Proč potřebujeme antikomunismus

Filip Outrata

Komunismus i antikomunismus jsou autentickými součástmi našeho historického dědictví a demokratická levice by se neměla vyhýbat pečlivému studiu nedávné historie.

Diskuse o komunismu a antikomunismu v posledních měsících, oživená působivým, byť ne překvapivým výsledkem KSČM v krajských volbách, ukázala řadu věcí. Tou možná nejdůležitější je to, jak působivě se nám připomněla vlastní minulost. To zdaleka není banální konstatování. Minulost se nedá ošidit, nedá se jí uniknout. Na to je příliš podstatná, je do příliš velké míry součástí nás samých.

Protiklady jen zdánlivé

Antikomunismus jako zásadový, ideologicky zakotvený odpor proti komunismu a komunistické vládě patří k našim dějinám, k naší podstatě, k naší duši stejně jako komunismus. Máme v sobě, ve svém nitru — v hlubině osobních i kolektivních vzpomínek, sdílených zkušeností, obav i nadějí — dědictví komunismu i antikomunismu. Kulturní hodnoty vytvořené významnými tvůrci-komunisty, jež nedávno připomněl Jakub Patočka, i mlácení pendrekem povýšené na princip vládnutí, o němž psal František Kostlán.

Až do ztráty smyslu opakovaná fráze „vyrovnání se s minulostí“ možná dává pravý smysl jako jakési smírčí řízení mezi dvěma stranami, které jsou jen zdánlivě protikladné. Jen podá-li si pomyslně ruce „antikomunismus“ coby důsledná obrana důstojnosti každého jednotlivce tváří v tvář odlidšťující mašinerii moci založené na manipulaci a násilí (nakonec jakéhokoli ideového zabarvení) a „komunismus“ jako důsledné odmítání všech privilegií a úsilí o skutečně otevřenou a sociálně spravedlivou společnost, může jít o skutečné vyrovnání a ne pouze o navyšování našich dluhů vůči vlastním dějinám, vůči sobě samým.

Co ukazují protesty

Právě probíhající protesty gymnaziálních studentů a dalších občanů proti účasti radních za KSČM v krajských vládách, především proti jejich vládnutí nad školstvím a kulturou, si zaslouží všechno jiné, jen ne blahosklonný odsudek. Právě levicoví politici a intelektuálové by se nad nimi měli zamyslet. I jim, a právě jim, se tím připomněla minulost ještě příliš živá a působící.

Neblahé panování mocenského monopolu KSČ nad vzděláním a kulturou není něco neaktuálního, hluboko zasutého, co je možné pominout a zabývat se otázkami dneška. Odpor k nominaci někdejšího politruka Václava Sloupa do funkce karlovarského radního pro školství je naprosto legitimní a v žádném případě nepředstavuje zpochybňování výsledků voleb či dokonce demokracie. Je stejně oprávněný jako podpora současně vyjadřovaná Vítězslavě Baborové, která je odmítána, aniž dostala šanci cokoli udělat.

Protesty mohou mít pozitivní význam. Ovšem pouze v případě, že po nich bude následovat diskuse a společné přemýšlení o minulosti i současnosti. Měla by se odehrávat nejen v učebnách, ale i ve stranických sekretariátech a místních organizacích. Pokud například KSČM nedokáže vzít vážně, bez laciného bagatelizování a různých vytáček, problematičnost nominace člověka typu Václava Sloupa, jen obtížně s ní lze v jakémkoli výhledu počítat jako s partnerem pro demokratickou levicovou politiku. Skutečnou diskusi či reflexi samozřejmě nelze nikomu vnutit; je však namístě obezřetně sledovat, jak se kdo dokáže vyrovnávat s kritikou a jak se staví k názorovým oponentům.

S komunisty ano či ne?

Z pohledu sociální demokracie protesty ukázaly, jak je potřebné znovu a poctivě promyslet možnosti spolupráce s KSČM. Bylo by nezodpovědné a zrádné vidět ve spolupráci s komunisty jakousi bezpečnou záložní variantu, v naději, že vděční komunisté přijmou jakékoli podmínky, jen aby mohli podpořit menšinovou vládu ČSSD. Nepřijmou, a spolupráce s nimi bude obtížná, s dopředu těžko odhadnutelnými riziky. Nezbývá než do omrzení trvat na tom, že prioritou je možnost prosadit co nejvíc z programu, a podle toho si vybírat koaličního partnera.

