Kam odchází vlastnictví?

Jiří Dolejš

Jiří Dolejš reaguje na úvahy o tom, že systém sdílení různých statků může radikálně proměnit tradiční pohledy na vlastnické právo a kategorii vlastnictví odsunout jako něco překonaného.

Mezi blogy na iHned.cz se nedávno objevila stať právníka Ondřeje Preusse „Zanikne koncept vlastnictví aneb sdílení práv jako model budoucnosti“. Vyjádřil se tam k proměnám soukromého vlastnictví. A naznačil, že systém sdílení různých statků může tradiční pohledy na vlastnické právo odkázat jako nevhodné do minulosti. Stává se kategorie vlastnictví okrajovou nebo snad dokonce zbytečnou?

Jako příklad Ondřej Preuss uvádí tzv. „share use“ při využívání automobilů. Klasické sdílení funguje tak, že několik lidí si dohromady koupí vozidlo a střídavě ho např. dle dohodnutého rozpisu užívá. Případně existuje síť vozidel, kde si jako alternativu taxislužby může člověk za nějaký poplatek půjčit auto, které je zrovna volné a je nejblíže. Autor naznačuje, že takto už možná stojíme na pokraji „nové doby“.

Princip sdílení však není žádnou novinkou, už před půl stoletím vznikala v Holandsku sdílená stanoviště jízdních kol. Škála sdílených věcí se rozšiřuje a v květnu 2013 proběhl dokonce v San Francisku první summit věnovaný pouze otázce sdílení práv (Share-use). Ondřej Preuss se domnívá, že se sdílení dotýká podstaty vlastnictví, které může proměnit do alternativy vyššího stupně.

Klasické sdílení funguje tak, že několik lidí si dohromady koupí vozidlo a střídavě ho např. dle dohodnutého rozpisu užívá. Foto kuemmi, flickr.com

S vlastnictvím se snažili vypořádat mnozí myslitelé, seriozní i jurodiví. Právem byl zesměšňován výrok Pierra Josepha Proudhona (1809-1865) „vlastnictví je krádež“ z knihy „Quest-ce que la Propriété?“ (1840), kterým dává idealisticky do klatby zisk z vlastněného majetku. 

Ale minulé století potvrdilo, že centralizace formálních vlastnických práv v etatistickém modelu, dogmaticky vycházející z některých úvah Karla Marxe, také není odpovědí na nerovnosti a disfunkce v procesu přivlastňování. Negativní důsledky byrokratického rozdělování centralizovaného nadproduktu jsou poměrně známé.

Právníci mají sklon zužovat pojem vlastnictví jako dispoziční právo lidí k věcem. S tím souvisí koncepty vycházející z oddělení ekonomické, zhodnocovací funkce kapitálu od procesu přivlastňování (od výroby přes rozdělování, směnu až po spotřebu).

Pouhá držba různých hmotných i nehmotných statků, rozšířená navíc na více osob, se tak jeví měkkou, méně významnou silou. To ale odráží jediné — že realita společenského života předbíhá právní formu. Ne že mizí vlastnictví jako klíčový ekonomický vztah.

Vlastnictví nikoliv ve své právní formě, ale jako vztah lidí může být vztahem vlastníků a nevlastníků, ale i vztah spoluvlastníků či vztah lidí s různým postavením v rozhodovací hierarchii.

Možnost zániku tradičního vlastnictví v souvislosti s novou dělbou práce a osamostatněním rozhodovací moci se věnoval už ekonom a Rooseveltův poradce Adolf August Berle (1895-1971) např. v knize „Power without Property. A New Development in American Political Economy” (1959). A nové technologie problém zprostředkování vlastnických práv a demokratizace ekonomického rozhodování ještě zesilují.

Zjednodušeně řečeno: v časech koncentrace vlastnictví zrála role managerské aristokracie, v decentralizovaných systémech se objevuje problém aktivní účasti plebsu.

Pirátskému“ chápání vlastnictví musí konvenovat názor Václava Bělohradského, že je důležitější flexibilní shoda na přístupu k něčemu, než děravá obrana vlastnictví něčeho. A nejde jen o vlastnictví informací a autorských práv. I zelení jistě ocení, že přístup k mobilitě v podobě veřejné dopravy může být důležitější než archaické vlastnictví automobilu.

