Před čtyřmi lety se konaly volby, jejichž výsledek média popsala jako oranžovou tsunami. Sociální demokraté zvítězili ve všech třinácti krajích, výsledek navíc podtrhl triumf v neuvěřitelných třiadvaceti ze sedmadvaceti senátních obvodů. ODS uspěla pouze ve třech obvodech pražských. To se letos opakovat nebude.

Ačkoli se konaly volby do krajů, v rozhodování lidí hrály roli především celostátní faktory, i když krajské ohledy mohly rovněž do úvah voličů vstoupit. S výjimkou jižní Moravy, kde byl hejtmanem lidovec Juránek, všude jinde měla hejtmany ODS. Ani jeden z nich si nevedl způsobem, který by veřejnost obecně zaznamenávala jako přínos kraji, jimž by se vymykal celkové kultuře své vlastní strany.

Zásadním tématem bylo zdravotnictví a oprávněné obavy veřejnosti z privatizace nemocnic i odpor k čerstvě zavedeným poplatkům. Znechucení vládou koalice ODS, lidovců a zelených se kumulovalo, rozpaky nad správou kraje se k tomu přičetly a krajské volby tak byly vhodnou příležitostí vládě to sečíst. To se stalo a sociální demokraté všude zvítězili, leckde drtivě.

Situace letošní je podobná pouze v tom, že znechucení veřejnosti pravicovou vládou je snad, pokud vůbec možno, ještě větší nežli před čtyřmi lety. Zásadní rozdíl je ale v tom, že voliči mají čtyřletou zkušenost s krajskými vládami pod vedením ČSSD, a to se do jejich hlasování jistě v určité míře promítne.

Jak sociální demokraté v krajích vládli

Ačkoli před čtyřmi lety zvítězila sociální demokracie všude, výsledky se kraj od kraje samozřejmě lišily a odlišné byly rovněž povolební strategie. Největší debakly utrpěla ODS na Moravě, kde prohrávala o patnáct i více procent, naopak o méně než pět procent zvítězila ČSSD ve středních Čechách a v Libereckém kraji.

Volby prolomily další bariéru v postupném akceptování KSČM jako standardní součásti české politiky. Ve čtyřech případech vznikly menšinové krajské vlády s podporou KSČM (Středočeský, Plzeňský, Liberecký, Vysočina). V Libereckém kraji do rady vstoupila i jedna zastupitelka zvolená na kandidátce Strany pro otevřenou společnost.

Ve dvou případech vznikla přímo otevřená koalice s KSČM (Moravskoslezský, Karlovarský). V Karlovarském kraji koalici KSČM a ČSSD doplnilo ještě místní poněkud obskurní uskupení Doktoři za uzdravení kraje, motivované rovněž obranou nemocnic proti privatizaci.

Ve třech případech vznikla koalice s ODS (Jihomoravský, Jihočeský, Ústecký) a ve dvou případech vznikly koalice se subjekty pravého středu, jejichž osu tvořila KDU-ČSL, které ale kandidovaly pod názvem Koalice pro kraj (Královehradecký, Pardubický). V Královehradeckém kraji koalici navíc doplnila strana Evropských demokratů. V Jihomoravském kraji se v průběhu čtyřletého období koalice změnila, ODS v ní nahradili lidovci.

Z hlediska politické kultury byly jistě nejproblematičtější nadměrné koalice sestavné v krajích Olomouckém a Zlínském, v nichž ČSSD přibrala do vlády jak ODS tak KDU-ČSL, i když by vystačila pouze s jedním z těchto partnerů, případně s KSČM.

Jiná věc je, jak si ČSSD počínala po obsahové stránce. Její nespornou zásluhou je uchování veřejných nemocnic. Ve většině krajů se zlepšilo vynakládání veřejných prostředků. Způsob správy krajů měl ale pochopitelně i své zápory. Vyloženě v kalamitu například přerůstá způsob, jímž se kraje staví k malým železničním tratím.

Kniha, která nevyšla

Oranžový hejtman byl pracovní titul knihy, kterou jsem připravoval a kterou jsem nakonec rozpracovanou opustil. Rozhovory jsem pořídil celkem se sedmi hejtmany. Práci na knize jsem ukončil jednak proto, že bylo jasné, že někteří hejtmani mi rozhovor prostě neposkytnou (Michal Hašek a David Rath se v tom podivuhodně shodli s Janou Vaňhovou), jednak proto, že natočené rozhovory — jak to jen říci — neslibovaly dostatečně strhující četbu.

Hovořil jsem s Miladou Emmerovou (Plzeňský kraj) už po jejím rozhodnutí úřad opustit a soustředit se pouze na výkon poslaneckého mandátu, a dále s hejtmany Jiřím Běhounkem (Vysočina), Stanislavem Eichlerem (Liberecký), Lubomírem Francem (Královehradecký), Radko Martínkem (Pardubický), Josefem Novotným (Karlovarský) a Jiřím Zimolou (Jihočeský). Ve všech sedmi případech si hejtman získal můj respekt a přesvědčil mne o tom, že způsob, jímž úřad vykonává, představuje nesporný posun vpřed oproti způsobu, jímž jej dříve vykonávala krajská vláda ODS.

Současně bylo právě nápadné, jak většina hejtmanů váhá s odpovědí na otázku, v čem se pozná, že kraj už neřídí ODS, nýbrž ČSSD. Nikdo nad otázkou, jak by takový rozdíl vyložil člověku na ulici svého krajského města, nezajásal. K přesvědčivé odpovědi jsme se ale ve všech případech nakonec dopracovali, a většinou nešlo jen o nemocnice.

Všechny vypočtené hejtmany lze oprávněně z řady důvodů kritizovat, některé více, některé méně, ale navzdory tomu mám za to, že právě oni tvoří lepší polovinu ze sestavy, kterou přivedla do funkcí před čtyřmi lety vítězství ČSSD.