Skutečné rozhodnutí po volebním rozdání karet bude ale neskonale složitější než tato univerzální odpověď. Jak bylo již vícekrát napsáno, komunisté jsou dnes spíš národoveckou, konzervativní stranou s víceméně izolacionistickou zahraniční politikou. Tak nevypadá vysněný vládní partner pro sociální demokracii, jakkoli řadě sociálnědemokratických politiků mohou právě takové postoje konvenovat.

Komunisté jsou dnes v dobrém i zlém součástí politického systému, jsou stejně demokratickou stranou jako ODS, ČSSD či KDU-ČSL. Na tom je třeba trvat, i když to může být v očích některých nepopulární. Formální demokratičnost ale sama o sobě neznamená, že je daná strana přínosem pro rozvoj demokracie v dané zemi.

Se zesílením vlivu KSČM se brzy může stát, že negativa komunistické politické reprezentace se ukážou stejně zásadní a fatální jako korupční podstata stran dnešní vládní koalice. Je dokonce pravděpodobné, že se tak stane. Sociální demokracie musí mít odvahu k tomu hájit rovná práva KSČM jako účastníka demokratické politiky, a zároveň kritizovat i tohoto programově blízkého politického konkurenta, a to ne z ideologické, ale věcné pozice.

Za svobodu minulosti

Co budeme všichni potřebovat především, je do hloubky jdoucí pohled na vlastní dějiny. Neobejdeme se především bez důkladné reflexe normalizace a poznání hluboké kontinuity mezi normalizační dobou a tou polistopadovou. Mnohé bylo v tomto směru už vykonáno, například díky Michalu Pullmannovi. Zkreslování minulosti hrozí „zprava“ i „zleva“, živá a mnohotvárná skutečnost dějin stejně těžce snáší nátěr černou i růžovou barvou.

Je dobře, že nově zvolení členové rady Ústavu pro studium totalitních režimů Michal Uhl a Lukáš Jelínek budou moci vnášet do činnosti této instituce potřebný kritický přístup. Nesmíme si dovolit, aby se „totalita“ stala klackem na všechny kriticky, jinak či levicově smýšlející, ale stejně tak si nesmíme dovolit nezabývat se smrtelně vážně zločiny proti lidské svobodě a důstojnosti, které nacistická i komunistická éra umožnily v míře v našich dějinách dlouho nebývalé.

V tomto smyslu nepochybně má svou důležitost i zkušenost, kterou ztělesňuje znovuzvolená členka rady, předsedkyně Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová. Její vyhraněně pravicové zaměření ji apriorně nediskvalifikuje od toho dobře sloužit uchovávání cenné historické paměti. Pokud se tak bude v nové radě dít ve svobodné diskusi a ne v atmosféře manipulace, může to být služba prospěšná všem, od pravice po levici.

Sociální demokracie bude po případných vyhraných volbách řešit mimo jiné otázku, co počít s ÚSTRem. I v tomto případě bude potřeba dobře zvažovat všechny souvislosti, v první řadě nepochybný ideologický charakter samotné instituce, jejíž samotný název je interpretací dějin a neslučuje se s podstatou svobodného historického bádání. I kdyby se ale rozhodla Ústav zrušit, měla by nadále podporovat bádání o totalitním dědictví naší minulosti a věnovat pozornost a úctu těm, kdo skutečně bojovali za svobodu a lidskou důstojnost.

Užitek antikomunismu

Nejzávažnější chybou antikomunismu, jako každého jiného světonázoru určeného záporem onoho anti-, je zkreslení perspektivy, z níž nahlíží na svět. Vymezení se proti jedinému nepříteli postupně pohlcuje další a další prostory mysli, až vše ztratí své skutečné rozměry a reálné kontury. Někteří antikomunisté se pak oprávněně jeví jako fanatici, kteří jsou odtržení od reality a vlastně je není třeba brát vážně.

To by ale byla chyba. Kritický pohled, důsledný a zásadový, ryzí, má sám o sobě hodnotu. Umožňuje podívat se na vlastní pozici, na vlastní teze, na vlastní konání z odstupu. Takový pohled nemusí být příjemný; je ale zdravý a potřebný. Snad by se tato úvaha dala zakončit možná trochu provokativně tak, že naše demokratická levice potřebuje ke svému zdárnému vývoji i špetku antikomunismu.

