Kde má stát inteligence?

Vznešený člověk musí platit svůj dluh celku: inteligence vždy má být vznešenou v tomto smyslu. Je hluboký rozdíl mezi inteligencí a chytrostí; některým lidem po celý život nepodaří se přejíti most nad touto hlubinou. S pouhou chytrostí to člověk může přivésti tak daleko, že nejvýhodněji dovede nastavovat hubičku pod stolem, z něhož padají drobty; tloustne a bují a nic víc.

Chytrost je nejskvělejší nástroj egoismu. Ale princip inteligence je princip nadosobní. Chytrost dovede se spokojiti osobním blahobytem. Ale pravá neochočená inteligence neuspokojí se ničím, leč rozumným uspořádáním věcí. „Co platno člověku, kdyby celý svět získal a na duši své škodu utrpěl“: toto mohl říct jen typický inteligent.

Žádný společenský řád nestál, nestojí a nebude stát jen na jedné společenské síle. Také se žádný hospodářský řád nebude zakládati jen na čisté inteligenci. Je mé přesvědčení, že ani socialistické Rusko nebude se nakonec moci zcela vzdáti motivu zisku. Poslední sovětská nařízení, která zase jednou ruší rovnost mezd a zavádějí vysoké platy pro odborníky, otvírají docela zřetelně dvířka tomuto motivu. Bude se snad tvrdit, že je to přechodné opatření, ale není, protože lidská povaha není přechodné opatření. Nikdy nezbudujete solidní řád ve vzduchu nad lidskou povahou.

Ale je něco jiného vyhraditi v rozumně uspořádané společnosti také určité místo, kde by se mohl vyžít motiv zisku a výhody (ať proti tomu dogmatikové polemisují, tento motiv staví na nohy mnoho lidí, kteří by jinak líně seděli, a má tedy v sobě živel společenské dynamiky), a něco jiného jest dáti motivu zisku barbarskou prioritu, před níž všechno ostatní je povinno ustupovat. Touha po zisku a výhodě může býti buď dobrým pomocníkem, nebo zlým a bezohledným pánem.

Není pochyby o tom, jaká je hierarchie kapitalistického světa: je to uctívání zlatého telete; rozum, humanita, kultura mají jen druhořadé postavení a chodí v ošumělých kabátech. Přirozeným cílem inteligence, pokud není ničím jiným než inteligencí, musí býti obrátiti tuto hierarchii. Už samo její jméno má intimní souvislost s rozumem a s rozuměním. Je smyslem její existence zajistiti vítězství rozumu, a nemůže býti pro ni žádného smyslu jiného.

Chce-li někdo takovou věc, jako je vítězství rozumu, prosaditi v kapitalistickém řádu, musí ovšem mnohé obrátiti nohama vzhůru a mnohé hlavou dolů: neboť kapitalismus se řídí mnohými jinými věcmi daleko více než rozumem nebo uctivým zřením k lidskosti. V široké souvislosti řečeno, je funkcí inteligence zastupovati proti hospodářským poměrům kapitalismu princip kulturní, hráti osvětovou roli mezi průmyslovými a obchodními kapitány; a nebudou-li oni přístupni misionářskému vlivu, vybudovat proti nim frontu, která je donutí.

Zatím slouží inteligence systému, jehož charakteristickou známkou jest, že není zcela inteligentní. Systém dokonce sám ví o této vadě, ale omezuje se na prohlášení, že svět výroby nelze uspořádati rozumným plánem; že hospodářství a plán se nesnášejí; že je třeba víceméně nechat vše růst jako dříví v lese; že ať děláme, co děláme, hospodářský život nemůže být ničím jiným než jakousi poměrnou džunglí s mírnými hrůzami a věčným nepořádkem.