Jediný problém těchto úvah pro vize nějaké strategické proměny společnosti je, že ani model participace, ani model sdílení nemění nerovné postavení mezi rozhodujícími vlastníky (i managery) a těmi, kteří jsou z důvodů lepší motivace v jednotlivých fázích reprodukce (od výroby po užití) vtahováni do tzv. procesu společenského přivlastňování.

Jen celý systém činí pružnějším, méně hierarchickým a s odlišně rozloženými výnosy a riziky. V tomto smyslu ale pojem vlastnictví nemizí a ani zmizet nemůže.

    Diskuse (42 příspěvků)
    OB
    Otakar Bureš, student
    June 26, 2014 v 12.29
    otázky
    Můžete rozvést, proč byl "právem zesměšňován výrok Proudhona „vlastnictví je krádež“?"

    Odmítáte rozlišovat vlastnictví soukromé a osobní?

    Není rozdíl mezi malovýrobcem a majetkem korporace? Mají (mít) stejnou (nejen právní) odpovědnost?
    OB
    Otakar Bureš, student
    June 26, 2014 v 12.35
    A jistě "v decentralizovaných systémech se objevuje problém aktivní účasti plebsu", ale může to demokrat vidět jako nežádoucí?
    ??
    June 26, 2014 v 16.28
    Výborně pane Bureši, je vidsět, že to s Vámi není tak špatné
    to mohu jako podle Vás "normalizační dědek" potvrdit. Oběma ranami jste trefil slabá místa Jirkova textu. Vy ale Jirku neznáte dvacet let, jako já. Vím tedy, že tohle obojí Jirka ví, protože to byla abeceda našeho boje se stalinisty i antikomunisty. Takže nevím, na co si to hraje v tomto textu. Je pravda že poslední dobou projevuje zapořísáhlý odpor vůči i těm nejemelnetárnějším věcem z marxismu a zejména k samosprávě, i když to umně zakrývá zdánlivým objektivismem. Ale ve svých úředních textech klidně s tou samosprávou pracuje, ovšem vykostěnou, aby nedráždil stalinisty. Ale nechme Jirku a jděme k textu.
    Pochopitelně jako marxista musím především rozlišit, zda mluvím o vlastnictví jako o určitém souhrnu výrobních vztahů (tedy v celém reprodukčním procesu - výrobě, rozdělování, směně i spotřebě) a nebo o vlastnictví jako formě spotřeby věcí i služeb. To, co cituje z Preusse se spíše vztahuje k té formě spotřeby a Preuss tu vcelku v souladu s npř. |Jefremovovou sci-fi Mlhovina Andromedy, ale i s jinými, bude formoiu spotřeby za komunismu - čím dále tím výrazněji se projevující neúčelnost ryze individuální a právně ohražené spotřeby určitých materiálních statků je evidentní. Jirka to ale propletl s výrobními -zjednodušeně vlastnickými vztahy k výroibním prostředkům. Bohudíky nezkreslil ALESPOŇ V MARXISMU jasné rozlišení právního a ekonomického vztahu, podle Marxe právní vztahy sice jsou jistým odrazem reálného ekonomického procesu, ale jako všechno v nadstavěb - relativně samostatným a nezřídka převraceným, klamavým - viz protosoxcialistická porávní forma "státní vlastnictví" (ve skutečnosti vlastnictví s rozhodující subjktivitou řídícího aparátu) nebo to všeobecně do hlav vtloukané "všechno patří všem", na což dělmjíci reagovali sprotým fórem:Dělnická třída žere, chlastá a souloží prostřednicztvím svých představitelů. Obdobnpou filozofickou formulaci téhož má Marx v Ekonomicko-filozofických rukopisech v pasáži o hrubém komunismu.
    Jestliže se tedy vyhneme této další nástraze v chápání vlastnictví, pořád na nás čeká další nástraha.Vlastnictví není vztahem člověka k věci, jak se to jeví při té záměně se spotřebou. Je to vztah mezi lidmi (/ i celými skupinami lidí) zprostředkovaný věcmi (přidávám - ale i technickou stránkou služeb). Ani tato formulace ještě nestačí. Už u Marxe bylo a za mého dospělého života se rozvinulo poznání, že i takto věcně zprostředkované vztahy mezi lidmi jsou dvojí - jedny jsou součástí pracovního procesu a tedy výrobních sil a jde v nich o tu užitně hodnotovou, technickou stránku výroby (jak co nejvíce vyrobit UH a služby). Pod pojem vlastnictví, výrobní vztahy řadí skutečný marxista jen tu společenskou stránku výrobního procesu, zejména zacházení s výrobními prostředky. Přitom vůbec nejde o to, kdo co drží bezprostředně v ruce, nebo co má zapsáno v nějakém vlastnickém listě, ale o to, jakou formou, podle jakých rolí, každodenně se opakujících a fixovanáých celými velkými skupinami lidí, se o těchto výrobjníc prostředcích rozhoduje. Samozřejmě, že to základní je, jestliže vlastní výrobní prostředky všichni nebo jenom jedna zvláštní skupoina lidí , zařtímco ti ostatní musí pracovat podle rtoiuto skupinou stanmovených pravidel - to je vztah třídně vykořis´tovatelského vlastnictví (feudálního, asijského, kapitalistického). Třdně vykořoisťovatelské plus dorbné ijmdividuální vlastniuctví malovýrobců či maloobnchodníků tvoří dohromady souikroké vlastnictví. Zvláštním pokusem o nesoukromké vlastnictví, který ovšem nedosáhl cíle - společenského vlastnictví realizovaného aktivně všemi a každým jednotlivě, byl protosocialismus, kde sice není vlkastnická rovnost, ale takx ne bykořis\´továhní, jen je to vlastnicztví blbě spravováno třídou řídícího aparátu a některými dalšími skupinami.