    Diskuse
    TT
    December 20, 2012 v 15.37
    ano, ale...
    Když jsem kritizoval Reál-socialismus za minulého režimu, kritizoval jsem ho vždy zleva, jako něco, co nemá s komunismem nic společného a ani se nijak nesnaží o jeho realizaci. Což nakonec sami komunisté (tedy členové největší složky Národní fronty), sami připouštěli.

    Totalitním můžeme u nás nazývat tak maximálně režim padesátých let - ten si skutečně chtěl totalitně nárokovat celého člověka a jeho myšlení a využívat k tpomu absolutní moc.. To co následovalo, si nekladlo totalitní nárok na člověka, ale jen loyalitu a ani tu ne absolutní, ale jen v mezích, neohrožujících zásadně režim. Tady se různé československé režimy lišily i od autoritářů III. Říše, kteří vyžadovali poslušnost absolutní, ale neočekávali, že se Češi stanou nacisty. I když i tady by to stálo za analýzu.

    Studium II. Republiky, Okupace a následných režimů je jistě prospěšné. Hlavně proto, aby nás poučilo, jak nenápadně se kolaborace a zrada vkrádá do lidského společenství.

    Takovým kolaborantstvím a ideovou zradou bylo zkreslování dějin První republiky - a rozhodně ne jen komunisty. Stejnou zradou a osobním selháním je zkreslování událostí před listopad a za okupace, jak to dělají antikomunisté.
    December 20, 2012 v 18.3
    Pan Vyleťal tuhle napsal u jednoho svého článku: "A tam, kde si nejsme jisti, se ptejme, jak by se v dané situaci zachoval Ježíš. Obvykle máme vzápětí jasno."
    Já se tedy ptám: byl by v této chvíli Ježíš antikomunistou?
    December 20, 2012 v 20.56
    Nepochybně
    Věřit ve svou ideologii tak, že pro ni vraždím je modlářství nejhoršího druhu.
    December 20, 2012 v 21.14
    Kdo z žijících komunistů dnes vraždí a kolik z nich kdy vraždilo?
    December 20, 2012 v 21.15
    Navíc, kdyby byl antikomunista, musel by být třeba i proti mně.
    FO
    December 20, 2012 v 21.37
    Paní Hájková, podle mě by Ježíš použil podobenství, jako často v evangeliích. On si na ideologie moc nepotrpěl. Možná by promluvil nějak takto: "Každý, kdo zjedná spravedlnost utištěnému a pokrm hladovějícímu, je blízko mého království. Ale každý, kdo svého bližního utiskuje a nedbá na jeho nouzi, je ode mě daleko, třebaže mi říká Pane, Pane."
    December 20, 2012 v 21.54
    No dobře, já chápu, že si nepotrpěl na ideologie. Proto si také v žádném případě nedovolím tvrdit, že by dnes byl komunistou. Ale ze stejného důvodu (protože si na ideologie nepotrpěl), by nebyl ani antikomunistou. Jsem si tím úplně jistá. Zda by byl proti těm či oněm konkrétním osobám, to už bych nechala na nich a na něm.
    December 20, 2012 v 22.15
    na podobenství
    bych se pane Outrato spíš vykašlal.
    - Jaroslav Hašek, Oscar Wilde nebo Ladislav Klíma mívali občas i lepší podobenství než Ježíš z Nazaretu - a k čemu nám to je dobré - snad abychom vešli do království Božího uchem jehly?
    FO
    December 20, 2012 v 22.18
    Já bych to spíš řekl tak, že by byl pro ty a ony konkrétní osoby: pro komunisty a jiné levičáky, kteří se skutečně zasazovali za spravedlnost, pro ty, kdo byli šikanováni jako údajní komunisté, pro ty, kdo byli pronásledováni zločinci maskujícími se komunistickou ideologií, pro ty, kdo upozorňovali na rozpor mezi oficiální ideologií a skutečnou realitou.
    FO
    December 20, 2012 v 22.22
    Pane Kopecký, vystihl jste to tak, že bych to líp nesvedl: ano, právě k tomu je nám to dobré.
    + Další komentáře