Českou republikou už dvacet let obchází pravice třímající v rukou strašidlo komunismu. Mnoho pravicově orientovaných politiků a komentátorů straší návratem komunistů k moci a mobilizuje své voliče proti případné vládě levice. Nechvalně proslulý Zelenkův klip z minulého týdne je posledním výkvětem tohoto myšlení.

Je strašení komunisty vedeno reálnou a oprávněnou obavou z důsledků jejich politiky? Co by se změnilo, kdyby se ve vládě skutečně ocitli? Komentátor Adam Borzič v Deníku Referendum napsal: „Je zbytečné našim svazákům vysvětlovat, že Jiří Paroubek nebo KSČM nepředstavují radikální levici a že i jejich případné společné vládnutí by s celkovým směřováním naší země (bohužel) moc neudělalo.“

Jedná se o výjimečný názor? A jaká je skutečnost?

Rovněž politoložka Vladimíra Dvořáková si myslí, že strašení komunismem je zastírací manévr pravice, neboť největším problémem naší současnosti podle ní není možnost nastolení vlády levice, nýbrž netransparentnost a institucionalizovaná korupce obrovských rozměrů.

„V čase, kdy jsme svědky korupčního jednání neuvěřitelných rozměrů, v čase, kdy se netransparentnost stala standardem a korupce institucionalizovaným fenoménem ve společnosti, je boj proti komunistům bojem proti něčemu, co problém prostě není,“ myslí si politoložka Vladimíra Dvořáková.

Současně jako by někteří zapomněli, že podstatou demokratického uspořádání je více či méně časté střídání pravice a levice u vlády. Podle Jiřího Pehe je permanentní varování před nástupem „rudého bloku“ a změně režimu po dvaceti letech od pádu komunistického režimu skutečnou ukázkou buď lenosti myšlení, nebo novodobé verze bolševismu.

Podle Dvořákové není pro naší současnost největším národohospodářským rizikem vláda sociálních demokratů s komunisty, nýbrž fakt, že se z veřejných financí ztrácejí každoročně miliardy korun. „Volání pravice po úsporách na mateřské či důchodech se ve světle těchto věcí zdá být přímo směšné a vlastně nehorázné,“ soudí Vladimíra Dvořáková.

„Pokud ponecháme stranou morální problém, který reprezentuje větší vtažení KSČM do vládnutí, nelze se nezeptat, co je tak strašného na tom, že by komunisté měli v případě jejich podpory pro menšinovou vládu ČSSD například více míst v dozorčích radách, nebo čím se tak moc liší současná pozice Vojtěcha Filipa coby místopředsedy Poslanecké sněmovny od pozice předsedy Poslanecké sněmovny?“ podotýká Jiří Pehe.

Jiří Pehe k tomu pak dodává, že průměrného občana katastrofické vize strašící změnou poměrů v případě komunistické podpoře vládě tak jako tak už nechávají chladným v zemi, „kde zaručeně demokratické, a v některých případech i zaručeně antikomunistické strany dopustí masivní rozkrádání veřejných prostředků a všudypřítomnou korupci, popřípadě se nejsou schopny dohodnout přes politický střed na jakýchkoliv rozumných reformách nebo třeba jen definici státních zájmů,“ říká Jiří Pehe.

Vláda levice

Nenadešla tedy doba k tomu, aby byli komunisté tak řečeno „vtaženi do hry“ i na parlamentní úrovni? Podle politologa Lukáše Jelínka již dozrál čas přinejmenším k tomu, abychom začali komunisty bez předsudků považovat za standardní součást stranického spektra se stabilní voličskou oporou.

„Když se již stali běžnými partnery pro prohlasovávání zákonů či pro personální volby, včetně volby prezidenta, není důvod, aby nebyli součástí povolebního vyjednávání o nové vládě. Nic víc, nic míň,“ říká v rozhovoru pro Deník Referendum Lukáš Jelínek.

Pravdou ostatně je, že komunisté fakticky již dlouhou dobu všem ostatním stranám běžným partnerem k vyjednávání v Poslanecké sněmovně jsou. Jinak řečeno: o komunistech již minimálně osm let neplatí, že jsou vyloučeni na okraj politického dění.

Prvním momentem, v němž se projevila změna postoje ostatních stran ke KSČM, byla právě volba Vojtěcha Filipa místopředsedou Poslanecké sněmovny v roce 2002. Mnozí se domnívají, že pravděpodobně nejhorší věcí, které se komunisté v politice dopustili, byla skutečnost, že arcikněze české pravice Václava Klause učinili prezidentem.

Je tedy evidentní, že dříve či později se stane — navzdory strašení návratem komunistů do exekutivy — reálnou skutečností možnost vzniku čistě levicové vlády jako legitimní varianty povolebního koaličního vládnutí. Otázkou je pouze, kdy a v jaké podobě se tak stane.

