Komunisté před osudovým rozhodnutím

Jakub Patočka

KSČM se rozhoduje, koho podpoří do funkce prezidenta. Je to rozhodování, které bude mít patrně jen malý význam pro výsledek přímé volby prezidenta, pro určení budoucího charakteru komunistů má ale význam zásadní.

Ačkoli česká média právě pořádají předposlední festival antikomunistického třeštění (ten poslední se bude konat, až budou komunisté vstupovat do vlády), je marné zavírat oči před faktem, že všeobecná přijatelnost KSČM v české společnosti se zvyšuje.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Počet komunistických voličů sice nijak zásadně nevzrostl, i tak ale v minulých regionálních volbách dostali více hlasů než strany vládní koalice dohromady, ve volbách skončili druzí. Bez ohledu na počet hlasů, s nímž jej bylo dosaženo, jejich úspěch je nesporný a svou vahou působí jako další dílčí průlom do vztahu veřejnosti k nim.

Podivuhodně pokrytecké protesty proti tomu, že se na základě demokratickým hlasováním vzniklých mandátů komunisté nyní ujímají funkcí, na tom těžko něco změní; a je dokonce otázkou, zda se sympatie části veřejnosti, jejíž vztah ke komunistům je posud odtažitý a vlažný, v důsledku tohoto zjevně diskriminačního zacházení s nimi neposilují.

Nikoho by rovněž nemělo překvapovat, že pro valnou většinu voličů sociální demokracie je dnes mnohem přijatelnější představa většinové koalice ČSSD s KSČM nežli koalice s kteroukoli ze stran vládní koalice. Pokud se komunisté mohou volné soutěže politických stran účastnit, nemůže jim nikdo bránit v tom, aby na základě výsledku voleb vykonávali moc, a to dokonce ani tehdy, kdyby měli obsadit v příští vládě funkce ministrů obrany, vnitra a spravedlnosti.

Jako obvykle je v nynějších výpadech proti KSČM až obscénní míra pokrytectví. Už to prosím vás pochopte: komunisté se nestávají přijatelnějšími kvůli tomu, že by se lidí zmocňovala touha po návratu Husákova režimu, ba dokonce se nestávají přijatelnějšími ani kvůli své současné programové znamenitosti. O jejich programu je konečně známo jen velmi málo, a kdybychom si dali práci s komparací, zjistili bychom patrně, že je v mnoha ohledech zdrženlivější než programy běžných skandinávských sociálních demokratů.

Tolerance k nim vzrůstá z úplně jiné příčiny. Hrůzu z možného návratu komunistů k moci totiž celkem spolehlivě odplavil úžas nad způsobem výkonu moci, který provozuje současná česká pravice; a obava, že by v tom mohla pokračovat, je mezi velkou, patrně výrazně většinovou částí občanské veřejnosti mnohem větší, nežli obava z toho, že v příští vládě budou komunisté sociálním demokratům koaličním partnerem.

Pokud by čeští novináři v našich pravicových médiích — a jiná prakticky nemáme — mínili své zděšení z možného návratu komunistů k moci vážně, museli by již patrně vyvodit nějaký důsledek z faktu, že jejich po dvě desetiletí opakované strašení nijak nevedlo k úpadku KSČM. Kdyby byli důslední, museli by se zamyslet nad tím, zda by nějaká jiná cesta nevedla k cíli účinněji.

A taková cesta tu zajisté je. Spočívá v poctivé reflexi a kultivaci nekomunistické části české politiky. Jenomže míra selhání českých médií hlavního proudu v tomto ohledu není o nic menší než míra selhání české politické reprezentace.

Tak dlouho se tu v ideologické předpojatosti a zarytosti předstíralo, že vláda pravice je z jakési běžnými smysly nerozpoznatelné příčiny za všech okolností příznivější nežli vláda levice, až jsme se propředstírali k právě končícímu desetiletí mezinárodní ostudy na Pražském hradě a zkorumpované, zaživa se rozkládající a fenomenálně nekompetentní vládě Petra Nečase.

