Na letošní podzimní volby se bude zřejmě s odstupem vzpomínat jako na určitý předěl ze dvou důvodů. Tím prvním je fakt, že ve dvou krajích zvítězila KSČM, její vzmach navíc podtrhlo šokující vítězství místopředsedy Jiřího Dolejše v prvním kole senátních voleb v jednom z pražských obvodů.

Tím druhým je historický debakl ODS. Před čtyřmi lety získala sice ještě o jednoho senátora méně, ale ačkoli narozdíl od letošního roku nezvítězila ani v jednom z krajů, její celkový výsledek ve volbách byl tehdy podstatně přijatelnější. ODS ještě nikdy nebyla v celostátních volbách až třetí.

Jak hned po krajských volbách upozornily jemnější analýzy dat, vyvozování dalekosáhlých důsledků čistě z procentuálních výsledků není tak zcela na místě. Volební výsledky vykazují příjemnou rozmanitost, která umožňuje mnohem jemnější interpretce, než jakou dovolovala tak zvaná oranžová tsunami před čtyřmi lety.

V tomto smyslu nelze než beze zbytku souhlasit se závěrečnou větou vynikajícího článku politologů Kateřiny Vráblíkové a Ondřeje Císaře: „Výsledek krajských voleb je bezesporu demonstrací demokratické síly českých občanů.“ Máme za to, že nic přesnějšího o volbách nikdo nenapsal a věta beze zbytku platí rovněž o výsledku voleb senátních.

Po druhém kole senátních voleb lze shrnout, že do výsledku podzimních voleb se promítly čtyři stěžejní trendy, které budou i dál působit na českou politiku: odmítnutí vlády Petra Nečase, nesamozřejmost podpory ČSSD, nárůst tolerance vůči KSČM a konečně s ním spojené odblokování české politiky otevírající prostor dalším pohybům i alternativám; kladným i záporným.

Z ODS zbývá Pospíšil, Kubera a půl Prahy

Tím prvním a nejsilnějším trendem, který stanovil výsledek podzimních voleb, byl hluboký, rozhodný a takřka všeobecný odpor k vládě Petra Nečase. Výsledky vládních stran ještě nikdy nebyly v absolutních, ani v relativních číslech tak úplnou, propastnou a neoddiskutovatelnou prohrou.

Přitom ale výsledek krajské kandidátky ODS vedené Jiřím Pospíšilem v Plzeňském kraji, nebo senátora Kubery v Teplicích ukazují, že voliči nezlomili zcela hůl nad ODS či dokonce nad pravicí jako takovou. Pokud měli koho volit, šli a volili. Pokud ne, zůstali doma, protože Nečasovo vládnutí už podstatné části z nich za volební účast prostě nestojí.

Voliči sami tak ukazují ODS i celé pravici cestu, jakým směrem se vydat po Nečasově konci, který je dnes již spíše otázkou týdnů nežli měsíců. Podobně dva mandáty pro TOP 09 jsou snad i více nežli mohla strana v současné situaci očekávat. Pravice v úhrnu ve volbách dopadla lépe než před čtyřmi lety.

ČSSD už nic nedostane zadarmo

Trendem druhým, jehož pojmenování jde přímo proti intuici vycházející z letmého pohledu na volební výsledky, bylo vyjádření určité zdrženlivosti voličů vůči ČSSD. Takové tvrzení se skutečně může zdát podivné vzhledem k velice solidním výsledkům dlouhodobě nejsilnější české strany, která zvítězila v devíti z třinácti krajů a získala třináct ze sedmadvaceti senátorů. Stala se tak suverénně nejúspěšnější stranou letošních podzimních voleb.

Jenomže na místě je srovnávat výsledek i se situací před čtyřmi lety. Tehdy tu rovněž vládla krajně nepopulární pravicová vláda, ale přece jen aspoň o krapet kompetentnější nežli v mnoha ohledech neuvěřitelný a z většiny již na součástky rozebraný Nečasův ansámbl. Tehdy přišla oranžova vlna, která přelila všechno kromě Prahy prakticky beze zbytku a jedno komunistické vítězství v obvodě Znojmo se tak dokonce i při pohledu zprava mohlo jevit jako projev sympatické rozmanitosti.

