Noc modrých strak a jak způsobit, aby se nemohla opakovat
Jakub PatočkaTo, co se stalo v noci ze 7. listopadu na 8. listopadu 2012 si pamatujme jako Noc modrých strak. Je třeba ale jít dál: sjednotit občanskou i parlamentní opozici a Nečasův režim, který pozbyl jakoukoli demokratickou legitimitu, ukončit.
To, co provedla zostuzená, utrmácená, sflikovaná, korupčníky, prapodivnými exkomunikovanými existencemi a bezprecedentní politickou firmičkou LiDem vyztužená sněmovní většina v noci ze středy 7. listopadu 2012 na čtvrtek 8. listopadu 2012, má nádech drzého uličnictví. Jako když vám špatně vychovaní výrostci ukradnou míč, a pak se vám ještě posmívají zpoza plotu.
Těžko vzpomínat, kdy naposledy se před námi vyjevil obraz arogance moci v tak ostrých barvách, kdy naposledy jsme měli pocit, že se nám státní moc šklebí do tváře, že se nás jako občany vyloženě pokouší ponížit. Metafora politického znásilnění je přesná.
Od roku 1989 je to zřejmě poprvé, kdy tu máme vládu, která pozbyla prakticky jakoukoli legitimitu k vládnutí. V posledních krajských volbách dostaly obě strany vládní koalice v součtu méně hlasů nežli KSČM. Podpora současné vlády ve společnosti klesla už na úroveň, kdy se nebezpečně blíží, ba možná již dokonce odpovídá podpoře, které se u veřejnosti těšilo vedení KSČ v roce 1988.
Důvodů, proč je další vládnutí Nečasovy a Kalouskovy vlády nelegitimní, je ovšem víc. Po volbách, které se staly největším debaklem ODS v její historii, po volbách, v nichž poprvé v celostátním měřítku prohrála, a to ne těsně, ale propastně s komunisty, se konal kongres. Vyhnala ODS svého katastroficky neúspěšného předsedu? Ó nikoli. Vyměnila první místopředsedkyni Němcovou za ministra Kubu, jehož loutkovodičem je jedna z nejtemnějších postav ODS, mafián Pavel Dlouhý z Hluboké, o němž všichni vědí, že svůj majetek nenabyl poctivě.
Kongresu ODS se v jeho průběhu smáli prakticky úplně všichni, kdož jej vydrželi sledovat, včetně tradičních mediálních stoupenců ODS. Přesně vystihl stav ODS Jiří Pehe svým obrazem strany, která je u konce s dechem. A Kongres sám, to byl obraz úplného intelektuálního a morálního úpadku strany, která je zcela v koncích. Znovu se vnucuje paralela s komunisty na konci normalizace.
V ODS, která vždy budila respekt mezi protivníky svou silou a kultem úspěšnosti strany úspěšných, nyní vzbudí dětinsky vřelý potlesk exministr Pospíšil, když řekne: „V Plzeňském kraji se nám podařilo neuvěřitelné, porazili jsme ČSSD, populárního hejtmana Chovance.“ Hejtman Kubera na stejné téma: „Analýza voleb v kostce: U mě dobrý a co vy?“ ODS si osvojuje mentalitu strany, která prohrává, a je vděčná za drobky padající ze stolu.
Kolegyně Svobodová z Respektu, která z Kongresu přinášela živý přenos, zaznamenala do něj vynikající dialog dvou delegátů, který zhruba vystihuje, co z ODS dnes zbývá: „Lidem vadí, že jim škrtáme a na druhou stranu krademe.“ — „Jasně. Musíme přestat škrtat, škrtali jsme moc.“
Kongres ODS tedy končil v hlubokých rozpacích a všichni čekali, co se stane ve Sněmovně. Věřilo se, že vláda dostane ránu z milosti od skupiny takzvaných rebelů, jakkoli ministr a nový první místopředseda Kuba sliboval, že se pokusí vyjednat „kompromis“. Všimněme si, že slova v užívání ODS ztrácejí svůj dějinami prověřený smysl, proto je nutné opatřovat je uvozovkami či relativizujícím přívlastkem „takzvaní“.
Poněvadž jak onen „kompromis s rebely“ vypadal, se ukázalo v zápětí. Tři z nich složili poslanecké mandáty, s dalšími se domluvilo, že opustí sněmovnu. Pro stav dnešní ODS i celku vlády je zcela příznačné, že nikdo nevěří řečem o nějaké zásadovosti, všichni se ptají, co je podstatou takového kšeftu: zastrašovali je, nabídli jim funkce, peníze, nebo všechno současně? Postupně to vyjde najevo.
Dále je zavádějící tvrzení, že jde o projekt jakýchsi ultrakatolíků. Restituce se řeší víc jak 15 let, i ČSSD je opakovaně měla v programu. Pracovalo se na nich se všemi vládami, a to nejen s katolíky. To "ultra" má zřejmě jen dodat šťávu nenávistnému výpadu autora komentáře.
