„Člověk je tvor společenský (zóon politikon). Tato skutečnost určuje zcela zásadním způsobem jeho myšlení, chtění a hodnocení. Lidský rod se nepochybně vyvinul z předků, kteří žili v hordách. Člověk je tudíž — už z biologického hlediska — společenským tvorem, jenž není schopen žít jinak, než ve vztahu k jiným lidem. … Rozmnožování, výchova a získávání obživy je vázáno na mezilidské vztahy a na vzájemnou spolupráci lidí. Psychická konstituce člověka je s výjimkou patologických případů společenská … je jisté, že člověk navzdory existenci agrese a nepřátelství tenduje ke kooperaci. Právě proto vytváří instituce — jednak jako rámec svého jednání, jednak jako strukturální elementy životní formy individua a společenství.“(1)

Instituce jsou vždy ve vztahu k jednání lidí, jehož rámec tvoří. Jsou vzájemným spojením, jež k sobě váže jednotlivce, skupiny a společenský celek. Tvoří relativně stabilní či určité jednání a chování stabilizující, vždy určitým způsobem společensky etablované, společenské struktury. Umožňují určitým způsobem ve společnosti jednat.(2) K charakteristice institucí patří výklad normativních pravidel, která je zakládají a určují povinnosti a práva osob, která se na instituci podílejí. Tyto normy také umožňují chování a činnosti v rámci institucí hodnotit.(3) Často se z institucí původně vzniklých a zachovávaných jakožto obyčeje stávají instituce právní, kde je dodržování uvedených normativních pravidel i právně vynutitelné.

Tak tomu bylo i s institucemi obecně sdílených statků, které vznikli již v období kmenovo-klanového uspořádání lidské společnosti a ustavili se i v právu obyčejovém. Se vznikem státu, hierarchizací společnosti a vznikem sociálních tříd normy zakládající systém obecně sdílených statků postupem času vycházely z užívání nebo byly převáděny na instituce jiné. Jako sociologicko-antropologický fenomén však v různých podobách přežily až do současnosti.

Instituce obecně sdílených statků v předstátních útvarech

Ve společnosti kmenovo-klanové byly veškeré statky statky obecně sdílenými. Soukromý majetek zprvu neexistoval a obyčejové právo, které vztahy v klanu upravovalo, jeho existenci dlouho ani nepřipouštělo. „Pokud bylo nezbytně zapotřebí soustředěného úsilí celé společnosti, aby se vůbec udržela na živu, nebylo možno, aby několik málo jedinců žilo z práce mnohých. Jedinou sociální nerovností byla důstojnost získaná individuální zásluhou. Je pravda, že privilegovanému postavení se těšili od velmi dávných dob nejstarší členové rodu, kteří jak říká řecké přísloví, byli slabí v činu, ale moudří v radě. Jejich privilegia byla však závislá na všeobecném souhlasu.“(4)

Vlastnictví osobní, ze kterého se později vyvinulo vlastnictví soukromé, vzniklo zprvu jako výsada, která byla udílena konkrétnímu jedinci za zásluhy o kmen a nepodléhalo dědictví. Týkalo se jen movitých věcí, které neměly hospodářskou povahu. „Těch několik věcí, které patřili osobně někomu, bylo buď zničeno na jeho hrobě nebo s ním pohřbeno.“(5) Na hrobě mrtvého se však ničilo „jen to, co mu patřilo osobně, ale zůstalo netknuto, co držel společně s kmenem, jeho čluny nebo rybářské náčiní. Ničen jen osobní majetek.“(6) Se změnou hospodářských poměrů, tj. s přechodem od lovectví k pastevectví a zemědělství, toto pravidlo začíná ustupovat. „Později se zvyk stává náboženským obřadem: vykládá se mysticky, jest příkazem náboženským, když veřejné mínění samo si již nedovede vynutiti, aby se splnil. Konečně se spalují již jen napodobeniny majetku mrtvého.“(7)

