Otazníky kolem výročí 17. listopadu

Dnešní protestní hnutí má – podobně jako protestní hnutí z roku 1989 – k dispozici dobré vůdce, je na úrovni doby a připravené převzít moc; v jeho neprospěch ovšem mluví mezinárodní situace a absence jasného programu.

Jiri_vyletal_29-7-2012

Jiří Vyleťal

20.11.2012 08:07

Související

Sotva bychom našli pravdivější výpověď o stavu naší společnosti, než je strach, s jakým musí současná vládnoucí elita přistupovat k výročí událostí, díky nimž se dostala k moci.

Do nebe volajícím paradoxem je i skutečnost, že současná vláda hlásící se k demokracii, posílá proti lidem, kteří demokratickou cestou usilují o její svržení, policii. Stejně jako to 17. listopadu 1989 učinila vláda, jež si právem vysloužila přízvisko totalitní.

Lze namítnout, že dnešní policisté jsou tam kvůli zabránění výtržnostem, případně kvůli ochraně samotných protestujících. Nic naplat. Ocitneme-li se v čele protestujícího davu, jenž se blíží k policejnímu zátarasu, pocit tohoto druhu nás nejspíše neopanuje.

Příčiny úspěchu 17. listopadu 1989

Příčiny závažné společenské krize, k níž jsme od listopadu 1989 dospěli, netřeba blíže rozebírat – jsou obecně známé. Čeho bychom si však měli více všímat, jsou jak pravdivé důvody úspěchu 17. listopadu 1989, tak okolnosti neúspěchu 17. listopadu 2012. Přirozeně sem patří všechny předchozí protesty namířené proti zvůli neoliberální vlády.

17. listopad 1989 politický obrat k lepšímu přinesl. Při vší úctě k hrdinství lidí kolem Charty 77 a k jejich občanským ctnostem, nebyli to oni, kdo srazil komunistický režim do kolen. A nebyli to ani studenti, ani občané, kteří v rozhodujících chvílích vyšli do ulic.

Že v listopadových dnech 1989 u nás komunismus padl, bylo dáno jen a jen politickou situací okolo nás. V bývalém NDR bagry rozebraly Berlínskou zeď, v Maďarsku se Kádárův gulášový komunismus zhroutil, v Polsku jmenovali nekomunistickou vládu a v Bulharsku se dávaly věci do pohybu. Zbývalo snad u nás něco jiného, než si „sbalit fidlátka“? Ano, 17. listopad 1989 má své hrdiny, avšak bez nich by se režim položil zrovna tak.

To není žádné zneuctění statečných – vždyť dopředu vidět nemohli – ani triumf zápecníků, ale holá skutečnost. Sovětský svaz už nestál o udržení moci nad svými satelity. Kdyby došlo k 17. listopadu o tři pěl let dříve, sovětská armáda by spolu s naší utopila povstání v krvi. O tom lze stěží pochybovat.

Každé povstání, má-li se udržet a převzít moc – platí to i o 17. listopadu 1989, a to i za situace, že o výsledku nemohlo být pochyb – musí mít v čele vůdce a musí mít jasný program. Tyto podmínky byly v listopadu 1989 dobře splněny. Do role vůdce byl protestujícími občany pasován Václav Havel, a o programu nebylo třeba vést diskuse. Byl jím návrat do západní Evropy.

Avšak ještě mnohem důležitější, než revoluční ukazováček mířící na uznávaného vůdce, a vidina cíle je připravenost, resp. schopnost vědět, co dělat. A v tom nebyl Václav Havel s okruhem svých přátel a disidentů vynořivších se z hlubin kotelen mezi prvními.

Ti, kdo se oklepali a vzápětí vyhoupli do sedla byli lidé z tajných složek připravení na to, co se stane. Věděli, kde jsou páky k moci. Nutno sem započítat i známý prognostický ústav, jenž byl založen Ústředním výborem KSČ pod patronací Lubomíra Štrougala a sloužil jako perestrojkový „think tank“. Co dělat a kde hledat kontakty věděli také lidé ze zahraničního obchodu a komunisté druhého sledu, na něž nebylo vidět. Mohli se tak přes noc přezout do kapitalistických lakýrek.

