S blížícími se volbami do poslanecké sněmovny se množí úvahy a spekulace o tom, s kým favorizovaná ČSSD utvoří vládní koalici. (Za předpokladu, že tyto volby vyhraje, ale nebude mít sama sněmovní většinu.)

Existuje, samozřejmě, několik možných scénářů: vláda levého středu v čele s ČSSD (s některým ze středových subjektů) nebo menšinová vláda ČSSD s tichou podporou KSČM. Rozhodování pro některou z těchto variant bude záviset na tom, nakolik v ní bude moci ČSSD uplatnit svůj program. Čistě teoreticky připadá v úvahu rovněž nějaké forma velké či duhové koalice. Ale to pouze ve výjimečně krajním případě, pokud ČSSD nebude moci sestavit funkční vládu na levicovém nebo levo-středovém půdorysu.

S nástupem Miloše Zeman na Hrad se znovu objevil scénář jakési opoziční smlouvy č. 2, která by měla mít podobu levostředové menšinové koalice ČSSD a SPOZ, tolerované nejsilnější pravicovou opoziční stranou. Ponechme nyní stranou, nakolik je tato varianta pravděpodobná s ohledem na zatím nejasné šance SPOZ překročit 5-ti procentní práh pro vstup do poslanecké sněmovny, resp. nejasnosti kolem jejího financování, které nečiní tuto stranu pro ČSSD zatím příliš důvěryhodným koaličním partnerem. Každopádně považuji tuto novou variantu opoziční smlouvy vůbec za nejhorší možný scénář fungování vlády po sněmovních volbách 2014.

Ve prospěch této varianty argumentuje nový prezident odkazem na stabilní vládnutí v letech 1998-2002, které vyniká v kontrastu s pozdějším obdobím nestabilních koaličních vlád pod vedením Vladimíra Špidly, Stanislava Grosse, ale také v kontrastu s turbulentním obdobím nynější vlády Petra Nečase. Stabilní vládnutí je relativně silný argument, ale je třeba si uvědomit, že pokud bychom vycházeli ze zkušeností opoziční smlouvy let 1998-2002, tak tehdejší vládní stability bylo dosaženo za příliš velkou cenu.

Není pravda, jak stoupenci opoziční smlouvy někdy tvrdí, že takové uspořádání je v demokracii normální, rozhodně tomu tak není ve vyspělých demokraciích západního typu. Jistě je běžné, že nejsilnější pravicová/levicová opoziční strana toleruje levicovou/pravicovou vládu. To ale není výraz nějakého gentlemanství, dělá to zkrátka proto, že jí vlastně nic jiného nezbývá. Není tomu ale nikdy tak, že by se opozice vzdala na celé volební období základního demokratického práva vyslovit vládě (v případě, kdy se pro to může naskytnout příležitost) nedůvěru. V principu je toto vzdání se práva opozice vyslovit vládě nedůvěru popřením demokratické politické soutěže a ve vyspělých zemích by šlo o něco jen velmi těžko pochopitelného.

Každopádně vzdání se práva opozice na vyslovení nedůvěry menšinové vládě není něco, co dostává vláda jako bianco šek. Předchází tomu přijetí jakéhosi minimálního programu, ve kterém se smluvní strany zavazují plnit cíle oboustranného zájmu. V letech 1998 a 2002 šlo o závazek změnit volební systém z poměrného na většinový a především o dohodu o obsazení všech důležitých funkcí ve státě, včetně ekonomických, lidmi loajálními k oběma opozičně smluvním stranám.

Celkovým výsledkem ale bylo, že velká část vládní agendy se začala dohadovat v opozičně smluvním zákulisí, veřejná politika začala být vytlačována kabinetní politikou. V ní se pak prosazovaly především mocné hospodářské skupiny zaháčkované za opozičně smluvní strany. Nelze tedy než znovu zdůraznit, že opozičně smluvní vládnutí není výrazem jakéhosi politického gentlemanství, kdy nejsilnější opoziční strana uznává svou volební porážku, stahuje se do opozice a nechává v daném volebním období v klidu vládnout vítěznou stranu, jak ta si víceméně zamane.

K opoziční smlouvě nejsou politici tlačeni nějakou pragmatickou kalkulací, protože „jinak to zkrátka v demokracii nejde“. Naopak jsou k ní tlačeni těmito mocnými hospodářskými skupinami. Logickým důsledkem pak ovšem je vyprazdňování obsahu politiky technology moci, bujení politické korupce a dokonce i propojení světa politiky a organizovaného zločinu (jak jsme viděli na příkladu důvěrných vztahů Miroslava Šloufa a podnikatele Františka Mrázka za Zemanovy vlády).