Se vznikem usedlých forem zemědělství vzniká občinový systém organizace společnosti, ve kterém je položen základ rodiny jak ji vnímáme dnes a v rámci ní je připuštěna existence dědičného osobního vlastnictví movitých věcí. Občina „beze všeho připouštěla, aby se hromadila bohatství v jednotlivé rodině, i aby se dědilo. Ale za bohatství se považoval jen movitý majetek: dobytek, nářadí, zbraně, obydlí, které rovněž patřilo do té kategorie: >>jako všechno, co mohl zničit oheň. ... Země byla společným vlastnictvím jednoho kmene nebo všech kmenů dohromady a sama občina držela část kmenové půdy, pokud kmen nežádal, aby se půda vsí vždy znovu rozdělovala. Lesy, mýtiny a stepi obdělávaly obce, nebo alespoň několik rodin pospolu — vždy se souhlasem obce — a půdu tak nabytou dostaly do držby jednotlivé rodiny, na čtyři, dvanáct i dvacet let, načež se stala obecným majetkem. Soukromé vlastnictví půdy, či držba „navždy“ se nesrovnávala se zásadami a náboženskými představami občiny, ani se zásadami rodu.“(8) Instituce společně sdílené půdy byla fundamentálním základem občinového zřízení, na kterém záviselo její přežití a stabilita.

„Ze společného vlastnictví půdy se vyvinula celá řada zřízení (částečně přejatých z období klanu), v oněch stoletích, než se barbaři dostali úplně pod moc států ... Občina nebyla jen sdružením, které zaručovalo každému jeho díl ze společné půdy, ale i sdružením pro společné obdělávání půdy, pro vzájemnou pomoc ve všemožných formách, na ochranu před útoky, i pro další rozvoj vědomostí, národních svazků i mravních představ. O každé změně soudních, vojenských, výchovných i hospodářských obyčejů rozhodovala vesnická hromada, neboli lidový sněm kmene nebo spolku kmenů. Protože obec byla pokračovatelem rodu, zdědila všechny jeho funkce. Byla to universitas, mir — svět sám pro sebe.“(9)

Stejně tak jako obdělávání půdy, vzdělání nebo obrana byla i technická infrastruktura obecně sdíleným statkem. „Barbarské obce stavěly hrubé cesty, zřizovaly přívozy, dřevěné mosty, které se v zimě rozebraly a zase postavily po jarních povodních, ochranné hráze a kolové hradby kolem vsí, zemní valy a pevnůstky, po celém území.“(10)

Z uvedeného lze tedy odvodit, že jádrem institucí obecně sdílených statků jsou určité druhy určitou vymezenou komunitou sdílených zdrojů či organisovaných a společně pro danou komunitu prováděných činností, které lze chápat jako nekomodifikované prostředky naplňování nějaké z lidských potřeb. Tento zdroj či tyto činnosti jsou komunitou udržovány a komunita si též definuje pravidla udržující podmínky pro přístup k nim a podmínky jejich využívání.(11) Právní podstatou institucí obecně sdílených statků jsou obyčejovým právem normativně stanovené a dle obyčejového práva vynutitelné způsoby chování uvnitř těchto institucí, které umožňují jejich dlouhodobou udržitelnost a fungování.

Instituce obecně sdílených statků v některých státních útvarech starověku

Ve větší části tzv. orientálních despocií starověku - obdobně jako ve feudálních královstvích ve středověku - byl za vlastníka veškeré půdy považován panovník (s určitými výjimkami), tudíž nebyla předmětem obchodu. I když se její držba dědila, šlo o půdu propůjčenou k obdělávání a z jejího výnosu bylo nutno odvádět dávky panovníkovi. Občina ale i v takto pokroucené podobě přežila jako stabilizační prvek zřízení. Obyčejová práva občin byla sice značně omezena, ale ne zcela eliminována. Jako systémově provázaný právně-institucionální celek však již v tomto období nefungují.