Lidé si pamatují ten takřka ohlušující jásot, s nímž česká média vítala Nečasův a před ním i Topolánkův nástup k moci, pamatují si systematické poškozování levice a mnozí si dokonce pamatují i mimořádně nevkusné budování Klausova kultu osobnosti.

Výsledek ideologické předpojatosti a pokrytecky dvojakého psaní o společnosti je trojí: pravice vypadá jak muzeum stvůr, protože se o přízeň médií nemusela vůbec nijak snažit. Valná část občanské veřejnosti nebere média hlavního proudu takřka v ničem podstatném vážně. A konečně, podíl komunistů na moci se většině lidí jeví jako menší zlo než pokračování jakékoli vlády současné české pravice. K takovému výkonu je snad možné i gratulovat.

Před hlubokou reformou tak stojí nejen česká pravice, kterou po konci Nečasovy vlády zřejmě čeká poměrně nesnadné kříšení, ale rovněž česká média. I pro ně se s koncem Nečasovy éry uzavře údobí, v němž se marně pokoušela nejprve obelhat sebe sama a posléze ztratit vlastní paměť.

Jistě to bude znamenat mnohem vážnější problém pro média veřejnoprávní, která tu selhávala a selhávají přímo ve své statutární úloze, nežli pro média soukromá, u nichž lze systematické překrucování skutečnosti alespoň zdůvodnit — řečeno postaru — třídním zájmem jejich vydavatelů.

A v těchto pitoreskních kulisách se komunisté vracejí na hlavní scénu české politiky. Až dosud hráli roli jakéhosi Godota; jejich postavení bylo solidně zajištěno, aniž by museli odříkat jedinou repliku, předvést se byť jen v jediné scéně. Je přitom vyloženě příznačné, že gesto, jímž se uvedou v následujícím dějství české politiky, v němž by najednou mohli hrát jednu z hlavních rolí, spočívá v jejich stanovisku ke kvapem se blížící volbě prezidenta.

Příznačné proto, že to byly právě dvě předcházející volby prezidenta, jež nám poskytly jinak jen mimořádně vzácně se vyskytující příležitosti posoudit, jak naši současní komunisté jednají, mají-li reálnou politickou odpovědnost a moc. Je přitom třeba bez okolků říci, že v obou předcházejících pokusech selhali tak fatálně, až se člověku mohlo začít zdá, že ony jinak zcela prostoduché úvahy o zákazu vlastně měly určité kouzlo.

Jedním z nejvýmluvnějších obrázků prezidentské volby roku 2003 je Vojtěch Filip zdrceně sedící s hlavou v dlaních po té, co se mu a jeho kolegům právě podařilo do funkce hlavy státu instalovat úhlavního nepřítele české levice Václava Klause. Říkalo se tehdy, že svými hlasy pro Klause mnozí chtěli jen postrašit sociální demokraty a donutit je s komunisty jednat. Přít se marno, postrašit se věru rozhodně podařilo ledaskoho, od Chile po Brusel by mohli vyprávět.

Poučili se komunisté ze svých hlav v dlaních? Jak se to vezme. Budeme si bohužel muset ještě připomenout, koho si doopravdy vybrali jako svého prezidentského kandidáta před pěti lety. Jistě by dnes byli rádi, aby už o tom nikdo nemluvil, dokonce máme takové podezření, že by si raději povídali o zločinech z 50. let nežli o své pět let staré prezidentské nominaci. Nedivili bychom se, kdyby se lecjaká komunistická hroší kůže změnila v husí, jenom to jméno vyslovíme nahlas: J-a-n-a B-o-b-o-š-í-k-o-v-á.

Ó, jak šťastní musejí být komunisté, že tu veřejný prostor posud ovlivňuje totalitární doktrína „nemluvit s nimi“. Novináři jimi straší, kladou jim nesčetněkrát zodpovězené otázky týkající se jejich minulosti, jež odbudou předvídatelnou a pro jejich potenciální voliče zcela přijatelnou odpovědí, a všem zúčastněným to tak vyhovuje, protože o tom, jací jsou komunisté doopravdy dnes, nebylo nutné hovořit.

