V jediném dnu prohlasovala znovuzrozená stojedničková koalice jako dobře promazaný stroj všechno, co měla v plánu. Daňový balíček včetně zvýšení dolní hranice DPH; penzijní reformu; proplácení podpory v nezaměstnanosti přes kontroverzní s-karty (jako přílepek k zákonu o sociálně-právní ochraně dětí!); církevní restituce.

Symbolicky se tak stalo hlasem nového poslance, nepravomocně odsouzeného za korupci. Nic už nemůže překonat tuto aroganci vládnutí současné koalice. Všechna kritika, odborná, občanská i politická, která se v poslední době v dosud nebývalém vzepětí na adresu těchto vládních záměrů zvedla, byla smetena ze stolu s ledovým klidem rutinérů toho nejlepšího z nejhorších světů.

Občané, kteří v posledních dnech a týdnech sledovali podivné hrátky kolem rebelů a odpadlíků, přísliby a odhady, co vše bude možná jinak a možná vůbec nebude, jsou konfrontováni s ocelovou neodvratností reálné moci.

Nyní je již — ne snad každému, ale jistě velké většině lidí — jasné, že tato vládní koalice se skutečně nebude snažit o dohodu s nikým jiným než se zájmovými skupinami, na něž se napojila a které ji napájejí; a ovšem, navzdory vší mediální mlze, také sama se sebou. Je totiž ještě potřeba rozdělanou práci dokončit. Ignorování opozice a snaha potlačovat demokratickou diskusi, které tato vláda trvale předvádí, nejsou vybočením z pravidel. Jsou samou podstatou jejího vládnutí.

Co se teď dá dělat? Především se obrnit trpělivostí. Tato vláda téměř jistě dovládne do konce svého volebního období. Jakékoli jiné úvahy jsou jen plané naděje. Dále je potřeba využívat důsledně všech možností, které ještě jsou k dispozici. Zejména Ústavní soud může sehrát významnou roli. Důležité je pokračovat v kritice, prohlasování ve sněmovně neznamená železnou nevyhnutelnost, ne všechna rozhodnutí jsou fatální a nezměnitelná.

Hlavně ale nezapomínat. Pokud má současná vládní reprezentace nějakou naději, pak spočívá v tom, že do voleb se zapomene, i díky několika ulepeným cukrátkám předhozeným občanstvu jako důkaz toho, že zlé, ale nutné „reformy“ jsou za námi a je čas na to, trpělivý a odpovědný lid trochu odměnit.

Naštěstí se ale zdá, že tyto dny nejsou časem zapomínání. Letošní 17. listopad bude příležitostí připojit ke stále rozpačitějšímu vzpomínání na „samet“ jinou disciplínu, vzpomínky na včerejšek a dnešek naší reálné demokracie. Společnost, která není schopna poučit se z vlastní přítomnosti, ji bude prožívat bez úlevy a bez konce.