Před čtyřmi lety se konaly volby, jejichž výsledek média popsala jako oranžovou tsunami. Sociální demokraté zvítězili ve všech třinácti krajích, výsledek navíc podtrhl triumf v neuvěřitelných třiadvaceti ze sedmadvaceti senátních obvodů. ODS uspěla pouze ve třech obvodech pražských. To se letos opakovat nebude.

Ačkoli se konaly volby do krajů, v rozhodování lidí hrály roli především celostátní faktory, i když krajské ohledy mohly rovněž do úvah voličů vstoupit. S výjimkou jižní Moravy, kde byl hejtmanem lidovec Juránek, všude jinde měla hejtmany ODS. Ani jeden z nich si nevedl způsobem, který by veřejnost obecně zaznamenávala jako přínos kraji, jimž by se vymykal celkové kultuře své vlastní strany.

Zásadním tématem bylo zdravotnictví a oprávněné obavy veřejnosti z privatizace nemocnic i odpor k čerstvě zavedeným poplatkům. Znechucení vládou koalice ODS, lidovců a zelených se kumulovalo, rozpaky nad správou kraje se k tomu přičetly a krajské volby tak byly vhodnou příležitostí vládě to sečíst. To se stalo a sociální demokraté všude zvítězili, leckde drtivě.

Situace letošní je podobná pouze v tom, že znechucení veřejnosti pravicovou vládou je snad, pokud vůbec možno, ještě větší nežli před čtyřmi lety. Zásadní rozdíl je ale v tom, že voliči mají čtyřletou zkušenost s krajskými vládami pod vedením ČSSD, a to se do jejich hlasování jistě v určité míře promítne.

Jak sociální demokraté v krajích vládli

Ačkoli před čtyřmi lety zvítězila sociální demokracie všude, výsledky se kraj od kraje samozřejmě lišily a odlišné byly rovněž povolební strategie. Největší debakly utrpěla ODS na Moravě, kde prohrávala o patnáct i více procent, naopak o méně než pět procent zvítězila ČSSD ve středních Čechách a v Libereckém kraji.

Volby prolomily další bariéru v postupném akceptování KSČM jako standardní součásti české politiky. Ve čtyřech případech vznikly menšinové krajské vlády s podporou KSČM (Středočeský, Plzeňský, Liberecký, Vysočina). V Libereckém kraji do rady vstoupila i jedna zastupitelka zvolená na kandidátce Strany pro otevřenou společnost.

Ve dvou případech vznikla přímo otevřená koalice s KSČM (Moravskoslezský, Karlovarský). V Karlovarském kraji koalici KSČM a ČSSD doplnilo ještě místní poněkud obskurní uskupení Doktoři za uzdravení kraje, motivované rovněž obranou nemocnic proti privatizaci.

Ve třech případech vznikla koalice s ODS (Jihomoravský, Jihočeský, Ústecký) a ve dvou případech vznikly koalice se subjekty pravého středu, jejichž osu tvořila KDU-ČSL, které ale kandidovaly pod názvem Koalice pro kraj (Královehradecký, Pardubický). V Královehradeckém kraji koalici navíc doplnila strana Evropských demokratů. V Jihomoravském kraji se v průběhu čtyřletého období koalice změnila, ODS v ní nahradili lidovci.

Z hlediska politické kultury byly jistě nejproblematičtější nadměrné koalice sestavné v krajích Olomouckém a Zlínském, v nichž ČSSD přibrala do vlády jak ODS tak KDU-ČSL, i když by vystačila pouze s jedním z těchto partnerů, případně s KSČM.

Jiná věc je, jak si ČSSD počínala po obsahové stránce. Její nespornou zásluhou je uchování veřejných nemocnic. Ve většině krajů se zlepšilo vynakládání veřejných prostředků. Způsob správy krajů měl ale pochopitelně i své zápory. Vyloženě v kalamitu například přerůstá způsob, jímž se kraje staví k malým železničním tratím.

Kniha, která nevyšla

Oranžový hejtman byl pracovní titul knihy, kterou jsem připravoval a kterou jsem nakonec rozpracovanou opustil. Rozhovory jsem pořídil celkem se sedmi hejtmany. Práci na knize jsem ukončil jednak proto, že bylo jasné, že někteří hejtmani mi rozhovor prostě neposkytnou (Michal Hašek a David Rath se v tom podivuhodně shodli s Janou Vaňhovou), jednak proto, že natočené rozhovory — jak to jen říci — neslibovaly dostatečně strhující četbu.

