Kapitalismus — bída, hnus

Ivan Štampach

Realizace neoliberálního ekonomického modelu chigaské školy v praxi znamená chudnutí většiny a nebezpečné ubývání demokracie. Řešením by byla sociální participativní ekonomika, která by rozhodování a moc vrátila k lidem.

Na Facebooku jsem si v uplynulém týdnu přečetl zprávu, která mi připadá důležitější než prezidentská inaugurace a vyhlášení data konkláve. Novinka spočívající v označení prezidentského slibu výrazem inaugurace snad nemá znamenat, že prezident bude mít funkci augura oznamujícího vůli nějakých bohů. První náznaky výkonu prezidentského úřadu naznačují, že brilantní vzdělanec Miloš Zeman chce být spíše plebejským, nikoli monarchickým prezidentem. Přistoupil bohužel na tradiční náboženský rituál, který ukazuje, že Listina základních práv a svobod je cárem papíru. Ta totiž ve svém druhém článku určuje, že stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.

Ale kdoví, statování protestantských a dokonce i židovského činitele při uctívání světce římské církve třeba už není vazbou na náboženské vyznání. Je to několik pečlivě vybraných vyznání, a to je možná přípustné. Alespoň tak české právo v poslední době funguje. Přesto, že tolerantní ateista se v katedrále hlasitě modlil Otčenáš, lze doufat v jednoznačně sekulární charakter státu, nakolik na to bude mít vliv spíše on a ne třeba premiér a další klerikálové ve vládě.

Od pátku tedy máme zase prezidenta a ve středu tohoto týdne, ne-li o den později možná budou mít papeže. Racionální úvaha ukazuje, že světadíl či názorový okruh, k němuž budoucí hlava katolických údů patří, není důležitý. Můj světový názor mi však dovoluje věřit možnosti zázraku. To, co se děje za zrakem, pokládám za aspoň stejně důležité, jako to, co je před ním, to co je očividné a nad slunce jasné. Můžeme se dožít překvapení a zaznamenat na stolci římského pontifika křesťana.

Důležitější než tyto senzace je to, co se přihodilo v jedné české neprivilegované rodině, již navštívila žena z okruhu mých blízkých přátel. Musím pro náležité vyznění její informace dodat, že v osmdesátých letech patřila k opozičnímu okruhu kolem Václava Havla. Šestnáctiletého člena hostitelské rodiny rozbolel zub a potřeboval vyčištění kanálků. Tento typ ďábelské bolesti znám a vím, že někdy má člověk pocit, že by si nejradši nechal utrhnout hlavu, kdyby bolest přestala. Rodina se dověděla se, že zákrok u zubaře by stál čtyři tisíce korun, a na to jednoduše neměli. Moje kamarádka věru není sentimentální, ale tím spíš jí rozumím, když psala, že se šla na balkón vybrečet. Následující den potřebovala táž rodina pro jiné své dítě urgentně sanitku, ale nebyla k dispozici. Zdravotnímu zařízení už zřejmě na její provoz nezbyly peníze. K převozu nemocného se pak muselo sehnat auto známého známých.

Na protivládních demonstracích v posledních letech nabízejí organizátoři hesla a mezi nimi i to, které jsem zvolil do názvu sloupku. Nemám sice rád masové projevy, ale z pocitu občanské povinnosti jsem se několikrát přidal ke skandování. Některá hesla jsem volal s plným přesvědčením, například: Vláda proti lidu - lid proti vládě. S heslem o kapitalismu vedoucím k bídě a plodícím hrubiánství a nevkus jsem se hned nesžil. Bral jsem je tak trochu hravě. Jenže když slyším tyto příběhy, přestávají pro mne být přesvědčivé super- a hypermarkety zavalené tunami zboží a bojující o přízeň zákazníků. Zjišťuji, že statisíce lidí oscilujících kolem oficiální hranice chudoby jsou rády, když si obstarají základní životní potřeby.

V rudých brožurkách minulého režimu, pokud jsme je vůbec byli ochotni vzít do rukou a otevřít, jsme mohli číst o ožebračování pracujících v kapitalismu, a smáli jsme se tomu při pohledu na poloprázdné regály obchodů a nedostupnost moderní techniky na jedné straně a také při pohledu na evropský demokratický sociální právní stát, který lidem poskytoval záchrannou síť před zřícením do naprosté bídy, na druhé straně železné opony. Pozdější programová demontáž demokratického, sociálního, právního státu nejen v Česku, ale i v zemích, které tento model mají na rozdíl od nás zaručen v ústavě, staví tuto tezi do nového světla.

