Po rozbouřeném Bulharsku z minulého týdne plní v těchto dnech první stránky novin rozdělená Itálie. Diví se někdo tamním volebním výsledkům? Pokud ano, zjevně nepochopil, že demokracie je skutečně vláda lidu, tedy nikoli vyvolených, moudrých, úspěšných.

Zatímco si české „elity“ lámou hlavou nad tím, kde se berou hlasy pro KSČM, která má pětašedesát let po únoru 1948 ambici být druhou nejsilnější stranou, elity italské doplatily na svůj přehlíživý vztah k tamním „neelitám“. Ty si pod enormním ekonomickým tlakem zvolily podle svého — populisty a srandisty, čímž zemi po krizi hospodářské uvrhly i do krize politické. A je jen slabou útěchou, že podobný stav je v různých obměnách v novodobé Itálii takřka koloritem.

Nemohl jsem si v úterý nevzpomenout na rok 2010 u nás. Čekalo se drtivé vítězství sociální demokracie. Ta ale byla, zejména vinou Jiřího Paroubka, až příliš výrazná a kontroverzní. A překvapivá masa voličů se přimkla k nevyzpytatelným Věcem veřejným.

V Itálii naopak byla letos levice, od níž se také očekávala výhra, až příliš nenápadná. Držela se zpátky, neslibovala nemožné. Slovy svého lídra Piera L. Bersaniho, „nevyprávěla pohádky“. Na rozdíl od protřelého pravicového populisty Berlusconiho, jehož koaliční blok skončil za vítěznou levicí těsně druhý. No a za zády profesionálních politiků vyrostlo extravagantní Hnutí pěti hvězdiček komika Beppe Grilla. Paradoxem italské politiky je, že ve Sněmovně bude toto hnutí nejsilnějším samostatným subjektem: Bersani i Berlusconi vedou koalice více stran.

Grillo vsadil na svět internetu, na mladé, na dosavadní nevoliče, voliče ostražité vůči EU, na lidi nespokojené se svojí sociální situaci i s věrolomností etablovaných politických proudů. Kdyby se musely volby kvůli patové situaci opakovat, znalci mu přisuzují ještě lepší vyhlídky. Jediný teplý pramínek v této studené sprše představuje sestava čerstvých zákonodárců z Hnutí pěti hvězdiček. Najdeme mezi nimi mnoho učitelů, lékařů, inženýrů, studentů, jedinců držících se dosud od politiky dále, ale zároveň vzdělaných a inteligentních. S novou odpovědností mohou italskému veřejnému životu klidně i pomoci. Je to však ve hvězdách.

Oligarcha a klientelista Berlusconi se cítí být rehabilitován a přesvědčuje své spolupracovníky, aby nabídli Bersaniho levici velkou koalici. Pro Itálii špatná volba. Vítěz se může obrátit i na Grillovo hnutí. Další špatná volba, opět si připomeňme naše veverky. No a jít k novým volbám? Jakpak by asi dopadly?

Jediná shoda velkých stran nalevo a napravo se zatím rýsuje nad změnou volebního systému. Ovšem nikoli směrem k prvoplánovému omezení konkurence. Naopak, systém má být například nastaven tak, aby lidé mohli udělovat preferenční hlasy, čímž by se mohla zvýšit atraktivita standardních partají oproti rychlokvašeným hnutím populistů.

V mnohém poučné je až čtvrté volební místo končícího premiéra Maria Montiho. Jeho proreformní centristé skončili až čtvrtí s nějakými slabými deseti procenty. Být chválen Bruselem a cynickými Trhy není totéž jako být oblíben voliči. Vědí o tom své v Řecku, příště může přijít na řadu Španělsko, otřásající se vedle hospodářských potíží i korupčními skandály (pro Itálii rutina).

„Ekonomická krize, politická krize, krize morálky: kruh se opět uzavírá,“ pravil k povolební Itálii úvodník francouzského listu Libération. Kde chybí peníze, přibývá šarvátek a blbá nálada houstne. Platí to napříč planetou: Nelze oddělit správu státu, včetně hospodářství, od důvěry voličů. Růst pro Růst, reformy pro Reformy, politika pro Politiku — to je spolehlivá cesta do horoucích pekel. A myslet si, že když se více „vysvětluje“ a lépe „komunikuje“, jak slýcháme od zdejších neoliberálů, tak že se dostaví i podpora řadových voličů pro úsporné kroky, u nichž jsou pochyby, komu ve skutečnosti slouží, je jeden velký omyl. Správné a společensky prospěšné reformy, které jsou co chvíli zapotřebí, se naproti tomu vysvětlují samy, i bez mediálních masáží.

Lidé nejen musí mít pocit, že veřejné dění a chod země ovlivňují. Oni jej skutečně ovlivňovat musí. Nesmí mít dojem, že se cosi kutí za jejich zády či nad jejich hlavami pod taktovkou Trhů a ratingových agentur. Protože když selže vazba mezi politikem a občanem, docela vážně hrozí, že prostřednictvím demokratických mechanismů získá příště důvěru a mandát ten, kdo se lidem věnuje víc a pečlivěji. Pravděpodobně nějaký populista či autokrat. České veverky s italským komikem jsou jen předehrou.

Dřív než bude hůř, měly by se vzpamatovat hlavně ty politické síly, u nichž se předpokládá, že uvažují v širším kontextu a nazírají na společnost nejen jako na skupinu egoistických individualit. Řečeno natvrdo, dokud nedokáží sociální demokraté, křesťanští demokraté a umírnění liberálové přijít s takovým konceptem, který bude ozdravný pro stát a společnost a vdechne naději do žil i řadovým voličům, skluzavku vedoucí k vytváření sociálních příkopů, chudobě a bobtnání ideových proudů, jež jsou na štíru s demokracií, hned tak neopustíme.