Škola hrou a hra proti demokracii

Zdeněk Vyšohlíd

Politické jednání středoškoláků je více než hra, protože je vnímáno s plnou vážností. Pak je ovšem zpochybňování výsledků krajských voleb v Jihočeském kraji na pováženou.

Věci jsou si podobné. Díky tomu si děti mohou hrát na řidiče nebo na četníky a zloděje — i když jimi nejsou. Nebo na voliče — i když jimi nejsou. Je to „jen hra“.

Ale když si středoškoláci zahráli na „volby nanečisto“, stala se z toho hra v přímém přenosu. A to bylo před opravdovými volbami, které mají být svátkem demokracie, protože v nich, jak to vyjádřil jeden z filosofů (Paul Feyerabend, promlouvá „moudrý muž demokracie“.

A ve volbách v přímém přenosu šlo o víc než jen o hru: šlo o ten přímý přenos! Ten se stal nástrojem předvolebního boje - i hračkou zároveň. Respektuji učitele národů. Ano, má to tak být: Škola hrou. Ale pravdu měla i moje maminka, když říkala: Z hračky bejvaj plačky!

Dnes si jihočeští středoškoláci, inspirováni jedním ze svých učitelů, už nehrají nanečisto na volby, ale „natvrdo“ demonstrují po volbách proti výsledku demokratických voleb. Je jim „proti srsti“, aby odbor školství vedla v Budějovicích členka KSČM. Demonstrují proti zvolené, ne proti voličům. — Mohu to chápat, ale stejně tak musím chápat, že buď budou volby respektovány jako svátek demokracie nebo jako „hlas moudrého muže“ , nebo nebudou. Buď budeme volby chtít, nebo nebudeme.

Nevyčítám mladistvým, že stejně vehementně nedemonstrovali proti ministerstvu, když po celá dlouhá léta utrácelo každoročně po 150 miliónech, aby ve jménu státních maturit rozbíjelo školství. Nikdo nedemonstroval, ani v Třeboni ne, třebaže školství pro „—náctileté“ dostalo za čtyři pětiletky po Listopadu na frak víc než za čtyři pětiletky po Pražském jaru! (Na případnou kádrováckou otázku uvádím, že jsem nikdy papaláše normalizace neobdivoval.)

Nevyčítám ani veřejnosti, že si nechá od vrchnosti líbit víc, než by snesla veřejnost v jiných zemích. Nechci připomínat (středoškolské veřejnosti už vůbec ne!), že jsme se mlčky smířili s tím, že české politické špičky předváděly před Evropou, co předváděly, a to v sálech ozvučených doslova za naše peníze, ale za cenu tunelářských prací. Ani to, jak na to bystře a účinně policie skočila, nechci připomínat. Zapomeňme si, co jsme si…

Ale vyčítám si, že jsme se smířili s rozmarem armády nebo lidí kolem armády vozit se v Pandurech, vzlétnout výš v érech Cesna… Bohužel, za tím zřejmě komunisté nestáli; oni nerazili ty největší tunely, a když, tak až poté, co ze své „rodné strany“ vystoupili. Ostatně myslím, že to byla zásada privatizátorů, abychom krále české privatizace nekádrovali.

Vlastně nechci nic nikomu nevyčítat. Spíš mám jen strach, aby nikoho nenapadlo — z výchovných důvodů, když už ta škole je hrou — působit výchovně také hrou nezletilých, hrou na něco skutečně velmi závažného, pro život podstatného. Co kdyby si děti chtěly zahrát hru nazvanou: vražda na nečisto! Aby si, dokud jsou nezletilí, zkusili, jak je to hrozné. Jak se tím vydělí ze slušné společnosti, jak se budou těžko vypořádávat s míněním známých i sousedů a vlastním svědomím. Ať to poznají, jak je to hrozné — a ať to poznají dřív, než ponesou za to trestní odpovědnost. Dokud tedy „o nic nejde“, dokud je to jen hra.

O co jde ve hře třeboňského učitele a jeho jihočeských demonstrantů? Když nic neriskují, nejde o nic. A nám? Nejde o nic, když riskujeme ztrátu respektu k výsledkům voleb?

Proč máme pořád tuhle vládu, kterou skoro nikdo nechce? „Za co, panebože, za co trestáš tenhle prostý lid?“ Nevím za co, ale vím proč: Protože by se poslancům nové volby nehodily. A my to trpíme a strpíme.