Antikomunismus má v naší veřejné rozpravě dvojí účel. Zaprvé slouží k útoku na legitimitu ideových východisek levice prostřednictvím moralistické kritiky historického odkazu KSČM. Ve zkratce, vlastní ostatně každé ideologii, se předpokládá, že komunismus nevyhnutelně vede k lidskému utrpení, a proto je každá rovnostářsky orientovaná organizace a každý jednotlivý levičák v konečném důsledku nepřítelem demokracie.

S viděním světa jakožto místa kosmického zápasu Dobra se Zlem se antikomunisté stavějí do pozice ochránců stávajícího liberálně demokratického uspořádání, kdy se veškeré pokusy o jeho překročení jeví jako cesta do totalitní záhuby. Jakožto údajné ztělesnění minulého režimu je KSČM, strana, která se neomluvila, nejviditelnějším zástupcem temné strany síly, avšak nikoli jediným. Antikomunisté dobře vědí, že pravda se skrývá v šifře KSČSSD.

Zadruhé je antikomunismus ideálním předmětem kritického myšlení. Lze na něm totiž bez většího úsilí odhalit ahistorické a obecně falešné předpoklady, na nichž se argumentum ad gulagum zakládá. K osvětlení této myšlenky zcela postačí, připomeneme-li si, že v komunistických lágrech nezřídka končili právě komunisté. Aby se však antikomunistický domeček z karet zbortil úplně, musíme opustit jeho interiéry a zaměřit se na dnešní tábory, kde se koncentrují ideologičtí protivníci.

Od Guantánama přes tajné věznice CIA až po detenční střediska „ilegálů“ v Evropě, toto jsou výsledky takzvané „neliberální“ praxe liberálních režimů. Samozřejmě nechci nijak srovnávat míru utrpení mezi těmito různými typy koncentračních táborů. Poukazuji pouze na to, že nedemokratické metody nejsou ve skutečnosti výhradní doménou komunistů (a fašistů), čímž padá poslední argument o údajné inherentní zvrácenosti komunismu.

Převážnou část mediálních příspěvků k aktuální „antikomunistické“ vlně lze zařadit do jednoho z uvedených diskurzů. Skutečná intelektuální výzva ovšem tkví v odhalení podmínek jejich překonání, v možnosti ustanovení diskurzu, v němž se antikomunismus a anti-antikomunismus rozpustí a v němž nebude Semelová ničím jiným než Doubravou v sukni.

Cílem je tedy založení nové společenské situace, ve které budou komunisté zaujímat rovné postavení s ostatními politickými aktéry. Cílem je společnost, kde sice budou rovní a rovnější, ale nikoli ti výslovně nerovní. Aniž bych znal na takovou společnost recept, chci se pokusit o kritiku antikomunismu rozborem paradoxu antikomunismu spočívajícího ve vytváření komunismu antikomunistickými prostředky, jenž pro levici znamená skutečný problém.

Antikomunismus? Jaký komunismus?