Tak absolutní vítězství bylo ovšem i pro sociální demokraty ošidné, což beze zbytku ukázal další vývoj, přes rozpačité intermezzo úřednické vlády až po apokalypsu v podobě parlamentních voleb roku 2010. I kvůli osobnostním rysům svého tehdejšího předsedy se sociální demokraté cítili nezranitelní, ale hlavně od voličů před čtyřmi lety prostě nedostali žádnou závažnější zpětnou vazbu.

Žádný z tehdy zvolených třiadvaceti senátorů například neví, zda byl zvolen díky svým výtečným schopnostem, anebo jen prostě proto, že je sociálním demokratem, který měl to štěstí, že nekandidoval v Praze, anebo ve Znojmě. Ale všichni se to zřejmě dovědí při obhajobě svých mandátů za dva roky.

I velmi horlivý fanoušek sociální demokracie bude muset uznat, že letos prohrávala převážně tam, kde si to zasloužila. A dokonce se našla místa, kde by si při vyspělejší politické kultuře naší země prohrát zasloužila, ale své postavení uhájila kvůli bídné kvalitě svých protivníků. Klasickým příkladem jsou střední Čechy, kde pravice utrpěla ještě krutější porážku než před čtyřmi lety navzdory tomu, že bývalý hejtman Rath stále sedí ve vazbě.

V každém ze čtyř krajů, v nichž sociální demokracie nezvítězila, nejenom v Ústeckém a Libereckém, kde dokonce prohrála velmi výrazně, lidé odmítli určitý typ reprezentace sociálně-demokratické politiky a krajské organizace i celostátní vedení to budou přehlížet jen ke své škodě. Kandidátka ODS vedená Jiřím Pospíšilem, ani komunisté v Karlovarském kraji nebyli neporazitelnými soupeři.

V Ústeckém kraji prostě lidé odmítli uznat, že by korupčními skandály obklopená hejtmanka Jana Vaňhová mohla reprezentovat ČSSD, v Libereckém kraji ČSSD doplatila na svou účast v komplotu s ODS proti populárnímu primátorovi Janu Korytářovi. V Plzeňském kraji mohl kritická procenta ubrat podraz, jehož se sociální demokraté účastnili proti občanské iniciativě za referendum o novém obchodním centru. V Karlových Varech je zřejmě třeba rovněž hledat důvody v městské politice.

Laboratoř Praha

Podobně je třeba dobře rozvážit zpětnou vazbu od voličů, kterou sociální demokraté dostávají výsledkem senátních voleb. Hotovou laboratoří, jejíž výsledky přinášejí množství poznatků, se letos stala v minulosti svými výsledky nezajímavě monotónní Praha.

Hovoří-li se o jednom chybějícím mandátu k ústavní většině, je třeba připomenout, že ČSSD se o něj zřejmě připravila již svým postupem při nominaci svého kandidáta v senátním obvodu Praha 2. Kdyby jako výraz pomsty Jiřímu Dienstbierovi zdejší šikulové neodmítli kandidaturu Anny Šabatové, Libor Michálek by zde jak známo do Senátu vůbec nekandidoval a vzhledem k celkové atmosféře voleb můžeme vcelku bezpečně usuzovat, že mandát tu mohla mít ČSSD v kapse.

Podobně zajímavé je porovnat výsledky dvou pražských obvodů, v nichž proti sobě po prvním kole stáli kandidáti ODS a ČSSD. Ačkoli proti kandidátce Evě Sykové, která se nakonec stala první v Praze zvolenou levicovou senátorkou, stál na Praze 4 papírově silnější protikandidát, zvítězila na rozdíl od Františka Adámka na Praze 12.

Toho mnozí popisují jako typického představitele pletichářské politické kultury pražské ČSSD, která vedla k uzavření bezprincipiální koalice s ODS na magistrátu či k intrikám proti Dienstbierovi nebo Šabatové. Zato bezpartijní kandidátku Sykovou provází znamenitá pověst. Nelze lépe než těmito dvěma pražskými výsledky ilustrovat fakt, že na kvalitě kandidátů prostě záleží.

A nečekaný propad Martina Potůčka, který byl jako jediný ze sociálně demokratických kandidátů před volbami všeobecně favorizován, ale skončil již v prvním kole, upozorňuje na druhý zásadní faktor. Tím je kvalita kampaně. Na místě jsme nebyli, situaci v terénu jsme nezkoumali, ale rozdíl ve výsledcích Martina Potůčka a Libora Michálka, kvalitních nezávislých kandidátů s podobným politickým zázemím, je do očí bijící a musí mít nějakou příčinu.

