To, co provedla zostuzená, utrmácená, sflikovaná, korupčníky, prapodivnými exkomunikovanými existencemi a bezprecedentní politickou firmičkou LiDem vyztužená sněmovní většina v noci ze středy 7. listopadu 2012 na čtvrtek 8. listopadu 2012, má nádech drzého uličnictví. Jako když vám špatně vychovaní výrostci ukradnou míč, a pak se vám ještě posmívají zpoza plotu.

Těžko vzpomínat, kdy naposledy se před námi vyjevil obraz arogance moci v tak ostrých barvách, kdy naposledy jsme měli pocit, že se nám státní moc šklebí do tváře, že se nás jako občany vyloženě pokouší ponížit. Metafora politického znásilnění je přesná.

Od roku 1989 je to zřejmě poprvé, kdy tu máme vládu, která pozbyla prakticky jakoukoli legitimitu k vládnutí. V posledních krajských volbách dostaly obě strany vládní koalice v součtu méně hlasů nežli KSČM. Podpora současné vlády ve společnosti klesla už na úroveň, kdy se nebezpečně blíží, ba možná již dokonce odpovídá podpoře, které se u veřejnosti těšilo vedení KSČ v roce 1988.

Důvodů, proč je další vládnutí Nečasovy a Kalouskovy vlády nelegitimní, je ovšem víc. Po volbách, které se staly největším debaklem ODS v její historii, po volbách, v nichž poprvé v celostátním měřítku prohrála, a to ne těsně, ale propastně s komunisty, se konal kongres. Vyhnala ODS svého katastroficky neúspěšného předsedu? Ó nikoli. Vyměnila první místopředsedkyni Němcovou za ministra Kubu, jehož loutkovodičem je jedna z nejtemnějších postav ODS, mafián Pavel Dlouhý z Hluboké, o němž všichni vědí, že svůj majetek nenabyl poctivě.

Kongresu ODS se v jeho průběhu smáli prakticky úplně všichni, kdož jej vydrželi sledovat, včetně tradičních mediálních stoupenců ODS. Přesně vystihl stav ODS Jiří Pehe svým obrazem strany, která je u konce s dechem. A Kongres sám, to byl obraz úplného intelektuálního a morálního úpadku strany, která je zcela v koncích. Znovu se vnucuje paralela s komunisty na konci normalizace.

V ODS, která vždy budila respekt mezi protivníky svou silou a kultem úspěšnosti strany úspěšných, nyní vzbudí dětinsky vřelý potlesk exministr Pospíšil, když řekne: „V Plzeňském kraji se nám podařilo neuvěřitelné, porazili jsme ČSSD, populárního hejtmana Chovance.“ Hejtman Kubera na stejné téma: „Analýza voleb v kostce: U mě dobrý a co vy?“ ODS si osvojuje mentalitu strany, která prohrává, a je vděčná za drobky padající ze stolu.

Kolegyně Svobodová z Respektu, která z Kongresu přinášela živý přenos, zaznamenala do něj vynikající dialog dvou delegátů, který zhruba vystihuje, co z ODS dnes zbývá: „Lidem vadí, že jim škrtáme a na druhou stranu krademe.“ — „Jasně. Musíme přestat škrtat, škrtali jsme moc.“

Kongres ODS tedy končil v hlubokých rozpacích a všichni čekali, co se stane ve Sněmovně. Věřilo se, že vláda dostane ránu z milosti od skupiny takzvaných rebelů, jakkoli ministr a nový první místopředseda Kuba sliboval, že se pokusí vyjednat „kompromis“. Všimněme si, že slova v užívání ODS ztrácejí svůj dějinami prověřený smysl, proto je nutné opatřovat je uvozovkami či relativizujícím přívlastkem „takzvaní“.

Poněvadž jak onen „kompromis s rebely“ vypadal, se ukázalo v zápětí. Tři z nich složili poslanecké mandáty, s dalšími se domluvilo, že opustí sněmovnu. Pro stav dnešní ODS i celku vlády je zcela příznačné, že nikdo nevěří řečem o nějaké zásadovosti, všichni se ptají, co je podstatou takového kšeftu: zastrašovali je, nabídli jim funkce, peníze, nebo všechno současně? Postupně to vyjde najevo.

Je příznačné, že trojici náhradníků vévodí bývalý kolínský místostarosta Roman Pekárek, nepravomocně odsouzený za korupci na šest let. Noc modrých strak mohla začít: schválilo se postupně zvýšení daní, „církevní restituce“ i „penzijního reforma“: i zde v obou případech uvozovky naznačují, že se jedná o etiketní podvody. To vše se schválilo v zájmu členů a sponzorů současných vládních stran, kteří jsou jak pijavice přisátí k veřejným rozpočtům.

Současné pohoršení nad Pekárkem je ale velkým dílem pokrytecké, protože on je typickým představitelem své strany a vlády, žádnou anomálií, a je tak převelice dobře, že byl přitom. Jeho obsedantnímu blábolivému trvání na tom, že si o „své situaci“ nejprve musí promluvit s předsedou Nečasem, jímž vrcholí jeho zhola neuvěřitelný rozhovor v Českém rozhlase, lze rozumět právě tak, že se potřebuje ujistit, zda ODS opravdu hodlá hodit přes palubu svého konformního a „loajálního“ člena, když například Pavel Drobil byl za totožné jednání povýšen.

