„Naše životy nám nepatří. Od kolébky až do hrobu jsme propojeni s ostatními, s minulostí i budoucností a každý náš zločin či projevená laskavost vytváří naši budoucnost,“ říká postava Sonmi 451 ve snímku Atlas mraků natočeném podle literární předlohy Davida Mitchella ve vypjaté chvíli zdánlivě zbytečného revolučního boje proti fašistickému systému v (nepříliš vzdálené) budoucnosti. Její poselství se později stane etickým odkazem, který stojí na počátku určitého náboženství. Poselství Sonmi dobře vyjadřuje sdělení, které by mohlo poněkud tápající sociální demokracii pomoci nalézt vlastní tvář.

V této dějové linii se dovídáme také leccos důležitého o panujícím politickém a ekonomickém řádu filmem představované fašizované společnosti: fungování této společnosti je podmíněno extrémním vykořisťováním určitých zotročených lidí. Metafora tohoto ovládnutí je zde tělesná, lidé jsou systémem doslova zpracováváni (jejich těla se stávají potravou pro další generace zotročených). Jakoby se film snažil říci, že v dnešním reprodukčním řádu jsou lidé proměňováni ve zdroje prostřednictvím určitého typu subjektivace (začlenění člověka do společnosti na základě vytvoření jeho vědomí), který je nenásilnou obdobou zotročení.

Vznik lidské subjektivity je i nefilmovým kapitalistickým neoliberálním systémem téměř plně ovládnut (především na kulturní rovině) — formování lidské identity je tak od počátku narušeno. Určitá indoktrinace — zjistitelná na různých rovinách (škola, zaměstnání, média a obecně vládnoucí diskurs) — do značné míry určuje vznik hlubokých hodnot a směrníků chování, a tudíž také sdílených představ o „normálních“ podobách jednání členů našich společností.

Odcizení a vykořisťování jsou ukryty v samotném jádru subjektu — jsou zvnitřněním kapitalistického řádu — a přitom zároveň podstatou pevnosti a odolnosti tohoto řádu. Tato odolnost je dána tím, že klade na osvobození subjektu obrovské nároky z hlediska jeho vlastního zapojení do procesu osvobozování a obecně řečeno z hlediska jednání. Tato radikální „instrumentalizace člověka“ (jako další možné uchopení pojmu zvěcnění) z Atlasu mraků je ve skutečném světě pochopitelně mnohem méně zjevná — kulturním systémem je reprodukována pod nánosem formální svobody a rovnosti (významné téma kritické teorie). Extrémnost zobrazení, které zde využívá tato metafora, je nástrojem její srozumitelnosti.

Neexistuje žádný neoliberalismus s lidskou tváří

ČSSD — v tuto chvíli klíčová levicová politická strana — vznikala jako strana, která byla od počátku na straně emancipace člověka od sociálně podmíněného utrpení. Přirozeně stála na straně práce v boji proti kapitálu, v boji, který se záhy rozvinul ve více či méně sofistikované podoby: od politických jednání v parlamentech či na tripartitě přes veřejné manifestace až po ozbrojené střety v ulicích. Politika se v tomto smyslu stala místem institucionalizovaného boje za emancipaci člověka.

Každá partaj si musí sama vyřešit otázku, na jaké straně tohoto pomyslného střetu stojí. Strany, které se v současnosti rozhodnou pro pozici práce, stojí před několika výzvami — ty jsou v posledních letech zvýrazněny vlivem neoliberálního typu vládnutí. Toto vládnutí jakoby opět odhalovalo nahotu kapitalistických forem vykořisťování dopadajících ponejvíc na vyloučené. Institucionalizovaný i divoký rasismus, nové podoby degradace práce (prekarizace, exekutoři, dlužní formy zbídačování, uvrhování do závislosti), korupce a mafiánské praktiky, rozpad veřejných funkcí státu, tlak na omezování demokratických práv — to vše a další si vynucuje anti-neoliberální odpověď.

Nejedná se o odchylky od nějakého „normálně“ fungujícího kapitalismu, ale naopak — máme co dělat s projevy uvolněných sil kapitalismu. Odpovědí nemůže být nějaký „neoliberalismus s lidskou tváří“, ale naopak ofenzivní cesta vedoucí k jeho zkrocení. Základním vykročením na tuto cestu je potom pochopení charakteru současného vývoje.

