvo vyřeší všechny základní problémy své existence, nastane všeobecný soulad a harmonie.

Jak řečeno, Marx převzal svůj model dějin od Hegela; jenže u Hegela, tam je celá evoluce (nejen lidstva, ale celého univerza) profilována d i a l e k t i c k ý m n a p ě t í m mezi dvěma zásadně protichůdnými elementy, mezi momenty j e d n o t l i v é h o a v š e o b e c n é h o, kterýžto vztah se pak ve společnosti projevu jako konflikt mezi individuem a společností, celkem.
Hegel se sice domnívá, že tento zásadní konflikt dokázal ve svém modelu pozitivně vyřešit, ve smyslu dialektické syntézy. Přesto je si však vědom, že tento konflikt je stále přítomný, principiálně nezrušitelný, a společnost respektive stát je vždycky vystaven nebezpečí, že spadne do nižší úrovně tohoto konfliktu.

Marx tento centrální konflikt ale o b c h á z í (tzn.: NEřeší) tím, že prostě prohlašuje, že výrobní vztahy mají prostě a jednoduše zásadně společenský, tedy kolektivní, pospolitý charakter. A že je to jenom kapitalismus, který svým principem soukromého (tedy individualistického) vlastnictví tuto společenskou jednotu narušuje. A že tedy naprosto postačí tento kapitalismus odstranit, a ta původní společenská jednota a harmonie se už tak nějak obnoví sama od sebe.

Jinými slovy, ještě jednou: Marx NEřeší tento centrální konflikt společnosti, Marx neposkytuje žádnou skutečně dialektickou syntézu tohoto protikladu; Marx celý tento problém prostě obchází tím, že ho prohlašuje za - neexistentní!

Celý tento Marxův model společnosti a jejího dějinného vývoje je prostě natolik simplicistní (neřkuli přímo triviální), že je skutečně s podivem, jak někdo může závažně předpokládat, že s jeho pomocí je možno v míře dostatečné postihnout natolik krajně složitý a komplexní útvar, jako je lidská společnost a její dynamika.

Takže, ještě jednou: bez marxismu opravdu není možno vytvořit žádný realistický model, obraz lidské společnosti. Ale stejně tak to není možno jenom na základě "starého" marxismu.

To jediné, co je možno učinit, je zachovat pozitivní elementy marxistické teorie, ale obohatit je dalšími dimenzemi reálného bytí našeho světa.

Pane Poláčku,
Marx přece údajně o sobě prohlásil, že marxistou není. Marxisté byli ti, co z jeho učení vycházeli. Přitom každý marxista si ho mohl vykládat trochu jiným způsobem. Pokud byly nějaké tendence ke sjednocování těch výkladů, pak se tak dělo patrně z účelových důvodů (kvůli politické strategii hnutí, stran, internacionál atd.). Stejně i tak se marxisté vždycky štěpili na různé tábory. Někteří uznávali Lenina, jiní ne. Sjednocení snad ani není možné. Leda násilím, jako se sjednocovala v dávných dobách třeba katolická církev (likvidací kacířů). Ale to už přece nikdo nechce.
Pravdou je, že každý marxista může tvrdit, že jedině on je ten pravý a všechny jiné marxisty prohlásit za nepravé. S tím se nedá vůbec nic dělat. Na druhou stranu, pokud budou chtít, mohou spolupracovat i přes rozdílná stanoviska, ne?
Vy ale marxista nejste. Některé vaše představy o marxismu jsou opravdu vedle, to poznám dokonce i já (připisujete mu mylně například některé rousseauovské názory), tak proč vám marxismus pořád tak leží v hlavě? Proč si jednoduše neřeknete, že neplatí a hotovo? A nevěnujete se něčemu jinému.
Zajímalo by mě, co vám na tom marxismu pořád tolik chybí, jakými "dimenzemi reálného bytí" byste ho chtěl obohatit, případně jak hodláte změnit člověka (pokud tedy uznáváte, že je to vůbec možné).

Ostatně, pane Hellere, kdybyste si dal alespoň tu námahu rozpoznat, o čem je opravdu řeč.

Z celé té německé marxistické sešlosti tehdy nebyl prakticky jeden jediný, kdo by zpochybňoval teorii pracovní hodnoty. (Dokonce ani Poláček ji nezpochybňuje principiálně; ten jenom zpochybňuje její absolutní platnost.) Všichni byli více či méně ortodoxními marxisty, kteří v žádném případě nestavěli v potaz základní pojmy marxismu.

