Antikomunismus má v naší veřejné rozpravě dvojí účel. Zaprvé slouží k útoku na legitimitu ideových východisek levice prostřednictvím moralistické kritiky historického odkazu KSČM. Ve zkratce, vlastní ostatně každé ideologii, se předpokládá, že komunismus nevyhnutelně vede k lidskému utrpení, a proto je každá rovnostářsky orientovaná organizace a každý jednotlivý levičák v konečném důsledku nepřítelem demokracie.

S viděním světa jakožto místa kosmického zápasu Dobra se Zlem se antikomunisté stavějí do pozice ochránců stávajícího liberálně demokratického uspořádání, kdy se veškeré pokusy o jeho překročení jeví jako cesta do totalitní záhuby. Jakožto údajné ztělesnění minulého režimu je KSČM, strana, která se neomluvila, nejviditelnějším zástupcem temné strany síly, avšak nikoli jediným. Antikomunisté dobře vědí, že pravda se skrývá v šifře KSČSSD.

Zadruhé je antikomunismus ideálním předmětem kritického myšlení. Lze na něm totiž bez většího úsilí odhalit ahistorické a obecně falešné předpoklady, na nichž se argumentum ad gulagum zakládá. K osvětlení této myšlenky zcela postačí, připomeneme-li si, že v komunistických lágrech nezřídka končili právě komunisté. Aby se však antikomunistický domeček z karet zbortil úplně, musíme opustit jeho interiéry a zaměřit se na dnešní tábory, kde se koncentrují ideologičtí protivníci.

Od Guantánama přes tajné věznice CIA až po detenční střediska „ilegálů“ v Evropě, toto jsou výsledky takzvané „neliberální“ praxe liberálních režimů. Samozřejmě nechci nijak srovnávat míru utrpení mezi těmito různými typy koncentračních táborů. Poukazuji pouze na to, že nedemokratické metody nejsou ve skutečnosti výhradní doménou komunistů (a fašistů), čímž padá poslední argument o údajné inherentní zvrácenosti komunismu.

Převážnou část mediálních příspěvků k aktuální „antikomunistické“ vlně lze zařadit do jednoho z uvedených diskurzů. Skutečná intelektuální výzva ovšem tkví v odhalení podmínek jejich překonání, v možnosti ustanovení diskurzu, v němž se antikomunismus a anti-antikomunismus rozpustí a v němž nebude Semelová ničím jiným než Doubravou v sukni.

Cílem je tedy založení nové společenské situace, ve které budou komunisté zaujímat rovné postavení s ostatními politickými aktéry. Cílem je společnost, kde sice budou rovní a rovnější, ale nikoli ti výslovně nerovní. Aniž bych znal na takovou společnost recept, chci se pokusit o kritiku antikomunismu rozborem paradoxu antikomunismu spočívajícího ve vytváření komunismu antikomunistickými prostředky, jenž pro levici znamená skutečný problém.

Antikomunismus? Jaký komunismus?

Pro pochopení antikomunistického paradoxu můžeme začít u prohlášení Oscara Niemeyera, zveřejněného v jednom z jeho posledních rozhovorů na stránkách Deníku Referendum: „Můj komunismus je Sartrův, nikoliv Stalinův.“ O čí komunismus jde však v antikomunismu? O komunismus Marxův, nebo Leninův? O komunismus Šmeralův, Kalandrův, Dubčekův, anebo o komunismus Gottwaldův, Čepičkův, Husákův? Dolejšův, či Filipův? Hellerův, či Grospičův? Snad Žižkův a Badiův?

Nemělo by nás udivovat, že antikomunističtí soudruzi se podobně zbytečnými otázkami nezatěžují. Komunismus je špatný ze své podstaty, a to zcela stačí. Kde má však takový komunismus, kladoucí se jako otázka života a smrti, kdy představitelé Zla musejí být ve jménu ochrany demokracie zbaveni nároku na rovné zacházení, svůj původ?

Určitě ne v žádné ze známých historicko-teoretických koncepcí komunismu, vůči nimž se antikomunistický komunismus nachází v mimoběžném postavení. Správná odpověď zní nakonec triviálně — daný komunismus je svrchovanou záležitostí antikomunistické fantazie.

To však neznamená, že tento komunismus reálně neexistuje. Stačí se podívat na interpretace posledních krajských voleb, které za jejich vítěze označily parlamentní levici s bezprecedentním úspěchem KSČM. Její úspěch lze do jisté míry číst optikou protestních hlasů, jež jakožto „antisystémová strana“ získala v důsledku nespokojenosti s nynějším fungováním politického systému.

