Přestaňme si lhát: střety v rámci stranického vymezení politiky jsou ve skutečnosti projevy hlubokého sociálního konfliktu. Neoliberální diskurz tuto pravdu zamlčuje a naopak vytváří dojem, že politika je jakýmsi sportovním kláním. Že jednotlivé politické strany hájí společný, jakýsi „národní“ zájem, ale liší se prý jen v představě, co je pro národ dobré. Ve skutečnosti tomu tak není. Politika je odrazem hlubokých střetů o charakter společnosti, které mají na život jejích členů zásadní dopad. Tento sociální boj — pro zjednodušení můžeme říci: boj mezi kapitálem a prací — je veden na více rovinách; kupříkladu na rovině kulturní, respektive na rovině střetu o diskurz, která ovlivňuje to, jak je ve společnosti běžné uvažovat o stěžejních otázkách.

Poražený druhého kola prezidentské volby — Karel Schwarzenberg — byl kandidátem neoliberální a zároveň ultrakonzervativní pravice, hájící v drtivé části svého politického programu zájmy nejvyšších vrstev, řádově pouze několika tisíců lidí. Přesto se podařilo PR agenturám a „přátelům knížete“ stvořit politického mutanta, který zaujal příslušníky nižších a středních vrstev. Co bylo důvodem tohoto úspěchu? Paradoxně právě vyprázdněnost kampaně a postmoderní rozkol mezi obsahem a formou. Knížecí kampaň byla postavená na kombinaci zamlčování reálných obsahů politiky TOP 09 s punkovým stylem vystupování a prezentace.

Dokonce i veřejnoprávní média blahosklonně odhlížela od všech eventuálně „rušivých“ prvků kampaně pravicového kandidáta: asociální politiky TOP 09, korupce v Nečasově vládě a tak dále. Jakoby Schwarzenberg přestal na několik týdnů být druhým mužem současné neoliberální vlády. Naopak jsme potkávali jakéhosi „sexy knížete“, kterému fanynky dokonce slibovaly, abychom parafrázovali originální vstup zpěvačky Bereniky Kohoutové do kampaně, že mu ukáží výstřih, aby pookřál. Nenechme se ovšem napálit. Ve skutečnosti se jen potvrdil trend posledních let, ve kterém sice postupně, avšak o to vytrvaleji eroduje politické vědomí lidí práce. Nejsilněji se tento rozpad projevuje u mladých a studentů.

Fakticky se totiž u Schwarzenbergovy kampaně, které se podařilo mobilizovat roztříštěné vrstvy společnosti, jedná o apolitickou politizaci těch vrstev společnosti, pro které politika TOP 09 představuje reálné ohrožení jejich životních plánů. Apolitickou proto, že lidé, které bylo možné potkat například na Koncertu pro Karla, jen těžko mohou volit Schwarzenberga z toho důvodu, že by hájil jejich zájmy. Velká část vysokoškolských studentů, kteří patří zpravidla k nižším až středním vrstvám, pseudointelektuálové, hipsteři a další hybridizované kulturní typy v tomto jarmarku bezradnosti ukázali, že ve skutečnosti tvoří jednotnou skupinu uchopitelnou pouze mimo politický řád. Jediná cesta mobilizace těchto skupin společnosti odpovídá apolitickému žvatlání nad dýmkou a sklenkou koňaku třeba o slušnosti. Stačí mluvit; jednat podle vlastních slov netřeba.

Konkrétně v případě studentů je nabíledni, že právě Karel Schwarzenberg jako druhý muž Nečasovy vlády a předseda TOP 09 je spoluzodpovědný například za záměr zpoplatnit studium na veřejných vysokých školách (což zůstává jedním z bodů programového prohlášení současné vlády). A návrhy vysokoškolské reformy se ani ne před rokem setkaly se silným odporem ze strany studujících. Studenti na tyto bouře, které přivodily pád ministra školství Dobeše, jistě nezapomněli… ale neoliberální diskurz jim v případě prezidentské volby bránil pochopit situaci v širších souvislostech. Jakoby boj proti školnému byl slučitelný s kampaní za zvolení prvního místopředsedy vlády prezidentem.

Antikomunismus lze v českém prostředí chápat jako jeden z nejvýznamnějších nástrojů neoliberálního diskurzu. K nedávným protestům části jihočeských středoškoláků a vysokoškoláků proti radní za KSČM Baborové se přihlásili jeden po druhém všichni kandidáti na prezidenta z pravé části politického spektra, Schwarzenberga nevyjímaje. Slabost antikomunismu je přitom zřejmá z toho, že ve skutečnosti není schopen se opírat o historickou evidenci: staví na zjednodušování, zplošťování a drobné manipulaci, která spočívá v používání primitivní interpretace založené na matici „dobro versus zlo“ při posuzování dějin.

Právě prezidentská volba naplno ukázala neschopnost levice bojovat o diskurz, a to navzdory tomu, že vyhrál kandidát, který se prezentoval jako levicový. Opětovně připomněla důležitost toho, jak se o věcech na veřejnosti mluví, jak se o věcech ve společnosti uvažuje. Dokud levice nepostaví proti neoliberálním reformám více než „spravedlivé reformy“, jinými slovy dokud levice neformuluje skutečnou alternativu, nemohou lidé práce nalézt politické reprezentanty hodné jejich zájmů a jejich sociální pozice. Do té doby zapomeňme na nezamlčovanou a nehybridizovanou politiku lidské emancipace.

Článek vyšel ve zkrácené podobě v odborovém časopise Sondy.