Protože, co kdyby se jich někdo zeptal, proč letos už o své kandidátce zpřed pěti let neuvažují. Změnila se ona, anebo oni? Buď jak buď, je vcelku jasné, jaké jméno by dnes do linie Klaus-Bobošíková zapadlo. Pokud by tyto dvě nominace měly vystihovat reálnou představu komunistů o hlavě státu, pak by měl mít Miloš Zeman vyhráno. A tak sám fakt, že rozhodnuto zatím není, lze pokládat za pozoruhodný.

Zdá se, že jakkoli by mnozí komunisté rádi věřili, že se změnila Jana Bobošíková, ve skutečnosti se mění oni. A také doba se mění. Už nebudou onou divadelní postavou, o níž se mluví, na níž všichni tak nějak čekají, ale přitom čím dál tím víc doufají, že ve skutečnosti nepřijde. Začíná pro ně údobí, z nějž mají možná mnozí z nich větší strach než Naděžda Kavalírová: bude se s nimi mluvit, věcně, prakticky, otevřeně o tom, jak chtějí, aby stát vypadal a jak se chtějí podílet na jeho správě. Z toho hlediska bude právě jejich rozhodnutí, koho podpoří v přímé volbě prezidenta, zásadní informací.

Abychom k nim nebyli úplně nespravedliví, je fakt, že ve dvou předcházejících volbách s nimi nevedla demokratická levice rozumný rozhovor o možných kandidátech. Kdyby ČSSD v roce 2003 navrhla skutečně levicového, přitom široce respektovaného kandidáta, neměl by Klaus sebemenší šanci. Kdyby protiklausovský blok navrhl v roce 2008 jiného kandidáta nežli liberála Švejnara, nemuseli se komunisté ztrapňovat vlastní nominací.

Dnes je ale situace jiná. Izolace komunistů skončila a jen oni sami se do ní mohou znovu uvrhnout. Je totiž jen jeden jediný důvod, pro nějž by mohli podporovat pomstychtivý přízrak z minula v osobě Miloše Zemana. Nemohou si přece myslet, že člověk, který o Íránu či Palestině mluví jako fanatický americký kazatel z rozhlasové stanice někde v Idahu a který je intimním spojencem Václava Klause, může reprezentovat levici. To jim uvěří možná Valtr Komárek a Marie Benešová, ale jinak už asi nikdo.

Pokud komunisté Zemana podpoří, udělají to proto, aby poškodili sociální demokracii. Byla by to sázka na to, že Zeman na Hradě může ČSSD dlouhodobě oslabovat, ba dokonce ji může i rozštěpit. Byla by to sázka krajně riskantní, protože Zeman bez ohledu na stanovisko komunistů s největší pravděpodobností nebude mít v případném druhém kole v přímém střetu s Janem Fischerem mnoho nadějí.

Reálnou sílu Zemanovy strany změřily poslední volby, perspektivním partnerem dozajista není. Křehké vztahy mezi ČSSD a KSČM by ale podpora Zemanovi spolehlivě ochromila. Namísto spolupráce při nápravě spouště, kterou po sobě Nečasova vláda zanechá, namísto možného promýšlení, jak založit dlouhodobou kulturně-politickou převahu levice, v níž obě dvě strany mohou mít své místo, by tu vznikl nový těžko překročitelný příkop.

Argument, že s komunisty, kteří jen čekají na příležitost bez jakýchkoli skrupulí a programových ohledů poškozovat sociální demokracii, spolupracovat nelze, by se vyvracel těžko. Protože komunisté tentokrát nemají alibi jako před pěti a deseti lety; tentokrát nemohou tvrdit, že neměli možnost podpořit věrohodného, skutečně levicového kandidáta.

