Italské memento

Lukáš Jelínek

Výsledek italských voleb je jasným dokladem toho, že demokratická politika nemůže být politikou reforem pro Reformy a růstu pro Růst — že totiž na prvním místě musí mít souhlas a podporu voličů.

Po rozbouřeném Bulharsku z minulého týdne plní v těchto dnech první stránky novin rozdělená Itálie. Diví se někdo tamním volebním výsledkům? Pokud ano, zjevně nepochopil, že demokracie je skutečně vláda lidu, tedy nikoli vyvolených, moudrých, úspěšných.

Zatímco si české „elity“ lámou hlavou nad tím, kde se berou hlasy pro KSČM, která má pětašedesát let po únoru 1948 ambici být druhou nejsilnější stranou, elity italské doplatily na svůj přehlíživý vztah k tamním „neelitám“. Ty si pod enormním ekonomickým tlakem zvolily podle svého — populisty a srandisty, čímž zemi po krizi hospodářské uvrhly i do krize politické. A je jen slabou útěchou, že podobný stav je v různých obměnách v novodobé Itálii takřka koloritem.

Nemohl jsem si v úterý nevzpomenout na rok 2010 u nás. Čekalo se drtivé vítězství sociální demokracie. Ta ale byla, zejména vinou Jiřího Paroubka, až příliš výrazná a kontroverzní. A překvapivá masa voličů se přimkla k nevyzpytatelným Věcem veřejným.

V Itálii naopak byla letos levice, od níž se také očekávala výhra, až příliš nenápadná. Držela se zpátky, neslibovala nemožné. Slovy svého lídra Piera L. Bersaniho, „nevyprávěla pohádky“. Na rozdíl od protřelého pravicového populisty Berlusconiho, jehož koaliční blok skončil za vítěznou levicí těsně druhý. No a za zády profesionálních politiků vyrostlo extravagantní Hnutí pěti hvězdiček komika Beppe Grilla. Paradoxem italské politiky je, že ve Sněmovně bude toto hnutí nejsilnějším samostatným subjektem: Bersani i Berlusconi vedou koalice více stran.

Grillo vsadil na svět internetu, na mladé, na dosavadní nevoliče, voliče ostražité vůči EU, na lidi nespokojené se svojí sociální situaci i s věrolomností etablovaných politických proudů. Kdyby se musely volby kvůli patové situaci opakovat, znalci mu přisuzují ještě lepší vyhlídky. Jediný teplý pramínek v této studené sprše představuje sestava čerstvých zákonodárců z Hnutí pěti hvězdiček. Najdeme mezi nimi mnoho učitelů, lékařů, inženýrů, studentů, jedinců držících se dosud od politiky dále, ale zároveň vzdělaných a inteligentních. S novou odpovědností mohou italskému veřejnému životu klidně i pomoci. Je to však ve hvězdách.

Oligarcha a klientelista Berlusconi se cítí být rehabilitován a přesvědčuje své spolupracovníky, aby nabídli Bersaniho levici velkou koalici. Pro Itálii špatná volba. Vítěz se může obrátit i na Grillovo hnutí. Další špatná volba, opět si připomeňme naše veverky. No a jít k novým volbám? Jakpak by asi dopadly?

Jediná shoda velkých stran nalevo a napravo se zatím rýsuje nad změnou volebního systému. Ovšem nikoli směrem k prvoplánovému omezení konkurence. Naopak, systém má být například nastaven tak, aby lidé mohli udělovat preferenční hlasy, čímž by se mohla zvýšit atraktivita standardních partají oproti rychlokvašeným hnutím populistů.

V mnohém poučné je až čtvrté volební místo končícího premiéra Maria Montiho. Jeho proreformní centristé skončili až čtvrtí s nějakými slabými deseti procenty. Být chválen Bruselem a cynickými Trhy není totéž jako být oblíben voliči. Vědí o tom své v Řecku, příště může přijít na řadu Španělsko, otřásající se vedle hospodářských potíží i korupčními skandály (pro Itálii rutina).