Jak je možné, že západoevropské země a oba státy Severní Ameriky vybudovaly po druhé světové válce ekonomickou základnu pro sociální službu státu na základě prostředků, které stát získal od plátců daní a z výnosu státních podniků, jichž bylo v Evropě šedesátých let nemalé procento? Vlády nenápadně, nezávisle na politických programech vládnoucích stran zaváděly neoliberální ekonomický model chicagské školy. Staleté přirozené místo trhu v chodu společnosti bylo umělými zásahy změněno. Trh se absolutizoval. Do značné míry objektivizovaný, odlidštěný, absolutizovaný kapitál byl vyjmut z moci státu, jinak řečeno z dosahu občanské kontroly.

Mohutné firmy, vůči nimž jsou státy se svými rozpočtovými prostředky chudými příbuznými, a zejména nadnárodní finanční instituce jsou samostatnými hráči na scéně. Pokusy některých zemí zajistit, například na Islandu a v některých zemích Latinské Ameriky to, co o demokracii již r. 1863 řekl Abraham Lincoln, totiž, že to je vláda lidu, prostřednictvím lidu, a pro lid, jsou nadnárodními institucemi trestány. Ani tradičně levicové strany si netroufají převzít demokratickou kontrolu nad ekonomickými a sociálními procesy.

Puštění ekonomických držitelů moci, které neradno zaměňovat za normální podnikatele, tedy za lidi, kteří investují své prostředky, svůj organizační talent a své nápady do výroby, služeb či obchodu, ze řetězu roztočilo kola ekonomiky. Tam, kde stát nebrzdí zaměstnavatele sociálním zákonodárstvím a kde je neobtěžují odbory, které neexistují nebo jsou poslušné vládní moci, se ukazuje moc absolutizovaného trhu. Příklad může být strmý ekonomický růst Číny, komunistické diktatury s daleko důsledněji uplatněným neoliberálním modelem, než v beznadějně humanistické Evropě. Jenže tento růst umožňuje jen úzkému okruhu lidí a jen na čas pozvednout se k lepšímu standardu. Vyšší příjmy jsou kompenzovány drancováním životního prostředí a vysáváním výkonu z lidí za mzdu, která sotva kompenzuje obnovu pracovní síly.

A i tento růst končí. Tím, že systém vrhá stále větší skupiny lidí do chudoby, snižuje koupěschopnost a také ochotu lidí brát osudy firem za své a dobrovolně se podílet na jejich úspěchu. Tím se postupně snižuje výroba nebo se vyrábí neprodejné zboží, které se skladuje a pak likviduje. Stát vybere od chudnoucích firem a chudnoucích lidí méně daní, než potřebuje. Nadějný rozběh končí v dlouhodobé krizi. A je zajímavé, že krize méně dopadá na státy, které si hrdě uchovaly sociální zákonodárství. V těchto zemích, například ve Venezuele, i když je tam celková životní úroveň nevalná, se zmenšují sociální rozdíly a občané mají důvěru v možnost kontrolovat stát svou aktivní účastí na jeho chodu. Demokracie tam není heslo na fangličky, ale realita.

Když nezbude v konfrontaci s realitou než dát plně za pravdu heslu o kapitalistické bídě a hnusu, není to ve jménu žádné osvícené diktatury, která nabízí dokonalou společnost. Jde o mnohem méně. Stačí uskutečnit sociální a zároveň svobodnou a decentralizovanou ekonomiku a její strůjci se nebudou muset bát toho, že je pluralitní volební systém smete.

