Přestože do sjezdu ČSSD v Ostravě zbývají již jen necelé dva týdny, nic nenasvědčuje tomu, že by se mělo jednat o osudový, klíčový sjezd strany, od níž se všeobecně očekává nejen převzetí moci ve státě, ale především naplnění mnoha nadějí spjatých s ukončením všudypřítomné a všeobecné veřejné deprese.

Pokojný průběh předsjezdové diskuse, připomínající letní hladinu jihočeského kačáku, sem tam rozviřují pouze debaty o tom, jak do jeho průběhu zasáhne nový prezident Miloš Zeman a také špičkování mezi některými kandidáty na místopředsedy strany, které má k programovému střetu představitelů sebevědomé strany asi tak daleko, jako Troškovy Babovřesky k Formanovu Amádeovi.

Ticho, které děsí

Nejde o to, že absentuje střet o lídra strany (i když i ten by měl v dostatečném časovém odstupu veřejnosti předložit svoji vizi sociální demokracie jako strany aspirující na převzetí odpovědnosti za tuto zemi). Zarážející je, jak zploštělá, více osobní, než programová, je diskuse mezi kandidáty na místopředsedy strany. Žádný z nich dosud nepředložil ucelenou vizi toho, jak vidí současnou sociální demokracii a jak si představuje její budoucnost a svoji aktivní roli v ní.

Částečně k tomu přispívají bohužel i novináři a intelektuálové o ČSSD píšící, kteří už berou vítězství této strany v příštích volbách jako konstantu a přemítají pak o margináliích typu s kým by měla po volbách jít sociální demokracie do koalice či který kandidát na místopředsedu by byl lepším budoucím ministrem.

To programové, ideové ticho ovšem děsí.

Aby bylo jasno: Nejde o to jitřit rány, vyvolávat spory a z nudy volat po nějaké show. Jde o to, že ve společnosti dochází k poměrně intenzivnímu vývoji, k plíživé radikalizaci, k rozpadu důvěry v instituce, včetně politických stran. Programové ticho, které obestírá sociální demokracii, prostě neodpovídá očekávání mnoha klíčových aktérů veřejné diskuse o budoucnosti této země. ČSSD se tak u nich dostává do podezření, že je součástí problému, nikoliv řešení.

Tohoto tématu se okrajově dotknul Lukáš Jelínek v článku Italské memento  či poslanec, místopředseda Poslanecké sněmovny Jan Hamáček svém blogu Italské varování: vyslyší je česká politická scéna?

Z jiného pohledu, spíše ovšem jako varování, apel, toto téma pojal Jakub Patočka v eseji Sociální demokracie a občanské iniciativy: nesamozřejmá, ale nutná aliance. Spíše postvolební, tedy více politické, než analytické, jsou pak překvapivě následující texty hlavního analytika Lidového domu Oty Novotného: O koalování, sjednocování a slučování levice a Opoziční smlouvu už raději ne.

Ze spíše kritického pohledu je pak třeba zmínit články v deníku Právo, ať již se jedná o již zmíněného Lukáše Jelínka či Alexandra Mitrofanova, popřípadě Jiřího Peheho, neboť v nich jejich autoři řeší „provozní“, nikoliv ideové problémy české levice, najmě sociální demokracie. Zdůrazňuji (a doufám, že se autoři neurazí, není to myšleno nijak osobně), zmiňuji je zde takto všeobecně proto, neboť na jednu stranu chápu omezení z psaní pro deník vyplývající, na druhou stranu však svým „neobsahem“ přiživují problém, v němž se nyní ČSSD nachází.

Ze všech těchto zmíněných textů — přes již zmíněné výhrady k některým z nich - je ale zřejmé, že si jejich autoři tu více, tu méně uvědomují rizika vyplývající jak z ekonomické krize, která determinuje chování a očekávání lidí, tak i krizi důvěry ve stranický politický systém a jeho objektivní chátrání.