Hovořil jsem s Miladou Emmerovou (Plzeňský kraj) už po jejím rozhodnutí úřad opustit a soustředit se pouze na výkon poslaneckého mandátu, a dále s hejtmany Jiřím Běhounkem (Vysočina), Stanislavem Eichlerem (Liberecký), Lubomírem Francem (Královehradecký), Radko Martínkem (Pardubický), Josefem Novotným (Karlovarský) a Jiřím Zimolou (Jihočeský). Ve všech sedmi případech si hejtman získal můj respekt a přesvědčil mne o tom, že způsob, jímž úřad vykonává, představuje nesporný posun vpřed oproti způsobu, jímž jej dříve vykonávala krajská vláda ODS.

Současně bylo právě nápadné, jak většina hejtmanů váhá s odpovědí na otázku, v čem se pozná, že kraj už neřídí ODS, nýbrž ČSSD. Nikdo nad otázkou, jak by takový rozdíl vyložil člověku na ulici svého krajského města, nezajásal. K přesvědčivé odpovědi jsme se ale ve všech případech nakonec dopracovali, a většinou nešlo jen o nemocnice.

Všechny vypočtené hejtmany lze oprávněně z řady důvodů kritizovat, některé více, některé méně, ale navzdory tomu mám za to, že právě oni tvoří lepší polovinu ze sestavy, kterou přivedla do funkcí před čtyřmi lety vítězství ČSSD.

Přesto ani v jednom případě, s výjimkou tehdy již končící a překonáváním překážek ve vlastní straně unavené hejtmanky Emmerové, jsem nenarazil na žádné projekty, které by vybočovaly z rutinní správy kraje, na žádné ambiciózní programy, do nichž by se promítalo něco ze sebevědomí či tvořivosti evropské demokratické levice.

Sociální demokraté ve vedení krajů působili spíše jako údržbáři, kteří bránili nejhorším škodám v podobě privatizace nemocnic i rozchvacování dalších veřejných statků politicko-ekonomickými kartely v ODS. Hypotéza, že krajská politika dá příležitost k vyniknutí osobnostem, které by pak mohly pozvednout i politiku celostátní, se zatím příliš nepotvrzuje.

Bohužel, v řadě případů, a tam, kde uzavřela ČSSD koalici s ODS, na to můžeme vzít takřka jed, sama ČSSD v nějakém typu takovýchto kartelů účinkovala. Samozřejmě nejviditelnějším případem selhání ČSSD na krajské úrovni je David Rath, ale ani většina sociálních demokratů zřejmě nevěří tomu, že je mezi hejtmany jediným, kterého by mohl potkat podobný osud. Ostatně u hejtmanky Vaňhové v úřadě už se také zatýkalo.

Konečným důvodem, proč jsem se rozhodl projekt opustit, byla okolnost, že se ve sporu o to, kdo se stane předsedou ČSSD, všichni hejtmani kromě Davida Ratha postavili za Michala Haška, i když bylo jasné, že reprezentuje technokratickou, žádným zvláštním idealismem se nezatěžující tendenci v ČSSD.

Jeho manifest Desatero ČSSD nové generace podepsali všichni hejtmani s výjimkou Ratha a je dobré si připomenout, k čemu se v něm tehdy přihlásili. Text vzbudil hluboké rozpaky svým vykročením vstříc politickému středu. Psalo se v něm mimo jiné, že „sociální stát 20. století je minulostí a potřebuje zásadní revizi“, že „zneužívání sociálních dávek je netolerovatelné“, že „ČSSD se musí umět přihlásit ke svému dílu odpovědnosti za vzniklý deficit veřejných financí“.

Jakkoli je celé desatero poměrně vágní, obsahuje jeden zcela konkrétní návrh závazku: obsazovat nejméně třetinu míst na kandidátkách pro budoucnost ženami a nejméně desetinu míst nestranickými osobnostmi. Obrázek, jak vážně hejtmani „ČSSD nové generace“ tuto výbornou ideu mínili, si může nyní každý nad kandidátními listinami udělat sám.

Na jihomoravské kandidátce není například nečlen ČSSD ani jeden, žen je tu přesně dvacet ze sedmdesáti, což ale mate, statistiku podstatně vylepšuje půltucet žen v poslední desítce, což je také jediná desítka, v níž mají převahu. ČSSD má nyní na jižní Moravě 26 mandátů a na těchto místech je žen přesně pět; v první desítce pouze jedna jediná.

Jak chce Michal Hašek a jeho kolegové hejtmani, abychom brali vážně jejich slova, když vážně neberou ani oni sami své manifesty?

Nikde nic podstatně lepšího

Přesto je vysoce pravděpodobné, že sociální demokracie bude opět vítězit. Běžný volič je povýtce realistický tvor, který své zájmy dokáže s rozmyslem spojit s odevzdávaným hlasem. Lidé si uvědomují, že jedinou skutečnou politickou alternativu k vládě v tuto chvíli představuje právě ČSSD. A vlády se velká část voličů chce zbavit opravdu palčivě.

