Velekněží privatizace
Jan ČernýNoční hlasování poslanecké většiny slepené i z přeběhlíků, korupčníků a nikým nevoleného politického subjektu znovu stvrdilo nelegitimitu Nečasovy vlády. Je výsměchem demokracii a dědictví Listopadu 1989.
V nočním, narychlo svolaném zasedání velerady odsoudili Kristapána. V nočním zasedání narychlo doplněné Sněmovny schválili církevní tunel a privatizaci části penzí, tzv. důchodovou reformu, proti níž protestují úplně všichni kromě finančních skupin, pro něž se dělá.
Cítím se politicky znásilněn. To jsou přece naše důchody, to je, či přesněji řečeno byl, náš stát.
Polistopadový stát slouží na prvním místě jako kořist podnikatelských skupin. Neoliberální rétorika mluví o jeho zeštíhlování, skutečností je ovšem jeho podnikatelské vyvlastňování. Stát je anektován proto, aby mohly být privatizovány jeho funkce a firmám přidělovány veřejné zakázky.
Poté, co byla privatizována — a často pod touto etiketou de facto rozkradena — většina podniků, zbývají veřejné služby: školství, zdravotnictví, důchody, distribuce sociálních dávek, policie (v USA se dopělo už i k armádě a části soudnictví; ostatně soukromí „arbitři“ sporů existují i u nás).
Aby transfer veřejných peněz na účty podnikatelských skupin mohl stále pokračovat, straší nás už více jak deset let snad ze všech novin „potřebné reformy“. Obsedantní reformní neuróza činí z odpůrců reforem, jejichž principem je privatizace, zrádce veřejného dobra ...
Kdo nejde s námi, jde proti nám! Reformy si rozvracet nenecháme! Reformy a škrty jsou přírodní nutnost, která opanovala politiku, formálně demokratickou, fakticky už jen funkci kapitálových zájmů. Není-li po ruce dostatek potřebných poslanců, nakoupí se.
V rozpočtové kapitole, z níž se čerpají výplaty starobních důchodů, se nachází příliš mnoho peněz na to, aby zůstaly nepovšimnuty. Tak zvanou důchodovou reformu rozcupovali ekonomové pravicoví i levicoví, vládní poradní orgán NERV i prezident. Dokonce i pojišťovny ING a AXA nedávno vyhlásily, že se do druhého pilíře, kam má být vyvedena část peněz ze státního prvního pilíře, nezapojí — na reformě podle nich neexistuje dostatečná společenská a politická shoda.
Záměr těch skupin, na jejichž objednávku reforma vznikla, je přitom zřejmý: vyvedením byť jen části peněz bude první pilíř destabilizován a jako „neefektivní“ v budoucnu také zprivatizován. Noční „demokratický převrat“ by měl v našich diskusích znovu nastolit otázku zestátňování takto nabytých majetků. Najde k tomu sociální demokracie po příštích volbách odvahu?
O tak zvaných církevních restitucích platí v mírnější podobě to samé. Druhý největší převod majetku po velké privatizaci působí především jako dobře připravená kořist pro zájemce o lukrativní pozemky. Zablokované pozemky ve městech nebudou zákonem nabídnuty k přednostnímu odkupu obcím. Veškeré soudní výlohy spojené s domáháním se majetku hradí stát; prodej restituovaného majetku je osvobozen od daně.
Finanční náhradu za „nerestituovaný“ majetek dostávají i církve, které před 25. únorem 1948 neexistovaly nebo žádný takový majetek nevlastnily. Náhradu jim skrze zákon předává církev římskokatolická — nemohly by si církve své špinavé kšefty řešit alespoň samy mezi sebou? Jsem členem jedné takto obdarované církve, ale zvedá se mi z toho žaludek.
„Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty.“ Banda zlodějů maskovaných značkami ODS, TOP 09 a LiDem tuneluje před našima očima stát. Je třeba svrhnout tuto vládu, jakýmikoliv prostředky kromě otevřeného násilí.
Ještě by mohly jít do sebe, činit pokání a peníze nepřijmout.
Ale vraťme se k parlamentu. Na jedné straně je běžná praxe, že poslanec jednající podle svého svědomí opustí v průběhu volebního období klub svojí strany, když se s ním názorově rozejde (naposled případ poslanců strany LIDEM) a na druhé straně - a tento případ má nyní premiéru - poslanec se z téhož důvodu vzdává svého mandátu, aby uvolnil místo loajálnějšímu poslanci.
Proč ti poslanci nejednali zaběhnutým způsobem? Zdá se, že to tentokrát nebylo svědomí, ale strach o život:
"…Odstoupivší rebelové odmítli prozradit detaily nátlaku, který na ně byl činěn. Marek Šnajdr pouze poznamenal, že „to byste zažít nechtěl“ V důvěrném rozhovoru některé přesvědčovací praktiky popsal Tomáš Úlehla. V posledních dnech mu byl vykraden dům. Restauraci, kterou provozuje se svojí rodinou, byl ze strany banky zničehonic a bez zdůvodnění zablokováno čerpání kontokorentního úvěru, který je nutný pro provoz hospody. Některé z těchto skutečností již Tomáš Úlehla stihl zveřejnit na svých facebookových stránkách. Vrchol však přišel při cestě do Prahy na jednání Sněmovny. Při jízdě ve vysoké rychlosti na dálnici se mu „náhodou“ porouchalo ovládání a brzdění vozu. Tomáš Úlehla se do Prahy dostal živý jen s obrovským štěstím. Zda jde opravdu o náhodu, nebo cizí zásah prokáže až zkoumání vozu, který je nyní v servisu."
Opsáno z
http://www.blisty.cz/art/65936.html
Nejkratší, ale vcelku trefný, je příspěvek Zdeňka Mahlera.
Jak tak přemítám nad závěrečnou větou Jana Černého. -
1) Co kdyby se třeba vláda taky zařekla, že nebude používat násilí? Byl by to krok správným směrem?
2) Dřív se používalo úsloví: "raději bych držel pár facek". Vláda Vondrů, Schwarzenbergů a Kalousků by asi tvářila nechápavě, kdyby z ničeho nic některý z ministrů řekl, že "ho hanba fackuje" a že tudíž nezbude než "nastavit druhou tvář".
Měl ale docela praktický nápad: kliknete-li na jméno kteréhokoli z hrdinů minulé noci v připojeném seznamu, vyskočí vám k tomu příslušný ksichtejček. A spolehněte se, že to je mnohem zábavnější, než koukat staroměstský orloj!
Správně to říkal Jan Vodňanský:
"Jak mám dělat agresi, když mi chybí adresy?"
Moc ale nevěřím, že se český lid vrátí k tradici srpna 1968, kdy všude visely nějaké portréty, adresy a karikatury. O tradici vyhazování konšelů z oken radnice ani nemluvě.
Od vlády jedné strany za „totality“
K vládě jedné koalice za „demokracie“