Více netřeba líčit, abychom nechali vystoupit fakta, z nichž vzešel náš stále méně snesitelný dnešek. Snad jen že na Hradě se začalo jezdit na koloběžkách a v podhradí se začal rozebírat stát.

Příčiny neúspěchu 17. listopadu 2012
Podívejme se na vyhlídky protestního hnutí, které o sobě dalo naposledy vědět před pár dny na Václavském náměstí. Jako kriteria úspěchu použijme čtyři výše zmiňované aspekty: existence vůdce, připravenost, mezinárodní situace a program. Všimněme si rovněž, že podobně jako v listopadu 1989 za změnami, které žádá protestní hnutí, stojí dnes velká většina občanů.

Vůdce obvykle nebývá znám dopředu, ale do čela ho vynesou přelomové události. Lidí, kteří by se této role mohli ujmout, je dnes více než v roce 1989. Může jim být kdokoliv z dlouhodobých kritiků systému, který se na veřejnosti nebojí nazývat věci pravými jmény. Na mysli mám lidi z občanských iniciativ jako je ProAlt a Alternativa zdola.

Co se týče připravenosti na novou situaci, jako by i tady byl důvod k optimismu. Na rozdíl od generace z roku 1989 nejsou lidé z občanských iniciativ izolováni od zbytku světa. Dobře vědí o aktivitách podobných hnutí na západ od nás, znají jazyky, dokáží bleskurychle reagovat, jsou sběhlí v používání sociálních sítí a hlavně – nedělají si žádné iluze o čemkoliv, co pochází ze současného politického provozu. Jistěže nikdo z nich dosud nebyl vyškolen na ministra či poslance: při pohledu na to, co se na našem politickém nebi odehrává, je to nejen přednost, ale snad i podmínka nutná.

Je-li něco zcela jinak, než bylo v listopadu 1989, pak je to mezinárodní situace. Díky ní vláda přestála všechny dosavadní pohromy a téměř jistě je ustojí do řádných voleb. Vždyť ani řecká vláda pod kuratelou nadnárodního kapitálu nemá v úmyslu vzít do zaječích. Doufejme jen, že si uvědomuje, jak křehkou nádobou je trpělivost milionů lidí a jak blízko je od Molotovových koktejlů v ulicích Atén k občanské válce. Česká vláda, která se řeckým strašením dostala k moci, jako by pojala Řecko za garanta vlastní existence.

Přestože Evropou zmítají sociální nepokoje, všechny dosavadní vlády a politická uspořádání postavená na preferenci individuálních zájmů zůstávají na svých pozicích. Až se i ony začnou hroutit podobně jako vlády komunistické v roce 1989 – přejme si, aby to bylo mírovou cestou – skončí i vláda Petra Nečase.

Od takové chvíle jsme patrně ještě dosti vzdáleni. Také proto, že jak na západ od nás, tak u nás chybí program. Idea, kterou by přijala značná část obyvatel za svou.

Program
Je to už dobrých 20 let nazpátek. Byl jsem tehdy ještě emigrantem v Rakousku a jedna moje kolegyně ze zaměstnání se tehdy dala se mnou do hovoru o politice. Shodli jsme se na tom, že komunismus zklamal a nepřinesl lidem nic z toho, co očekávali. Moje kolegyně se mi dlouze zahleděla do očí a s lehounkým úsměvem dodala: „No právě. A to je ta škoda.“ Tenkrát jsem ji nechápal, a kdybych ji dobře neznal, měl bych ji za komunistickou idealistku. Časem jsem pochopil i já – zklamal kapitalismus i komunismus. Co dál, ptají se mnozí na západě, i když komunismus nezažili. Možná ještě o něco naléhavěji se ptáme u nás, kde jsme zažili oboje.

Jedním z hlavních témat projevů z Václavského náměstí a Národní třídy ze dne 17. listopadu 2012, na něž publikum očekávaným způsobem reagovalo, byly církevní restituce. Není už podstatné, jestli nazýváme navrácení zabaveného darem, a není ani podstatné, co se vrací a za kolik. Důležité je – jak! Jestliže arcibiskup přitakává asociálnímu počínání vlády, čímž popírá sociální učení vlastní církve, kvůli tomu, aby se církvi od vlády sociálního barbarství dostalo toho, co jí po právu patří, poškozuje tím nejen církev, ale i dobrou pověst křesťanství samotného.