Ale i přes to všechno i oni na každém kroku naráželi na to, že za těmito zdánlivě jasnými a nezpochybnitelnými základními pojmy se skrývají obrovské "díry" - hluchá, nevyjasněná místa, která se vymykají dosavadním pohodlným "pevným" přesvědčením a myšlenkovým schématům.

Paní Hájková, i Vám by podle všeho nezaškodilo si alespoň poněkud pozorněji přečíst mé texty a mé myšlenky, nežli je začnete "vyvracet".

Že "marxismus neplatí a hotovo" je zcela nesmyslný výrok, který jsem takto nikdy nevyslovil, a nikdy bych vyslovit nemohl. (Natolik nesmyslné výroky přenechávám fundamentalistickým pravičákům, těch je tak jako tak dost.)

V každém mém vyjádření o marxismu opakuji stále dokola jedno a to samé (a i v mém předešlém textu jsem to zdůraznil přinejmenším dvakrát): marxismus má svá nesporná pozitiva, která v žádném případě nelze opominout. Ale na straně druhé, pro těchto několik progresivních elementů přehlížet veškeré jeho kolize jak s realitou, tak i s elementární logikou je prostě projevem čirého dogmatismu, nikoli poctivého hledání pravdy.

Co se toho - údajného - výroku Marxe týká, že prý "není marxistou": tento výrok je dosti četně kolportován, ale pokud je mně známo, ve skutečnosti měl zcela jinou souvislost.

Bylo to už v pozdějších letech jeho působení, kdy už byl v dělnickém hnutí - alespoň v jeho části - uznávaným teoretikem. A na nějaké konferenci určitá část řečníků se - podle svého vlastního přesvědčení - hlásila k jeho odkazu; ale takovým svérázným způsobem, že dopálený Marx hněvivě zasyčel: "Jestliže v y jste marxisté, pak JÁ marxista nejsem!"

A ještě k tomu, že je možno marxismus vykládat různým způsobem: například to křesťanství, to se samozřejmě také rozštěpilo na katolicismus a protestantismus. Ale i přes to všechno, zůstává zde základní, nezrušitelné jádro, které je vlastní jakémukoli druhu křesťanství.

V marxismu je to například právě ta téze o - absolutní a výlučné platnosti - teorie pracovní hodnoty; jakož i ten model, že po odstranění kapitalismu se obnoví přirozené, nezkalené, harmonické vztahy v celé společnosti.

A ještě co se toho Rousseaua týče: navzdory všemu tomu co zde hlásá pan Heller, Marx si tu původní, "prakomunistickou" společnost skutečně zcela masivně idealizoval. A ten jeho obraz příslušníka této přírodní, pospolité komunity nemá k tomu rousseauvskému "ušlechtilému divochu" opravdu až tak příliš daleko.

Já vám nic nevyvracím, pane Poláčku. Klidně si věřte čemu chcete. Nic nenadělám ani s tím, pokud vám bude věřit někdo jiný, ba dokonce, pokud vám bude věřit, že jste marxista (jste jím nebo ne?).
Co s tím můžu dělat? Patrně nic.
Na druhé straně, já ta vaše tvrzení přijímat nemusím a taky nepřijímám. Vždycky se řídím vlastní hlavou.

že se na kritku marxismu ozývají ti, kteří se za marxisty považují je opravdu logické. Pitoreskní je že se bijí i mezi sebou - kromě bonmotu že Marx nebyl marxista (šplic směrem k francouzským tzv. marxistům) je tu např. i kritika R. Lucemburgové že Lenin likviduje smysl a ideály marxismu atp atp.
Osobně si myslím, že klasici se o nějakou syntézu mezi momenty j e d n o t l i v é h o a v š e o b e c n é h o pokusili. Nemusí se nám líbit a zejména byl asi problematická realizace onoho řešení konfliktu mezi individuem a společností,
Ale i v tom se jak analyzující marxologové (mohu-li vás tak označit) a věřící i praktikující marxisté budou asi lišit. On ten prvobytný "komunismus" a ten budoucí o kterém psal a snil Marx jsou prostě odrazem složité a nejisté evoluce.
Což vídím jen potvrzuje můj opakovaný požadavek na praktičnost a bez předsudečnost přístupu k otázkám vlastnictví, bez scholastiky a nepřiměřených redukcí tématu. Ještě kruciálnější je debata o oprávněnosti a verifikaci pracovní teorie hodnoty, která podmiňuje celý koncept vykořisťování. Ale to už bychom šli zatím příliš daleko.