Navíc, ačkoli mohou mít lidé zásadní výhrady k těm či oněm stránkám vlády ČSSD na krajské úrovni, právě pohled na celostátní politiku neskýtá žádnou kloudnou naději, že by volba kterékoli z vládních stran mohla v jejich kraji něco zlepšit.

TOP 09 nevyhraje nikde a možná v některých krajích vůbec neprojde do zastupitelstva, o troskách Věcí veřejných už pomalu ani nemá smysl se zmiňovat. ODS má jakés takés šance v kraji Plzeňském a v kraji Středočeském. Pokud nedokáže uspět ODS ani v kraji Davida Ratha, snad jí dojde, že je se svým současným politickým kursem v koncích.

Ovšem žádné principiální alternativy jak vůči vládním, tak vůči opozičním stranám se reálně nenabízejí. Vše je zatím roztříštěné, nedůvěryhodné nebo slabé. Lidovcům určitě škodí jejich účast v pochybné olomoucké i zlínské koalici. Navíc jim ublíží i kauza církevních restitucí, s níž jsou spojováni, ačkoli neúčinkují ve vládě. A jakkoli má nový předseda Pavel Bělobrádek dobré úmysly, nic čím by lidovci zaujali jiné, než své obvyklé voliče, nepředvádějí.

Reputace zelených zůstane zdevastována do té doby, dokud se nezbaví ve svém vedení lidí spjatých s účastí v Topolánkově vládě a dokud si neujasní, že nemají jinou možnost, nežli se jasně, zřetelně a sebevědomě přihlásit k demokratické levici. A vzhledem k tomu, že jejich působení na komunální úrovni v některých místech bylo podobným zklamáním jako jejich účast ve vládě, nelze čekat, že by mohli někde valně uspět. Ke dnu je navíc stahuje konkurence pirátů.

Jediným místem na krajské úrovni, kde mohou podstatněji do výsledků promluvit, a kde současně určitý příslib principiální alternativy představují, je Liberecký kraj, v němž kandidují pod vedením bývalého libereckého primátora Jana Korytáře a značkou Změna pro Liberecký kraj. Nejen proto, že Bursík s Liškou se Korytáře pokoušeli ze zelených vyloučit, je ovšem jeho kandidátka už de facto jiným politickým projektem.

Ačkoli si je Korytář mnohých limitů Strany zelených vědom, ostych před zařazením se na ose pravice-levice k orientaci nepomůže ani voličům, ani jeho politickému uskupení. I v případě jeho Změny platí, že dostatečnou sílu k tomu, aby mohla vládnout sama, mít nebude a ocitne se před otázkou, zda a s kým se pokoušet vyjednávat o vstupu do koalice. V Liberci se mu přitom pevnou koalici vyjednat nepodařilo, jakkoli byl jeho zisk vyšší, než s jakým zřejmě může nyní počítat v krajských volbách.

Tu a tam se prosadí nějaký regionální projekt, v Ústeckém kraji možná Paroubkovi Národní socialisté, ale ani nikdo z nich žádnou alternativou, která by stála za řeč a mohla celkovou konstelaci nějak podstatněji ovlivnit, samo sebou není.

Komunisté někde možná vyhrají

A tak vlastně jedinou stranou, která už v minulých volbách ve všech krajích překročila deset procent, která nemá nic společného s Nečasovou vládou a která až na dvě výjimky nenese ani přímou odpovědnost za krajskou politiku, jsou komunisté.

Vzhledem k obecně se prohlubující tísni sociálně slabších lidí, by bylo s podivem, kdyby znovu neposílili. A pro levicově orientované voliče, kteří současně budou chtít dát sociální demokracii najevo nespokojenost s tím, jak kraj řídila, se ani jiné reálné volby vesměs nenabízejí, snad v Ústeckém kraji Paroubkův podnik. Je tak pravděpodobné, že v řadě krajů skončí komunisté druzí, a je dokonce možné, že v jednom až dvou krajích (Karlovarském, Ústeckém) zvítězí.

Větších úspěchů zatím nedosáhnou, ovšem zejména proto, že na ně sami nejsou připraveni a nic pro ně ani nedělají. Osvědčuje se jim jenom čekat, jak jim chyby ostatních stran samy ženou voliče do náruče. Všimněme si, jak žalostně slabí jsou komunisté v představování vlastních návrhů. To už odboráři jsou po této stránce mnohem kompetentnější politickou silou nežli KSČM.

Kdyby komunisté dokázali jasně a srozumitelně formulovat, jaké změny chtějí prosadit, kdyby se profilovali jako o několik stupňů radikálnější sociální demokracie, kdyby dokázali nahradit maloměšťácký brežněvovský technokratismus prosazováním témat moderní evropské radikální levice, a zejména překonali svůj ryze zpátečnický vztah k evropské integraci, mohli by reálně začít vítězit.

