Studenti třeboňského gymnázia se v Jihočeském kraji rozhodli vyvolat stávkovou pohotovost. Co tomu předcházelo? Nic více ani nic méně, než jmenování komunistů do čela krajského resortu školství. Když se kauza pandurů a gripenů zametala pod koberec, studenti mlčeli. Když poslanci odhlasovali miliardové církevní restituce z našich kapes, mlčeli také. Mlčeli i tehdy, když ministr vnitra vyštípal policejního prezidenta, který dle mínění politických špiček dělal svou práci příliš důkladně.

Náhle se média předhánějí v paralelách se studentskou stávkou podobnou té v roce 1989. Vzhledem k masivní mediální hysterii těsně po krajských volbách je rovněž zajímavé sledovat, že její účinek neměl až tak široký rozsah.

Pojďme se podívat na celou událost blíže. Není těžké zjistit, kdo stojí za organizováním petiční akce či jaké persony dominují v čele stávkového výboru. Není třeba tady rozebírat konkrétní osoby — stačí zmínit to podstatné — většina z nich patří mezi vyznavače tzv. laciného antikomunismu, který je už dlouhodobě jednou z mála trumfových karet české pravice a který stojí za tragickým zplošťováním moderní historie na zjednodušené schéma boje dobra se zlem. Ostatně stačí si přečíst prohlášení studentů k plánované demonstraci.

Shrňme si dva nejrozšířenější pohledy na demokracii u nás, byť v jiných zemích se těší popularitě i další alternativní přístupy. Na jedné straně stojí poněkud zkreslené pojetí Václava Klause, k němuž s největší pravděpodobností budou inklinovat výše zmínění studenti. Toto pojetí odmítá legitimitu nikým nevolené občanské společnosti a za legitimizační prvek společnosti považuje výhradně volby. A právě klausovský pohled na demokracii bývá nerozlučně spjat s antikomunistickou rétorikou. Na straně druhé je havlovský koncept, který naopak s občanskou společností počítá a považuje ji za nezbytnou součást demokracie. Klade větší důraz na iniciativu zdola a nepopírá existenci společnosti jako takové.

Osobně nejsem žádným zastáncem instituce voleb. Považuji ji za pouhou formalitu, která se skutečnými demokratickými procesy nemá moc společného a v současnosti je využívána spíše jako nástroj k udržení statutu quo. Co je však zajímavé, studenti proti této - z pohledu klausovského diskursu legitimně zvolené vládě — protestují. Ba co víc — svým jednáním se stávají přímo ukázkovým příkladem subjektu občanské společnosti, který sice nemá mandát, ale přesto se snaží ovlivnit politické procesy. Jak by se ideoví vůdci třeboňských studentů vyrovnali s tímto argumentem? A aby toho nebylo málo, včera přizval hejtman Zimola zástupce studentů k jednání, kde jim nabídl větší účast na věcech veřejných. O tomto se třeba aktivistům ProAltu či Skutečné demokracie teď! ani nezdálo.

Domnívám se, že než protestovat proti výměně jedné skupiny politiků jinou, by mohli studenti spíše zamířit k jádru věci a zeptat se svých rodičů a prarodičů, proč vlastně ty komunisty volili. Možná by si přitom i všimli, že současná — dle oficiálních měřítek — pravicová vláda pěkně po „komunisticku“ zvedla daně.