Když se svižně sčítaly výsledky druhého kola senátních voleb, zpravodajské servery vcelku pominuly fakt, že ČSSD získala v Senátu dosud nejvýraznější většinu, jakou zde vůbec kdy kterákoli strana měla, a soustředily se především na otázku, zda levice získala či nezískala v Senátu většinu ústavní. Podle Idnes nikoli (k tomu jsme se klonili i my v DR), podle ČT, ČTK a všech ostatních ano.

Zmatek pramenil čistě z aritmetického pojetí ústavní většiny. K názoru, že levice získala ústavní většinu, se přiklonili ti, kdož k šestačtyřiceti mandátům ČSSD a dvěma komunistickým přičetli ještě krajně problematického senátora zvoleného za ČSSD, nyní však zastupujícího Zemanovce Vladimíra Drymla.

Kdo Drymla vzhledem k jeho politickému profilu nepočítal, zůstal u toho, že levice v Senátu ústavní většinu nemá. Zcela stranou — s výjimkou poznámky v živém volebním přenosu Deníku Referendum — zůstal fakt, že řada nezařazených senátorů má k levici blíže nežli Vladimír Dryml. Levice v Senátu má tedy zřejmě vyjednatelnou ústavní většinu, pokud rozumně vyloží, k čemu by ji chtěla.

Byl to tedy vcelku zbytečný spor, který nanejvýš mohl ilustrovat bídu aritmetického pojetí politiky a který vzápětí zanikl v dalším stupňování vládní krize. Přitom právě každým dnem vzrůstající pravděpodobnost, že se uskuteční předčasné volby, činí otázku ústavní většiny vůbec nejzajímavějším strategickým motivem současné české politické situace. Pokud by po sněmovních volbách vznikla aliance disponující ústavní většinou, na přijetí ústavních změn by mohlo být docela dost času, až do senátních voleb 2014.

Většinu pro ústavní změny má ČSSD v Senátu na dosah

Patrně nejpřesnější charakteristika situace v Senátu je taková, že ČSSD má ústavní většinu na dosah. Má-li mít ovšem šanci ji reálně získat a funkčně s ní pracovat, je bezpodmínečně nutné, aby si ujasnila, k čemu by jí případné chtěla využít. K ústavní většině, jakož ostatně i k jakékoli jiné politické většině, má-li mít reálný smysl, je nutné přistupovat programově, a nikoli čistě aritmeticky.

Pro sociální demokracii je to přelomový moment. Vcelku se jí podařilo zvládnout po minulých sněmovních volbách obměnu vedení, v krajských a senátních volbách odrazila hrozby štěpení levicových voličů, ani Zemanova, ani Paroubkova strana tak už nepředstavují vážnou hrozbu. Ve strategické defenzívě proti mohutné až zastrašující přesile pravice po volbách 2010 uspěla. Žádné nevratné změny se Nečasově vládě prosadit nepodařilo a snad už nepodaří.

Navíc v krajských a senátních volbách neuspěli kandidáti ČSSD převážně tam, kde nebyli věrohodnými programovými reprezentanty sociálně-demokratické politiky, což by mohlo být značnou posilou pro idealistické křídlo ČSSD, jež má převahu ve vedení strany a jež se pokouší postupně vymýtit ze strany struktury hledající v politice především cestu k uspokojení ryze osobních či skupinových zájmů.

Je to nutné a není na to mnoho času. Čím dál větší části české veřejnosti se ve vztahu k politickým stranám zmocňuje znechucení až zoufalství. Málokdo už čeká od stranické politiky, že by mohla přinést podstatnější příznivou změnu poměrů. To se promítá do nárůstu popularity bizarních populistů, jako je Tomio Okamura, Jiří Čunek či Jaroslav Kubera. Ani proti jednomu z nich neměl kandidát ČSSD šanci.

Současně je zřejmé, že stále ještě podstatná část veřejnosti si slibuje alespoň dílčí zlepšení veřejných poměrů od případné vlády ČSSD. Díky tomu získala tak velkou převahu v Senátu, díky tomu ji všechny průzkumy potvrzují jako výrazně nejsilnější tuzemskou politickou stranu. V příštích sněmovních volbách bude jasným favoritem.

Může to být ale poslední šance před sesuvem české politiky v chaos maďarského typu. Populistů, kteří hledají způsob, jak nejlépe vyslyšet zvolna narůstající a přitom typicky česky zdrženlivé volání po pevné ruce, soustavně přibývá. Je jen otázkou času, kdy někdo podobný Václavu Klausovi, nalezne přesnou směs populistického autoritářství, o kterou bude moci opřít svůj politický nástup. Stále ještě není vyloučeno, že to ještě jednou může být i Klaus osobně.

Motiv změn ústavy tak skýtá pro sociální demokracii příležitost rehabilitovat v očích velké části veřejnosti parlamentní politiku a vrátit lidem víru, že v demokracii je také možné, aby politická reprezentace zlepšovala podmínky pro život lidí, a nikoli pouze asistovala u soustavného sesuvu všeho od desíti k pěti.