Nepochybujme o tom, že právě tohle je jeden z důvodů, ne-li dokonce ten pravý, proč pravice církevní restituce prosadila. Zabity budou hned dvě mouchy jednou ranou. Státem vykoupený církevní majetek bude privatizován a zdiskreditováno bude křesťanství jako program uskutečnění obecného dobra.

Tím programem, který všichni usilovně hledáme, programem, který by měl být prost všech neduhů kapitalismu a komunismu a který žádný filosof nikdy nenapsal a nenapíše, je totiž právě křesťanství. Pro nás pro Evropany. Jiným je nevnucujme.

Je to totiž jediný mravní řád, který upřednostňuje dobro druhého před vlastním (což je protiklad vůči kapitalismu, jehož základní ideou je osobní prospěch) a do centra svého učení staví Ježíše Krista, který je člověkem – vzorem (což je nepřijatelné pro komunismus, jehož idolem je vždy stranický vůdce) a Bohem zároveň (což je autorita, která je těžko stravitelná každému, kdo si o sobě příliš myslí).

Budeme-li jednat v duchu evangelia, žádné revoluce nepotřebujeme. Tak, jako se šíří dobrá zpráva, bude se šířit i naše laskavost, pokora, poctivost a vše, co člověka připodobňuje Bohu. Přijmeme-li za své vzory, které nám křesťanství předkládá k následování, poznáme i u druhých, nakolik jsou jejich úmysly čisté. Sotva si pak zvolíme do klíčových pozic ve společnosti jedince, kteří nás k ničemu dobrému přivést ani nemohou.

Lidé si nikdy sami své štěstí netvoří. Nebudou-li vlastní činy poměřovat tím, co je přesahuje, řádem, který před ně klade láskyplný Bůh, dopracují se i při nejlepších možných úmyslech jen tyranie člověka nad člověkem.

A co si myslíte vy? Diskuse (8 příspěvků)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Vyleťale Úterý, 20.Listopadu 2012, 17:14:15

Za prvé se mýlíte v tom, že komunisté se řídí podle stranických vůdců. Vůdcovský princip je snad vlastní nacismu, ne? Možná byli nebo ještě jsou takoví komunisté, kteří uznávají hlavně významné osobnosti. Je pravda, že komunističtí vůdcové existovali a mnozí lidé si jich vážili, věřili jim, či některé z nich přímo uctívali (ať živé či mrtvé). Pokud jde o mrtvé, tak to se dá tak trochu přirovnat k uctívání svatých. A pokud jde o živé? Já si myslím, že žádný opravdový vůdce nikdy nevyzvedává svou osobu. To by totiž vedlo ke špatným koncům, takže to není nikterak žádoucí. Rozhodně to není něco, co je komunistům vlastní, nic charakteristického natož nutného. Každý se musí řídit hlavně vlastním svědomím.
Za druhé: Ježíš Kristus už u komunistů zakázaný není, na rozdíl od dřívější doby, kdy museli prohlašovat, že se vyrovnali s náboženskou otázkou.
A za třetí: o vnucování jakýchkoliv idejí komukoliv (ať Evropanům nebo Neevropanům) nemůže být ani řeči. Ale o vzájemném poznávání a spolupráci určitě ano.

P.S. Komunisté mi doufám prominou, že drze mluvím za ně.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Komunismus a absolutní moc vůdce Středa, 21.Listopadu 2012, 10:33:38