Zatímco v Michálkově kampani se sešlo to nejlepší z dravé energie Pirátů a žižkovských zelených, kteří se již protloukli i do vedení tamější radnice, takže o síle a tvořivosti jeho terénní práce není třeba pochybovat, mohli bychom si vsadit, že kampaň Martina Potůčka nebyla po této stránce zvládnutá. Kdyby tomu bylo jinak, pak při vší úctě ke kvalitám Jiřího Dolejše i při vědomí tuhého kořínku pravicových resentimentů pražských voličů, senátorem za Prahu 8 by dnes byl Martin Potůček.

Podobně jako pravici i sociální demokracii tak voliči poskytli svým hlasováním neocenitelnou službu, jde o to, aby si dokázala jejich vzkaz správně přebrat: na kvalitě kandidátů i na kvalitě kampaní záleží; výsledky už jí nebudou padat do klína samy jen kvůli skvělé propagaci opozice, kterou už třetím rokem provádí vláda Petra Nečase.

Poslední tajemství komunistů

Třetím trendem, který se do výsledku voleb promítl, je rozšiřování společenského pole, v němž je KSČM akceptována jako standardní součást politické soutěže v českých zemích. Ani v tomto případě se nejedná o tak zásadní přelom, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Zvýšil se sice počet lidí, kteří komunisty aktivně podporují, a zvýšil se i počet těch, pro něž je přijatelná představa, že se budou představitelé KSČM účastnit běžného politického života u nás, sestavovat koalice, obsazovat funkce hejtmanů, senátorů, ba i funkce ministrů.

Není to ovšem nijak dramatický vývoj a lze jej snadno vyložit jednak zhoršující se sociální situací těch nejzranitelnějších lidí, jednak postupujícím časem. Co se týče na první pohled ohromujícího procentuálního výsledku v krajských volbách a prvním kole voleb senátních, ten byl dán především tím, že voliči pravice, jak už jsme si pověděli, zůstali doma.

O tom, že se nejednalo o žádný radikální průlom, výmluvně vypovídá výsledek druhého kola senátních voleb, v němž komunisté svých dvanáct účastí proměnili v jeden jediný mandát. Je z toho zřejmé sice i to, že s vedením druhých kol senátních kampaní nemají zatím mnoho zkušeností, neměli je ostatně kde načerpat, ale také to, že jejich výsledek v prvním kole senátních voleb byl přece jen klamavý.

Přitom bohužel druhé kolo v případě komunistů nenabízí mnoho dat pro analyzování. Desetkrát stáli proti sociálním demokratům a vyhráli v jednom jediném případě, v Chomutově, kde stávající senátor Homolka porazil kandidáta ČSSD po té, co oba ve druhém kole získali prakticky totožný počet hlasů jako v kole prvním.

V devíti zbývajících případech komunisté se sociálními demokraty prohráli, což je celkem jasné vzhledem k povaze dvoukolové volby, v níž komunisté mezi oběma koly nemají už kde a o koho posilovat, zatímco sociálním demokratům zbývá kompletní zbytek politické krajiny.

Mnohem zajímavější by bylo získat více příležitostí k analýze střetů kandidátů KSČM s protivníky zprava. Takové případy ovšem nastaly pouze dva. V prvním, který stál vcelku stranou pozornosti, si v Teplicích kandidát Dubský vysloužil pochybné privilegium dělat v druhém kole sparingpartnera senátoru Kuberovi. Jelikož po prvním kole ztrácel 22 %, šlo jen o formalitu.

Druhý střet byl za to mimořádně zajímavý. Místopředseda KSČM Jiří Dolejš navzdory tomu, že svých 6568 hlasů po prvním kole dokázal do kola druhého zvýšit na 11 606 hlasů, prohrál se senátorkou ODS Filipiovou, které se zřejmě podařilo stanovit absolutní rekord v nárůstu hlasů mezi prvním a druhým kolem, když svých 6468 hlasů po prvním kole zmnožila na 19 184 hlasů. Jedná se zřejmě o první případ v dějinách voleb do Senátu, kdy v druhém kole volební účast předčila účast v kole prvním.

Člověk žasne, jak se Pražané dokázali takto fenomenálně zmobilizovat, aby proti politikovi, který by se svými názory patřil v řadě západoevropských zemí k umírněnějším sociálním demokratům, podpořili klasickou představitelku všeho špatného v ODS, jejíž působení v Senátu mělo jediný klad: třetinovou účast. Soudě v této perspektivě český antikomunismus sice ochabl, ale zejména v Praze, ve své tradiční baště, je stále ještě s to působit hotové divy a lámat rekordy.