Bohužel, ucelenému názoru na řešení tohoto problému se zmínění autoři vyhýbají, pouze naznačují, jak by bylo možné z jejich pohledu stávající systém „vyspravovat“. I oni totiž často podléhali a podléhají šidítkům veřejné debaty typu „transparentnost“, „boj s korupcí“ či „přímá volba“, které zamořily veřejnou debatu o podstatě problému s názvem krize zastupitelské demokracie.

Pokud ovšem ani intelektuálové, ono všeobecné svědomí, popřípadě myšlenkový motor sedaček stranických sekretariátů, nejsou schopni provokativně a především veřejně formulovat vůči ČSSD kritické teze, nemůžeme se pak divit, že se nám strana, do níž vkládají mnozí naděje na změnu, uchyluje do poklidného, naftalínového odéru sak okresních a krajských tajemníků.

ČSSD se přitom, přes nastartování debaty s intelektuální obcí, dosud nevyrovnala ve svém programu s tak zásadními výzvami, jako je například proces „prekarizace práce“, který s sebou nese snižování platů, snižování jistoty pracovních úvazků tváří v tvář přenosu výrobních kapacit do zemí třetího světa.

Tedy s procesem, který — v kombinaci se strachem o ztrátu zaměstnání ve vazbě na stále rostoucí skupinu lidí na dávkách v nezaměstnanosti — oslabuje primárně střední, nosnou vrstvu demokraticky smýšlejících voličů. Ta tímto procesem ztrácí schopnost politické interpretace svých politických zájmů, radikalizuje se a její stále větší část hledá podvědomě nástupce Sládkových republikánů.

Oranžový antikomunismus

Není se pak čemu divit, že v tomto předsjezdovém hospodském tlachání vynikne Michal Hašek se svým antikomunismem, který si nijak nezadá s obdobnou, prvoplánovou rétorikou české pravice.

Po tomto Haškově aktuálním výstupu je mimochodem jisté, že nyní bude pro mnohé politiky ČSSD složitější odrážet levné útoky politické konkurence ohledně spolupráce s komunisty coby berličky jejich programové vyprahlosti. Když tuto argumentaci plně převzal první místopředseda strany, bude z těchto pozic jakákoliv kritika vyprázdněnosti pravicové antikomunistické rétoriky pasé.

Nekamenujme ovšem Michala Haška. Jeho postoj je konzistentní, navíc jasně se vymezující vůči stejně tak prvoplánovému nadšení Jiřího Dienstbiera pro spolupráci s KSČM. Problém leží v neschopnosti vnějších aktérů pokládat jiné otázky, provokovat jinou diskusi a nutit představitele ČSSD opustit své stranické ulity.

Výsledkem této intelektuální normalizace české levice je tristní stav, kdy dva týdny před sjezdem ČSSD se jako klíčová jeho témata jeví osobní antipatie mezi jednotlivými kandidáty do vedení, obsah projevu prezidenta Miloše Zemana a otázka míry a formy spolupráce s KSČM.

ČSSD jako automatický vítěz voleb?

Přitom není vůbec jisté, zda po příštích volbách bude ČSSD schopna převzít vládní odpovědnost. Nejen výsledek italských voleb totiž odhaluje zásadní problém systémových levicových, sociálně demokratických či socialistických stran.

ČSSD zvláště po volbách 2010 podlehla šidítku veřejné debaty, kterou představují pojmy „transparentnost“ a „přímost“. Floskule „boj s korupcí“ se pro ni stala předmětem zásadního střetu s pravicovou vládou, zvýšení práv voličů v podobě „přímé demokracie“ fetišem a slovo „transparentnost“ základním pojmem jejího počínání.

Otázku, zda při absolutní transparentnosti a po odstranění korupce se zlepší současný systém demokracie, si však nikdo z představitelů ČSSD nepoložil. Tyto zásadní otázky ponechává strana na organizacích a intelektuálech, jejichž podněty ovšem nijak nevstřebává a využívá je pohříchu více marketingově.