    Soustředíme-li se na kapitalisticvké vlastnictví - tak jistě ten základní poznatek - jedni reálně rozuhodují o spojení výrobních porostředků s živou pracovní silou a přivlastňují si čászt hodnoty kterou tato pracovmí síla vytvořila (tedy kapitálový vztah) je tou základní charakteristikou, která všechno určuje. Marx však nebyl primitiv, jak si to myslíte poane Bureši, ale šel ještě dále a rozlišil další dílčí role mezi těmi, kteří v rámci kapitalistivkého vlastnicvtví toto vlastnictví realizují - ukázal na dělbu funkcí mezi výrobními kapitalisty na jedné straně a kapitalisty v obchodě a peněžnictví nastraně druhé (čřímž rozličil i dva druhy nevlastnictví - dělníka ve výrobě - nejen fyzivkého - a zaměstnance v obchodě či bance) a dále ukázal, že i námezdně zaměstnaný a o nadhodnotu připravovaný řídící pracovník není nevlastník a vykonává za kapitalistou dílčí řídící funkce. a Tady Jirkůlv článek odráží některé změny. Svého času burřžoasní ideologie velmi akcentovala "manažerskou revoouci" a začínala tvrdit, že takhle kapitalismus zanikne sám, protože ta role vlastníka přestave mít smysl. Pak přišla konzervativní reevoluce a najednou byli kapoitalisté zase plně v sedle, zvýšili svou vykořisťující aktivitu a přestrukturovali ekonomiku, omezili státní zprostředkovací byrokracii a začali okrádat dělníky a zaměstnance přes stát..Jenomže - ta společenská výroba natolik tíhne k celospolečenské organizovanosti na jedné straně a zároveň i k aktivní a co nejméně brzděné aktivitě individua, že to dnes kapoitalističtí vlastníci (je jedno zda přímí nebo zastupovaní manažery) nezvládají a řídící aparáty se jim zase vymykají z rukou. S kolegou Neužilem jsme analyzovali dvého času omezené a protispolečenskému zájmu se odvíjející způsoby realizace vlastnické subjektivity protosocialistického řídícího aparátu a pak jsme s překvapením z jisých hlášek a informací zjistili, že ten kOPITalistický řídící aparát se začínmá chovat podobně - nikoli z hlediska zájmu vlastníka na zhodnocení kapitálu, ale z různých vlastních omezených zájmů (v kapitalismu je navíc možné to vyvádění části porostředků a jejich prosté ukradení vlastníkovi - ale důležitější je takový nesmysl, že třeba v zahraniční továrně management odmítá jednat s českými zaměstnanci pořicházejícími se zlepošeními a nápady, že se taky vyrábí pro výrobu a jako, že se dodržují nesmyslné zkostnnatělé předpisy - jako v kádrové politice ve vztahu k padesátiletým zaměstnancům apod. No a to je dle nás jeden z momentů, který spolu se změnou charakteru poráce na kognitariátní a s nutností, aby se kapitalista zaměřil víc na lidský faktor vede k závěru, že sami kapitalisté napomohou rozvoji samosprávy, kterou si koignitariát oak dokáže vybojovat díky své nenahraditelnosti. To ovšem Jirlka odmítá a pobíjí, kde může.
    Jo a ještě jedno zkreslení v Jirkově textu - u vlastnictví výrobmních prostředků nejde jen o zacházení s nadproduktem, ale vůbec o zacházení s výrobními prostředy a živou prací, o alokaci zdrojů atd. V dějnách ekonomických teorií je ovšem významně zastoupeny směry sociáldemokratisdmu, které teorii vlastnictví redukují na otázky rozdělování a spotřeby.Ale ony jsou to aktivně vykonávané a propojené růle v celém reprodukčním procesu. I kapitalista a jeho manažeři poři nich musí vykonábvat aktivity - to nejsou ovšem pracovní produkující apod. aktivity ale jen činnosti související se zhodnocování jeho kapitálu. Když kaoitalista skutečně vstupuje do pracovní, výrobní sféry, je to jeho koníček, vedlejší úvazek,ale není určení sociální role.
    Úhrnem - Jirkův článek odráží oblíbené teze buržoasní ideologie o ztrátě významu vlastnictví - je to nesmysl, nanejvýše se projevuje krize kapoitalistického a vůbec soukromého vlastnictví a objevují se tendence jiného, společenského vlastnicztví, což může být jen samospráva a nikoli státní vlastnictví. To ale Jirka nemůže říci, protože by ho v KSČM stalinisté smetli.
    Jiří Kubička, psycholog
    June 26, 2014 v 18.12
    Proměnlivost kategorie vlastnictví
    Vlastnictví není kategorie, která by měla všude a vždy stejný význam. Mění se a liší to, jaká práva vlastnictví dává i to, co lze vlastnit. Ve starém Římě jste mohli vlastnit lidi, ale ne myšlenky, dnes je to naopak.