Považuji též za scestné mluvit o anulaci demokratické revoluce r. 1918, pokud vyvlastnění/znárodnění církevního majetku realizovali až komunisté r. 48-49. Kdyby tak neučinili komunisté, zřejmě by dnes levice plédovala za zpětné znárodnění bez náhrady, aby byla nečinnost stalinistů odčiněna. Taková je totiž logická úvaha - nevadí-li znárodnění z doby nástupu komunistů, nemělo by vadit ani jakékoliv jiné znárodnění nyní - stačí si jen vybrat přiměřeně movitého třídního nepřítele a hurá na věc.
Konečně jde-li o dar, pak ovšem byly darem i všechny ostatní restituce, částečně napravující křivdy komunismu. Nevzpomínám si, že by proti nim autor kdy brojil. Slovo "dar" je však myslím používáno jen jako neférový a demagogický zastírací manévr popírající důvod, proč se k narovnání mezi státem a církvemi přistupuje (pak se totiž nemusím zabývat tím, že byl někdo bez náhrady z třídních a ideologických důvodů okraden o vše).
Myslím, že tzv. církevní restituce jsou naopak jeden z mála záslužných počinů této vlády.
A propos, věříte v evangelium (viz ten citát z Jana), nebo v Duku?
Tenhle chlapeček vyznává evangelium, které přináší zákon 198/1993 Sb.
Kdo má dnes odvahu jít proti mediálnímu proudu, vždyť je to potůček, stružka bez vody, jde-li o dobrou věc, ale změní se v záplavu, povodeň, ba mohutný vodopád (slovopád, heslopád), pokud by hrozilo rozšíření kaciřských myšlenek toho typu, že svoboda je možnost volby z rozdílných reálných alternativ, a že alternativy existují.
I když jde vládní moc od skandálu ke skandálu, od hrůzy k děsu, pořád je zde mediální klišé "nezbytných reforem", klišé nesprávné (na levačku) a správné (té pravé) cesty, pocit nezodpovědnosti lidu (řec. démos, lat. populus) a nebezpečnosti naslouchání lidu (řec. demagogie, lat. populismus), klišé o nezbytnosti "vysvětlit" (manipulativními metodami a prostředky, chělo by se dodat) onu "nezbytnost reforem", (a jakousi povinnost médií vycházet tomuhle bohulibému úkolu vstříc). Shrnuto podtrženo, nemáme sice dobrou vládu, ale není alternativ. (Fuj, tak se to neříká. Správně je: "Nemáme sice dobré politiky, ale k pravé reformní vládní cestě není alternativ". To zní mnohem lépe.) Potřebovali bychom prý jakousi "lepší pravici", vládu, která bude dělat "lépe totéž". [Protože levice, má-li být zodpovědná, bude sice (bude muset) také dělat totéž, (neboť /1/ alternativy přece neexistují), ale bude to dělat nutně ještě hůř, neboť /2/ jsou to přece také politici (jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet, jak píše autor v článku), a navíc /3/ demagogičtí populisté (z řečtiny a latiny do češiny lidoví lidysté, nikoliv lidovci, ani lidští lidé). Viz též články o populismu v tomto deníku.]
Pokud TINA (there is no alternative), pak očividně stačí volit mezi ODS a TOP 09, avšak kroužkovat v dolní části kandidátek, nebo ještě lépe založit novou (pravou) Národní Frontu (patrně by se hodil historický název Národní souručenství /vzor 1943 - 1945/ s jednotnými kandidátkami, pro které bude hlasovat 99,9% voličů (a v Praze 101 %) ...
Existuje cesta, jak na předvídatelnou kampaň "zachránců 'svobody' před strašlivým nebezpečím alternativních myšlenek" reagovat? To je, o čem dumám, přemýšlím, co trápí synapse mých neuronů...
"Právnické výtky ale přece jen beru spíš od těch, kteří nějaké právní základy mají a kteří argumentují se znalostí věci - pak se lze lépe dorozumět." – (Je jasné, že každý, kdo nemá alespoň tři semestry právnického studia, má stáhnout ocas, zalézt do díry a tam se potichoučku stydět.)
Můžeme si přitom všimnout, že svou vlastní schopnost úsudku oceňuje poměrně vysoko. O tom svědčí např. jeho výroky o prof. Pavlíčkovi („ubohý matlák“). S právníky se tedy sice lze “lépe dorozumět“, ovšem jen v případech, že sdílejí právní názory blízké těm jeho. Od právníků jako Pavlíček, Hrádela patrně právnické výtky spíše „přece jen nebere“. Kdyby ještě žil Viktor Knapp, nejspíš by ho taky strhal jako nedouka….
Janu Potměšilovi jde o něco závažnějšího než pouhé právnické argumenty nebo kličky. (Proto se také nezdržuje tím, že by odpovídal na protiargumenty, a je marné ho k tomu pobízet, jak se o to tady pokoušeli Martin Škabraha, Jan Dospiva i další.)