Je jisté, že opakování opozičně smluvního vládnutí by s největší pravděpodobností dále prohlubovalo odcizení politiky od občanů. Neměli bychom zapomínat, že ve sněmovních volbách v roce 2002, tedy na konci opoziční smlouvy, klesla volební účast na nejnižší úroveň v polistopadovém období. Tehdy přišlo k volbám pouhých 58 procent voličů. Ve srovnání s rokem 1996, resp. 1998 tedy klesla volební účast 16 procentních bodů, resp. 18 procentních bodů, a ve srovnání s rokem 2006, resp. 2010 stále zůstává nižší o 6,5 procentního bodu, resp.o 4,5 procentního bodu.

V důsledku opozičně smluvního vládnutí významně klesá volební podpora hlavních smluvně-opozičních aktérů. V roce 2002 se snížily počty voličů ČSSD i ODS shodně zhruba o 500 tisíc; v případě ČSSD z 1 929 tisíc na 1 440 tisíc, v případě ODS z 1 656 tisíc na 1 167 tisíc. V roce 2006, po turbulentním období koaliční levo-středové vlády pod vedením ČSSD, kdy už ovšem vztah vlády a opozice nebyl opozičně smluvně regulován, se podpora ČSSD zvýšila o zhruba 300 tisíc hlasů a podpora ODS o zhruba 700 tisíc hlasů.

Opoziční smlouva v letech 1998 — 2002 výrazně oslabila pozici ČSSD jako mainstreamové strany na levici. Zatímco její podpora se snížila, jak jsem již uvedl, o zhruba 500 tisíc voličů, podpora KSČM vzrostla o 200 tisíc voličů. V poměru k odevzdaným hlasům dosáhla tehdy KSČM svého nejlepšího výsledku v polistopadové historii — 18,5 procenta.

Všechna tato čísla by měla být varující a rozumné politiky, a zvláště politiky sociální demokracie, by měla vést k závěru, že opakování opoziční smlouvy je nežádoucí, a to nejen z hlediska dalšího poškozování demokratického systému v České republice, ale i z hlediska ryze utilitárních elektoralistických potřeb ČSSD.

Pokud ovšem nezvítězí v ČSSD v názoru na opoziční smlouvu primitivní technologicko- mocenské hledisko. To totiž z vysoka kašle na kvalitu demokracie a legitimní utilitární potřeby strany scvrkává do krátkodobé perspektivy dobytí moci na jedno volební období. Nicméně tento způsob primitivního myšlení nemusí být na první pohled nápadný. Strategičtí zastánci opozičně smluvního vládnutí nejsou jednoduchými ignoranty zmíněných rizik. Jak ukazují zkušenosti z let 1998 — 2002 opozičně-smluvní vládnutí pomocí klientelisticko-lobbystických struktur má mnohem dalekosáhlejší účel než jen udržet si rozhodující politický vliv jeho hlavních politických aktérů na jedno volební období.

Jak jsem již připomenul, opoziční smlouva byla pro její aktéry vítanou příležitostí změnit poměrný volební systém na většinový. Ten měl zaručit stabilní levicové a stabilní pravicové vlády a jejich střídání na dlouhé období. To je zdánlivě silný argument. Je tu ovšem několik znepokojujících otázek, na které nedávají zastánci většinového volebního systému jasné odpovědi. Např.: Nakolik může takové uspořádání zlepšit politickou kulturu v  České republice nadstandardně poznamenané korupcí a klientelismem? Nakolik je takové řešení v souladu s českou demokratickou tradicí? (Za první republiky existovala jakási stabilita vládnutí na základě dohody „hradních“ demokratických stran, ale zastoupení ve sněmovně zůstávalo pluralitní na základě výsledku voleb poměrného systému.)

A může být většinový systém nějak dlouhodobě imunní vůči fragtmentarizaci stranické scény vznikem dalších volebních uskupení? Jak vidíme ve Velké Británii, v zemi s nejdelší tradicí většinového systému, i zde se v posledních parlamentních volbách výrazně prosadilo třetí volební uskupení (Liberální demokraté) narušující hegemonii dvou tradičních stran (labouristé, konzervativci) a nová vláda musela poprvé od druhé světové války vzniknout na koaličním půdorysu. A nepovede „zabetonování“ volební scény většinovým systémem střídání tradičních mainstreamových stran ke vzniku anti-systémových volebních uskupení? Ale pojďme dál.