Pražané tak propásli jedinečnou příležitost přispět ke kultivaci obou stran. Počet komunistů v Senátu zůstává nezměněný, zanedbatelný, na cestě k vlastnímu klubu ještě nejsou ani v polovině. Navzdory tomu, že počet senátorů ODS poklesl na čtrnáct, což je historické minimum, stále jich zůstává sedmkrát více než komunistů. Je vyloženě s podivem, že ze všech stran obležený Petr Nečas se při svém často bizarním vykrucování z odpovědnosti za volební výsledek k tomuto argumentu ještě neuchýlil.

Navzdory vzrušeným debatám, jež se minulý týden vedly, například v Lidových novinách mezi Jiřím Peňásem, který vzpomíná na Husákovu éru, a Ondřejem Slačálkem, který se svou argumentací sestupuje do minulosti ještě hlubší, se tak postavení komunistů v české politice nijak podstatně nemění.

Ondřej Slačálek napsal: „Zaplať panbůh za komunisty,“ neboť podle něj v případě, že bychom je neměli, zaujala by jejich místo krajní pravice. To je myslím, navzdory množícím se projevům pravicového populismu, přehnané. Na místě je spíše říci: zaplať panbůh za komunistického hejtmana, pokud ho v Ústeckém kraji získají.

Nejen proto, že bychom asi i v redakci Lidových novin hledali marně osobu, která by tuto evantualitu pokládala za horší úděl pro obyvatele Ústeckého kraje nežli trvání vlády hejtmanky Vaňhové; snad ani v Danielu Kaiserovi nemůže být tolik ideologicky motivované krutosti. I my Severočechům přejeme jen to nejlepší, ale hlavně se nemůžeme dočkat, až tu konečně bude komunista, který ponese, byť prozatím pouze na krajské úrovni, vládní odpovědnost. Teprve pak totiž rozpoznáme poslední věc, která nám na komunistech uniká.

Popis současného komunisty možná nebude tak poutavý, jako když Jiří Peňás líčí jejich kulturní antropologii za Brežněva, nebo když Ondřej Slačálek vybízí pravici, aby s vřelými city vzpomínala na Šmerala s Dubčekem. Ale vyjít z jejich současné podoby bude o něco praktičtější. Zjistí se totiž, že tak jako se čeští komunisté změnili mezi lety 1926 a 1946, tak jako se změnili mezi lety 1948 a 1968, tak jako se změnili mezi lety 1970 a 1990, tak se také změnili mezi lety 1992 a 2012.

Jak se změnili? Především se přizpůsobovali. Již před třinácti lety jsem napsal, že jediná cesta, jak komunisty dnes porazit, je dát jim částečný podíl na moci. Když jsem se pak přesně před deseti lety okrajově účastnil aplikace této teorie v jedné brněnské místní části, kde bylo hlasu komunistického zastupitele zapotřebí k ukončení typické korupčně-klientelistické komunální hrůzovlády ODS, obnažilo se vše v plné nahotě.

V debatách nad pivem pán sice mudroval o určitých pasážích našich dějin způsobem zhruba odpovídajícím Poučení z krizového vývoje, v komunálních záležitostech stojících na křehké většině jednoho hlasu na něj byl ale větší spoleh nežli na místní sociální demokraty. A nakonec ukázal i svou čipernou asimilaci do nových poměrů tím, že se bezelstně pokusil na koaličním jednání přihrát jistou veřejnou zakázku firmě, v níž pracoval, což mu přes starostku a její nezávislé sdružení samozřejmě neprošlo.

Ano, ovšem, s komunisty má smysl mluvit o tom, jaké si ve své minulosti chtějí vybírat vzory, zda Kriegela, Šika či Šabatu, nebo Šmerala a Dubčeka, anebo Adamce či Husáka. Ale hlavně je třeba pozorovat, ba dokonce mluvením s nimi zjišťovat, jací že dnešní komunisté vlastně jsou.

A bude to nejspíše strašné zjištění, které polije hrůzou jak antikomunisty, tak i ty, kdož chovají naděje, že by komunisté mohli něco nějak přímo v české politice zlepšit. Až komunisté převezmou sebemenší díl vládní odpovědnosti, najednou se zjistí i jinde než v oné brněnské městské části, že i mezi komunisty jsou lidé, kteří si hledí toho, jak si přihrát nějakou tu malou domů.

