Ačkoli česká média právě pořádají předposlední festival antikomunistického třeštění (ten poslední se bude konat, až budou komunisté vstupovat do vlády), je marné zavírat oči před faktem, že všeobecná přijatelnost KSČM v české společnosti se zvyšuje.

Počet komunistických voličů sice nijak zásadně nevzrostl, i tak ale v minulých regionálních volbách dostali více hlasů než strany vládní koalice dohromady, ve volbách skončili druzí. Bez ohledu na počet hlasů, s nímž jej bylo dosaženo, jejich úspěch je nesporný a svou vahou působí jako další dílčí průlom do vztahu veřejnosti k nim.

Podivuhodně pokrytecké protesty proti tomu, že se na základě demokratickým hlasováním vzniklých mandátů komunisté nyní ujímají funkcí, na tom těžko něco změní; a je dokonce otázkou, zda se sympatie části veřejnosti, jejíž vztah ke komunistům je posud odtažitý a vlažný, v důsledku tohoto zjevně diskriminačního zacházení s nimi neposilují.

Nikoho by rovněž nemělo překvapovat, že pro valnou většinu voličů sociální demokracie je dnes mnohem přijatelnější představa většinové koalice ČSSD s KSČM nežli koalice s kteroukoli ze stran vládní koalice. Pokud se komunisté mohou volné soutěže politických stran účastnit, nemůže jim nikdo bránit v tom, aby na základě výsledku voleb vykonávali moc, a to dokonce ani tehdy, kdyby měli obsadit v příští vládě funkce ministrů obrany, vnitra a spravedlnosti.

Jako obvykle je v nynějších výpadech proti KSČM až obscénní míra pokrytectví. Už to prosím vás pochopte: komunisté se nestávají přijatelnějšími kvůli tomu, že by se lidí zmocňovala touha po návratu Husákova režimu, ba dokonce se nestávají přijatelnějšími ani kvůli své současné programové znamenitosti. O jejich programu je konečně známo jen velmi málo, a kdybychom si dali práci s komparací, zjistili bychom patrně, že je v mnoha ohledech zdrženlivější než programy běžných skandinávských sociálních demokratů.

Tolerance k nim vzrůstá z úplně jiné příčiny. Hrůzu z možného návratu komunistů k moci totiž celkem spolehlivě odplavil úžas nad způsobem výkonu moci, který provozuje současná česká pravice; a obava, že by v tom mohla pokračovat, je mezi velkou, patrně výrazně většinovou částí občanské veřejnosti mnohem větší, nežli obava z toho, že v příští vládě budou komunisté sociálním demokratům koaličním partnerem.

Pokud by čeští novináři v našich pravicových médiích — a jiná prakticky nemáme — mínili své zděšení z možného návratu komunistů k moci vážně, museli by již patrně vyvodit nějaký důsledek z faktu, že jejich po dvě desetiletí opakované strašení nijak nevedlo k úpadku KSČM. Kdyby byli důslední, museli by se zamyslet nad tím, zda by nějaká jiná cesta nevedla k cíli účinněji.

A taková cesta tu zajisté je. Spočívá v poctivé reflexi a kultivaci nekomunistické části české politiky. Jenomže míra selhání českých médií hlavního proudu v tomto ohledu není o nic menší než míra selhání české politické reprezentace.

Tak dlouho se tu v ideologické předpojatosti a zarytosti předstíralo, že vláda pravice je z jakési běžnými smysly nerozpoznatelné příčiny za všech okolností příznivější nežli vláda levice, až jsme se propředstírali k právě končícímu desetiletí mezinárodní ostudy na Pražském hradě a zkorumpované, zaživa se rozkládající a fenomenálně nekompetentní vládě Petra Nečase.

Lidé si pamatují ten takřka ohlušující jásot, s nímž česká média vítala Nečasův a před ním i Topolánkův nástup k moci, pamatují si systematické poškozování levice a mnozí si dokonce pamatují i mimořádně nevkusné budování Klausova kultu osobnosti.

Výsledek ideologické předpojatosti a pokrytecky dvojakého psaní o společnosti je trojí: pravice vypadá jak muzeum stvůr, protože se o přízeň médií nemusela vůbec nijak snažit. Valná část občanské veřejnosti nebere média hlavního proudu takřka v ničem podstatném vážně. A konečně, podíl komunistů na moci se většině lidí jeví jako menší zlo než pokračování jakékoli vlády současné české pravice. K takovému výkonu je snad možné i gratulovat.

Před hlubokou reformou tak stojí nejen česká pravice, kterou po konci Nečasovy vlády zřejmě čeká poměrně nesnadné kříšení, ale rovněž česká média. I pro ně se s koncem Nečasovy éry uzavře údobí, v němž se marně pokoušela nejprve obelhat sebe sama a posléze ztratit vlastní paměť.

Jistě to bude znamenat mnohem vážnější problém pro média veřejnoprávní, která tu selhávala a selhávají přímo ve své statutární úloze, nežli pro média soukromá, u nichž lze systematické překrucování skutečnosti alespoň zdůvodnit — řečeno postaru — třídním zájmem jejich vydavatelů.

A v těchto pitoreskních kulisách se komunisté vracejí na hlavní scénu české politiky. Až dosud hráli roli jakéhosi Godota; jejich postavení bylo solidně zajištěno, aniž by museli odříkat jedinou repliku, předvést se byť jen v jediné scéně. Je přitom vyloženě příznačné, že gesto, jímž se uvedou v následujícím dějství české politiky, v němž by najednou mohli hrát jednu z hlavních rolí, spočívá v jejich stanovisku ke kvapem se blížící volbě prezidenta.