    Diskuse
    March 11, 2013 v 10.20
    Díky, za pocit souznění,
    které ve mně čtení článku vyvolalo.
    Teta byla minulý měsíc na operaci šedého zákalu. Raděj si na čočku připlatila 3500.- Kč, protože prý ta běžná nemusí být dostatečně kvalitní. Nezaplatit, necítili byste se jako občan podřadné kategorie?
    Minulý týden jsem dostala nevyžádaný dopis. Jistý advokát z Nymburka, jehož jméno nebudu uvádět, abych mu nedělala reklamu, mi nabízí svoje služby, kdybych "náhodou" potřebovala oddlužit, v případě exekuce, s ručením nemovitostí apod. "Náhodou" nic takového nepotřebuji, ale jsem udivena, že se takové dopisy vyplatí plošně rozesílat poštou za nemalé poštovní poplatky. Kolik je asi takových babiček jako já v těchto problémech?
    Největší nedomyšlenost od Boha na člověku, jak jednou pravil můj školitel. Jak to dopadlo s tím klukem?
    March 11, 2013 v 14.58
    Díky pane Štampachu.
    Velmi výstižný článek. Jen mám problém s tím, když popisujete jako řešení problému instalaci sociální participativní ekonomiky. Problém je v tom, kdo, kde, kdy a jak by vůbec mohl něco takového učinit. Ti, kteří mají v rukou dnes otěže světové ekonomiky se jich sami dobrovolně nevzdají. Poslední, kdo se sami dobrovolně vzdali moci, byli v roce 89 komunisti a ti se jí vzdali, protože z ní nic moc neměli.
    Jakpak donutíte tyhle oligarchy, z níchž někteří mají větší moc než leckteré státy, aby přestali s neoliberální zlodějinou? Lidé, kteří pro svůj zisk klidně vyvolají válku, se přece dobrovolně svého profitu nezřeknou.
    Já vítám iniciativy Proaltu, vítám všechny snahy o alternativní ekonomiku, ale to je strašně málo proti mainstreamu neoliberální ekonomiky.
    A co změní na tomto tristním stavu vítězství levice ve volbách? O kolik se zlepší postavení vyloučených? Poznají vůbec, že se nahoře vyměnily vlády? Vždyť to většinou funguje na principu: pravice lidi oškube a když příjde k veslu levice, tak zavedené ponechá. Bodejť ne, kdo by si troufl jít do střetu s MMF a SB?
    Takže je vše stále stejné, popíšeme problém, zanadáváme si a tím to končí. Naše plány na řešení problému nejsou ani jednotné, ani se nezdají proveditelné, případně užitečné.
    Tak se raději zabýváme MDŽ a kdo ví čím ještě, abychom nemuseli myslet na naši zoufalou bezmocnost, na to, co se nám rýsuje všem do budoucna. Nic nám to nepomůže, ale máme pocit, že nesedíme se založenýma rukama. I Švejk radil Balounovi, že když už sežral poručiku Lukášovi játra z konzerv, tak ať mu přinese alespoň prázdné obaly od nich. Aspoň něco, ne?
    March 11, 2013 v 19.15
    Nepustí řízení světové ekonomiky, pane Ševčíku? A co když uvidí, že dál nevede žádná silnice? Potom nezbude, než sesednout a jít pěšky. Časem se jim přestane vyplácet i to, co se ještě dnes vyplácí. Proč by se vlastně požadavek svobody, rovnosti a solidarity nemohl z politiky rozšířit i na ekonomiku? Svoboda, rovnost a solidarita navíc nejsou neslučitelné věci. Naopak, svoboda + solidarita = opravdová rovnost. Ekonomická demokracie je moc hezká představa. Heslo laissez-faire bychom zachovali, jenom by se místo na kapitál vztáhlo na práci. Nechte nás tvořit!
    Můj světonázor mi sice nedovoluje věřit na zázraky, ale já ho občas neposlouchám. Dnes mám poměrně dobrou náladu, tak tomu věřím.
    A ještě musím napsat, že Zeman to při té inauguraci fakt přehnal.
    March 11, 2013 v 20.52
    Paní Hájková,
    Zeman přehnal co?

    Ptáte se: "Proč by se vlastně požadavek svobody, rovnosti a solidarity nemohl z politiky rozšířit i na ekonomiku?"

    Proč ne? Podle Alaina Badioua se myšlenka univerzalismu rozšířila v Evropě díky sv. Pavlovi, který zdůrazňoval rovnost lidí ve víře před Bohem. Rovnost lidí je u sv. Pavla podstatnou součástí samotné víry v Boha. Asi takhle: každý má možnost věřit v Boha.Můj osobní Bůh je stejný jako osobní Bůh ostatních lidí (Pavlův argument má opravdovou hloubku, opírá se o paradox kříže a přesahuje možnost ho zde v krátkosti vyložit). Ve víře jsme si rovni a tato společná víra pak zakládá společenství rovných lidí. Evangelium rovnosti ve víře vede jako rozšiřující se kruhy na vodě k potřebě svobody vyznání, uznání lidské důstojnosti. Ve společnosti pak k prosazení této svobody vyznání, k uznání lidských práv a svobod a ke společenské solidaritě (toto už se týká i ekonomie). Podle Badioua je zdrojem univerzalismu právě evangelium sv. Pavla, které se od doby svého vzniku nezadržitelně šíří Evropou a vede po staletí bojů k modelu sociálního státu. Termínem univerzalismus se naznačuje, že rovnost jedinců je rovností v právech a šancích, ale ne absolutní. Každý jedinec je chápán ve své jedinečnosti, neopakovatelnosti a svobodě.