Nenamlouváme si, že sociální demokracie hledá svou cestu jen v tuzemsku. Od západu na východ, kde socialistické strany v poslední době převzaly vládní odpovědnost, následovaly rozpaky, ne-li zklamání. Zatímco prezident Hollande jen několik měsíců po nástupu do Elysejského paláce s přehledem přišel o nadpoloviční podporu veřejnosti, Sarkozy již rukuje zprava se „záchranou Francie“. Zatímco premiér Fico dostává — ve střední Evropě mimořádnou — příležitost sestavit jednobarevný kabinet, slovenská pravice nikoli bez odezvy předstírá, že je na straně učitelů, skupiny státních zaměstnanců, jejichž zájmy tradičně reprezentovaly strany sociálnědemokratického typu. Na straně požadavků pedagogů, kteří časově neomezenou stávkou, první v historii Slovenské republiky, bojovali v prosinci loňského roku za minimální navýšení platů (ty jsou v současnosti dokonce pod úrovní českého průměru).

Sociálnědemokratický ministr financí Peter Kažimír odpověděl učitelům způsobem, za který by se nemusel stydět jeho protějšek Miroslav Kalousek: šetříme. Takže ani s oním před sjezdem z různých stran znějícím požadavkem „zficovatění“ české sociální demokracie to přinejmenším není jednoznačné —samostatnou pozornost přitom zasluhují zejména otevřeně protiromská opatření Ficovy vlády. Rasismus je dnes obecným problémem, neboť je jedním z pořádajících principů současného uspořádání politické situace.

Pro vládnoucí třídy je velmi výhodné, když neoliberální politika dopadá na společnost nerovnoměrně (respektive dopadá na nerovnoměrně stratifikovanou společnost) a střední a nižší třídy mohou svou situaci vnímat prizmatem někoho ještě „více poraženého“: jakoby za jejich zhoršující se situaci mohli Romové a bezdomovci (viz třeba rétoriku ODS a TOP 09 před volbami z roku 2010 o zneužívání sociálních dávek). Jaký „nový začátek“, pokud vůbec, může mít tedy ČSSD na mysli?

Antikomunismus je spojencem neoliberalismu

Nicméně středoevropské prostředí má svá specifika. Tou nejvýznamnější (a)politickou determinantou je nepochybně antikomunismus. Politika šetření —„utahování opasků“ — jako jediná alternativa ke státnímu kapitalismu minulosti alias „komunismu“ není novum: ve skutečnosti byla ideologicky nastavena již na počátku devadesátých let. Pokud chce sociální demokracie toto paradigmatické vymezení takzvaně „normální“ politiky, jež ke všemu představuje jednu z významných normalizovaných a předlistopadových kontinuit, musí se na moment ponořit nejen do vlastní prehistorie (odkaz emancipace a socialistického hnutí), ale sestoupit i do „spodních vrstev“ nedávné české historie.

Navíc však musí tyto dějiny náležitě pochopit a nabídnout vlastní, sociálnědemokratickou (tj. socialistickou) interpretaci. Vzhledem k míře, s jakou antikomunistická rétorika podpírá a umožňuje neoliberální řád (viz např. zde), tímto sestupem nemůže být nic jiného než právě otevřený diskursivní střet s antikomunismem. Antikomunismus je totiž ve skutečnosti pouze artikulací prvoplánové a také instrumentální anti-levicovosti, která víceméně úspěšně neutralizuje politickou, kulturní a bohužel do určité míry intelektuální levici.

Levice se nesmí bát překládat svůj zápas do jazyka etiky

Mnohokrát zaznělo, že kupříkladu protesty proti účasti komunistů na krajských vládách kontaminují politično pojmy dobra a zla. Taková tvrzení vytvářejí dojem, že v politice není místo pro etické; ve skutečnosti politické je etické v tom smyslu, že je prostorem realizace etických principů. Je třeba, jakkoli paradoxně to může vypadat, skrze analýzu a navazující politické jednání odmítnout pojetí politiky jako prostoru soutěže rovnoprávných a rovnocenných postojů (či dokonce pouze zájmů): zájmy i postoje jsou odvozeninami hlubších principiálních pozic, které jsou do značné míry formovány nejen myšlením, ale především sociální realitou — tedy pozicí konkrétního aktéra v panujícím řádu. Snaha o proměnu tohoto řádu je vždy pokusem konkrétních aktérů změnit daný stav, jenž tento aktér zakouší jako principiálně nespravedlivý a v určitém směru tak zažívá vyloučení z těla společnosti.

Boj černochů v USA za rovnoprávnost byl bojem, který zpochybňoval panující řád, neboť upozorňoval, že v liberálním pořádku je ve skutečnosti obrovská skupina lidí, kteří stojí v politickém, avšak již nikoli v ekonomickém či sociálním smyslu, vně systému (sociálně a ekonomicky byli do systému začleněni skrze rasisticky formované vykořisťování). Černošské hnutí k tomuto cíli používalo mimo jiné odkaz na etické hodnoty lidství, které jsou v tomto smyslu širší než hodnoty politické. Zároveň však bylo hnutí Black Power postaveno na politickém uvědomění svého černošství (negritude).