Jiří Paroubek opakovaně v posledních týdnech artikuloval své představy o případné vládě sociálních demokratů po vyhraných volbách. Předseda ČSSD vidí možné varianty pouze dvě: v případě zisku většiny mandátů levice je to jednobarevná vláda ČSSD za tiché podpory komunistů. Dle jeho slov by to byla vláda s největší legitimitou, neboť by odrážela vůli většiny voličů.

Druhou variantou, kterou předseda sociálních demokratů dle svých slov upřednostňuje, je středolevé koaliční vládnutí. Jakkoli jsou jednou věcí předvolební prohlášení politiků a druhou jejich povolební strategie, jisté je, že možnost spoluúčasti komunistů na vládě se stává jednou z reálných variant.

Lukáš Jelínek tvrdí, že prosté konstatování možnosti povolebních vyjednávání mezi ČSSD a KSČM nijak nepředjímá jejich výsledek. „Už jen proto, že mezi KSČM a ČSSD stojí vysoké programové bariéry. Zásadní rozdíl ale vidím v alternativách „komunisté ve vládě“ a „komunisté podporující vládu“.

Bylo by nemoudré a pro ČSSD dlouhodobě nevýhodné dopřát komunistům vliv na vládu, a přitom je nezatěžkat přímou odpovědností,“ upozorňuje na dvě varianty povolební spolupráce sociálních demokratů a komunistů.

Komunisté ve vládě. Co by se změnilo?

Před měsícem v Deníku Referendum Josef Šlerka ve svém komentáři Komunisty do vlády, prosím napsal: „Pokud ČSSD vyhraje volby, měla by s KSČM sestavit koaliční vládu, která by vydržela u moci celé funkční období.“

Šlerka neargumentuje osobní zálibou v KSČM, jeho důvody jsou právě opačné: „Společná vláda s ČSSD by z KSČM sňala roušku nevinnosti: už případ kolem Jiřího Dolejše, který neodolal provokaci novinářů, ukázal, že i komunisté mají své mechanismy, jak prát peníze,“ píše Šlerka a dodává: „Bylo by pak ale jasně vidět, čí ekonomické zájmy čeští a moravští komunisté hájí. Vietnamských firem? Ruského Lukoilu? To, co je zatím vidět jen v náznacích, by bylo posléze očividné.“

Také druhý Šlerkův argument ukazuje, že v přizvání komunistů k vládní spoluúčasti vidí cestu k jejich marginaliazci: „Program současné KSČM by se ukázal jako snůška populistických hesel. Přenechme KSČM ministerstvo dopravy, přidejme jí k tomu i ministerstvo práce a sociálních věcí a pozorujme, jak cena dálnic neklesá a jak komunisté připravují prodloužení věku odchodu do důchodu. KSČM by tím přestala fungovat jako protestní uskupení.“

„Tomu odpovídají i zkušenosti ze západní Evropy: podobný postup totiž zvolili před lety francouzští socialisté. Poté, co umožnili Komunistické straně Francie účast ve vládě, klesla její podpora na polovinu a dnes je tato strana marginální silou. Podobný osud potkal i komunisty italské,“ argumentuje Šlerka.

Také Lukáš Jelínek si myslí, že je pro KSČM výhodnější být radikální, protestní, ba antisystémovou stranou bez jakékoli přímé odpovědnosti. „Také proto, aby ji nečekal osud francouzských soudruhů, se nikdy do žádné vlády nejspíš nepohrne. Na druhé straně, i v KSČM sílí skupina mladších, pragmatických a technokratických politiků, zejména s komunální a regionální zkušeností, kteří po exekutivních postech pošilhávají,“ tvrdí Lukáš Jelínek.

Podle Vladimíry Dvořákově lze hovořit v případě úvah o utvoření klasické vládní koalice ČSSD s KSČM o třech faktorech, které problematizují její vznik. „Prvním z nich je historické vědomí uvnitř sociální demokracie v souvislosti s osmačtyřicátým rokem. Druhým problematizujícím momentem je to, že se komunisté kriticky vymezují proti Evropské unii a Severoatlantické alianci. Toto je věc zásadních otázek týkajících se bezpečnostních rizik, které vláda projednává,“ říká Vladimíra Dvořáková.

I ona ale uznává, že třetí a pozitivní faktor je právě efekt Mitterrand, jehož průvodním jevem byla ztráta protestních hlasů pro komunisty, a tedy výrazný úbytek voličských preferencí.

S Dvořákovou v tomto třetím bodě plně souhlasí i Jiří Pehe. Podle něho je skoro jisté, že by účast čtyř, pěti komunistů ve vládě, kterou by jinak kontroloval odvěký levicový soupeř, tedy ČSSD, vyvolala silné pnutí mezi radikály a pragmatiky uvnitř KSČM.