„Ekonomická krize, politická krize, krize morálky: kruh se opět uzavírá,“ pravil k povolební Itálii úvodník francouzského listu Libération. Kde chybí peníze, přibývá šarvátek a blbá nálada houstne. Platí to napříč planetou: Nelze oddělit správu státu, včetně hospodářství, od důvěry voličů. Růst pro Růst, reformy pro Reformy, politika pro Politiku — to je spolehlivá cesta do horoucích pekel. A myslet si, že když se více „vysvětluje“ a lépe „komunikuje“, jak slýcháme od zdejších neoliberálů, tak že se dostaví i podpora řadových voličů pro úsporné kroky, u nichž jsou pochyby, komu ve skutečnosti slouží, je jeden velký omyl. Správné a společensky prospěšné reformy, které jsou co chvíli zapotřebí, se naproti tomu vysvětlují samy, i bez mediálních masáží.

Lidé nejen musí mít pocit, že veřejné dění a chod země ovlivňují. Oni jej skutečně ovlivňovat musí. Nesmí mít dojem, že se cosi kutí za jejich zády či nad jejich hlavami pod taktovkou Trhů a ratingových agentur. Protože když selže vazba mezi politikem a občanem, docela vážně hrozí, že prostřednictvím demokratických mechanismů získá příště důvěru a mandát ten, kdo se lidem věnuje víc a pečlivěji. Pravděpodobně nějaký populista či autokrat. České veverky s italským komikem jsou jen předehrou.

Dřív než bude hůř, měly by se vzpamatovat hlavně ty politické síly, u nichž se předpokládá, že uvažují v širším kontextu a nazírají na společnost nejen jako na skupinu egoistických individualit. Řečeno natvrdo, dokud nedokáží sociální demokraté, křesťanští demokraté a umírnění liberálové přijít s takovým konceptem, který bude ozdravný pro stát a společnost a vdechne naději do žil i řadovým voličům, skluzavku vedoucí k vytváření sociálních příkopů, chudobě a bobtnání ideových proudů, jež jsou na štíru s demokracií, hned tak neopustíme.

    Diskuse
    March 1, 2013 v 6.42
    Německo likviduje EU?
    Tak to dopadá, když se hospodářská politika členských zemí dělá podle Německé spolkové banky.

    Zajímalo by mě, jak dlouho bude např. Francie přihlížet této setrvalé ekonomické devastaci EU ze strany Německa, které se jako čert kříže bojí devalvace svých finančních pohledávek. Příznačné ovšem je, že si nikdo z politiků netroufne nahlas říct, jak se věci mají.

    Možná by bylo nejlépe, kdyby Německo opustilo eurozónu a šlo dál skandinávskou cestou národní měny. Tohle riziko však dobrovolně nepodstoupí.
    March 1, 2013 v 12.26
    Dobré, ale co z toho vyplývá?
    Jestliže "Lidé nejen musí mít pocit, že veřejné dění a chod země ovlivňují" a "Nesmí mít dojem, že se cosi kutí za jejich zády či nad jejich hlavami pod taktovkou Trhů a ratingových agentur", znamená to snad autorovo poselství ČSSD, aby tu po případných vítězných volbách udělala revoluci? Neboť nic jiného, by nepřicházelo v úvahu, pokud by se chtěla ČSSD opravdu vymanit z područí výše uvedených institucí.
    A protože tato varinta v dnešní ČSSD rozhodně nepřipadá do úvahy, tak se můžeme těšit na populisty, či autokraty, Ti se už jistě také těší.
    March 1, 2013 v 14.57
    Pane Ševčíku, a co třeba KSČM? Je populistická nebo autokratická?
    March 1, 2013 v 15.24
    No, to je otázka! KSČM je dnes spíše populistická, ale ne v té míře, jakou zřejmě zámýšlel autor článku.
    Otázka je to zajímavá hlavně v tom smyslu, že nevím, jestli se nedomníváte, že by to mohla být právě KSČM která by v případě krachu politiky ČSSD mohla převzít otěže.
    March 1, 2013 v 16.18
    ad KSČM
    On ten krach politiky ČSSD může nadejít i v koalici — otevřené či skryté — s KSČM.

    Podle mě není KSČM autokratická: je to spíš slepenec neostalinistických konzervativců a pragmatiků — takový Dolejš je v mých očích socdemák.