Je sice hezké, že Michala Davida a Kateřinu Brožovou nahradili na jejích sjezdových molech Václav Bělohradský či Jan Keller, ovšem je třeba si klást otázku, zda se náhodou nejedná o stejně neplodný, klientský vztah. I to by mělo být předmětem vážné diskuse o tom, jak má být složen Sobotkův tým místopředsedů, tedy zda byli — pokud funkci obhajují — schopni tuto spolupráci prohlubovat, jak se odrazila v jejich činnosti a pokud kandidují poprvé, jak si tuto symbiózu představují.

ČSSD navíc tím, že se zbavila zásadní programové diskuse a naskočila pravici na její šidítko „transparentnosti“ a „přímé demokracie“, přitakávala vládním návrhům, které vládě a parlamentu odebraly pravomoci směrem k výkonu exekutivních a kontrolních funkcí.

Počínaje změnou jmenování a odvolávání policejního prezidenta, přes vznik Generální inspekce bezpečnostních sborů až po koketování s podporou nového zákona o státním zastupitelství. Z pohledu umírající české pravice jsou to kroky logické, neboť minimálně její představitelé v očekávání volebního výprasku instalují do těchto funkcí své lokaje a zároveň jejich pozice s pomocí ČSSD zašpuntují.

ČSSD se však po případném vítězství ve volbách dostane do situace, kdy velká očekávání voličů nebude schopna naplnit. Toho samozřejmě okamžitě využije přímo volený prezident, který — jak správně poznamenal Ota Novotný ve svém posledním článku zde — bude o to více volat po posílení přímých prvků demokracie. Toto bude jen další voda na jeho mlýn a jedno z témat, kterým si bude zvyšovat svoji ústavní a politickou autoritu na úkor vlády.

Mnoho vlků, zajícova smrt

O tom, že v přímo zvoleném prezidentovi obecně vznikl již tak rozkývanému stranickému systému konkurent, který bude spíše prvkem destabilizujícím, než stabilizačním, nemá smysl pochybovat. Velmi trefně to popsal politolog Michal Kubát v textu „Máme, co jsme chtěli“ (MF Dnes, příloha Víkend, 16.2. 2013): „Přímá volba tak jde naprosto proti všem možným myslitelným principům parlamentního režimu. Je to, jako když namísto nalití oleje nasypeme do motoru písek.“

A že jmenovitě Miloš Zeman bude čekat na každou chybu některých lidí v sociální demokracii a bude tím přispívat k napětí uvnitř strany, že se stane jakýmsi stranickým superombudsmanem, ke kterému se budou utíkat pro záštitu poražení kritici legitimně zvoleného vedení, je možné tušit již dnes.

Miloš Zeman, jeho mocenský apetit, respektive lidí okolo něj a jeho strana SPOZ, budou jedním z možných limitů vítězství ČSSD ve sněmovních volbách. Z tohoto potenciálního střetu přitom nemusí těžit zrovna SPOZ, ale i jiné subjekty, ať již se jedná o KSČM či národní socialisty Jiřího Paroubka.

Dalším potenciálním rizikem pro přesvědčivé vítězství ČSSD ve sněmovních volbách jsou vnitřní poměry uvnitř ČSSD — konkrétně proces vnitřní privatizace strany různými politickými podnikateli a „oranžovými barony“. Chystaná změna stanov dává do rukou vedení sice účinný nástroj boje s touto rakovinou demokracie, avšak jeho využití může paradoxně stranu také poškodit.

Možnost někoho autoritativně vyškrtnout z kandidátky a jiné samočistící mechanismy totiž vyvolají, budou-li na sjezdu schváleny a byly-li by použity, zcela jistě střet mezi vedením a trestem postiženým subjektem. Média by o takovém střetu referovala a špína, která by se před volbami vylila do veřejného prostoru, by zcela jistě k úspěchu ČSSD nepřispěla.