Zastánci opozičně smluvní politiky v naší zemi v ní nevidí jen příležitost pro změnu volebního systému, ale pro dalekosáhlejší změnu, a to je oslabení politických stran obecně a posílení prezidentských pravomocí s významným posunem až k prezidentskému systému. A tady se nabízí další znepokojivé otázky. Vezměme si to: většinový volební systém dávající šanci jen dvěma velkým stranám — jedné na levici, jedné na pravici plus prezidentský systém. Co nám to připomíná? Spojené státy jsou jistě vyspělou demokracií, ale jejich prezidentský systém založený na střídání dvou velkých stran je výsledkem zdejší specifické kulturně politické historie, je těžko přenositelný, ale také nemůže být nějakým vzorem pro evropské demokracie. Ostatně generuje velmi podobné problémy — relativně nízkou volební účast (většinou pod 60 procent), ignorování voleb mnohými etnickými skupinami, ovládání politiky velkým byznysem, marketingové vyprazdňování politiky apod.

Ale opět pozor. Zastánci opoziční smlouvy mohou používat pro ospravedlnění změny volebního systému ve většinový a posun k prezidentskému systému velmi lstivé argumenty. Zpravidla totiž mluví o nutnosti posílit přímou demokracii dalším rozšířením přímé volby a to na úroveň hejtmanů a starostů či tzv. panašováním (volbou kandidátů napříč politickými stranami). To se musí jistě mnoha zastáncům přímé demokracie líbit.

Ale o co v této kombinaci přímé demokracie, většinového volebního systému a prezidentského systému de facto jde? O faktické oslabení zprostředkujícího mezičlánku mezi občany a exekutivní mocí, jež má ovšem ten následek, že přímá demokracie se stává pouhou zástěrkou nadměrného posilování exekutivní moci. Pokud dochází k zavádění přímé demokracie výrazně na úkor stran, dochází k velké fragmentarizaci politického vlivu občanů a v konečném důsledku k jeho oslabení. Fragmentarizovaná moc dole může zůstat naprosto bezmocná z hlediska vlivu na celostátní politiku. Tu pak určuje, více než je zdrávo, prezident, v lepším případě s jeho právě vládnoucí stranou.

Zastánci tohoto pojetí sice zdůvodňují, že tento systém může generovat větší zájem o politiku a „lepší“ osobnosti, ale je to tak jednoznačné? Vezměme první historicky přímou volbu prezidenta v Česku. Předpokládalo se, že vygeneruje nadstandardní volební účast. Nestalo se. Předpokládalo se, že povede k důstojnější volbě prezidenta než např. v poslanecké sněmovně v roce 2008. Průběh volební kampaně v druhém kole měl ale k větší důstojnosti daleko. Prosadily se v prezidentské volbě spíše rozumové důvody a ne emoce, záměrně vyvolané, aby odvedly pozornost od řady palčivých otázek, na které by měli mít kandidáti odpovědi?

Ale budiž, lidé, mohou mít ten správný pocit, že si prezidenta zvolili sami a to není málo. Jak dlouho jim ovšem tento pocit vydrží? A jak přímá volba posílí důstojnost prezidentství v České republice a fungování celého demokratického systému, není zdaleka jasné.

Každopádně bychom měli být velmi obezřetní, aby se nám po přímé volbě prezidenta nezačal vnucovat prezidentský systém jako to nejlepší řešení. Jsem si jist, že posílení prezidentského systému při zdejší současné úrovni politické kultury naší demokracii jen oslabí a může vést k  systému, ve kterém demokracie — přímá a nepřímá beznadějně zůstanou jen jeho vnější fasádou. Takže shrnuto, podtrženo. Obávám se, že to co se nám nabízí pod opoziční smlouvou jako vážně míněnou alternativou vládního uspořádání po volbách 2014, není vůbec nevinné a může to vést ve vývoji České republiky k silným autoritářským a až plíživým fašistickým tendencím. Jsem přesvědčen, že na tomto by neměla ČSSD asistovat a jakýmkoli zárodkům takového vývoje by měla od začátku bránit, tzn. variantu opozičně smluvního vládnutí po sněmovních volbách v roce 2014 radikálně odmítnout.

Na závěr bych chtěl jen upozornit, že nejsem kritik přímé demokracie, ale naopak její umírněný podporovatel, tzn. při zachování (neoslabování) zprostředkující role politických stran v rámci poměrného volebního systému.