Kde má stát inteligence?

Vznešený člověk musí platit svůj dluh celku: inteligence vždy má být vznešenou v tomto smyslu. Je hluboký rozdíl mezi inteligencí a chytrostí; některým lidem po celý život nepodaří se přejíti most nad touto hlubinou. S pouhou chytrostí to člověk může přivésti tak daleko, že nejvýhodněji dovede nastavovat hubičku pod stolem, z něhož padají drobty; tloustne a bují a nic víc.

Chytrost je nejskvělejší nástroj egoismu. Ale princip inteligence je princip nadosobní. Chytrost dovede se spokojiti osobním blahobytem. Ale pravá neochočená inteligence neuspokojí se ničím, leč rozumným uspořádáním věcí. „Co platno člověku, kdyby celý svět získal a na duši své škodu utrpěl“: toto mohl říct jen typický inteligent.

Žádný společenský řád nestál, nestojí a nebude stát jen na jedné společenské síle. Také se žádný hospodářský řád nebude zakládati jen na čisté inteligenci. Je mé přesvědčení, že ani socialistické Rusko nebude se nakonec moci zcela vzdáti motivu zisku. Poslední sovětská nařízení, která zase jednou ruší rovnost mezd a zavádějí vysoké platy pro odborníky, otvírají docela zřetelně dvířka tomuto motivu. Bude se snad tvrdit, že je to přechodné opatření, ale není, protože lidská povaha není přechodné opatření. Nikdy nezbudujete solidní řád ve vzduchu nad lidskou povahou.

Ale je něco jiného vyhraditi v rozumně uspořádané společnosti také určité místo, kde by se mohl vyžít motiv zisku a výhody (ať proti tomu dogmatikové polemisují, tento motiv staví na nohy mnoho lidí, kteří by jinak líně seděli, a má tedy v sobě živel společenské dynamiky), a něco jiného jest dáti motivu zisku barbarskou prioritu, před níž všechno ostatní je povinno ustupovat. Touha po zisku a výhodě může býti buď dobrým pomocníkem, nebo zlým a bezohledným pánem.

Není pochyby o tom, jaká je hierarchie kapitalistického světa: je to uctívání zlatého telete; rozum, humanita, kultura mají jen druhořadé postavení a chodí v ošumělých kabátech. Přirozeným cílem inteligence, pokud není ničím jiným než inteligencí, musí býti obrátiti tuto hierarchii. Už samo její jméno má intimní souvislost s rozumem a s rozuměním. Je smyslem její existence zajistiti vítězství rozumu, a nemůže býti pro ni žádného smyslu jiného.

Chce-li někdo takovou věc, jako je vítězství rozumu, prosaditi v kapitalistickém řádu, musí ovšem mnohé obrátiti nohama vzhůru a mnohé hlavou dolů: neboť kapitalismus se řídí mnohými jinými věcmi daleko více než rozumem nebo uctivým zřením k lidskosti. V široké souvislosti řečeno, je funkcí inteligence zastupovati proti hospodářským poměrům kapitalismu princip kulturní, hráti osvětovou roli mezi průmyslovými a obchodními kapitány; a nebudou-li oni přístupni misionářskému vlivu, vybudovat proti nim frontu, která je donutí.

Zatím slouží inteligence systému, jehož charakteristickou známkou jest, že není zcela inteligentní. Systém dokonce sám ví o této vadě, ale omezuje se na prohlášení, že svět výroby nelze uspořádati rozumným plánem; že hospodářství a plán se nesnášejí; že je třeba víceméně nechat vše růst jako dříví v lese; že ať děláme, co děláme, hospodářský život nemůže být ničím jiným než jakousi poměrnou džunglí s mírnými hrůzami a věčným nepořádkem.

Tímto ekonomickým agnosticismem musí býti inteligence pokoušena a drážděna; musí cítit chuť změřit své síly s tímto sobeckým mysticismem. Teorie o neregulovatelnosti hospodářského života je atentátem na představy o síle inteligence. Jakže, vše na světě lze pořádat rozumem mimo děje výrobní a konsumní? Proč právě tyto děje mají býti nedostupnými pořádajícímu vlivu rozumu? Tomu by inteligence opravdu mohla věřit teprve, až by prohrála sto pokusů, ne dříve.

Přirozené místo inteligence je na straně hospodářského plánu proti anarchii. Kapitalismus je výrobní a spotřební anarchie. Tím už je řečeno, že odporuje samému základnímu principu inteligence, jejímž účelem je vnášeti rozumný pořádek do věcí. V kapitalistickém řádu nabízí se tvůrčím silám inteligence ne mnohem více než koloběžka. Ve vozech s mnoha HP sedí jiní.

Ani demokracie, ani inteligence nesmějí spoutati svůj osud s osudem kapitalismu. Tento systém nestojí za to, abychom si přáli býti s ním společně pohřbeni. Výrobní řád vůbec nemůže býti rozumnému člověku milenkou. Je mu jen hospodyní. Dáme výpověď jedné a přijmeme druhou.

Na tom nyní vše záleží: dovede demokracie, dovede inteligence, udati positivní cíl? Setrvávání v nynějším řádu, který právě před našima očima neúctyhodně krachuje, a který i když se zotaví, má před sebou nějaký nový krach (ozdobně se to nazývá periodickou krisí), nelze považovati za positivní cíl.

