Krajské volby jsou za rohem. Co asi přinesou? V některých médiích se píše o tom, že komunisté si po nich chtějí říct naplno o moc a vliv. Jejich strana posiluje. Celostátně podle zářijového průzkumu agentury CVVM mají komunisté dvacet jedna procent. V některých krajích, například v Ústeckém, mohou podle průzkumů pro pořad Otázky Václava Moravce dokonce vyhrát. Co to znamená? Začíná vítězné komunistické tažení, na jehož konci se dočkáme KSČM i ve vládě? Nastává doba, kdy se KSČM s konečnou platností vymaní z jakékoli izolace, překoná morální odpor, který vůči ní dlouho panoval, a začne se hřát na politickém výsluní?

Možná. Současně to ale také může být začátek jejího konce. Definitivní porážka antikomunismu může spustit i postupné odumírání KSČM. Pro někoho to může znít paradoxně. Ale co když to, co drží KSČM při životě, je právě antikomunismus? Je možné, že všichni ti, kteří volají po zákazu komunistické strany, naopak svou energií vlévají životodárnou mízu do uskupení, které by jinak bylo už dávno beznadějně mrtvé? Co když Jaromír Štětina a mnozí další svým neúnavným úsilím pracují proti svým vlastním záměrům? Není to životní omyl a tragédie?

Profesor Jiří Kunc už před lety v textu O komunismu a postkomunismu v souvislosti s komunistickou stranou napsal: „Předpoklad naprostého rozpadu nebo zrušení i v případě, že stranu nepostihne zákaz, byl všeobecný. To, co rozhodlo o přežití, dokonce v podobě masové strany, byl paradoxně frontální a nediferencující antikomunismus v nekomunistickém okolí, jenž otvory k úniku všemi směry neprodyšně uzavřel nebo ponechal jen minimální prostupnost. Předpokládaná nejpřirozenější úniková cesta - k sociální demokracii - byla přehražena syndromem fierlingerismu, tedy obavami, že nově příchozí by rychle tuto stranu ovládli zevnitř.

V souhrnu vnější tlak kompenzoval odstředivé tendence a zahnal komunisty do ghetta a v jeho nitru podpořil trendy k potvrzení někdejší identity, nikoli k proměně. Takže ve vnitrostranickém referendu 1991 o změně názvu (asi prvním relativně svobodném, nemanipulovaném volebním aktu, protože centrum do základních organizací a klubů rozesílalo argumentaci pro i proti), se drtivá většina vyslovila pro zachování názvu a následující rozkoly (Krausův, Mečlův...) odvedly z KSČM jen stovky členů (v některých okresech více, když s sebou odcházející okresní předseda odlákal svou klientelu).“

Pokud vyjdeme z Jiřího Kunce, můžeme si symbiózu KSČM a antikomunismu představit asi takto. V nepřátelském prostředí, které stálo na určitém konsensu ohledně KSČM, této straně nezbylo nic jiného, než se zabarikádovat, vytvořit od světa odtržený ostrůvek a z izolace, ke které byla odsouzena, udělat přednost. Což se opravdu stalo a zmíněných dvacet jedna procent je právě výsledkem toho, že se od ní všichni odtáhli a udržovali si alespoň zdánlivý odstup. To vedlo k tomu, že se KSČM může velmi snadno vyhnout odpovědnosti za vývoj v této zemi za posledních dvacet tři let. Kdykoli mohou říct: ale my jsme tu přece nevládli. My za to nemůžeme.

KSČM tedy nezbylo než čekat. Svůj osud si sama nevybrala. Můžeme říct, že k němu byla odsouzena. Odsouzena k úspěchu a návratu k moci. Kdo ji k němu odsoudil? Nebyl to jen Jaromír Štětina, Martin Mejstřík a další, kteří usilovali o její zákaz, ale i ti, co KSČM tolerovali, ale zároveň se s ní nechtěli bavit. Ti, kteří ji chtěli držet stranou od politické moci.

Lze namítnout, že celý problém by odpadl, kdyby byla KSČM zakázána. I kdyby se ale doba k tomu vhodná nepromeškala, nic by to nevyřešilo. Tento proud by si stejně cestu ke svým voličům našel. Což nutně nemusí být žádná katastrofa. Určitá část společnosti tíhne směrem, který v sobě mísí levicovou a konzervativně-národní orientaci. Vždy by záleželo na tom, zda by reakcí na takové uskupení byl antikomunismus a izolace. Hlavním problém totiž je, když se toto procento uměle nafukuje. A to je právě zásluha antikomunismu a snahy držet si komunisty co nejdále od těla. Když se to navíc spojí s nepříznivou ekonomickou situací a se znechucením ze současného dění, je výsledkem dvacet jedna procent pro KSČM.

Jak dlouho bude tento růst pokračovat? Kdy začne podpora KSČM významně klesat? Jedinou šancí, jak by se její voliči rozptýlili mezi jiné levicové strany, je její přímý podíl na vládě. Proto když se v novinách píše, že se komunisté hlásí o moc, měli bychom zvolat: no, konečně. O co jiného by se také jako politická strana měli hlásit? Jedině když k ní budou připuštěni, může nepřirozená bublina splasknout. Komunisté přestanou dostávat více hlasů, než jim náleží. A svého se možná časem dočkají i antikomunisté. Ale pokud si uvědomí roli, kterou v celém příběhu sehráli, hořkosti z toho, že sami drželi při životě „bestii“, kterou se snažili pohřbít, se už nezbaví.