    Paní Hájková, já myslím, že Vaše myšlenka ekonomické solidarity je v souladu s univerzalismem sv. Pavla. Nacházíme se v nové etapě prosazování myšlenky univerzalismu ležící v základech evropské civilizace a hledáme cesty, jak pokračovat dál.
    JH
    March 11, 2013 v 21.22
    Manažerské elitě
    minulý týden důrazně ořezali prebendy Švýcaři, když schválili tzv. "Abzockerei Initiative": http://www.admin.ch/ch/d/pore/vi/vis348t.html
    Celkovou sumu na platy a odměny managementu a správní rady musí nově schvalovat správní rada, nelze jim vyplácet odchodné nebo podobné kompenzace, žádné platy napřed, prémie za prodeje nebo nákupy firem a nesmějí mít vedlejší poradenský či jiný kontrakt s jinou firmou finanční skupiny.

    Iniciativa byla schválena 70ti procenty hlasů po kampani, v níž proponenti iniciativy utratili 200 tisíc franků a její odpůrci 40krát více, ovšem marně. Teď hrozí obligátní ztrátou konkurenceschopnosti a hospodářským propadem. Čas ukáže, zda mají pravdu.

    Je to po Islandu další ukázka, že to jde a že to peče, jakkoliv je to od Švýcarska svým způsobem hazard. Klíčem je přímá demokracie, ale nemusí to stačit. Nejvíc by teď pomohlo, kdyby Evropa tohoto příkladu následovala. Nedávám tomu moc šancí, ale zítřek nikdy neumírá.
    March 11, 2013 v 21.24
    Paní Švandové
    No, zdá se mi, že si mohl odpustit tu ceremonií v chrámu svatého Víta. Ne, že by mi vadila jakákoliv spiritualita či religiozita, ale ne spojená s prezidentským úřadem. Je to možná jen můj názor, jiným to třeba nevadí.
    Jinak s vámi souhlasím. Svatého Pavla jsem četla několikrát (než jsem to úplně pochopila). Badiou se tam, myslím, mimo jiné zmiňuje, že univerzalita nemá centrum. To souhlasí s požadavkem decentralizace řízení.
    March 11, 2013 v 21.57
    Paní Hájková,
    Miloš Zeman je značně konformní. Jinak by se přece tady nemohl stát prezidentem. S tím souvisí různé další ústupky a kompromisy a taktizování.
    Jenže, jak jsem před chvílí dopsala pod článkem Ondřeje Slačálka, kdo už by mu měl důvěřovat a podporovat ho, když ne my, pro které chce prosadit ta majetková přiznání, o kterých výslovně v inauguračním projevu mluvil. Byl by to určitý průlom. A zdá se že i švýcarský příklad, jak o tom referuje výše pan Hájek, navozuje pro to příznivou atmosféru.

    Možná by stálo za úvahu, aby Zemana podpořila v tomto jeho záměru nějaká občanská iniciativa, aby cítil podporu zdola.
    March 11, 2013 v 22.32
    Paní Hájková
    "A co když uvidí, že dál nevede žádná silnice?" Copak oni tohle nevidí? Nebuďme naivní. Ale co je jim po tom, že dál nevede žádná silnice? Vždyť krize, která většinu lidí ožebračuje, jim přinesla další nevídané zisky. Za pár šupů teď od zbídačelých lidí mohou nakupovat jejich majetky, právě kvůli krizi. Pane Hájku, lokální malá vítězství jsou jistě povzbudivá, ale ten šílený neoliberální sešup zastavit nedokáží. Ono navíc totiž nejde jen o to, že by nějaký zvrat mohl zachránit ekonomiku, jde o to jakou vlastně ekonomiku má zachránit. Bez komplexní změny ekonomického systému, který by se musel stát hlavně trvale udržitelným se nic nezmění, časem by se to znovu zvrhlo, a hlavně ekonomika postavená na růstu má krátkou životnost. Rád bych viděl toho, kdo o tomto přesvědčí lidi. Na jedné straně pravice, která lidem slíbí, že každý z nich může být miliardářem, jezdit ve Ferrari, na druhé straně levicový politik, který jim řekne - musíte se uskrovnit, musíte zapomenout na své sny o bohatství, jinak další generace dopadnu špatně. Schválně, kdo z nich u lidí vyhraje?
    March 12, 2013 v 0.14
    Pane Ševčíku
    Ferrari je na našich silnicích téměř k ničemu. Ale třeba teslu lze celkem dobře dobíjet. V teoreticky dohledné době snad i sluncem. :-)
    + Další komentáře