Positivní cíl může býti jediný: rozumná organisace hospodářského života. Jestliže se touto myšlenkou zanáší jen soicalismus, a nikoliv kapitalismus, tím hůře pro kapitalismus. V tomto historickém konfliktu je místo inteligence na straně rozumu, nikoliv na straně soukromého zájmu.

Lhůta pro kapitalismus

Nevěřím, že je dost dlouhá. Zajisté, kapitalismus by si mohl v klidu prodělávati své periodické krise, ochuravěti a zotavovati se, střídat doby tísně a doby prosperity, kdyby... Za patnáct let vyrostlo na východě Evropy veliké kdyby.

Toto vše by mohl kapitalismus zase dělati, jako dělával, kdyby mu nebyl v socialistickém Rusku vyrostl krutý nepřítel, břitký kritik, a za posledních několik let i nebezpečný konkurent. Fakt sovětského Ruska definitivně končí periodicko-krisovou idylu kapitalismu a podvrátil i monopolní postavení kapitalistického hospodaření v lidských myslích.

Dosud nebylo s čím porovnávat; ať mi to páni komunisté odpustí, ale hospodářský stav Ruska před pětiletkou nemohl nikoho přitahovat ani přesvědčovat; to nebyla vážná konkurence. Ale nyní, zdá se, roste něco, s čím bude nutno porovnávat, a co nás k porovnávání donutí, i kdybychom nebyli ochotni. Postavení kapitalismu se vznikem sovětského Ruska velmi změnilo. Nikdo nemůže říci, že je stejně silné jako před tím.

Vím, že pětiletka má dvě podstaty: jednu domácí, kde na ruské půdě se dějí určité objektivní skutečnosti, které žádným mluvením se ani nezmění, ani nezvětší; druhou jakousi zahraniční, agitační a reklamní. Pětiletka vykonala pro komunistickou ideu za čtyři roky více než celá komunistická internacionála za patnáct, jako vůbec výkon pronikavěji vniká do lidských myslí než řečnění. Vůdcové ruského systému dobře rozumějí této propagační ceně pětiletky. Vědí, že je to nejrychlejší a nejspolehlivější kůň před jejich spřežením.

Budou tedy vždy, pokud mluví o výsledcích své práce, nadsazovat, a my klidně a beze strachu, že se odchýlíme od pravdy, můžeme nějaké procento ubrat z jejich slovních výkonů. I pětiletka jistě existuje ve skvělejším stavu na papíře než ve skutečnosti. Ale pro definitivní ohrožení posice kapitalismu stačí i to, co v Rusku opravdu bylo a bude ještě provedeno.

Naše výhrady vůči pětiletce této a budoucí znamenají jen skepsi k ohlášenému tempu a nedůvěru k stoprocentnímu splnění. Ale budou-li obě ruské pětiletky splněny i jen do 70 procent, bude dosti příčin, aby soukromí kapitalisté po celém světě bledli. I sedmdesátiprocentně splněný ruský plán (a o tom výsledku sotva můžeme pochybovat) stačí, aby kapitalistickému hospodaření vyrostl velký konkurent.

Musím pokládati za možnou i tu perspektivu, že během doby by se Rusko i po některých čistě hospodářských stránkách ukázalo jako pokročilejší živel než západní Evropa, jestliže zde bude ve své čistotě zachován soukromý kapitalismus, který, řídě se zejména nedůtklivým a neústupným principem soukromého zisku, překáží rozvití produktivních sil nebo je přímo maří.

Nemohu neviděti, že svržení principu soukromého zisku s nejvyššího místa, je schopno ruské výrobě připraviti velké ulehčení v rozletu nebo ji přímo opatřiti křídly. Budou míti pravděpodobně některé překážky jiné, ale tuto, která na nás často spočívá jako kámen, míti nebudou.

Nemá tedy kapitalismus více času než tolik, kolik je ho třeba, aby Rusko dokončilo budování své výroby. Potom bude na kapitalismu, aby prokázal, jaké přednosti mají jeho způsoby hospodaření a čím vyniká nad socialistický systém. Nesmí si myslet, že najde posluchače lehkověrné. Bude to, jestliže v Evropě nic se nezmění k lepšímu, konkurence mezi hospodářstvím organisovaným a neorganisovaným.

Nevěřím, že by potom neorganisované anarchistické hospodářství, jehož nejtemnější stíny právě vidíme před sebou, mohlo ukázat na nějakou svou zvláštní krásu. To znamená: Bude-li socialismus v Rusku míti úspěchy, nelze věřiti v dlouhé trvání tohoto našeho nepořádného systému. Hospodářské skutečnosti byly dosud největší silou kapitalismu. Ale v této rychle se vyvíjející době, mohly by hospodářské skutečnosti mluvit brzo také proti němu.

Západní Evropa má mnoho předností, které by bylo hříchem dobrovolně obětovat ruskému systému, jenž je polobarbarský a poloasijský po psychologické a občanské stránce. Ale aby tyto přednosti zůstaly zachovány, je nutno přestavět hospodářské základy. Je možno je přestavět jen jediným způsobem: směrem k hospodářství organisovanému.

Organisované hospodářství ovšem už znamená konec dnešního kapitalismu. Ať toho jiní litují: inteligence nemá čeho litovat. Nesmí se dopustiti té osudné a historické viny, že by nenašla své místo na správné frontě.

Přítomnost, 10. února 1932