Na Facebooku jsem si v uplynulém týdnu přečetl zprávu, která mi připadá důležitější než prezidentská inaugurace a vyhlášení data konkláve. Novinka spočívající v označení prezidentského slibu výrazem inaugurace snad nemá znamenat, že prezident bude mít funkci augura oznamujícího vůli nějakých bohů. První náznaky výkonu prezidentského úřadu naznačují, že brilantní vzdělanec Miloš Zeman chce být spíše plebejským, nikoli monarchickým prezidentem. Přistoupil bohužel na tradiční náboženský rituál, který ukazuje, že Listina základních práv a svobod je cárem papíru. Ta totiž ve svém druhém článku určuje, že stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.

Ale kdoví, statování protestantských a dokonce i židovského činitele při uctívání světce římské církve třeba už není vazbou na náboženské vyznání. Je to několik pečlivě vybraných vyznání, a to je možná přípustné. Alespoň tak české právo v poslední době funguje. Přesto, že tolerantní ateista se v katedrále hlasitě modlil Otčenáš, lze doufat v jednoznačně sekulární charakter státu, nakolik na to bude mít vliv spíše on a ne třeba premiér a další klerikálové ve vládě.

Od pátku tedy máme zase prezidenta a ve středu tohoto týdne, ne-li o den později možná budou mít papeže. Racionální úvaha ukazuje, že světadíl či názorový okruh, k němuž budoucí hlava katolických údů patří, není důležitý. Můj světový názor mi však dovoluje věřit možnosti zázraku. To, co se děje za zrakem, pokládám za aspoň stejně důležité, jako to, co je před ním, to co je očividné a nad slunce jasné. Můžeme se dožít překvapení a zaznamenat na stolci římského pontifika křesťana.

Důležitější než tyto senzace je to, co se přihodilo v jedné české neprivilegované rodině, již navštívila žena z okruhu mých blízkých přátel. Musím pro náležité vyznění její informace dodat, že v osmdesátých letech patřila k opozičnímu okruhu kolem Václava Havla. Šestnáctiletého člena hostitelské rodiny rozbolel zub a potřeboval vyčištění kanálků. Tento typ ďábelské bolesti znám a vím, že někdy má člověk pocit, že by si nejradši nechal utrhnout hlavu, kdyby bolest přestala. Rodina se dověděla se, že zákrok u zubaře by stál čtyři tisíce korun, a na to jednoduše neměli. Moje kamarádka věru není sentimentální, ale tím spíš jí rozumím, když psala, že se šla na balkón vybrečet. Následující den potřebovala táž rodina pro jiné své dítě urgentně sanitku, ale nebyla k dispozici. Zdravotnímu zařízení už zřejmě na její provoz nezbyly peníze. K převozu nemocného se pak muselo sehnat auto známého známých.

Na protivládních demonstracích v posledních letech nabízejí organizátoři hesla a mezi nimi i to, které jsem zvolil do názvu sloupku. Nemám sice rád masové projevy, ale z pocitu občanské povinnosti jsem se několikrát přidal ke skandování. Některá hesla jsem volal s plným přesvědčením, například: Vláda proti lidu - lid proti vládě. S heslem o kapitalismu vedoucím k bídě a plodícím hrubiánství a nevkus jsem se hned nesžil. Bral jsem je tak trochu hravě. Jenže když slyším tyto příběhy, přestávají pro mne být přesvědčivé super- a hypermarkety zavalené tunami zboží a bojující o přízeň zákazníků. Zjišťuji, že statisíce lidí oscilujících kolem oficiální hranice chudoby jsou rády, když si obstarají základní životní potřeby.