ta diskuse je od samého počátku dialogem slyšícího s hluchým a slepým.Poláček prostě není s to porozumět jediné mé replice a oidekvátně na ní reagovat - vždycky je ti já o voize a ion o koze.Někde se pokouší o argumenty, jinde jen plácá a zcela jednoznačně lže o názorech klasiků, jindy nekonkrétně obviˇnuje z uzavřenosti a dogmatismu, aniž by vůbec něco znal z toho, jak lze rozvíjet autentické myšlenky klasiků a přesto nepadnout do tenat stalinismu či nburžoasní ideologie. Jak jsem juž párkrát vysvětloval - já si nekladu za cíl něco vysvětlit Poláčkovi - to by byla pošetilost, ale odpovídám na jeho kdy jen poro poučení těch, kdo na rizdíl od něj jsou schoponi vnímat a zhodnotit argumenty padající v diskusi, často se opakuji jen proto, že ři tomto způsobu komunikace nemohu počítat tat se stálým okruhem diskutérů, ba ani s tím, že tito diskutéři moje texty průběžně a odpovědně studují. To by byla další pošetilost. Tak se snažím zacxhytit tím hlavním co nejvíce těch případných "procházejících".
Poláček snad nikdy nepochopí (totéž platí o jeho nově nalezeném kamarádovi Dolejšovi,u kterého musím přiznat, že ´jsem se za dvaxcet let společných bojů se stalinistx opravdu mýlil, když jsem se domníval že marxismus zná - od je mosto toho schopen podpořit kdejakou pitomost, jen když jde proti autentickým náízorům klasiků a jejich rozvíjení směrem, který oapaláše v KSČM ohrožuje v jejich seslích a kšeftících.
Tak tedy - Poláček nikdy nepochopí, že mi je putna jeho zmatená světonázorová koncepce - neví, nezná, není schopen - neměl by to sice dělat na tomto foru, ale budiž.Už tady taky padlo hodně blbostí. Já s ním jen neúmorně válčím ohlednbě jeho snadno ověřitelných lží kolem autentických názorů klasiků, které není schopen doložit jediným citátem, jediným odkazem - jednou to zkusil a rozbil jsem mu to napadrť, takže už zřejmě zo necjhce znovu risxkovat.
Ale přžesto - po několoika máých výzvách pořád opakuje tu lež o Marxově idealizaci prvóbytně pospolné společnosti a stále ji ničím nedokládá - Poláčku, ty lháři jehen prolhaný - uveď odkazy a a citace nebo mlč!! Dolejši - když ho v tom lhaní podporuješ okecáváním, tak mi odpověz na mé tvrzení, že hlásáš násilí krvavé zúčtování s buržoasií a atentátyx na Kalouska, Bendu a zrádce Filipa - podle Tebe mám na tuto lež jako věž bez odkazu a citace plné právo? A jestli ne -. tak kde je ta rozlišovfací hranice - o Marxovi se lhát smí a o Tobě ne? Ale Ty zase budeš dělat že neexistuji co? Jinak se k tvým zamlžujícím plkům bez jasného statonoviska se vyjadřovat ehodlám, škoda času.
K další chybným Poláčkovým tvrzením - to už nejsou lži, jen čirá neznalost, asi jakop kdybych já psal o motocyklech. Pláčkův názor, který falešnými slovy oceňujke marxismu ale chce ho míchat s něčím úplně opačným - což ovšem pořádně nevyložil - znoviu se ptám, když to, jak se zdá nikoho nezajímá, jak chceš Poláčku doplnit ten marxistický koncept přetvoření človkěa komplexními změ+nami společenských vztahů i charakteru porácem věcných prostředků apod. a na tom založrenými přeměšnsmi politickými, výchovnými apod. ? Cjhceš s lidmi dlat nějaké biolopgické procedury, aby je změnil k dobrému, nenbo věříš nas sílu ducha Boha Marťanů nebo něco na způsob Čapkova absolutna? Jednoduše se vyjádři a neplácej.
Dál - když jsem zpochybnil hodnotu té pochybující konference bývalých ortodoxů na sklonku minulého systému, vůbec jsem nemluvil o teorii poracovní hodnoty a poukazoval jsem na to že tito zdánliví ortodoxpové vlastnbě byli dost vzdáleni od pochopení názorů klasiků a pouze zjišťovali že neobstoijí s pseudomarxistickou, na marxismu jen parazitující ideologií řídícího aprÁTU, KTEROIU JEDINOU ZNALI. nAČEŽ VYLILI S VANIČKOU I DÍTĚ, OPUSTILI VŠECHNO,CO S MARXISMEM SOUVISWLO A ZAČALI V SOBĚ OBJEVOVAT - TEN ATIKOMUNISMUS, JINÝ VÍRU V bOHA, DALŠÍ NACIONALISMUS, POSTMOSWERNU APOD. No a polistopadová mocewnská elita to doplnila tím, že těm, kdo zůstali názorům klasiků věrni a chtěli je dále rozvíjet -a to kriticky, ne dogmaticky jak zase bez důkazu tvrdí Poláček - prostě znemožnila působit a dostávat své níázory mezi lidi - a to bez policajtského režimiu, cenzury, oficiálních zákazů, ale o to úpčinněji. A dnes to najednpou někteří zjišťují a vracejí se k marxovi. Ten pocot, že marxismus vlastně nevyhovuje a má ty díry a hluchá místa plyne jednak od lidí, kteří autentický marxisus neznali