    Vlastnictví toho druhu, kdy vlastník může majetek užívat zcela libovolně a nikdo jiný nemá práva žádná, existuje universlálně jen u movitých věcí osobní potřeby. Kabát, který je váš, můžete darovat, prodat, přešít, zničit,udělat z něj výstavní exponát zcela podle libosti. Jiné je to už u knihy: můžete s ní podepřít nohu stolu, spálit ji, podtrhat červeně všechna sprostá slova, ale neomezeně kopírovat ji nesmíte.

    Pozemkové vlastnictví má tolik různých forem, že se snad ani nedá říct jenoznačně, co je ještě vlastnictví a co jiný druh užívání. Dnes například jsou skoro všechny pozemky také územím nějakého státu a platí tam jeho zákony. Z toho, že máte kus lesa, neplyne, že ho můžete proměnit v povrchový důl. Rozdíly můžou být i v rámci jednoho státu: ve Skotsku můžete v otevřené krajině (tam, kde není pole, zahrada atd) chodit kudy chcete bez ohledu na vlastníka, kdežto v Anglii jen tam, kde je "right of way" zanesené na oficiální mapě (ordnance map).

    Představa o vlastnických právech se určitě bude do budoucna dále měnit například proto, že je čím dál tím důležitější přístup do sítí. O ten se svádí a budou svádět boje. To, do jaké míry se například podaří uhájit princip "síťové neutrality", tedy to, že sítě jako celek nikomu nepatří, je pro budoucnost strašně důležité.

