Co by změnil vstup komunistů do vlády? Prakticky nic
Vratislav DostálVstup komunistů do vlády jako menšího koaličního partnera by kurs českých zemí zřejmě nijak nezměnil, jeho hlavním pravděpodobným důsledkem by bylo ohrožení samých komunistů. I z toho důvodu je pravděpodobnější, že se ve vládě neocitnou.
Českou republikou už dvacet let obchází pravice třímající v rukou strašidlo komunismu. Mnoho pravicově orientovaných politiků a komentátorů straší návratem komunistů k moci a mobilizuje své voliče proti případné vládě levice. Nechvalně proslulý Zelenkův klip z minulého týdne je posledním výkvětem tohoto myšlení.
Je strašení komunisty vedeno reálnou a oprávněnou obavou z důsledků jejich politiky? Co by se změnilo, kdyby se ve vládě skutečně ocitli? Komentátor Adam Borzič v Deníku Referendum napsal: „Je zbytečné našim svazákům vysvětlovat, že Jiří Paroubek nebo KSČM nepředstavují radikální levici a že i jejich případné společné vládnutí by s celkovým směřováním naší země (bohužel) moc neudělalo.“
Jedná se o výjimečný názor? A jaká je skutečnost?
Rovněž politoložka Vladimíra Dvořáková si myslí, že strašení komunismem je zastírací manévr pravice, neboť největším problémem naší současnosti podle ní není možnost nastolení vlády levice, nýbrž netransparentnost a institucionalizovaná korupce obrovských rozměrů.
„V čase, kdy jsme svědky korupčního jednání neuvěřitelných rozměrů, v čase, kdy se netransparentnost stala standardem a korupce institucionalizovaným fenoménem ve společnosti, je boj proti komunistům bojem proti něčemu, co problém prostě není,“ myslí si politoložka Vladimíra Dvořáková.
Současně jako by někteří zapomněli, že podstatou demokratického uspořádání je více či méně časté střídání pravice a levice u vlády. Podle Jiřího Pehe je permanentní varování před nástupem „rudého bloku“ a změně režimu po dvaceti letech od pádu komunistického režimu skutečnou ukázkou buď lenosti myšlení, nebo novodobé verze bolševismu.
Podle Dvořákové není pro naší současnost největším národohospodářským rizikem vláda sociálních demokratů s komunisty, nýbrž fakt, že se z veřejných financí ztrácejí každoročně miliardy korun. „Volání pravice po úsporách na mateřské či důchodech se ve světle těchto věcí zdá být přímo směšné a vlastně nehorázné,“ soudí Vladimíra Dvořáková.
„Pokud ponecháme stranou morální problém, který reprezentuje větší vtažení KSČM do vládnutí, nelze se nezeptat, co je tak strašného na tom, že by komunisté měli v případě jejich podpory pro menšinovou vládu ČSSD například více míst v dozorčích radách, nebo čím se tak moc liší současná pozice Vojtěcha Filipa coby místopředsedy Poslanecké sněmovny od pozice předsedy Poslanecké sněmovny?“ podotýká Jiří Pehe.
Jiří Pehe k tomu pak dodává, že průměrného občana katastrofické vize strašící změnou poměrů v případě komunistické podpoře vládě tak jako tak už nechávají chladným v zemi, „kde zaručeně demokratické, a v některých případech i zaručeně antikomunistické strany dopustí masivní rozkrádání veřejných prostředků a všudypřítomnou korupci, popřípadě se nejsou schopny dohodnout přes politický střed na jakýchkoliv rozumných reformách nebo třeba jen definici státních zájmů,“ říká Jiří Pehe.
Vláda levice
Nenadešla tedy doba k tomu, aby byli komunisté tak řečeno „vtaženi do hry“ i na parlamentní úrovni? Podle politologa Lukáše Jelínka již dozrál čas přinejmenším k tomu, abychom začali komunisty bez předsudků považovat za standardní součást stranického spektra se stabilní voličskou oporou.
„Když se již stali běžnými partnery pro prohlasovávání zákonů či pro personální volby, včetně volby prezidenta, není důvod, aby nebyli součástí povolebního vyjednávání o nové vládě. Nic víc, nic míň,“ říká v rozhovoru pro Deník Referendum Lukáš Jelínek.
Pravdou ostatně je, že komunisté fakticky již dlouhou dobu všem ostatním stranám běžným partnerem k vyjednávání v Poslanecké sněmovně jsou. Jinak řečeno: o komunistech již minimálně osm let neplatí, že jsou vyloučeni na okraj politického dění.
Nesouhlasím ale s jeho názorem, že zahraničněpolitické otázky zabraňují této koalici.
Krásným příkladem takto tvořené koalice je Norské království, kde jsou partnery sociálním demokratům reformovaní komunisté, kteří odmítají vstup do EU a velmi kriticky se proti němu vyhraňují a také stejně uvažující zelení. Stejně tak to platí i v případě pohledu na NATO, mise v Afghánistánu. Ministrem zahraničních věcí je sociální demokrat a pozice Norska v NATO je nezměněna, naopak je neservilní, ale erudovaná. Rozdílné názory na zahraničněpolitické záležitosti nemusejí znamenat odmítnutí společné koalice. Stačí jednat, jednat a jednat a vytvořit si mantinely, veřejně, transparentně. To se stalo i zde, kde koaliční partneři respektují plně členství Norska v NATO.