Obdobně je tomu nyní se sociálně vyloučenými či takřečeně nepřizpůsobivými. Sociální demokraté nesmějí podlehnout vábení sirén rasismu a xenofobie, naopak mají stát opět na straně těch, s nimiž systém autoregulace společnosti a tomu odpovídající politika nepočítá. ČSSD by měla přispět k formulaci toho, co je možné označit za jakousi Non-Adaptable Power (Politiku nepřizpůsobivých), pokud chce bojovat s podstatou vykořisťování (a nikoli pouze s jeho epifenomény) a zároveň pokud chce zůstat věrná svojí tradici emancipační politiky.

Hlubším podhoubím antirasistické levicové politiky je ovšem porozumění tomu, že etika není jen nadstavbou materiální skutečnosti. Etika je nástrojem politicky formovaných sociálních tříd: etické je zkrátka politické (což platí i opačně). Namísto deetizace politiky požadujme, aby levice konečně sebevědomě vstoupila do sporu o „dobro a zlo“ s vlastním uchopením etických pojmů či spíše principů jako je například dosud nerealizovaná a nedělitelná levicová triáda: svoboda, rovnost, bratrství. Přitom je ovšem jistě možné se ptát, jaké principy přispívají k emancipaci člověka a jaké k udržování řádu utlačování (jinými slovy: k neoliberálnímu důrazu na zisk, instrumentalitu a flexibilitu).

Neoliberální „reformy“ je třeba jasně odmítnout

Neoliberální řád si po zjevném ústupu socialistického (reformního) hnutí osvojil reformistický jazyk. Do značné míry tímto způsobem ovládl diskurs: neoliberální „reformy“ (které jsou přece „nutné a nezbytné“) opanovaly politickou řeč i praxi, a tak by se mohlo zdát, že jedině „spravedlivé reformy“ mohu být tou pravou sociálnědemokratickou odpovědí. Ve skutečnosti ČSSD — a to nejen na billboardech — na slovník neoliberálních reforem zatím pouze reagovala, což také znamená, že jej vlastně přijala: obohatila jej sice o určitý přívlastek, avšak ani zdaleka jej neproměnila obsahově; nenabídla skutečnou politickou alternativu.

Absence vlastního obsahu se ukazuje i na příkladu socialnědemokratické kritiky vládní politiky, jmenovitě na výhradách, které ČSSD po jistém váhání nakonec přece jen formulovala k otázce takzvané finanční ústavy. Na vládou zamýšlené finanční ústavě sociálnědemokratické zákonodárce dráždí povětšinou zejména fakt, že členové navrhované komise, kteří by měli dohlížet na rozpočtovou odpovědnost vládnutí, mají být nadstandardně honorováni. Neslyšeli jsme levicovou kritiku, která by měla především upozornit, že jakákoli de facto dozorčí rada — bdící nad jednáním vlád vzešlých z voleb — je fundamentálně a v jakémkoli provedení nedemokratická.

ČSSD se vymaní z defenzívy jen tehdy, odmítne-li antikomunismus

Otevřený střet o diskurs, který nutně nabude podoby boje s antikomunismem, je pro autentickou sociálnědemokratickou stranu nutností, neboť je východiskem pro všechny další možné kroky. A to i z politicko-praktických důvodů. Je totiž pouze otázkou času, kdy k tomuto střetu dojde. Pokud ČSSD danou situaci nepochopí, ztratí možnost nějak významně ovlivnit načasování a vektory tohoto střetu, který se následně může odehrát v neprospěch levice třeba až těsně před volbami v roce 2014. Již roku 2002 měla ČSSD historickou příležitost tento střet v politické rovině skutečně započít a vmanipulováním KSČM směrem k nějaké variantě vládní odpovědnosti ukázat, že antikomunismus je pouze politickým nástrojem pravice.

Právě proto, že antikomunismus je přinejmenším fíkovým listem politiky neoliberalismu a vytváří zdání legitimity politiky pravice (která tvrdí, že není jiné cesty než šetření a likvidace funkcí státu), musí se ČSSD chtě nechtě antikomunismu postavit. Zkrátka chce-li ČSSD skutečně bojovat proti neoliberalismu, musí se nejdříve sama vzepřít antikomunismu. Ovšem tato teze platí pouze tehdy, pokud je současná ČSSD hodna odkazu sociální demokracie; pokud stojí stále na straně práce; pokud chce svou politikou přispívat k emancipaci člověka.

A tak chceme delegátům sjezdu, vrcholným politiků a členům sociální demokracie připomenout, že jejich životy jim nepatří. Že strukturální výhody pramenící z jejich — tradicí, penězi či mocí podmíněných — pozic by měli uplatňovat nikoli pro vlastní zvýhodnění v kapitalistickém řádu reprodukce, ale v boji proti tomuto systému! Jakým způsobem se k těmto otázkám postaví, uvidíme již o tomto víkendu.