14. listopadu zažila Evropská unie mezinárodní celodenní odborovou stávku jižní Evropy od Portugalska po Řecko a protesty proti neoliberální politice zasáhly i jiné země. České odbory se k akci připojují o několik dní později, 17. listopadu v rámci akce Demokracie vypadá jinak, s potenciálem svrhnout vládu. Zdravotnické a školské odbory dokonce vyhlásily stávkovou pohotovost. Sociálně-politický konflikt bije na poplach.

Za této situace zvažují o stávce pod vedením svého profesora studenti třeboňského gymnázia, kterým se nelíbí, že se krajskou radní školského odboru má stát členka KSČM a v petici požadují po hejtmanovi (ČSSD), aby ji odvolal, ačkoli jsou radní voleni zastupitelstvem. Jihočeský odpor tak následuje v řadě po odporu ve zlínském kraji, kde rovněž antikomunistické spektrum občanů protestovalo proti účasti komunistů v exekutivě, respektive proti výsledkům voleb. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že bez požehnání autority profesora by středoškoláci do protestu těžko šli a tím spíše ne proti ní, a protože jejich protest jen potvrzuje antikomunistický konsensus, nejde o nic jiného než o aktivní formu konformismu, tedy aktivní vyjádření masochistické touhy spoutat se okovy konvenčního, represivního diskursu.

V každém případě stojíme před precedentem. Ačkoli od roku 1998, ne-li od 1996, jsou sněmovní volební výsledky ukazatelem přání po levicové politice a to včetně roku 2010, kdy zvítězila sociální demokracie a Věci veřejné získaly hlasy díky heslu sociální solidarity, díky antikomunistickému konsensu a povolebním machinacím s ústavní aritmetikou vládnou od roku 2006 vlády, které jsou v rozporu s vůlí suverénního lidu. Posledním slovem vlády Petra Nečase při obhajobě porušování ústavního pořádku, tj. Listiny základních práv a svobod je: my máme mandát od voličů, vy jste nikým nevolení voliči! Nakonec se tedy suverénem stává nikoli lid, ale státní moc a její monopol na násilí. V takovém případě se generální stávka stává imperativem demokracie.

Jako imperativ demokracie však artikulují svou stávku i třeboňští studenti, kterou hodlají chránit před hrozbou komunistického totalitarismu, srovnávaného při hodinách dějepisu s tím nacistickým, protože přece oba způsobily stejné utrpení, nad kterým máme plakat a nerouhat se řešením aktuálních otázek. A pokud ne, máme mít výčitky. Co na tom, že ideologie totalitarismu je stejně totalitární, protože zakazuje kritické myšlení a debatu o kapitalismu? Tvrdí-li pan profesor, že demokracii uhájíme bojem proti strašidlu komunismu, nikoli bojem proti privatizaci školství, pak je správné bojovat proti strašidlu komunismu a neklást si namáhavé otázky. Musíš stávkovat proti komunismu, protože můžeš! Jsou-li komunisté v krajské vládě. A když ne, nejsi slušný.

Žerty z pana profesora maloměstského gymnázia a jeho studentů stranou. Oni bojují proti výsledkům voleb, respektive jednak proti výsledkům voleb krajského zastupitelstva, jež zvolilo komunistickou radní pro školství, a jednak proti výsledkům krajských voleb obecně, protože jejich výsledek vypovídá o přání voličů na podílu komunistů v radě. Argument je jasný: krajská rada má mandát od voličů, třeboňští studenti jsou nikým nevolení neplnoletí nevoliči. Navíc výsledky krajských voleb nejsou ničím jiným, než vyjádřením protestu proti politice vlády, která porušuje sociální práva a jako takový je tedy tento protest vyjádřením touhy po jejich zachování. Výsledky voleb jsou tedy i výsledkem touhy občanů po demokracii, s níž se politika dosavadní vlády vylučuje.

Kdo je však více v právu? Ti, co bojují za demokracii bojem proti škrtání sociálních práv, nebo ti, kdo bojují za demokracii bojem proti komunismu? Je větší hrozbou pro demokracii neoliberální kapitalismus, privatizace veřejných služeb, jako je školství, zdravotnictví, sociální péče a důchody a deregulace trhu těmito komoditami? Politika, která vede k prohlubování sociálních nerovností a chudoby a tedy likvidaci sociálních podmínek demokracie. Nebo je to komunistický bubák? Pro provinční studenty je odpověď jasná. Zdá se, že jsou zde v konfliktu dva diskursy, z nichž jeden, ten antikomunistický, nereflektuje, nevnímá a nediskutuje otázky toho druhého, protože vyvrací legitimitu toho prvního, který je jediný správný, morální a vůči kterému není jiné alternativy. Kritérium třeboňských petentů je jasné až konvenční: demokratické strany versus komunisté (= nacisté), nikoli strany hájící sociální práva versus strany tato práva škrtající. Boj je tak veden o význam pojmu demokracie a o to, kdo je demokratem a naopak.

Antropolog David Graeber ve své knize Inside Occupy ukazuje, jak se v amerických dějinách stal od 30. let 19. století pojem demokracie součástí předvolebního marketingu. Za americké ani Francouzské revoluce se nehovořilo o demokracii, ale republice. Demokracie jakožto vláda chudých měla pejorativní význam, jaký má dnes pro antikomunisty komunismus, a jako legitimní forma vlády byla v USA považována aristokracie. V americkém kontextu, kde platila formální rovnost, nikoli vláda šlechty, ale vláda nejlepších, tj. nejvzdělanějších, nejmorálnějších atd., kteří mají být voleni. Skutečná, tj. přímá demokracie, o kterou se ve Francii pokusili jakobíni, pak byla po těchto zkušenostech spojována s terorem lůzy. Teprve ve 30. letech 19. století, v souvislosti červencovou monarchií Ludvíka Filipa, který se označil za demokrata a odvozoval svou legitimitu z voleb (samozřejmě s majetkovým cenzem pro finanční šlechtu), dostala i v USA demokracie jiný význam: volby. Také v této době píše Tocqueville svou Demokracii v Americe a myslí tím tyranii volební „většiny“ a veřejného mínění. Demokracie jako forma přátelství mezi rovnými lidmi však sahá hlouběji, než do otrokářských Atén 4. až 3. století př. n. l., kdy byla vládou chudých, a vůbec není konstruktem pouze „západní“ kultury. Mohli bychom tvrdit, že je jednou z antropologických konstant.

Třeboňští studenti v čele s profesorem se jistě cítí být onou vzdělanou a morální elitou, povolanou rozhodovat o tom, co je demokracie a co ne, kdo je demokrat a kdo ne. Dokonce požadují, aby členka krajské rady byla odvolána shora představitelem výkonné moci, přestože byla zvolena zdola. Požadují, aby rozhodovala výkonná moc, nikoli volený zastupitelský sbor. Je toto demokratické? Kdo je zde hrozbou demokracie? Komunisté, nebo třeboňská elita?

Skutečná demokracie skutečně vypadá jinak, než jak nám ji vnucují ať už v Třeboni anebo ve Strakově akademii. V každém případě, bude-li krajská radní odvolána vzpourou zdola a zvítězí-li antikomunistický konsensus, ačkoli byla zvolena, stejně tak musí odejít česká vláda, protože si to lid přeje a ona si jiný zvolit nemůže. A proto v případě, bude-li vláda trvat na svém, je generální stávka imperativem obrany demokracie, která je v rozporu s antikomunismem.