Socialistická Evropa?
Ivan ŠtampachEvropa bojující proti převaze finančního kapitálu nad prací a lidskými právy není socialistická, jak se obává Václav Klaus. Ke skutečnému socialismu ale může dospět politickým rozhodnutím svých obyvatel.
Dne 7. září byl zveřejněn proslov Václava Klause na valné hromadě Montpelerinské společnosti. Prezident tentokrát poskytl Pražský hrad jako hostitel této reprezentativní organizaci ekonomů a politiků a dalších osobností inspirovaných Friedrichem Augustem von Hayek (1899 — 1992). Hayekovo pojetí převzaté politiky se někdy charakterizuje jako ultraliberální. Kritici však poukazují na to, že silný důraz na neomezené právo vlastnit a na právo vlastníků se svým majetkem libovolně nakládat znamená, že ostatní práva jsou uznávána jen potud, pokud reálně slouží právu bohatých bohatnout ještě víc. Ilustruje se to na Hayekově explicitní podpoře krvavé diktatuře Augusta Pinocheta v Chile v létech 1973 až 1981. Jiným příkladem je uplatnění Hayekem inspirovaných ekonomických řešení v diktátorských režimech. Předpokládá se členství ekonomických Putinových expertů v montpelerinské společnosti. Též čínská diktatura komunistické strany uplatňuje ekonomicko-politické zásady této ideologie.
Montpelerinská společnost vznikla r. 1947 a trvalo několik desetiletí, než se její vize společnosti ve významné části současného světa prosadila. Země střední a východní Evropy, které na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého společnosti opustily komunistický režim, naskočily do rozjetého vlaku politických změn. Západ, ke kterému se přimkly, už byl jiný, než ten, který politicky opustily po II. světové válce. Po počáteční demokratické naivitě se nezávisle na vůli občanů ukázalo jako nezbytné přijmout politické preference silně zdůrazňující maximální nezávislost ekonomických subjektů na státě, nízké daně a z toho vyplývající nízké sociální výdaje, následné rozšiřování a prohlubování propasti mezi privilegovanou vrstvou a ostatními obyvateli. Tyto politické tendence se v politických polemikách označují jako neoliberalismus v kontrastu ke klasickému liberalismu, jehož dnešní pokračovatelé hájí lidská práva a občanské svobody v celé jejich šíři a respektuje i to, že práva a svobody se vyvažují, že tedy svoboda vlastnit nemůže být tak silná, že omezí svobody jiné.
Ba ne, určitě nekončí. Naopak, má šanci teprve začít! A to i v tom případě, kdybychom měli být chudší, než třeba Čína či jiná potenciální velká říše. Lepší je totiž být občanem chudého státu, nežli poddaným bohaté říše. Ve starověku byly přece také řecké městské státy chudé ve srovnání s bohatou a všemocnou Persií. Ale postavení jejich obyvatel (pravda, kromě otroků) bylo nesrovnatelné s kýmkoli jiným na světě. I bez centralizace Řekové vždycky věděli, co je spojuje. Tím se ovšem nechci žádného Neevropana dotknout, nechci se ani ohánět nějakou evropskou nadutostí. Všichni ostatní mají pochopitelně stejnou šanci jako my. Válčit se sice dnes nebude doopravdy (jak aspoň pevně doufám) jako ve starověku, ale pouze na poli ekonomickém (a samozřejmě sociálním, politickém, kulturním a duchovním - a tam že by Evropa neměla co nabídnout?) Ne, myslím, že nás nemusí čekat osud Římské říše, když nebudeme chtít. Vůbec totiž nemusíme budovat žádnou centralizovanou říši (ani Evropskou), ale úplně nový typ společnosti. My Češi rozhodně nejsme horší, než kterýkoliv jiný národ v Evropě či na světě. Teď vůbec nechci slibovat, jak to všem natřeme nebo jak jim to osladíme. S tím už raději opatrně. Žádné hospodářské zázraky nečekám. Zato docela utopicky očekávám nové budování socialismu, socialismu ne daného shora, ale takového, na kterém se všichni lidé budou podílet společně a dobrovolně, i když to jistě vůbec nebude jednoduché, protože nejprve bude nutné o tom lidi přesvědčit. Přesvědčit je, že se musí aktivně zapojit.
Když Jan Ámos Komenský vyjadřoval naději, že "...vláda věcí tvých se v ruce tvé zas navrátí...“ určitě tím nemyslel vládu odcizené (byť české) elity a právě tak, když napsal "...ujmi se zase práva (dědictví) svého jako svého...“, tak tím docela určitě nemyslel církevní restituce. Ačkoliv vyložit si to může každý podle vlastní fantazie.