V rudých brožurkách minulého režimu, pokud jsme je vůbec byli ochotni vzít do rukou a otevřít, jsme mohli číst o ožebračování pracujících v kapitalismu, a smáli jsme se tomu při pohledu na poloprázdné regály obchodů a nedostupnost moderní techniky na jedné straně a také při pohledu na evropský demokratický sociální právní stát, který lidem poskytoval záchrannou síť před zřícením do naprosté bídy, na druhé straně železné opony. Pozdější programová demontáž demokratického, sociálního, právního státu nejen v Česku, ale i v zemích, které tento model mají na rozdíl od nás zaručen v ústavě, staví tuto tezi do nového světla.

Jak je možné, že západoevropské země a oba státy Severní Ameriky vybudovaly po druhé světové válce ekonomickou základnu pro sociální službu státu na základě prostředků, které stát získal od plátců daní a z výnosu státních podniků, jichž bylo v Evropě šedesátých let nemalé procento? Vlády nenápadně, nezávisle na politických programech vládnoucích stran zaváděly neoliberální ekonomický model chicagské školy. Staleté přirozené místo trhu v chodu společnosti bylo umělými zásahy změněno. Trh se absolutizoval. Do značné míry objektivizovaný, odlidštěný, absolutizovaný kapitál byl vyjmut z moci státu, jinak řečeno z dosahu občanské kontroly.

Mohutné firmy, vůči nimž jsou státy se svými rozpočtovými prostředky chudými příbuznými, a zejména nadnárodní finanční instituce jsou samostatnými hráči na scéně. Pokusy některých zemí zajistit, například na Islandu a v některých zemích Latinské Ameriky to, co o demokracii již r. 1863 řekl Abraham Lincoln, totiž, že to je vláda lidu, prostřednictvím lidu, a pro lid, jsou nadnárodními institucemi trestány. Ani tradičně levicové strany si netroufají převzít demokratickou kontrolu nad ekonomickými a sociálními procesy.

Puštění ekonomických držitelů moci, které neradno zaměňovat za normální podnikatele, tedy za lidi, kteří investují své prostředky, svůj organizační talent a své nápady do výroby, služeb či obchodu, ze řetězu roztočilo kola ekonomiky. Tam, kde stát nebrzdí zaměstnavatele sociálním zákonodárstvím a kde je neobtěžují odbory, které neexistují nebo jsou poslušné vládní moci, se ukazuje moc absolutizovaného trhu. Příklad může být strmý ekonomický růst Číny, komunistické diktatury s daleko důsledněji uplatněným neoliberálním modelem, než v beznadějně humanistické Evropě. Jenže tento růst umožňuje jen úzkému okruhu lidí a jen na čas pozvednout se k lepšímu standardu. Vyšší příjmy jsou kompenzovány drancováním životního prostředí a vysáváním výkonu z lidí za mzdu, která sotva kompenzuje obnovu pracovní síly.

A i tento růst končí. Tím, že systém vrhá stále větší skupiny lidí do chudoby, snižuje koupěschopnost a také ochotu lidí brát osudy firem za své a dobrovolně se podílet na jejich úspěchu. Tím se postupně snižuje výroba nebo se vyrábí neprodejné zboží, které se skladuje a pak likviduje. Stát vybere od chudnoucích firem a chudnoucích lidí méně daní, než potřebuje. Nadějný rozběh končí v dlouhodobé krizi. A je zajímavé, že krize méně dopadá na státy, které si hrdě uchovaly sociální zákonodárství. V těchto zemích, například ve Venezuele, i když je tam celková životní úroveň nevalná, se zmenšují sociální rozdíly a občané mají důvěru v možnost kontrolovat stát svou aktivní účastí na jeho chodu. Demokracie tam není heslo na fangličky, ale realita.

Když nezbude v konfrontaci s realitou než dát plně za pravdu heslu o kapitalistické bídě a hnusu, není to ve jménu žádné osvícené diktatury, která nabízí dokonalou společnost. Jde o mnohem méně. Stačí uskutečnit sociální a zároveň svobodnou a decentralizovanou ekonomiku a její strůjci se nebudou muset bát toho, že je pluralitní volební systém smete.