Umíte si představit jasnější symbol letošního volebního podzimu a také vládního podzimu Petra Nečase než vítězství komunisty Jiřího Dolejše v senátním klání v obvodu Prahy 8? Občanským demokratům hrozí nejen to, že letos získá některý z pražských senátních mandátů levice, ale také že prvním levicovým senátorem bude v hlavním městě místopředseda KSČM.

A tak vypukla asi dvou set třicátá pátá mobilizace. Dokonce i někteří jindy střízliví občanští aktivisté a publicisté zapomínají na věcná témata, na výkony Nečasova týmu a na náladu ve společnosti a místo toho podléhají ideologickým schématům doprovázeným rituálními tanci vymítačů komunismu.

Opět slýcháme o paralelách mezi komunismem a nacismem, o tragickém osudu obětí komunistické totality či o odklonu komunistů od volebních slibů v roce 1946. Zlo se snáší na náš kraj, oranžová rudne a Sověti (nikoli Rusové) si brousí tesáky. Temnou stranu historie komunistického hnutí mají nejlépe nastudovanou ti, co si ani ň kupodivu nepamatují z temné strany historie katolické církve a hrozbu nacionalizace společnosti odbývají tím, že jsme jinde než v minulém či předminulém století.

Nikomu neupírám právo být disgustován rychlým otřepáním se komunistů z dvacetileté izolace. Nebráním se diskusi o (ne)estetičnosti KSČM nebo etických otaznících vznášejících se nad komunisty.

Přesto by to chtělo špetku zdravého rozumu. V čem komunisté jsou či mohou být reálnou hrozbou pro demokracii? Mají sílu na revoluční zvrat v naší a evropské společnosti? Chtějí oklešťovat lidská práva a občanské svobody? Vadí jim snad sociálně-tržní ekonomika, když se to v jejich řadách jen hemží manažery, podnikateli a živnostníky? Dokáže někdo najít v jejich programu či stanovách pasáž, která by odporovala zásadám demokratického právního státu a liberální demokracie?

Místo zdravého rozumu vládnou dojmy, pocity a u mnohých i vzpomínky. Asi bych si netroufl přít se o komunisty s lidmi, kterým režim vzal v letech 1948-89 kus života a leckdy i zdraví. Jejich optiku chápu. U lidí (včetně novinářů), kteří si zde před listopadem spokojeně vegetovali a třebas i přikládali režimu pod kotel, však pozdní antikomunismus považuji přinejmenším za kýč a pokrytectví.

Občané, kterým ještě stálo za to přijít o minulém víkendu k volbám, jsou naladěni velmi radikálně. I ČSSD je pro ně často měkká. A buďme rádi, že se se svým rozhořčením zastavili u KSČM a nešli někam dál. Tito lidé nemají chuť ani sílu hrát ideologické šachy. Štve je vlastní sociální situace, arogance politiků, korupce, moc „nikým nevolených“ vládců světa peněz. To jsou ale v očích komunistobijců, kteří si našli vlajkovou loď v MF Dnes či Lidových novinách, prkotiny. Oni přece musí vyhrát minulou válku!

Pokud si ČSSD dovolí řídit kraje ruku v ruce s KSČM, dopadne jejich hněv i na ni. Už teď koluje internetem novinová upomínka na poúnorové sloučení komunistické strany se sociální demokracií. Média prstíčkem hrabou a hledají „pravicové sociální demokraty“, kteří by zpívali podobnou písničku. Příliš se jim to nedaří. Jak by taky mohlo, vždyť to by pak nabroušení voliči ČSSD hnali svinským krokem! Už teď skoro dvě třetiny potenciálních voličů ČSSD zůstaly namísto plnění volebního úkolu doma…

Aby sociální demokracie ukázala svůj koaliční potenciál, měla by kombinovat koalice s komunisty s koaličními svazky s KDU-ČSL a různými regionálními středovými formacemi. Podobný přístup má celou řadu výhod dovnitř i navenek. Pro začátek je ale pro Lidový dům důležité zříci se koalic s ODS. I to bude úspěch, uvědomíme-li si, že regionální buňky oranžových se na nějaké pokyny z Prahy zrovna dvakrát neohlížejí. Naštěstí volební debakl vyřadil ODS z krajských koalic na spoustě míst republiky jaksi automaticky…

A nekamenujme ČSSD, že se na krajích opět chystá porušovat tzv. bohumínské usnesení, to už stejně vzala voda. Ano, zřetelně píšu „porušovat“. Usnesení totiž zakazuje „politickou spolupráci“ a nikdo z „probohumínských“ špiček ČSSD mne nepřesvědčí, že spolupráce v krajských radách není politická. Sociální demokracie by měla opustit taktizování a začít se zabývat svým vztahem ke KSČM sebevědomě a věcně. V Deníku Referendum jsem se tomu věnoval už 10. května.

Vraťme se ale k Jiřímu Dolejšovi, onomu symbolu „nástupu komunismu“. Za relevantní pokládám jedinou konkrétní námitku proti němu. Je fakt, že v předloňském testu MF Dnes byl ochoten vyjednávat se smyšlenou loterijní firmou o úpravě příslušného zákonu a milionovou provizi navrhoval prohnat přes Haló noviny. Kdo si ale myslí, že podobný přístup je doma jen v KSČM a ostatním partajím se vyhýbá, musel spadnout z jiné planety. Mám zde připomínat byť jen špičku obrovského ledovce, kterou představují třeba sponzorské aféry ODS nebo TOP 09? Za tehdejším Dolejšovým selháním není darebný jedinec, ale prohnilý systém fungování a financování politických stran.

Kdyby obyvatelé Prahy 8 vyslali do druhého kola senátních voleb sociologa Martina Potůčka (nominovaného ČSSD, KDU-ČSL a SZ), byl bych klidnější a navíc přesvědčen, že má definitivní výhru nad někdejší modrou ministryní zdravotnictví téměř jistou. Nestalo se, lidé víc chtěli kandidáta komunistů, jehož šance vidím zhruba jako padesátiprocentní.

V jednom mám ale jasno - a promiňte mi teď vyklouznutí z role sloupkaře k osobní zpovědi: Být zaregistrován v Praze 8, o nadcházejícím víkendu poprvé v životě sáhnu po volební listině KSČM a volím Jiřího Dolejše. Nejen proto, že mi přes všechny chyby přijde lidsky sympatický. Nejen proto, že představuje to lepší z KSČM. A nejen proto, že je oním symbolem „divokého volebního podzimu 2012“. Volil bych ho též jako „menší zlo“ — přinejmenším v narážce na všechny falešné operetní pěvce, kteří mají v tomto mobilizačním týdnu plná ústa „zla komunismu“, aniž by na toto téma byli schopni hlubší vyargumentované diskuse.