Jen máloco ilustruje český demokratický deficit a nejrůznější historické komplexy lépe, než jsou postoje ke komunistické straně. KSČ, jakož i  budoucí existenci jakékoliv strany používající ve svém názvu slovo „komunistická“, bylo možné, ba dokonce žádoucí, zakázat po roce 1989 s odkazem na kriminální praktiky KSČ a totalitní podstatu komunistické ideologie v její bolševizované verzi, ale z různých důvodů se tak nestalo.

Místo toho se „lustrovalo“, často s následky pro lidi, kteří se do seznamů StB dostali omylem nebo pod nátlakem, přičemž nejvyšší pohlaváři KSČ si dál spokojeně užívali jak nahromaděného majetku, tak důchodů a vil. V roce 1993 sice Poslanecká sněmovna přijala deklarativní zákon, jímž byl komunistický režim prohlášen za zločinný, ale komunistická strana existovala dál.

Nové politické elity po roce 1989 se chtěly s existencí komunistické strany vypořádat „politicky“, jenže se ukázalo, že to nebude tak snadné. Hlavní příčinou přitom není přitažlivost komunistické ideologie nebo program KSČM, ale slabost a excesy nových demokratických stran. Z KSČM se stala typická „protestní“ strana, která vedle „nevyléčitelných“ komunistů sbírá hlasy lidí nespokojených s politikou polistopadového establishmentu.

Jak správně připomněl Ondřej Slačálek, KSČM je dnes v podstatě stranou nacionalismu malého národa, sociálních jistot a konzervativních hodnot. Má jen máloco společného s revoluční „internacionalistickou“ KSČ, která měla v zádech Sovětský svaz.

Od roku 1989 bylo učiněno několik pokusů KSČM zakázat, ale ministerstvo vnitra nikdy neshledalo, že by činnost a program KSČM natolik ohrožovaly demokratický pořádek, aby žádost o zákaz strany postoupilo příslušným soudním instancím. Nezbývá než tedy „demokraticky“ usoudit, že pokud jde o pravidla demokratické hry, KSČM je demokratická politická strana, která má právo se účastnit politické soutěže.

Většina odpůrců KSČM tento fakt sice (nerada) uznává, ale zároveň argumentuje, že KSČM není „demokratická“ strana v pravém slova smyslu, a to přinejmenším proto, že od ní nelze odpreparovat její historické dědictví. Za zločiny své předchůdkyně se prý řádně neomluvila, jakkoliv komunističtí předáci opakují, že tak strana už učinila několikrát.