Jak vysvětlit, že zrovna strana, slovy Ondřeje Slačálka, nacionalismu malého národa, sociálních jistot a konzervativních hodnot vyvolává taková vskutku revoluční očekávání? Čtením volebních programů či stranických koncepcí dozajista ne. Ne nadarmo obviňují mladí svazáčtí komunisté aktuální linii stranického vedení z oportunismu, reformismu, ba dokonce ne-komunismu. A to je vážné obvinění, jež nemožno brát na lehkou váhu.

Živení naděje v komunistickou přelomovou změnu se tudíž musí odehrávat mimo okruh komunistů. S určitou ironií nám nezbývá než konstatovat, že výlučnými strůjci této naděje jsou ve skutečnosti právě antikomunisté. Jinak řečeno, antikomunisté produkují představu komunismu coby alternativy statu quo a podporu KSČM jako její domnělé nositelce.

Navzdory tomu, že se KSČM vzdala jakékoli antisystémové politiky, voliči ji poslali do krajských vedení částečně pro její „antisystémový charakter“. Ten však není než antikomunistickým výtvorem, iluzí, jež překrývá dotyčný rozpor mezi antikomunistickou fantazií a programovou realitou KSČM a jíž nejspíše nevěří ani většina antikomunistů samotných.

Kdo ve stínu čeká na moc?

Mnoho bylo napsáno o tom, kterak pravice potřebuje komunisty k čerpání posledních zbytků legitimity ospravedlňující své vládnutí. Aby mohla plnit „svou“ roli v antikomunistické ideologii, musí se KSČM stále hrozivěji srocovat před branami demokratické společnosti.

Pravicovým cynismem se však antikomunismus nevyčerpává. Společně s ním je třeba vzít v úvahu ještě onu levicově liberální/sociálnědemokratickou variantu. Ta sice oponuje ztotožňování pozic sociální demokracie a komunismu, nicméně rovnítko mezi komunismem a Zlem zachovává nadále.

Jako kdyby ve sporu o komunismus neexistovaly i jiné postoje. Samo uvažování v binárních kategoriích komunismus-antikomunismus je projevem ideologie, skrze níž je možné všechny problémy světa přičíst jednomu jasně rozpoznatelnému nepříteli-komunistovi a permanentně vůči němu mobilizovat. Tímto komunistou pak může být prakticky kdokoli. Komunista je nepřítel a nepřítel je komunista.

Antikomunistické černobílé vidění takto nadto úspěšně zastírá, že člověk nemusí být komunistou, aniž by zároveň musel být antikomunistou. Takovým ne-komunistou byl například Masaryk. Ač se výrazně stavěl vůči marxismu, samotnou ideu socialismu, kam komunismus řadil, považoval za součást ideálů humanitních.

Pro Masaryka byl spor o komunismus otázkou teorie, jejíž neplatnost měly stvrdit svobodné volby. Ne-komunista Masaryk by dnes byl oponentem morálního kýče antikomunismu.

Zvláště na levici bychom měli usilovat o vykořenění antikomunistického diskurzu. Nejen že brání vytvoření levicové vládní koalice, ale zároveň odklání náš zájem od zjišťování, jací ti komunisté vlastně jsou a jakou vládní politiku budou realizovat. Již dnes přitom víme, že KSČM si zase tolik s ostatními stranami nezadá a že v některých ohledech má mnohem blíže k pravici než k levici.

Za tristní můžeme považovat zvláště nevyjasněný vztah k Evropské unii, respektive ke Straně evropské levice, ekologickou politiku na způsob budovatelské éry, zpátečnické názory v oblasti lidských práv, poukazy na korupční jednání na komunální úrovni, podivné spojení Vojtěcha Filipa s kauzou Affumicata, jakož i orientaci jmenovaného předsedy na „čínské řešení“ problému ekonomické krize.

Důsledkem paradoxu antikomunismu je také přehlížení těchto konfliktních témat budoucího koaličního vládnutí levice — kdo má čas zabývat se takovými prkotinami, když tady máme boj Dobra se Zlem? Levičáci by si jej však udělat měli. Čím dříve se vypořádají s těmito důležitými otázkami, tím lépe se jim podaří připravit své protestní voliče na zklamání vyplývající z falešných revolučních očekávání.

A to bezesporu přijde. Kdo potom bude sbírat protestní hlasy? S přihlédnutím k volebním výsledkům na západ od nás není obtížné si to domyslet. KSČM to postaví před zásadní rozhodnutí o své budoucí profilaci. Na nás ostatních je, abychom této příležitosti využili a podpořili progresivní směřování dané strany.