    Diskuse
    December 7, 2012 v 15.40
    Levicová či konzervativně normalizační?
    Je to zajímavý test toho, zda je a bude KSČM spíše levicová či konzervativně normalizační strana. Zatím svou podporou Klause a Bobošíkové se projevovala spíše jako konzervativně normalizační. Toto křídlo také pravděpodobně reprezentuje Remek jako normalizační hvězda - kosmonaut, naopak Dolejš spíše reprezentuje křídlo demokraticky levicové. Mimochodem myslím, že Klaus byl a je typický konzervativně normalizační produkt, to mu v minulosti zajistilo podporu jak na pravici, tak v řadách KSČM. Uvidíme, ale spíše bych řekl, že KSČM najde nějaké lišácké řešení, aby se nemuseli vyslovit přímo. Myslím, že to na samotnou volbu tak velký vliv mít nebude, že jde spíše o to, jakou cestou půjde KSČM.
    December 7, 2012 v 16.48
    O stranách - nejen komunistických (do vaší knihovničky)
    Abych zachoval nepsanou tradici, která žádá prchnout od tématu rychle a zbořit za sebou mosty, nabízím následující test pro čtenáře DR. Doufám, že mi to redakce DR i pan docent Konvalinka prominou. Od ostatních čtenářů to nežádám.

    ------------------------------------

    ① Komunisti zlatí,vraťte se. vykopejte tento pravicový maras spolu s křesťanským, homosexuálním, pedofilním, zlodějským hnojem na vždy z této země. Jste jediná, plně demokratická strana, které záleží na obnovení této rozkradené a zbídačené země. Jste jediní, kteří mají eminentní zájem na potrestání všech zlodějů. Jste jedinou stranou, co tu za posledních 22 let nic nerozkradla. Udělejte nové zákony, obnovte v referendu trest smrti. V referendu proto, aby vás nemohl nikdo osočovat, že jste to udělali sami a záměrně. Pak společnýma silama postřílíme všechny největší zloděje a to i z minulých vlád. Ostatním dáme doživotí a 20 leté tresty těžkého žaláře.


    ②… strany činí ve státě demokratickém revoluci zbytečnou“ svou funkcí kontrolující, řídící a spravující, čehož „jsou si vědomy dnes i strany socialistické, které samy prohlašují, že hlasovací lístek může sám o sobě provést revoluci“¨.


    ③… ve všech organizacích působí mechanismy a tendence, které nutně vedou ke vzniku oligarchie (vládě několika nejbohatších osob) jako mocenské struktury. Autor se snažil tento zákon demonstrovat na příkladu politických stran a odborových svazů. Vedení velkých komplexních organizaci se vždy dříve či později zvrtne k oligarchii, když se začne více zajímat o uchování si nabyté moci než o původní cíle skupiny / organizace. Každá organizace se dělí na vedoucí menšinu a vedenou většinu, přičemž o všech důležitých otázkách rozhoduje menšina. Demokracii znemožňují tři tendence spočívající v podstatě lidské přirozenosti, politického boje a organizace. Aby organizace předešly těmto tendencím směřujícím k oligarchii, autoritářství a byrokracii, musí zajistit pár kroků:
    1. Musí být zachovány postupníctvo vedení, tak aby si nikdo nestihl upevnit své postavení natolik, že by se již nedal odstranit.
    2. Lídři nesmí získat absolutní kontrolu nad centralizovanou administrativou.
    Pokud se udržuje komunikace mezi lídry, rozhodnutí se dělají společně a přitom se udržuje výměna vedení, byrokracie vzniká hůře. Byrokratické odosobnění a odebrání moci jednotlivce nad ním samým způsobuje, že lidé poslouchají moc až příliš, spíše rituálně než vědomě. Rezignují na své postavení, protože vědí, že stejně nic nezmůžou.


    ④ Malá stejně jako velká strana psala, že bude mít o hlas víc, že ta druhá strana je nahraná, oni že maj hlas ze Štěchovic ...


    ⑤ Ať tak či onak, jednoho předsudku zděděného po komunismu bychom se už konečně měli zbavit: totiž přesvědčení, že stát, respektive strany, jsou ti jediní, kdo má ve všem pravdu a kdo umí nejlépe rozsévat dobro. ...