    Rozhodně nejsou komunisté radikální levicí. Radikální nejsou vůbec... Mňo, a levicoví možná taky ne :-)
    March 1, 2013 v 16.51
    Praktický radikalismus
    zeptám se tedy - co je to být radikálním? Je to ve verbální expresi ? V transcedentálním mesianismu utopií ?
    V Italii se na sociálních sítích a pak u volebních uren objevil přízrak antipolitických kverulantů ""cinque stelle" (Bepe G.).
    Někdo v tom vidí tekutou rozhořčenou obrodu, někdo zmatený a manipulovaný populismus ve stylu holešovské výzvy.
    Tady mají být ty kořeny radikalismu ? A není to spíš pouhý chaotický negativismus .- ne EU, ne politice, ne trhu...
    A tedy čemu ano - aby to šlo nějak prakticky uchopit, aby nešlo jen o protest pro protest ale o řešení.
    Když padlo slovo prakticky - tak nevidím důvod proč by radikál měl být nepraktický.
    March 1, 2013 v 17.35
    JD
    Pane Dolejši, o radikalismu jsme tady diskutovali ještě v době, kdy se zde objevoval Josef Heller. A víte sám, jak neproduktivní to bylo. Nenuťte mě, abych to kolečko zase opakoval. Do toho nepůjdu, nezlobte se.

    Spíš by mě zajímal váš názor na druhou část mé poznámky o konzervativním pólu KSČM. Tohle je pro mě trošku záhadou, jak tyhle proudy v KSČM koexistují? Nehrozí KSČM rozštěp?

    P.S. To, že jsem vás označil za socdemáka, doufám, nechápete jako urážku? :-)
    March 2, 2013 v 12.31
    koexistence s levými konzervami
    Ano, levice je také rozprostřená na ose konzervativní - liberální. Proč by se to mělo týkat jen pravice ? A v KSČM lze nalést jistý výrazný druh levicového konzervativismu se kterým lidé nekonzervaitivní musí nějako koexistovat. Ale i ten konzervativismus je nějak strukturovaný - nejde jen o nostalgiky a neostalinisty (tady je to někdy bolestivé). Řekněme že tu také obecně je něco jako velmi uvážlivý vztah k ověřeným hodnotám (jako je národ, rodina, stát) a neochota k experimentům a některým sociálním inovacím. Souvisí i s vysokým věkem či niší vzdělaností. A tady nějaký modus soužití lze mít...

    P.S. :
    a) komunisté mají se socdem společné dějiny a krize levice na počátku globální éry je vlastně také společná, takže to od vás chápu takto volně
    b) respektuji váš pocit že naše debata o radikalismu se může nějak cyklit i když bez zapálené víry kolegy Hellera by to snad nebylo tak fatální
    March 2, 2013 v 20.1
    Když jsme tedy u té radikálnosti, bez zbytečného teoretizování:

    hlásí se současná KSČM k odkazu dvou Václavů — Šturce a Bolena? Nebo je tato "dějinná epizoda" KSČ prostě zapomenuta?

    Podle mého názoru jsou dějiny KSČ v letech 1921–1929 pozoruhodné.
    March 2, 2013 v 23.53
    určitě nejen epizoda
    v KSČM se asi běžně nějvíc mluví o Šmeralismu jako určité historické inspiraci. Pro nehistoriky jsou ale lidé jako Bolen, Jílek a další z předgotwaldovské éry asi už velký detail. Asi by bylo zajímavé napsat nové dějiny KSČ, ale máme na to málo dobrých a neorthodoxních specialistů na nejnovější dějiny
    Já osobně jsme si ale nedávno zrovna připomněl právě toho V. Šturce - je pikantní že prvního předsedu KSČ (někteří si chybně myslí že to byl Šmeral) už nikdo skoro nezná. Přitom byl jako rudý senátor kandidován i na prezdienta, ale nakonec skončil ještě před válkou v sociální demokracii. Možná proto to mlčení - první předseda strany a přeběhlík...
    P.S. u těch radikálů mě spíš jala představa aby si to lidé nepletli s hartusícími populisty a la výše zmíněné "cinque stelle" - viz poznámka autora L.J. že italská levice nevyprávěla pohádky a proto ztrácela
    + Další komentáře