Zatím však alternativu nepředstavují, hlasy pro ně jsou jen indikátorem toho, jak zle se lidem žije. Přesto jejich případná vítězství je třeba vzít nikoli jako důvod k obavám, ale jako příležitost vytáhnout je z jejich pohodlné ulity. Jedině tím mohou být přinuceni k tomu, aby se proměnili v sílu užitečně reprezentující své voliče, anebo naopak usvědčili sebe sama z toho, že jsou nereformovatelným břemenem.

Jakkoli bude obtížné výsledky v jednotlivých krajích interpretovat jako obrázek kvality místního hejtmana, poněvadž, jak již bylo řečeno, se do voleb promítnou i motivy jiné, zpětná vazba v podobně dvou, tří, čtyř proher by byla užitečná i pro ČSSD.

Zejména případná prohra ústecké hejtmanky Vaňhové by z hlediska budoucnosti sociální demokracie i politické kultury u nás byla vyloženě žádoucí; a kdyby nakonec v Ústeckém kraji vznikla koalice s komunistickým hejtmanem, pomohlo by to českou politiku vysvobodit z anachronických stereotypů. Obecně už kvůli možnosti srovnávání a zdraví politické soutěže by bylo dobré, kdyby hejtmany získalo více stran.

Problém krajů

Základním problémem krajů, který se do nepříliš výrazných osobností hejtmanů promítá, jsou ovšem zřejmě kraje jako takové. České vyšší územně správní celky nevznikly spontánně, ale jako vyprojektovaný paskvil, který dlouhodobě v české politice páchá více škod nežli užitku.

Žádné přirozené občanské struktury na krajském území původně nepůsobily, a jejich rozměry jsou příliš malé, než aby v nich bylo možno provozovat jakoukoli velkorysejší politiku. Množství malých krajů způsobuje, že se všechny české politické strany do značné míry proměnily v konfederace čtrnácti krajských organizací, zvyklých na své nízké obzory a obhajobu jimi limitovaných vlastních zájmů.

Přitom velká část krajských struktur v politických stranách je navíc ložisky, kde srůstají politické a ekonomické motivace a kde je na ně obtížné, anebo přinejmenším posud bylo, důkladněji dohlížet. Řeší se provoz a prospěch, nikoli jak uskutečnit ideje a vize. Jakým může být Karlovarský nebo Liberecký kraj protějškem Durynska nebo Saska?

Ne že by to většině z nich vadilo, ale není navíc správné, ani spravedlivé, že občané Prahy jsou na této úrovni samosprávy bez zastoupení. Na druhou stranu fakt, že Praha sama je lidnatější nežli většina krajů, stanovuje dobré měřítko jejich malého významu. Kdyby kraje k něčemu kloudnému byly, Pražané by se o svůj kraj nenechali připravit.

Neblahé krajské členění má velmi nepříznivé dopady na celostátní politiku. Nejde jen o to, že řada zásadních rozhodnutí na sjezdech politických stran či v jejich nejvyšších orgánech mezi sjezdy se přijímá v rámci nedůstojných handlů mezi krajskými organizacemi namísto programové obsahové debaty.

Zásadní problém tkví i v tom, že při organizaci voleb do Sněmovny velké části občanů upíráme spravedlivé právo na volbu svého zástupce. Jen v krajích, kde se rozděluje alespoň dvacet mandátů, totiž reálně platí pětiprocentní hranice. A takové kraje jsou všeho všudy čtyři, všude jinde je mez fakticky vyšší, někde mnohem vyšší.

Ačkoli se to právě kvůli absurdně zduřelému a převážně škodlivému vlivu krajských organizací politických stran na celostátní politiku nejeví nyní jako příliš reálné, zásadní redukce počtu krajů by jednoznačně vážnosti i úrovni tohoto typu samosprávy prospěla. Může být ještě výmluvnější obrázek malého významu krajů nežli fakt, že o výsledku krajských voleb rozhoduje spíše stav celostátní politiky nežli reálné poměry v kraji?

Do debat o konkrétech se tu nemá smysl pouštět, ale je nasnadě, že by se takový projekt musel spojit s obnovou zemské hranice. Realistických možností, jak oba díly dále členit, už potom mnoho nezbývá, leč je vcelku evidentní, že na Moravě nemohou být kraje více nežli tři a v Čechách krajů více nežli pět, pokud má mít tento typ samosprávného celku nějaký přirozený základ a reálný protějšek v obdobných evropských strukturách.

Škoda, že při slabosti moravské politické reprezentace nemá tento typ reformy žádná relevantní politická síla v programu, poněvadž hlasování v krajských volbách by bylo optimální příležitostí, jak se k tomuto tak často přehlíženému, a přitom velmi důležitému tématu vyslovit.