    První citát, jehož autorem je „apolo12“ je zachován v originálním znění . Pouze zjevný překlep „testy“ jsem opravil na „tresty“. S tou chybou by to sice znělo zajímavě; nebyl to ale, myslím,autorův záměr. Není těžké uhodnout, kde byl tento názor „zveřejněn“. Jako ukázka stylu politického myšlení není úplně nezajímavý. Datum: 13. listopadu 2012 (Autor tedy správně mluví o 22 letech – do 23 chyběly ještě 4 dny.



    Zbylé čtyři citáty jsou řazeny chronologicky podle doby vzniku. Abych čtenáře šetřil, vybral jsem pouze čtyři.

    Uhodnout jejich autory nebude snad tak těžké.
    December 7, 2012 v 23.35
    Údajně nadějný kandidát na presidentský úřad
    Miloš Zeman má za sebou excelentní soubor podporovatelů:
    K nejhlučnějším patří aktuálně Valtr Komárek, Ringo Čech, Zdeněk Škromach a Jaroslav Palas.

    Dráha Valtra Komárka od poradce Fidela Castra přes zhrzeného adepta na přinejmenším premiérské křeslo po roce 1989 až po podporu Zemana nejnázorněji ukazuje křivku postupující demence tohoto mnohými obdivovaného kmeta.
    December 8, 2012 v 14.55
    ad Martin Šimsa
    Tak už víme, bohužel. Martine, předvídal jsi správně.
    December 8, 2012 v 15.20
    Víme jaké rozhodnutí vyhlásili.
    Víme také, zda k tomu potřebovali brát nějaké drogy, a pokud ano, jaké? - Nechce se mi moc věřit, že by byli naprosto "clean".

    Teď je otázka, zda správně před(po)vídají i ti mnozí, kdo říkají, že spadnou a rozprsknou se dole jako neopravovaná římsa.
    December 9, 2012 v 4.42
    V KSČM to bude asi stejné jako v ČSSD. Své stoupence tam mají jak Zeman, tak Dienstbier.

    Vedení ČSSD si podporou Dientsbiera zadělalo na vnitrostranický problém.

    Vedení KSČM se svým neutrálním rozhodnutím vyhnulo jak vnitrostranickým problémům, tak případnému konfliktu s ČSSD.

    Členové i voliči ČSSD i KSČM se stejně rozhodnou po svém …
    December 9, 2012 v 5.19
    Bohumíru Molnárovi
    Souhlasím s Vaším střízlivým komentářem, který jako skoro pokaždé vystihuje to důležité. - Uvidíme co socani s tím zadělaným těstem udělají až jim vykyne (2014?). A taky jestli dali kvásku moc nebo málo.
    December 9, 2012 v 8.51
    Když jezevec zanotuje labutí píseň
    Škoda, že už mezi nám není Jan Werich.

    Ten by dovedl lapidárně komentovat tezi spisovatele Pavla Kohouta, že „i z blbců ještě může něco být“ (LN 16.8.2008).

    Miloš Zeman je živým dokladem toho, že se to ne každému, přes mnohaleté úsilí, musí podařit.

    Autor, který napsal jeden z nejvýznamnějších novinářských článků druhé poloviny dvacátého století, a jehož názor na novináře je notoricky znám, nabízí medailónek českého novináře. (1)

    Novináře, který podobně jako několik jeho kolegů (Jiří Hanák, Karel Kyncl, …) věděl, že statečnost je potřebná zejména tehdy, kdy převládá beznaděj a že nemá valný smysl si ji schovávat na lepší časy, kdy některá rizika pominou.

    „Quod licet bovi, non licet Iovi“,

    chce se vykřiknout tváří v tvář takové nestoudnosti.

    Věřím, že Jiří Dienstbier prokáže, že je synem svého otce a nalezne odpověď důstojnou kandidáta na presidenta České republiky.