a neznají (Nečíslněkrát jsem slyšel že není cesta jak z dnešního kapoitalistického marasmu a přitom ta cesta je alespoň od nás dostatečně určiutě načrtnutá, nečíslněkrát jsem slyšel o záhadě co je dělnická třída a jestli je a přitom i v dnešních změněných podmínkách plně platí a nezastarala Marxova metodologie obsažená v Teoriích o nadhodnotě, obdobně je tomu s teorií pracovní hodnoty, atd. atd. Samozřejmě - žádná teorie nic nevysvětluje úplně - je to proces, ne soubor dogmat - Poláček na jedné straně lživě obviňuje marxismus, že se nerozvíjel, že je souborem neměnných dogmat a na druhé straně ho schizofrenně kritizuje za to že jsou v něm díry - tak co vlastně chce?
Je snad naše zásadní kritika protosocialismu na jedné straně a na druhé aplikace treorie pracovní hodnoty na soudobý kapialismus a dokonce i na ekologii ničím? Opakujeme dogmata? Četl Poláček od nás něco, když tak soudí? Zase jen plky z neznalosti. ? Poláčkovi nejkde o to, že se marxismus nevyvíjí, ale i při své omezené chápavosti a totální neznaosti nějak cítí, že právě to rozvíjení marxismu jde poroti tomu, s čím je spojen citově on nebo kde se chce předvádsět jako originání myslitel - ale jen opakuje právě dogmata kapoitalismu neschopná vysvěštlit současnou realitu.V toim je jádro pudla a Dolejš mu v tom přizvujkuje a hodně nahlas..
Jednoduchost marxistického model, jehož hlubokou vnitřníé provázanost komplexnost spojenpou dialektickým působením Poláčerk nevidí, je kladem marxismu, ne záporem. Složité =lky, do nicjhž diletantni jako Poláček smíáchají nejrůlznější vzájemně se rušící prvky tak timu nikldo mnerozumí, ty jsou k ničemu.
na druhou stranu je možná rozvíjet určitý poznatek jiným směrem, než jak byl půsodněš zasazen (Hegelova dialektika) - to kještě neznamená odtržení od Hegela, jen ztvořivé navazování, která vysvětluje svět lépe, než původní využitíé. Marxova velikost byla oprávě v tom, že eklekticky nesupekl nějako dort pejsek-kočička ALE SPOJIL ODDĚLENÉ PŘÍSADY A VZNIKLO NĚCO NMOCÉHO A ÚČINNĚJŠÍHO - COŽ NEVIDFÍ pOLÁČKOVÉ NEZNALÍ JAK MATERIALISMU TAK DIALEKTIKY.
V tomto smyslu nemám nic prorti obohacování prvků starého marxismu něčím novým a jednou třeba i takovému přetvořerní marxismu, že to bude něco co nelze starým pojmem ozunačit. Ale zatímpovažuji autentický marxismus obojhacený o naše poznání a revidovaný o to, co bylo poplatné době a neosvědčilo se za nejlepší z nástrojů poznání světa, jemuž nemohou konkurovat eklektické míchaniny Poláčků a Dolejšů.
Dále - Tak jako POláček lže o idealizaci pvonbytně posplolné společnosti, tak lže i pokud jde o komunismus a o to že ho Marx považoval za jakýsi konec, nepřekročitelný vechol dějin. To je oblíbený argument buržoasní ideologie, ale naprosto lživý. Marx ani tu vyšší fázi komunismu nepovažoval za konec dějinného vývoj a věčnost - jen za dosažení jedné průlběžné etapy ve vývoji lidstva. Velmi důrazně odsmítalů spwkulovat o toom, co bude dál, prortože podle něj lkidsstvo dnes nwemá ani cihly, ze ekterýchse bude dále stavět. A SE JE TU SCHIZOFRENNOST pOLÁČKA - NA JEDNÉ ASTRANĚ VYTÝKÁ MARXISMUS, ŽE V KOMUNISMU VIDÍ KONEC DĚJIN A NA DRUHÉ STRANĚ S OBLIBOU KRITIZUJE MARXISMUS ZA TOM ŽE NECHCE O DALŠÍM VÝVOJI NEKVALIDFIKOVaně spekulovat,
Pokud jde o ten vrcholný pimnd o napětí mezi jednotlivým a všeobecným - při nejlepší vůli nevím, co tím myslí - pochopitelně při znaůlosti dialektiky existuje i dialektické rozporné působení obecného, zvláštního a jednotlivého, ale dále ještě mnoho jiných podobných dialektických vazeb podstata - jev, obsah- forma, nutné -nahodilé apod. Tady zase Poláček jen dělá chytrého a přitom zde poitvrzuje svoji filzofickou neschopnost.
Zkrátka - to zásadní - situaci člověka mezi pořírodou a jeho vlkastní civilizací která si ho po značnou dějinnopu dobu přostředniuctvím jedné skupiny lidí podmańje, řešil dlůkladně a přesně a já tady toto řešení už mnockrát reprodukoval. Neidealizoval si prvobytně pospolnou společnost jako vývcodisko a v této společnsti ukazoval sice nutnost, ale i omezenost společenské podoby práce a dále pak sledoval jak se rozvíjela a zdokonalpovala, až nakonec umožní lidstvu obejít se bez soukromého vlastnictví a staré dělby práce - co dál - to už neřeší - žádná dokonalost na počátku a návraty na komci - stálý vývoj, i když ne jednosmrný a vždy jen vzestuoný - to je Marx, ne Poláček. A už mám těch jeho keců dost.