Konečně posledním důvodem, proč to, co ODS během loupežnické noci provedla, postrádá sebemenší demokratickou legitimitu, je fakt, že všechny kroky jdou přesně proti tomu, co vítězné strany slibovaly před volbami: zvyšují se daně a namísto rozpočtové odpovědnosti se absurdně a neomluvitelně zatěžuje státní rozpočet kroky, které jsou ve veřejném diskursu označovány propagandistickými názvy, jež však neobstojí při podrobnějším zkoumání pravé podstaty věci.

To, co se honosně nazývá jako „penzijní reforma“, je ve skutečnosti pokus vyvést část prostředků z funkčního a vzácně efektivního průběžného důchodového systému, dát je do správy soukromým bankovním institucím, a ještě lidi přinutit, aby za tuto transakci zaplatili zvýšenými daněmi! Po nedávných pádech bank nikdo nemůže říct, že by o nepřijatelných rizicích takové operace nevěděl. Je to v realitě prachsprostá loupež, i pojem tunel by zde byl eufemismem.

A to, co se honosně nazývá církevní restituce, je ve skutečnosti svévolný dar církvím organizovaný skupinkou fanatických ultrakonzervativních katolíků v čele s Dukou, Kalouskem a Nečasem. Je to krok, jehož ne dost dobře skrytým úmyslem je rovněž uvolnit další obrovské veřejné majetky, a tím prodloužit život vyčerpanému politickému modelu, v němž se členové a sponzoři současných vládních stran živí korupčním cizopasnictvím na veřejných rozpočtech.

Dar obrovských majetků církvím nemá žádnou oporu v právu, míří absolutně proti většinové představě demokratické veřejnosti o spravedlnosti a svým duchem de facto anuluje demokratickou revoluci roku 1918. Vláda tím v zájmu prodloužení životnosti korupčního politického systému navíc bezohledně destruuje vztah společnosti k církvím: jak se katolická církev těšila všeobecné úctě na přelomu 80. a 90. let díky kardinálu Tomáškovi, dnes se vinou bezohledného kořistnictví zosobňovaného kardinálem Dukou ocitá na nejlepší cestě skončit jako ve společnosti izolovaná a všeobecnou nedůvěrou postižená menšina.

Co by Ježíš Nazaretský nejspíše provedl s Nečasovým týmem, o tom pěkně vypráví Evangelium sv. Jana: „A nalezl v chrámě prodavače volů a ovcí i holubic, a penězoměnce sedící. A udělav bič z provázků, všecky vyhnal z chrámu, i ovce i voly, a penězoměncům rozsypal peníze, a stoly zpřevracel.“

Označení dějů ze 7. na 8. listopadu jako Noc modrých strak vskutku není nějakou zvláštní nadsázkou nebo metaforou. Stalo se prostě toto: už tak těžce sociálně zkoušené a přetížené občanstvo vláda zatížila dalšími daněmi, na něž doplatí zejména ti nejchudší a nejzranitelnější, a to proto, aby mohla dát obrovské majetky svým korupčním kamarádům v byznysu a církvi. Od otevřeného okrádání tento postup vládní většiny dělí už jen velmi tenká hranice.

ODS i ostatní vládní strany působí dojmem, že jsou si vědomy blížícího se konce a desperátsky se tak snaží užít do dna moci, k níž se, jak nejspíše cítí, už pak dlouho, a dost možná nikdy, nemusí dostat. To vytváří v demokracii bezprecedentní situaci a opozice by na ni měla adekvátně reagovat.

Reakce opozice se prozatím jeví totiž jako docela mdlá. První krok, demonstrativní opuštění sněmovny, byl nepochybně správný. Následující ohlášení úmyslu podat ústavní stížnost jistě taky, ale samo o sobě nestačí. ČSSD by měla s ohledem na úplnou absenci demokratické legitimity vládních kroků přijít s velkorysejší a odvážnější protivládní strategií.

Nástin možné opoziční strategie

Snad by stálo za to uvažovat o založení jakési opoziční občanské tripartity sestávající z parlamentní opozice, z odborů a z občanských iniciativ stojících proti vládě, kde by bylo možné zformulovat politický plán, jak zcela chybný kurs Topolánkovy vlády, zradikalizovaný vládou Nečasovou anulovat; a jejich počínáním ohrožené zásadní civilizační sociální a demokratické vymoženosti zafixovat, pokud to výsledek sněmovních voleb dovolí, i do Ústavy.

To by bylo třeba vyhlásit jako společný cíl parlamentní a občanské opozice. Mělo by se vyjít z deklarace, že Nečasově vládě upíráme demokratickou legitimitu, a proto se jakékoli její další zásadní kroky budou anulovat, a to i zcela mimořádnými opatřeními, jako je vyvlastňování bez náhrady: takzvaného druhého pilíře i takzvaných církevních restitucí, reálně však penzijní loupeže a svévolného církevního daru. Pokud mohlo zestátňovat Masarykovo Československo či dnešní Island, jistě to může udělat i levicová ústavní většina České republiky, pokud zde po volbách vznikne.