    Vezměte si třeba mobilní operátory: důležitou součástí jejich "majetku" je frekvence, na kterou síť provozují. Komu ale ta frekvence patří? Když řekneme, že státu, tak je to jen metafora.Velké korporace mají ani ne tak majetek jako moc a vliv. Hraje se o určování pravidel. I pravidel toho, co lze vlastnit a co ne.
    ??
    June 26, 2014 v 23.32
    No pane Kubičko, v lecčems se shodujeme
    Shodnu se s Vámi že mohou existovat (existují) různá pojetí vlastnictví. Z Vašeho textu mi není jasné, zda znáte to marxistické. Nechci Vás nudit opakováním toho,co jsem napsal nahoře, tak se na to budu odvolávat. Samozřejmě, že v dějinách existují různé typy vlastnictví - tyzákladní jsou prvobytné, antické otrokářské, feudální, tzv. asijský výrobní způsob, prostá zbožní výroba, která je vždy doplňujícíém sektorem a ˇvždy je nějak modifikována tím hlavním sektorem, zaměstnanecké vlastnictví, protosocialistické státní vlastnictví, kapitalismus a jeho formy - volná soutěž monopol, globální monopol, státně monopolistické vlastnictví - ale to jsou jen formy - základ je stejný. Tyto základní reálné ekonomické formy jsou i v pozemkovém vlastnictví. a naopak. Renta z úrodné půdy nemusí mít jen tu Marxem popisovanou podobu, ale může být i rentou z mimořádně talentovaného zaměstnance. Máte pravdu, že se jevové formy vlastnictví dnes liší od minulosti a že v nich dokonce probleskuje něco, co překračuje to kapitalistické. Např. to duchovní vlastnictví asi padne dříve než jiné podoby - ale když se nad tím důkladně zamyslíte, tak tu zase tak velký rozdíl od vlastnictví stroje není - pokud ovšem vlastnictví vezmete nikoli jako cpaní něčeho do šuplete, k čemu nikdo jiný nemůže. Proto jsem výše odlišil jednu fázi vlastnictví - spotřebu životních prostředků a služeb od podstaty - a tou je určité rozdělení každodenních rolí velkých skupin lidí při spojování výrobních prostředků a živé práce. Z tohoto hlediska ten kdo reálně rozhoduje o spojení té mobilní sítě s lidmi, které zaměstnává a směrem k uživatelům, je reálným vlastníkem a ten formální vlastník může být jen takovým podílníkem na zisku, jako byl třeba pozemkový vlastník na anglickém zemědělském kapitalistovi - nic nového. Kdyby o tom rozhodovalo družstvo rovnoprávných spoluvdržitelů té sítě, tak by to bylo vlastnictví samosprávné, jako v normální továrně. Plně podporuji to aby se uhájilo, že sítě nikomu nepatří, ovšem s tím, aby o používbání těch sítí a jejich spojení s lidmi rozhodovali ti zaměstnanci, případně zástupci nějakých organizací reprezentujících vešlkeré občanstvo - odboráři, představitelé zájmových organizací, uživatelé atd. -tak to musí být za samosprávného socialismu u všdch takto vysoce zespolečenštěných odvětví.
    Máte pravdu, že státní vlastnictví je metafora - vlastníkem je vždy někdo konkrétní, konkrétmní společenská skupina a jednou třeba i celá společnost. Státní vlastnictví za kapitalismu je jen forma kapitalisty ovládaného podniku, za protosocialismu to bylo specifické a nové vlastnictví řídícího aparátu /teď nechci rozebírat), jednou by se stát mohl stát tou nejširší samosprávnou organizací neprofesionálů v řízení atd.).
    Jen se sahodněme na jednom - že vlastnictví výrobních preostžředků promítajícíé se i do organizace rozdělování, směny a spotřeby je nutnpu formou výroby a je vždy tím nejpodstatnějším a nemůže zmizet - jen mění formu. Co Vy na to?
    Jiří Dolejš, poslanec
    June 27, 2014 v 10.10
    vlastnická neutralita a podobné zmatky
    pane Bureš, samozřejmě - anarchosyndikalista Proudhon se dal ce stou moralizování peněžního sektoru, místo aby objektivně analyzoval jeho funkce. A tak dospěl k závěru že stačí tomu sektoru zakázat zisk a bude konec bezpracných získů. Což je ekonomicky zjevná blbost.
    Nejde o to že si z Proudona děla srandu Karel Marx, ten nemusí být pro každého autorita. Jde o to že směna v zbožně peněžní ekonomika funguje na základě základě nadvýroby, že je co směňovat. Takže přiřazovat k této ekonomické záležitosti etická či právní hodnocení je opravdu směšné.
    Jiná otázk je na typ vlastnictví - osobní nechme stranou, to nesouvisí s ekonomickými aktivitami, ale soukromé, skupinové (firma, komunita) či celospolečnské a u výrobních prostředků. Opět nic co by vedlo k závěru o nějaké vlastnické neutralitě
    Proto to není o nějakém odchodu vlastnictví. K tomu směřuje moje trochu provokativní reflexe koncepcí manažerské revoluce, lidového kapitalismu či sdíleného užívání něčího majewktu. Vlastnictví výrobních prostředků (!) tu samozřejmě nemizí - snad se mění i v rámci daného typu jeho zprostředkování. Jestli za tím beznadějně kulhá občanský kodex a jiné právní normy je věc další.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    June 27, 2014 v 14.9
    Nadhodnota nebo vzájemný prospěch?
    J. Dolejš se ve svém textu, kde argumentuje proti představám, že by holou logiku kapitálu mohla časem vystřídat vzájemná kooperace společných vlastníků na principu vzájemné výhody (tedy bez toho, že by někdo odčerpával zisk či jiné hodnoty ve vlastní prospěch) vyhnul pojmu "nadhodnota". Čímž tato argumentace poněkud pozbyla na ostrosti a jednoznačnosti, což pak vedlo k určitým nejasnostem.