Paní Hájková, Vám samozřejmě nikdo nemůže upírat čistě osobní právo vykládat si věci podle vlastního uvážení.

Ale na straně druhé zase mně nikdo nemůže upírat právo vznést protest, když někdo mé texty veřejně vykládá v naprosto evidentním rozporu s jejich skutečnými intencemi.

A ostatně se domnívám, paní Hájková, že byste skutečně nemusela věci vždycky vidět a hodnotit tak zcela dichotomicky. Jako by mohlo vždycky platit jenom bílé, anebo jenom černé. Chápu sice, že téma marxismu a komunismu se Vás zjevně emocionálně dotýká; ale příliš emocí skutečně zakaluje střízlivý rozum. Být p r o s t ě marxistou, anebo být antimarxistou - to jsou záležitosti čiré víry. Buďto je dotyčný poslušným členem našeho - pravověrného - stádečka, anebo je to kacíř, a je nutno ho zavrhnout.

Paní Hájková, nějakou chvíli se na stránkách DR už potkáváme, a tak by Vám snad už za tu dobu mohlo být zřejmé: já jdu vždy svou vlastní cestou, a nenechám se uzavřít ani do té, ani do oné kategorie. Proto mě také pravičáci vždycky difamovali jako komunistu, a komunisté jako antikomunistu a antimarxistu. Takže, nic nového pod sluncem.

Pane Dolejši, tak trochu nerozumím Vaší poznámce, že bychom "zašli - prozatím?! - příliš daleko", kdybychom se blíže věnovali debatě o teorii pracovní hodnoty, a z ní vyplývajícím marxistickým institutem vykořisťování.

Jak už jsem napsal, není to možná nejpříznivější okamžik ani místo; ale když už jsme na to narazili, není v podstatě dost dobře možné před tímto - zcela zásadním - problémem zavírat oči.