Bez této pohrůžky totiž hrozí, že vinou posvátné krávy soukromého vlastnictví političtí desperáti jako Kalousek i Nečas se budou i propříště zmocňovat předvolebním lhaním parlamentních většin, ty pak budou zneužívat přesně proti úmyslům deklarovaným před volbami a veřejnost bude jako dnes odsouzena do role ponižovaných statistů. Kdybychom to dopustili, ohrožovali bychom existenci demokracie jako takové.

Slib, že všechny následky noci modrých strak po vítězných volbách anuluje, nám opozice dluží. Je třeba zdůraznit, že pro sociální demokracii je to nejlepší šance jak se ocitnout v ohnisku lidového odporu, který se proti zvůli Nečasovy vlády vzmáhá a jehož příštím mohutným projevem nejspíše bude demonstrace 17. listopadu 2012.

Zde by mělo být jasně řečeno, že Nečasovu vládu již nepovažujeme za nositelku demokratické vůle občanů, a pokud to spojené síly veškeré opozice, parlamentní, odborářské i občanské jen trochu dovolí, mělo by se směřovat k vynucení abdikace vlády generální stávkou.

Úloha ČSSD je v tomto zásadní i v dalších ohledech. Není například vůbec rozumné pokračovat ve hře na „normální demokracii“ tím, že se v Senátu budou respektovat zásady poměrného zastoupení a do stěžejních ústavních funkcí se budou volit zástupci jakékoli vládní strany či Jiří Čunek, který má na destrukci právního i demokratického vědomí v této zemi větší podíl než většina ministrů stávající vlády.

Jeho nominace na místopředsedu Senátu rovněž ukazuje, že s KDU-ČSL v přemýšlení o obrodě české společnosti nyní nelze počítat. Jeho odmítnutí a demonstrativní zvolení Elišky Wagnerové, Aleny Dernerové či Libora Michálka by bylo krokem jdoucím za jistě úctyhodné a rozumné parlamentní zvyklosti, ale krokem plně zdůvodněným závažností současné situace. Veřejnost současnou situaci cítí jako mimořádnou a ČSSD by na to měla citlivě reagovat.

Pokud se totiž nepodaří zformulovat parlamentně a občansky konformní a přitom dostatečně zásadový a radikální způsob, jak ze současného marasmu společnost vyvést, hrozí úplný sesuv současné české politické reprezentace, který pohltí i opoziční parlamentní strany.

Ostatně krajně nezodpovědné a s realitou nijak nesouvisející klišé, že ČSSD a ODS jsou jedna za osmnáct a druhá bez dvou za dvacet, se stává mantrou Nečasovou vládou zklamaných pravicových liberálů i politických romantiků mezi piráty, zelenými či Franzofily. Tento předsudek ČSSD musí odbourávat především činy, smělejšími činy, než k jakým se zatím obvykle odhodlává. Ne, že by nebyly přísliby, ale je třeba jít dál.

Pokud to totiž nedokáže, český vývoj může dospět ke skutečně hluboké krizi politického systému, jehož vyústěním může být úplný kolaps v řeckém či maďarském stylu. Senátní úspěchy populistů, jako jsou Jiří Čunek či Tomio Okamura by nás měly varovat, podobně jako popularita, kterou zatím česká veřejnost deklaruje vůči snad nejnebezpečnějšímu prezidentskému kandidátovi Miloši Zemanovi. Je věru čeho se obávat a odpovědnost ČSSD je tu obrovská.

Konečně posledním krokem, který je zapotřebí prosadit jako trvalou budoucí pojistku proti excesům, jež nyní Nečasova vláda provádí, musí být opravdu velkoryse pojatý zákon o obecné referendu, jak jsme o něm psali podrobně před čtrnácti dny.

Překvapující čipernost občanských iniciativ sbírajících podpisy pro prezidentské kandidáty ukazuje, jak účinným nástrojem by obecné referendum mohlo být. A všichni milovníci americké demokracie by v tom měli být s námi. Například v Kalifornii se nyní podařilo v referendu u příležitosti voleb zamítnout přesně ten typ škrtacích pareforem, s nimiž se stále ještě musíme potýkat zde.

Předpoklad obecného referenda v české ústavě máme. Kdyby tedy naše demokracie fungovala zdravě, tak jak konec konců autoři ústavy původně předpokládali, mohla se souběžně s krajskými volbami o všech krocích přijatých během Noci modrých strak konat obecná referenda. Jejich případný výsledek je tak zřejmý, že dnes už bychom se nejspíše bavili jen o tom, kdy se budou konat předčasné volby.

Velkorysý zákon o obecném referendu není všelék, ale proti zpupnosti a mocenské aroganci, kterou Nečasova družina desperátů ohrožuje dobrou pověst demokracie jako takové, by byl spolehlivou pojistkou.