Příznačné proto, že to byly právě dvě předcházející volby prezidenta, jež nám poskytly jinak jen mimořádně vzácně se vyskytující příležitosti posoudit, jak naši současní komunisté jednají, mají-li reálnou politickou odpovědnost a moc. Je přitom třeba bez okolků říci, že v obou předcházejících pokusech selhali tak fatálně, až se člověku mohlo začít zdá, že ony jinak zcela prostoduché úvahy o zákazu vlastně měly určité kouzlo.

Jedním z nejvýmluvnějších obrázků prezidentské volby roku 2003 je Vojtěch Filip zdrceně sedící s hlavou v dlaních po té, co se mu a jeho kolegům právě podařilo do funkce hlavy státu instalovat úhlavního nepřítele české levice Václava Klause. Říkalo se tehdy, že svými hlasy pro Klause mnozí chtěli jen postrašit sociální demokraty a donutit je s komunisty jednat. Přít se marno, postrašit se věru rozhodně podařilo ledaskoho, od Chile po Brusel by mohli vyprávět.

Poučili se komunisté ze svých hlav v dlaních? Jak se to vezme. Budeme si bohužel muset ještě připomenout, koho si doopravdy vybrali jako svého prezidentského kandidáta před pěti lety. Jistě by dnes byli rádi, aby už o tom nikdo nemluvil, dokonce máme takové podezření, že by si raději povídali o zločinech z 50. let nežli o své pět let staré prezidentské nominaci. Nedivili bychom se, kdyby se lecjaká komunistická hroší kůže změnila v husí, jenom to jméno vyslovíme nahlas: J-a-n-a B-o-b-o-š-í-k-o-v-á.

Ó, jak šťastní musejí být komunisté, že tu veřejný prostor posud ovlivňuje totalitární doktrína „nemluvit s nimi“. Novináři jimi straší, kladou jim nesčetněkrát zodpovězené otázky týkající se jejich minulosti, jež odbudou předvídatelnou a pro jejich potenciální voliče zcela přijatelnou odpovědí, a všem zúčastněným to tak vyhovuje, protože o tom, jací jsou komunisté doopravdy dnes, nebylo nutné hovořit.

Protože, co kdyby se jich někdo zeptal, proč letos už o své kandidátce zpřed pěti let neuvažují. Změnila se ona, anebo oni? Buď jak buď, je vcelku jasné, jaké jméno by dnes do linie Klaus-Bobošíková zapadlo. Pokud by tyto dvě nominace měly vystihovat reálnou představu komunistů o hlavě státu, pak by měl mít Miloš Zeman vyhráno. A tak sám fakt, že rozhodnuto zatím není, lze pokládat za pozoruhodný.

Zdá se, že jakkoli by mnozí komunisté rádi věřili, že se změnila Jana Bobošíková, ve skutečnosti se mění oni. A také doba se mění. Už nebudou onou divadelní postavou, o níž se mluví, na níž všichni tak nějak čekají, ale přitom čím dál tím víc doufají, že ve skutečnosti nepřijde. Začíná pro ně údobí, z nějž mají možná mnozí z nich větší strach než Naděžda Kavalírová: bude se s nimi mluvit, věcně, prakticky, otevřeně o tom, jak chtějí, aby stát vypadal a jak se chtějí podílet na jeho správě. Z toho hlediska bude právě jejich rozhodnutí, koho podpoří v přímé volbě prezidenta, zásadní informací.

Abychom k nim nebyli úplně nespravedliví, je fakt, že ve dvou předcházejících volbách s nimi nevedla demokratická levice rozumný rozhovor o možných kandidátech. Kdyby ČSSD v roce 2003 navrhla skutečně levicového, přitom široce respektovaného kandidáta, neměl by Klaus sebemenší šanci. Kdyby protiklausovský blok navrhl v roce 2008 jiného kandidáta nežli liberála Švejnara, nemuseli se komunisté ztrapňovat vlastní nominací.

Dnes je ale situace jiná. Izolace komunistů skončila a jen oni sami se do ní mohou znovu uvrhnout. Je totiž jen jeden jediný důvod, pro nějž by mohli podporovat pomstychtivý přízrak z minula v osobě Miloše Zemana. Nemohou si přece myslet, že člověk, který o Íránu či Palestině mluví jako fanatický americký kazatel z rozhlasové stanice někde v Idahu a který je intimním spojencem Václava Klause, může reprezentovat levici. To jim uvěří možná Valtr Komárek a Marie Benešová, ale jinak už asi nikdo.

Pokud komunisté Zemana podpoří, udělají to proto, aby poškodili sociální demokracii. Byla by to sázka na to, že Zeman na Hradě může ČSSD dlouhodobě oslabovat, ba dokonce ji může i rozštěpit. Byla by to sázka krajně riskantní, protože Zeman bez ohledu na stanovisko komunistů s největší pravděpodobností nebude mít v případném druhém kole v přímém střetu s Janem Fischerem mnoho nadějí.

Reálnou sílu Zemanovy strany změřily poslední volby, perspektivním partnerem dozajista není. Křehké vztahy mezi ČSSD a KSČM by ale podpora Zemanovi spolehlivě ochromila. Namísto spolupráce při nápravě spouště, kterou po sobě Nečasova vláda zanechá, namísto možného promýšlení, jak založit dlouhodobou kulturně-politickou převahu levice, v níž obě dvě strany mohou mít své místo, by tu vznikl nový těžko překročitelný příkop.

Argument, že s komunisty, kteří jen čekají na příležitost bez jakýchkoli skrupulí a programových ohledů poškozovat sociální demokracii, spolupracovat nelze, by se vyvracel těžko. Protože komunisté tentokrát nemají alibi jako před pěti a deseti lety; tentokrát nemohou tvrdit, že neměli možnost podpořit věrohodného, skutečně levicového kandidáta.