A stejně tak je mi - musím přiznat - Vaše výzva k tomu, namísto teoretických debat se raději věnovat "praktickým otázkám vlastnictví". Chápu sice, že Vám je praxe bližší nežli - suchá a abstraktně působící - teorie; ale jak je možno se smysluplně zabývat praktickými otázkami vlastnictví, když vůbec nemáme vyjasněno, jaký je charakter tohoto vlastnictví, co může přinést a co ne, a jestli má vůbec zásadně pozitivní anebo negativní charakter?

zdejší diskusi vnímám jako možnost glosovat - ne dělat na tomto místě bůhví jakou vědu. Tenhle článek jen obhajuje význam vlastnictví ale chce ho vrátit k reálu, bez normativního vizionářství opouštějící půdu poctivé teorie.
Věda se bez reálií nedá dělat a proč ideologicky blouznit o abstraktním zespolečenštění když neznám ani empirickou situaci družstev či výkonu vlastnických práv státu v tržním prostředí. Pochopitelně, scholastické polemiky jsou každého věc, ale já měl pocit, že to také máte za mrhání energiía jdete-li vlastníc estou, tak sdůrazem na pocitovst v přístupu..
Debata o pracovní teorii hodnoty pak je sám o sobě tak obrovský problém, (včetně implikací k onomu vykořis´tování) že to chce řešit samostatně. Má-li někdo pocit že k tomu můlže strukturovaně cosi dodat, asi je lépe vlastní článek

Ale já nic dichotomicky nevidím ani nejsem v žádném stádečku, jak už jste si přece mohl všimnout. Jsem sólistka. Vůbec si nemyslím, že člověk musí být vždycky buď marxista nebo antimarxista, podobně jako nemusí být buď komunista nebo antikomunista. Může být prostě nemarxista popřípadě nekomunista a vy to moc dobře víte. Natolik logice rozumíte. Jenže takhle jednoduché by to bylo, kdyby byly jednoznačně stanovitelné hranice, kde marxismus začíná a končí, a kdyby bylo u člověka snadno ověřitelné, zda patří tam či onam.
Proto já netvrdím, že jsem marxistka, i když k Marxovi se hlásím. Vždycky říkám, že se za marxistku považuji. Nemyslím si však, že mé znalosti marxismu jsou dostačující – to je jeden z důvodů, proč se za marxistku nemůžu tak naprosto suverénně prohlašovat. Citový důvod, proč se hlásím k marxismu a komunismu mám ovšem taky, to jste poznal a já to nijak nezapírám. Kromě toho mám ovšem i citové důvody hlásit se k lecčemu jinému, ale to je vedlejší.
Můžu vám klidně věřit, že jdete svou cestou, proč ne, ovšem není mi jasné, kam.
Zato o J. Hellerovi celkem vím, kam směřuje, a proto je pro mě srozumitelný a čitelný, to se nedivte. Ale vidím, že vy jemu rozumět příliš nechcete.

Máme Tu dva lidi - jednoho totálního diletanta a lháře a jednoho relativně vzdělaného ale politického šíbra a umnmého manipulanta (kdysi mladého odvážného a charakterníého bojovníka za dobrou věc, ale bohuže - kdysi)). Ani jeden z nich nechce reagovat na jim nepříjemmné argumenty - za méně problémové situace pro lidstvo by bylo docela zábavné, jak oba cpou hlavu do písku, i když je někdo kopá...tralala. Jeden prostě neslyší otázky o důkazu svých tvrzení, druhý místo diskuse strašně okecává a kličkuje jako zajíc, aniž by zaujal pevné stanovisko a jen pořád označuje své věcné odpůrce jako nereálné vizionáře. Odkdy ve vědě platí prinicip, že v ní nemá místo základní výzkumná teorie a že se všechno dá zjistit jen mravenčím pozorováním a popisováním tisíců odlišných jevových forem bez zobecnění nebo prováděním experimentů, jejichž průběh nemohu ani předvídat, ani vysvětlit, protože nemám teorii? A tohle hlásá graduovaný ekonom- prognostik, který celá léta hlásal, že empirický výzkum je jen jednou stránkou výzkumné činnosti a to nikoli stránkou hlavní. A to jen proto aby nemusel uznat logiku,jejíž praktická realizace by ohrozila křeslo jeho majitelů a nejspíš i budoucí křeslo jeho - oitřesné. Ale ani tohle by nebylo tak otřesné, kdyby se objevil alespoň nějaký náznak, že ostatní diskutéři tohle chápou, a proto se s odporem odvracejí - jenomže já mám pocit, že jim to baští - a to mne znechucuje. Proč se takoví Kubíčkové,Karenové či Macháčkové k tomu niíjak nevyjádří?
Pokud to vůbec čtou, tak mám pocit, že tu odpověď znám, a je to bída.