„Komunisté to dobře vědí, a i proto se přímo do vlády nijak nepohrnou. Nechtějí skončit pádem do nicoty jako komunisti francouzští, když je do vlády přizval François Mitterrand,“ soudí Pehe.

Lukáš Jelínek považuje zahraničněpolitickou orientaci komunistů za velký problém znemožňující utvoření otevřené levicové koaliční vlády. Podle něho se totiž KSČM a ČSSD jednoznačně liší v pohledech na mezinárodní bezpečnostní závazky České republiky.

„Komunisté jsou proti NATO a v jejich řadách převažují euroskeptici. Už jen z těchto důvodů zatím nevidím koaliční spolupráci obou stran jako reálnou. To by se mohlo změnit, kdyby KSČM přehodnotila svůj zahraničněpolitický a částečně i ekonomický program. Tento běh, kdyby se na něj KSČM vydala, by ale nejspíš byl na hodně dlouhou trať,“ zpochybňuje možnost koaliční vlády levice Lukáš Jelínek.

„Neumím si představit, že by komunisté tak rychle změnili svoji politiku a hlavně rétoriku,“ říká Lukáš Jelínek. A především sami se otevřené účasti ve vládě zřejmě budou bát, neboť by nebyli schopni naplnit svá předvolební hesla, nakonec by se situací v zemi nic radikálního nesvedli a přišli by o protestní hlasy.

Jako reálnější se tedy ukazuje i Jiřím Paroubkem zamýšlená jednobarevná vláda sociální demokracie za tiché podpory komunistů. Takovou variantu vidí jako reálnou i Jiří Dolejš, který Deníku Referendum řekl, že si umí představit jistou formu spolupráce levicových stran při správě naší země.

Pro variantu spolupráce mimovládní svědčí i to, že nikdo z komunistických představitelů, s nimiž jsme hovořili, nechtěl ani naznačit, jaké resorty by ve vládě mohli komunisté obsadit a kým.

Jiří Dolejš řekl, že prioritou komunistů je levicový program, a nikoli křesla. „Z této perspektivy viděno je žádoucím výsledkem voleb vítězství levice, a to tak, aby ČSSD nemusela hledat oporu vpravo. To by vedlo k rozmělnění jejich programu,“ dělá si o sociální demokracii starosti Jiří Dolejš.

„Formu vládnutí a povolební dohody mezi sociální demokracií a komunisty je nicméně nutné vnímat v širších souvislostech, a to jak vnitrostranických, tak zahraničněpolitických. Ostatně už jednou — v roce 2002 — tu mandát na utvoření nějaké levicové formy vlády byl, avšak z důvodů objektivních i subjektivních nedošlo k jeho realizaci,“ uzavírá rozhovor pro Deník Referendum Jiří Dolejš.

I když Josef Šlerka zde před měsícem napsal, že jednobarevná vláda ČSSD s tichou podporou KSČM je úplně nejhorší možná varianta, neboť „takové řešení by de facto učinilo z ČSSD rukojmí komunistů, kteří by i nadále nenesli žádnou odpovědnost,“ zdá, že právě tato varianta zůstává pravděpodobnější než otevřená koalice.

Ne každý ji považuje za nešťastnou. I Vladimíra Dvořáková si myslí, že jednobarevná vláda sociální demokracie by mohla být nakonec pro všechny zúčastněné daleko výhodnější, neboť by sociálním demokratům umožnila udržet si distanci od komunistů například v zahraničněpolitických oblastech. Současně by ČSSD společně s KSČM mohla prohlasovat mnohé zákony z oblastí sociální či zdravotnické politiky, ve kterých mezi nimi panuje v zásadě shoda.

Jakkoli je volání mnohých levicově smýšlejících občanů po radikální občanské levicové vládě legitimní, je v otevřené koaliční podobě prozatím nepravděpodobná. Navíc zde zůstává Borzičovo „bohužel“: případná vláda levice by se stejně nebyla s to důkladně zabývat nejpalčivějšími problémy dneška, neboť ve srovnání se západní či severní Evropou je programově plytší, málo „zelená“ i málo radikální.

Přehlídka technokratických výroků komunistických předáků i jejich nedůvěra vůči občanské společnosti, jak se to projevilo naposledy v postoji předsedy KSČM Filipa k výzvě ekologických organizací za zrušení zkorumpovaných lesních tendrů, dávají tušit, že největší hrozba spojená s takzvaným návratem komunistů k moci dvacet let po Listopadu leží jinde, než vyhrožuje česká pravice.

Účast komunistů ve vládě by patrně nepřinesla víc než potvrzení tušeného, že ani jejich strana neztělesňuje v současném českém politickém provozu alternativu, jež by měla vzbuzovat jakékoliv naděje v možnost zlepšení poměrů ve věcech občanských, kulturních, ve zdravotnictví, ve školství, v kultuře, vědě či v schopnosti české společnosti zvládat ekologické hrozby.