Je přesvědčen, že s „určitým materiálním zázemím“ budou církve „moci být sociálnější“ a že – a to je opravdu pozoruhodná pasáž – „na rozdíl od státu je k tomu u nich podstatně vyšší pravděpodobnost“. Aby to bylo úplně jasné, dodává že „majetkové hodnoty v rukou církví slibují podstatně vyšší užitky pro všechny POTŘEBNÉ…“ (jaké příznačné souznění s ministrem Drábkem nebo Květoslavou Hyldebrantovou!). –
A svou závěrečnou větou „Raději majetek v držení církve, s jejími sociálními a etickými důrazy, nežli v dispozici neoliberální politické reprezentace“ jednak bezděčně evokuje představu, že český stát bude v držení dnešní lumpenburžoasie navěky, jednak nás tím „RADĚJI“, které mu uklouzlo, přivádí k otázce, zda se podle něj vlastně nejedná jen o menší ze dvou zel?
Páně Potměšilova představa mravného jednání v politice se, jak to vypadá, prakticky vyčerpává požadavku, aby „místo mlžení a zástupných důvodů" ČSSD jasně řekla „ že spolu s komunisty NEMAJÍ RÁDI církve“.
To také usnadňuje pochopení toho, proč to JEDINÉ, co Jan Potměšil nabízí jsou informace o tom, koho NEMÁ RÁD on. A činí tak přesně podle litery zákona 198/1993 Sb.
Je tento způsob myšlení produktem výuky k občanství, jak je provozována na katolických školách? Je Jan Potměšil jako právník a jako občan České republiky přesvědčen, že neexistuje lepší cesta, než zbavit stát odpovědnosti za řešení sociálních otázek a předat je DO RUKOU církve?
Chybí ale srovnání potenciálu kriminelních sil těchto dvou pravicových seskupení, na jehož základě by se stal tento argument všeobecně plausibilním………pomyslel jsem si.
Pan Potměšil se dovolává - jak si už povšimli diskutéři výše - právníků, ale chraňpánbů, aby měl právník jiný názor než pan Potměšil - v tu ránu přrestává být dobrým právníkem a stává se ubohým matlákem, jak již bylo připomenuto.
Tož, já právník - včetně doktorského rigoróza - jsem a nikoli nějaký zajíc - je mi 53 let. S Pavlíčkovým názorem na neplnohodnotný charakter vlastnictví církevních právnických osob na samotném počátku roku 1948 mám problém - osobně se domnívám, že Pavlíček je líčí účelově s předem daným záměrem, že v dávné minulosti se neplnohodnotné vlastnictví týkalo v mnoha ohledech většiny později soukromého majetku, nejen církví a že Josefova reforma dostala výrazné modifikace v polovině vlády Františka Josefa I. a pak po r. 1918 - Československo provádělo jistě reformy, ale majetky dostávaly soukromoprávní charakter v souladu s liberálním, kapitaůlistickým a tržním charakterem civilizace. Něco mohlo mít zpoždění, ale trend byl jasný - naopak středověkou společnosti prosrůstalo téměř všezahrnující lešení lenních vztahů, kdy vlastně nikdo vlastně nebyl úplným vlastníkem moderní doby, majetky byly různě odebírány králem a například to, co bylo mimo lenní systém jako židovské majetky, tak by se dalo říci, že patřily panovníkovi, který poskytoval obvykle jakousi obecnou ochranu, kterou občasné pogromy prolamovaly - ať už navzdory panovníkovi nebo s jeho tichým souhlasem ...
Naprosto ale souhlasím s odpůrci finančního narovnání s církvemi - jde o nepřijatelné zvýhodnění církevních právnických osob v asi třech směrech najednou - bonifikační započtení inflace je pouze tím největším darebáctvím. Je poněkud nespravedlivé zvýhodnit církevní právnické osoby proti drtivé většině jiných právnických osob, které nedostaly nic (a ti, kteří něco v minulosti přece jen dostaly, byly vedle tělovýchovných spolků a Červeného kříže ZASE jen církve v rámci výčtových zákonů!!!). Co je ale výslovně hnusné a co je nekonečně sprostým atentátem na veškerou slušnost, když je někdo nejen privilegován při vracení, ale navíc ještě dostane finanční odškodnění neskutečně rozsáhlým způsobem, který nikdo nikdy nedostal ...
Jiří Pehe napsal:
"Co je JEŠTĚ HORŠÍ /zvýraznění - j.k./, restituce jsou ve spojení s ostatními přijatými zákony a nepříliš demokratickým stylem jejich schválení jen dalším kamínkem v mozaice, v níž se dokonce i demokratická levice může jevit stále většímu počtu lidí jako příliš umírněná."
"Ještě horší než" co?
1) Než fakt, že "církve v očích veřejnosti tento krok rozhodně neposílí, ale jen dále zdiskredituje."
2) Než OBECNÝ dopad, spočívající v tom, že to "oslabuje, co ještě zbývá z víry české veřejnosti v demokracii."
3) Než skutečnost, že to ničí "poslední zbytky sociální a mezigenerační soudržnost".
To aby si člověk zatraceně lámal hlavu, aby správně rozpoznal, co je to to "menší zlo".....