Pak si konečně snad i širší veřejnost povšimne, že tu máme poslankyni, která má plná ústa starostí o dýchací ústrojí pracujících na Ostravsku, ale když pak přijde na věc, hlasuje v zájmu lidí, proti nimž Petr Bezruč psal své verše. Možná se začne psát i o tom, že je to strana, která je schopna na svou kandidátku umístit exekutora.

A to je ono poslední tajemství, které našim současným komunistům ještě zbývá, které nám o sobě ještě neřekli: jsou už úplně stejní jako zbytek současné české politiky. Jsou mezi nimi nadějnější idealisté jako Jiří Dolejš, vypočítaví pragmatici jako Kateřina Konečná a jurodiví, minulostí žijící excentrici jako Marta Semelová, která se v tom, jak je dokonale nezkorumpovatelná, takřka bezvadně odtržená od reality a prosta zájmu o praktické účinky svého veřejného působení, ze všech zbývajících bytostí v české politice snad nejvíce podobá Jaromíru Štětinovi.

Nad komunisty se bude vítězit už zase jedině tím, čemu se za Husáka říkávalo úder zleva: věcným usvědčováním z rozporů mezi slovy a činy. Blížíme se k bodu a možná už v něm jsme, kdy komunisty bude možné porážet pouze jediným způsobem: nikoli připomínáním minulosti, ale popisováním přítomnosti. To je základní posun české politiky k lepšímu.

Odblokovaná politika

Musí být hořkým zjištěním pro média hlavního proudu, že v řadě zásadních politických otázek nejsou brána většinou politické veřejnosti vážně. Většině lidí dnes už nevadí představa, že by komunisté mohli usednout jako menšinový partner s ČSSD v příští vládní koalici. Mohlo by to ostatně být to nejlepší, co by nás mohlo potkat, protože teprve tím se česká politika definitivně odblokuje.

ČSSD bude nucena soupeřit i na levici kvalitou a důsledností. A pravice se už nebude moci spoléhat na to, že si bude po celé volební období dělat, co bude chtít, anebo, jak ukazuje případ senátorky Filipiové, nebude dělat skoro vůbec nic, ale pak před volbami postraší občany papírovým drakem komunismu a shrábne moc. Moc, kterou využije k dalšímu pustošení státu, čímž ovšem nažene nové voliče komunistům, případně ještě dál na okraj.

Reálný podíl na moci bude zásadní změnou i pro komunisty. Najednou už nebudou v pohodlné ostrakizaci sbírat protestní hlasy a s výběrovou nostalgií mudrovat o minulosti, najednou budou nuceni přistupovat k věcem prakticky. Buď obstojí, dokáží se zreformovat a reálně začnou reprezentovat zájmy lidí, kteří v ně dnes vkládají svou důvěru s pocitem, že jim nic lepšího nezbývá, anebo začnou valem ztrácet vliv.

Je to určitý paradox, ale je to tak: čím blíže jsou komunisté vládnímu angažmá, tím blíže jsme k tomu, abychom se jich v jejich současné, do minulosti zahleděné, depolitizované podobě, definitivně zbavili. K čemu to otevře prostor?

I na to naznačily letošní volby odpověď. Podívejme se, jací kandidáti uspěli mimo zavedené strany. V poli nezávislých osobností příjemně zaujmou jména jako Libor Michálek, Jan Veleba, Eliška Wagnerová či Korytářova kandidátka na Liberecku, ale je třeba vidět i to, že neuspěli podobně výteční kandidáti jako Ludvík Hovorka, Jana Lorencová či Martin Potůček. A do Senátu suverénně prošli populisté jako Jiří Čunek či Tomio Okamura.

To naznačuje, že v prostoru dnes planě obsazovaném komunisty lze čekat spor mezi praktickou, užitečnou, důslednou programovou politikou a velikášským populismem. Svár těchto tendencí je zřetelný i v zavedených stranách. A zdá se rovněž, že takový střet bude hlavním tématem nadcházející volby prezidentské.

V každém případě odblokování české politiky vyvedením komunistů z izolace se může stát jejím zásadním posunem vpřed, oním posud marně hledaným pevným bodem, o nějž bude možno zapřít páku k postupnému zlepšování poměrů.