    Zkusme si ale znovu položit tu centrální otázku: je v zásadě myslitelné a možné, aby logika kapitálu byla vystřídána a potlačena principem společného vlastnictví, kde všichni mají společný a rovný prospěch, aniž by z toho někdo profitoval na úkor ostatních?

    Vezměme si třeba ten jednoduchý příklad s tím car-sharingem.

    Je to bezpochyby progresivní myšlenka: není nutno utrácet peníze za vlastní auto, a přitom je možno mít z toho jednoho společně vlastněného vozidla stejný prospěch, jako kdyby ho člověk sám vlastnil. Nebylo by opravdu možné, tento model společného vlastnictví rozšířit i na další sféry ekonomických zájmů člověka, nakonec i na sféru výroby?

    Pokud je mi známo, ten car-sharing sice doznal určitého počátečního rozkvětu, ale postupně začal narážet na své hranice. Kromě zcela věcných omezení (když jede tím společným autem někdo jiný, nemám ho k dispozici já - tedy funkčnost výlučného osobního vlastnictví není zcela dosažena) zde dochází k problémům zásadnějšího rázu.

    Totiž: jestliže má tento model opravdu fungovat tak, že všichni se na pozitivech i negativech podílejí zcela rovným dílem (tj., nikdo nesmí být znevýhodněn) - jak například zjistit, kdo způsobil jakou míru opotřebení vozidla? Samozřejmě, je možno relativně objektivně změřit dobu, po kterou který účastník vozidlo užíval; jenže, to je jen čistě k v a n t i t a t i v n í měřítko. Jak ale rozpoznat, kdo s vozidlem zacházel, jezdil šetrně, "nekopal" spojku, nerozléval po jeho polstrování colové nápoje, nekouřil v něm, atd.atd.? Velké škody (bouráním) je možno identifikovat s konkrétním řidičem; ale kdo způsobil, zavinil drobná poškození, škrábance na laku a podobně?

    Budiž zdůrazněno, že toto nejsou žádné abstraktní úvahy; nakolik je mi známo, jsou právě tyto záležitosti - a následné spory o ně - jednou z hlavních překážek většího rozšíření tohoto vlastnického modelu.

