S blížícími se volbami do poslanecké sněmovny se množí úvahy a spekulace o tom, s kým favorizovaná ČSSD utvoří vládní koalici. (Za předpokladu, že tyto volby vyhraje, ale nebude mít sama sněmovní většinu.)

Existuje, samozřejmě, několik možných scénářů: vláda levého středu v čele s ČSSD (s některým ze středových subjektů) nebo menšinová vláda ČSSD s tichou podporou KSČM. Rozhodování pro některou z těchto variant bude záviset na tom, nakolik v ní bude moci ČSSD uplatnit svůj program. Čistě teoreticky připadá v úvahu rovněž nějaké forma velké či duhové koalice. Ale to pouze ve výjimečně krajním případě, pokud ČSSD nebude moci sestavit funkční vládu na levicovém nebo levo-středovém půdorysu.

S nástupem Miloše Zeman na Hrad se znovu objevil scénář jakési opoziční smlouvy č. 2, která by měla mít podobu levostředové menšinové koalice ČSSD a SPOZ, tolerované nejsilnější pravicovou opoziční stranou. Ponechme nyní stranou, nakolik je tato varianta pravděpodobná s ohledem na zatím nejasné šance SPOZ překročit 5-ti procentní práh pro vstup do poslanecké sněmovny, resp. nejasnosti kolem jejího financování, které nečiní tuto stranu pro ČSSD zatím příliš důvěryhodným koaličním partnerem. Každopádně považuji tuto novou variantu opoziční smlouvy vůbec za nejhorší možný scénář fungování vlády po sněmovních volbách 2014.

Ve prospěch této varianty argumentuje nový prezident odkazem na stabilní vládnutí v letech 1998-2002, které vyniká v kontrastu s pozdějším obdobím nestabilních koaličních vlád pod vedením Vladimíra Špidly, Stanislava Grosse, ale také v kontrastu s turbulentním obdobím nynější vlády Petra Nečase. Stabilní vládnutí je relativně silný argument, ale je třeba si uvědomit, že pokud bychom vycházeli ze zkušeností opoziční smlouvy let 1998-2002, tak tehdejší vládní stability bylo dosaženo za příliš velkou cenu.

Není pravda, jak stoupenci opoziční smlouvy někdy tvrdí, že takové uspořádání je v demokracii normální, rozhodně tomu tak není ve vyspělých demokraciích západního typu. Jistě je běžné, že nejsilnější pravicová/levicová opoziční strana toleruje levicovou/pravicovou vládu. To ale není výraz nějakého gentlemanství, dělá to zkrátka proto, že jí vlastně nic jiného nezbývá. Není tomu ale nikdy tak, že by se opozice vzdala na celé volební období základního demokratického práva vyslovit vládě (v případě, kdy se pro to může naskytnout příležitost) nedůvěru. V principu je toto vzdání se práva opozice vyslovit vládě nedůvěru popřením demokratické politické soutěže a ve vyspělých zemích by šlo o něco jen velmi těžko pochopitelného.

Každopádně vzdání se práva opozice na vyslovení nedůvěry menšinové vládě není něco, co dostává vláda jako bianco šek. Předchází tomu přijetí jakéhosi minimálního programu, ve kterém se smluvní strany zavazují plnit cíle oboustranného zájmu. V letech 1998 a 2002 šlo o závazek změnit volební systém z poměrného na většinový a především o dohodu o obsazení všech důležitých funkcí ve státě, včetně ekonomických, lidmi loajálními k oběma opozičně smluvním stranám.