    Petr Dimun vyslovuje názor (2), že že Miloš Zeman „byl lepší srandista a komik, než politik“. To je podle mého mínění nemístná shovívavost.

    Petr Dimun se – doufám – také mýlí, když píše (2):
    „Odhaduji, že se v krátké době na podporu Zaorálkem „vylučovaných“ podporovatelů Zemana v soc. dem. vysloví Zdeněk Škromach, který se ošije nad nedemokratickými praktikami. Do Vánoc se na stranu Zdeňka Škromacha postaví Michal Hašek a celou prezidentskou kampaň Jiřího Dienstbiera si ČSSD může, s odpuštěním, strčit za klobouk.“

    Český volič si půjde, pakliže mu to Jan Kubice dovolí, za pár týdnů volit svého presidenta. Ten president bude takový, jakého si ten volič zaslouží. – Spolu s ním si ho nepochybně zaslouží všichni ti, kdo volit nepůjdou. Otázkou pak zůstane, zda si ho zaslouží také ti, kdo budou volit jiného kandidáta než konečného vítěze. Všichni dohromady rozhodnou o tom, zda zvolí člověka, kterého si tato země zaslouží.

    Z nebe se na to budou dívat Jiří Dienstbier, Jan Palach i Karel Kosík. Na ně, a nejen na ně, vzpomínám s úctou.

    * Co Vy na to, Jakube Patočko?

    (1) http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/Zeman-o-souperi-Dienstbierovi-Odvolali-ho-pro-neschopnost-A-jeho-tatinek-256310
    (2) http://www.vasevec.cz/vip-blogy/petr-dimun-je-treba-zabit-zemana
    December 9, 2012 v 9.26
    mohlo to být i jinak
    B Molnár má pravdu v té nejobecnější rovině - tedy když říká že V KSČM i v ČSSD má své stoupence jak Zeman, tak Dienstbier. a že zatímco ČSSD má proto vnitrostranický problém,.tak vedení KSČM se svým neutrálním rozhodnutím vyhnulo těmto debatám.
    S jednou nuancí - Diesntbier je stranický kandidát ČSSD,v tom je pdosata problému. kdyby KSČM kandidovala Remka a někdo ve vedení se rozhodli bojova např. za Okamuru, tak by nás to trhalo naprosto stejně.
    Takhle ale říci nějaké jméno není srovnatelný problém, jednak se každý volič stejně zachová dle uvážení a jednak se tím vysílá signál zda je nám bližší politika pragmatické moci (Zeman) a nebo perspektiva součinnosti levice (Dienstbier). To že jako partner je rozdíl mezi ČSSD a
    SPOZ je snad jasné.
    Ale ta opatrnost KSČM je jako svého druhu vzkaz také asi pochopitelná a je vizitkou celé této přímé prezidentské volby se kterou se spojovalo příliš nadějí a teď to dopadlo takhle. (lepší prováděcí zákon, společný kanddát levice - to všechno mohlo být a není....

    December 9, 2012 v 10.16
    Proč okolo toho dělat takovou vědu? Včera to Zaorálek v Právu napsal přesně. Jestliže členové vedení odmítají respektovat volbu strany a chtějí dát hlas členu jiné, ne zrovna moc spřátelené strany, je to špatně a je třeba okamžitě hledat řešení. Když bereš prachy za jeden klub, tak proti němu nemůžeš kopat. Pokud to přesto uděláš, tak sbohem.
    U komunistů to není o moc složitější. Pokud se chtějí presentovat jako skutečně levicová strana, musí zákonitě hlasovat pro kandidáta, který je skutečně levicový. Takže Zeman ani náhodou. Zákulisní politické hry, které naznačuje Jiří Dolejš, se sice také hrát musí, ale zvolení Zemana nepoškodí jen ČSSD a jestli si KSČM myslí, že na tom vydělá, tak se ošklivě mýlí. Volič se jistě zachová podle svého uvážení, ale jasné slovo z vedení by nerozhodnutým pomohlo a špatně rozhodnuté by mohlo zviklat.
    + Další komentáře