Teno institut — bude-li sjezdem schválen — tak bude spíše sloužit k odstrašení a zpacifikování problematických lidí a organizací. Bohužel tam, kde je stranická elita naprosto prohnilá, například v Ústeckém kraji, však nelze doufat v obecný zájem na prospěchu ČSSD jako celku. Předpokládat zde rozum, popřípadě že by se zdejší stranická elita nechala „zastrašit“ možnými negativními dopady vnitrostranického střetu, je naivní. Právě zde se již v minulosti prokázalo, že mnozí zdejší politici jsou schopní pro svůj osobní prospěch nechat stranu doslova vykrvácet.

Mimochodem, Ústecký kraj a skandály spojené se zdejšími představiteli ČSSD jsou doslova další časovanou bombou, schopnou poškodit volební úspěch ČSSD. Orgány v trestním řízení jsou teprve v počátcích rozkrývání korupční chobotnice a podle neoficiálních informací jsou důkazy o jejím charakteru natolik závažné, že byl složen v tichosti speciální tým pro její komplexní odhalení, včetně politických činitelů.

Právě tady by mělo být nové vedení ČSSD nekompromisní ve využití všech očistných nástrojů a sjezd by neměl — ve vlastním zájmu — zdejším činitelům v jejich nářcích naslouchat. Nejen kvůli dlouhodobým skandálům a problémům, které zdejší ČSSD provázejí, ale právě i s ohledem na riziko, že Pavel Kouda nebude jediným vysokým představitelem ČSSD, který skončil v policejní cele.

Bohužel, dá se očekávat, že právě z ústecké ČSSD bude vyvíjen největší odpor proti schválení změn stanov a ve spojení s místopředsednickou kandidaturou Marie Benešové, která je zastánkyní zdejších poměrů i s ohledem na vazby zdejších podivných existencí na Miloše Zemana a jeho okolí, bude tento odpor hodně silný. Proto je třeba mít stále na paměti váhu zdejší ČSSD: ta v krajských volbách přišla o rekordní počet hlasů (58% oproti volbám 2008!) a způsobila, že v ČR je historicky první komunistický hejtman, který je navíc vnímán pozitivněji, než představitelé ČSSD.

Je férové právě zde zmínit další limitující faktorem vítězství ČSSD, kterým je blížící se soud s Davidem Rathem a spol. Dá se očekávat, že prvoinstanční jednání se protáhne až do podzimu a již jen samotná skutečnost průběhu tohoto soudu s jedním z bývalých nejviditelnějších sociálních demokratů může mít na obraz ČSSD negativní dopad. Ponechme stranou možnost nových informací, které by mohly zaznít směrem k ČSSD.

Vedle těchto zmíněných rizik pro úspěch ČSSD, které mají původ primárně zevnitř strany, jsou zde ještě rizika vnější.

Po volbách 2010 se všeobecně mezi politiky ustálily dvě domněnky: ta první vysvětlovala slabé vítězství ČSSD špatnou volební kampaní a osobou Jiřího Paroubka, ta druhá zase nabízela jistotu, že po zkušenostech s Věcmi veřejnými už přece voliči nebudou chtít podobnou ostudu podstupovat.

Krajské volby minulý rok rozbily domněnku první, první kolo prezidentských voleb a zisk Jana Fischera či Vladimíra Franze pak domněnku druhou.

Zisk ČSSD v krajských volbách jen o něco málo vyšší, než ve volbách 2010 a nástup různých alternativních, regionálních hnutí, odhalil mnohem hlubší krizi politického systému, která zasahuje všechny standardní politické strany, ať již jsou u vlády či v opozici. Tedy včetně ČSSD.

Volební neúspěch Jana Fischera je neúspěchem jen z pohledu toho, že nedosáhl na funkci prezidenta, avšak zisk více jak 800 tisíc hlasů a lepší umístění, než oficiální kandidáti dvou nejsilnějších politických stran, však žádným politickým debaklem není.