    A to se přitom jedná jenom o čistě s p o t ř e b n í model (kde se tedy jedná pouze o relativně malé ztráty hodnoty) - a ještě tím vůbec nejsme ve sféře p r o d u k c e, kde se zcela principiálně jedná o to, vytvářet hodnotu novou. A to ještě navíc, v prostředí všeobecně konkurenčním, kde vlastní přežití závisí na tom, jestli bude daný objekt (tj. produkční firma) využíván s opravdu maximální efektivitou. Tady je opravdu zásadní otázkou, do jaké míry je možno přinejmenším větší, komplexnější produkční celky smysluplně řídit nějakým "kolektivním rozhodováním", anebo jestli nakonec ekonomicky efektivnějším modelem není řízení hierarchické, podložené i hierarchií materiální, tj. soukromovlastnickými formami. A to i za tu cenu, že určitá část vzniklé nové hodnoty bude odčerpána soukromým vlastníkem pro jeho vlastní, výlučný prospěch respektive zisk.
    MT
    Miroslav Tejkl
    June 27, 2014 v 14.17
    střídat princip kapitálu společenským vlastnictvím je absurdita.
    Společenské vlastnictví by muselo střídat soukromé - ale existují obě a po staletí.

    Kapitál může maximálně vystřídat jiný mechanismus zhodnocování a rozdělování než je kapitál.

    Jiří Kubička, psycholog
    June 27, 2014 v 18.15
    Půjčování výrobních prostředku je zcela běžná záležitost: například většina vybavení poživaného při výrobě filmů bývá zapůjčená, ateliér pronajatý atd. Ovšemto vybavení samozřejmě má vlastníka. Ostatně velké firmy jsou většinou akciové spoečnosti, běžná jsou třeba vinařská družstva, která mají spoečné sklepy, ale vinice patří jednotlivým vinařům atd, čili ani sdílené užívání výrobních prostředků není nové ani neobvyklé.


    Trochu něco jiného je užívání třeba licence: například držitel licence k provozování mobilní sítě na určité frekvence může mít povinnost sdílet tu síť s s alternativními operátory za pevně daný propojovací poplatek. Nebo poskytovatel internetového připojení musí umožňovat všechny internetové služby: nemůže třeba blokovat Skype pokud poskytuje po témže drátě telefonní připojení. Radiová frekvence je majetek v opravdu hodně metaforickém smyslu: někdy se říká, že je to přírodní bohatství státu, protože ji nikdo nevyrobil, ale to je také jen přirovnání.

    Licence si můžou přidělovat dohodou i nestátní subjekty, třeba kriminální gangy: my prodáváme drogy tady, vy zas tam a nikoho dalšího k nám nepustíme.
    Jiří Dolejš, poslanec
    June 28, 2014 v 3.3
    J.Poláček
    děkuji za pokus mne interpretovat, ale v tomto článku jsmese nesažil argumentovat proti představě, že logiku kapitálu časem vystřídá vzájemná kooperace společných vlastníků
    Asi nevíme nikdo co přesně přijde ale trend odrážející společenskost práce se rozporně projevuje a může mít i podobu společenštějších forem přivlastńování. S tímto trendem opravdu nepolemizuji, spíš naopak.Jen mi u jeho zastánců trochu vadí poněkud scholastikcý přístup.
    Do čeho jsem se pokusil trefovat je pocit, že pojem vlastnictví ztrácí různými proměnami řídících a mocenských struktur, různých pachtovních, leasingových, licenčních aj technik na významu, že nelze vlastnictví redukovat na právní otázky tvrdé držby, ale že je to daleko komplexnější společenský vztah, který zůstává klíčovým.
    Ostatně kdyby tomu byo jinak, proč např. críkve nyní tak bojují o jasně deklarovaná vlastnická práva na rozsáhlý majetek a proč obešly možnost použít pro své nároky restitučních zákonů a zvolili formu zákona o vztahu státu a církví ? Zdá se že jejich odpověď na onu frommovskou otázku "Být či mít" je jasná...
    + Další komentáře