Řecká civilizace se však na rozdíl od tzv. orientálních despocií vyvíjela odlišným způsobem, jež do značné míry navazoval a rozvíjel rozhodovací procedury původní občiny i určité instituce obecně sdílených statků. To se nejvíce projevilo v athénském městském státě. Vznikl nový typ společenského uspořádání, jehož základ tvořila pospolitost občanů — polis(12), kde byla moc vykonávána přímo občany a nevznikla zde žádná vrstva společnosti, která by byla spojena se správou státu, tj. byrokracie. Pro Řeky byla obec společenským zřízením tvořeným občany, jež se přímo podílejí na vládě. Občané byli povinni účastnit se společenského života, platit daně, měli povinnost vojenské služby, stejně tak, pokud jim byla svěřena nějaká společenská funkce, museli ji skutečně vykonávat.

Polis pro své občany organisovala kulturu, vzdělání, hygienu a dbala na to, aby těchto statků užívali. Ve většině starověkých řeckých městských států přešla vlastnická práva z vlastnictví obce do vlastnictví jednotlivých rodin oikos. Vlastnictví pozemků mělo vliv na míru občanských práv, což do značné míry rušilo původní rovnost v občině.(13) V Athénách ovšem do určité míry dbali odkazu starých občinových zřízení a i v nových podmínkách se k nim navraceli, jak například dokazují Solónovy reformy z let 594 - 3 před naším letopočtem, jež si kladly za cíl obnovit rovnost mezi občany, která byla narušena narůstajícím vlivem pozemkové aristokracie. Byla ustanovena nejvyšší přípustná výměra pozemků, kterou mohl občan držet. Vše nad tuto výměru propadalo polis. Pozemky takto získané byly následně rozdělovány mezi bývalé rolníky, kteří o své pozemky pro dluhy přišli.(14)

Toto ustanovení jasně odkazovalo na původní občinové dělení půdy, jež bylo prosazováno athénskými občany, kteří na základě dluhů pozbyli majetku či osobní svobody. „Kmenová soustava se jevila nutným základem každé spořádané společnosti, i když se už její příbuzenský základ rozpadl. A tak, když se attičtí sedláci připravení o půdu domáhali za časů Solónových znovurozdělení země, odvolávali se vlastně na starou kmenovou praxi. Podobně athénská instituce kléruáchiá, podle které bylo území, jehož bylo dobyto, rozděleno mezi athénské osadníky, byla pokračováním kmenové představy o zemědělské držbě za nových podmínek.“(15)

V antickém Řecku nebylo vlastnické právo absolutní a mohlo být omezeno suverénním rozhodnutím polis. Instituce obecně sdílených statků byly ve svém systémově provázaném celku po právní stránce sice značně oslabeny, zatlačeny do pozadí a derogovány, ale ani v době klasické nebyly zcela eliminovány, protože přežívaly v pevně zakořeněných mýtech a náboženské praxi, kteréžto právo významným způsobem ovlivňovaly. K definitivnímu vykořenění došlo až s nástupem Makedonské říše a trvalým zvrácením mocenských i právních poměrů.

V Římě bylo již za republiky možno půdu zcizovat. Původní instituce obecně sdílených statků spojované se společným držením půdy zde upadaly poměrně rychle. Jiné, spojené zejména s technickou infrastrukturou, jinými přírodními zdroji než půda, nebo s náboženským kultem však byly dále rozvíjeny i v nových podmínkách a zachycují je částečně i instituce římského práva věcného v kategorích res publicae, res universitatis, res communes či res divini iuris. Tyto kategorie nám mohou v současnosti velmi pomoci s obranou obecně sdílených statků zejména v podmínkách Evropy, která na římském právu staví většinu svých právních systémů. Krátký exkurs s jejich vysvětlením tedy rozhodně nebude na škodu.