Jednoduše řečeno: pokud byl potenciál Věcí veřejných ve volbách 2010 jedenáct procent, a my jsme se domnívali, že je to maximum, prezidentské volby ukázaly, že tento potenciál je minimálně šestnáct procent. A to nepočítám hlasy ostatních „nestranických“ kandidátů. A kdo by přesto pochyboval o opakování scénáře s VV, ať se zaměří na volební úspěch v senátních volbách něčeho tak podivného, jako je Tomio Okamura.

Na tyto voliče bez silné klientské vazby na ČSSD bude s velkou pravděpodobností cílit hnutí Ano 2011 Andreje Babiše, které je také, jako byly Věci veřejné oficiálně „středové“, tedy měkce populistické, protistranické a postavené na mantře osobního úspěchu a manažerského řízení státu. A byl-li Vít Bárta do úspěchu Věcí veřejných schopen investovat milionů desítky, Babiš do úspěchu Ano 2011 bude pumpovat řádově vyšší částky.

Je také zřejmé, že ČSSD bude v pozici jasného favorita a tudíž že zde vznikne jakási spojená fronta těch subjektů, které se budou chtít vůči ní vymezit. U ODS a TOP 09 je zřejmé (a rétorika Karla Schwarzenberga hned po „neúspěchu“ v prezidentské volbě tomu nasvědčuje), že opět vsadí na taktiku vyvolávání strachu coby velmi dobře osvědčeného nástroje politického marketingu.

Dá se očekávat masivní strašení levicovou (rudou) tsunami, kdy volební stratégové pravice budou sázet na princip vyvažování v rozhodování českého voliče. Levice už má Senát, má kraje, má prezidenta a nyní by ovládla i Poslaneckou sněmovnu! Navíc případná ústavní většina ČSSD a KSČM by poprvé od roku 1989 znamenala riziko nevratných změn demokratického charakteru státu, budou se snažit namluvit.

Kampaň Karla Schwarzenberga ukázala, jak je bohužel stále jednoduché vyvolat v jistých skupinách lidí emoční vlnu, zcela postrádající jakoukoliv věcnost a politickou logiku. Připočtěme si k tomu ještě faktor „únavy“ voličů z opakované jistoty vítězství ČSSD, které se bude v médiích omílat (a už se omílá dnes) a máme nebezpečný koktejl, připomínající předvolební situaci roku 2010.

Bez šancí, jakkoliv se to dnes zdá šílené, není ani ODS. Vymění-li na podzim Petra Nečase a nahradí-li jej pro volby fangličkou v podobě Jiřího Pospíšila, pak je nutné si připomenout jeho úspěch v Plzeňském kraji. Tento politik je sice formálně v ODS, ale jeho pravicovost při pohledu na jeho populistické výroky i konkrétní návrhy je pouze domněnkou.

Jiří Pospíšil je větší sociální demokrat, než mnozí členové ČSSD a jeho schopnost využít přízně médií je mimořádná. Není vyloučeno, že podobně, jako se to stalo v krajských volbách, bude část potenciálních voličů ČSSD uvažovat o volbě ODS pod jeho vedením, jakkoliv se to dnes zdá jako nepravděpodobné.

Všechny tyto výše zmíněné důvody nás vracejí na samotný začátek článku. Aby ČSSD přesvědčivě zvítězila v příštích sněmovních volbách, musí se připravit nejen na poměrně silný atak od všech politických konkurentů, ale musí být přesvědčivá jak personálně, tak programově.

Musí být schopna lidem nabídnout jistotu změny k lepšímu, musí být komunikativní a zdravě sebevědomá, připravena reagovat na nové podněty ve stále se zrychlujícím světě. Světě, kde se rozpadají staré jistoty a nové se ještě nestačily ustavit. Aby byla opravdovou Alternativou, musí se také jako alternativa chovat, nesmí připadat lidem stejná, normalizovaná, šedivá jako ostatní politické strany.

Doufejme proto, že myšlenkové ticho, které dosud obklopuje předsjezdovou debatu, je pouze tichem před bouří.