Vážená paní Hájková,
komunismus právě stojí a padá s absolutní mocí vládce. Není žádnou náhodou, že se nejprve prosadil v Rusku, kde panovník byl vždy zbožšťován. Proto ta mauzolea, aby stranický vůdce nesl všechny znaky nesmrtelnosti. Cožpak se především Lenin, Stalin, svým způsobem také Chruščov a jistě i Brežněv nechovali jako nikým a ničím neomezovaní bozi? Ve stejné tradici dnes pokračuje Putin.
Východnímu zbožšťování panovníka odpovídá také komunismus v Číně - Mao ce tung a všichni další ničím neomezovaní komunisté (kapitál-komunisté). Totéž přece platí o Severní Koreji - dynastie Kimů, není-liž pravda?.
U nás to nebylo v principu jiné. Jen s tím zbožšťováním jsme byli zdrženlivější. Nicméně i pro Gottwalda jsme vystavěli mauzoleum v Praze na Vítkově. A všichni první tajemníci KSČ po Gottwaldovi (s výjimkou Dubčeka) disponovali rovněž neomezenou pravomocí - výjimku samozřejmě tvořily příkazy od nadbohů z Kremlu.
Ježíšovým vzorem se v jeho plnosti neřídil žádný dosavadní politický model (jistou výjimku tvoří monarchie, ale to je na sáhodlouhý rozbor). Buď takový politický model zakazoval vzor, jenž představuje Ježíš - komunismus (dejme tomu, jak Vy tvrdíte, ten někdejší), anebo mu byl dokonale lhostejný - demokracie resp. kapitalismus (deismus; Bůh je, ale je jinde a o nás se nestará. Tak se jeho řádem neomezujme.)
Po pravdě řečeno, žádný příklon našich komunistů ke křesťanství, tedy k lidskému vzoru Ježíše Krista, jsem dosud nezaznamenal. Ani to nečekám. Bohužel, značná část levicových myšlenkových proudů trpí marxistickým striktně materialistickým výkladem světa. V důsledku toho podceňuje vše, na co se nedá sáhnout, co nese duchovní náboj.
Pokud se mýlím, a u komunistů dochází k obratu, jsem jenom rád.
S pozdravem a přáním všeho dobrého
Jiří Vyleťal

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

křesťanství jako program spásy před kapitalismem a marxismem? Čtvrtek, 22.Listopadu 2012, 06:56:58

Milý pane Vyleťale,

napsal jste pěkný článek. K diskusi jsou vlastně jen poslední čtyři odstavce, tj. počínaje slovy "Tím programem, který všichni..." -- Taková diskuse bude velice velmi obsáhlá - koneckonců už je vedena přes 2000 let - a tak se do ní v tuto chvíli neponořím.

1) Co se týče toho, že se "metanoia" u "komunistů" nekoná - nemýlíte se, to jste nahlédl úplně správně.

2) Naprosto mylná je naproti tomu Vaše představa o marxismu.

Řekl bych, že v tom jste typickým představitelem "VULGÁRNÍHO IDEALISMU". Od toho se pak logicky odvíjejí všechny Vaše další představy o vůdcích....
A přitom by stačilo jen docela maličko zalistovat v klasikovi:

"To nejvyšší, čeho dosahuje nazíravý materialismus, tj. materialismus, který chápe smyslovost ne jako praktickou činnost, je nazírání jednotlivých individuí v “občanské společnosti”."

Já klasiky blízké Vám (?) občas čtu:
„Nepokouším se, Pane, proniknout tvé výšiny, protože na to mé nahlédnutí ani zdaleka nestačí. Toužím však alespoň poněkud nahlédnout tvou pravdu, v kterou věří a kterou miluje mé srdce. Nesnažím se totiž nahlédnout, abych věřil, ale věřím, abych nahlédl. Neboť věřím také tomu, že pokud nebudu věřit, nemohu ani nahlédnout.“


Prozatím se s Vámi loučím slovy Trumana Burbanka:

"Good morning, and in case I don't see ya, good afternoon, good evening, and good night!"

Jan Kopecký

PS: Být křesťanem nebyla vždycky taková idylka jakou tady líčíte coby "program" - čtěte Pascala...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Co píše Engels o materialismu a idealismu Čtvrtek, 22.Listopadu 2012, 20:48:44

Také si myslím, že s tím výkladem marxistického "materialismu" je to jen hluboce zakořeněný omyl. Prosím, aby následující citaci z Engelsova díla "Ludvík Feuerbach a vyústění klasické německé filosofie" nikdo nevztahoval na sebe, tím méně autor tohoto článku. Vysvětluje to pouze postoj klasiků k těm pojmům:
"Šosák rozumí pod pojmem "materialismus" obžerství, chlast, chtíč, tělesnou rozkoš a vypínavost, chamtivost po penězích, lakotu, hrabivost, výdělkaření a burzovní švindl, zkrátka všechny špinavé neřesti, kterým sám v skrytu holduje; a pod jménem "idealismus" rozumí víru ve ctnost, ve všeobecnou lásku k lidem a vůbec v "lepší svět", o kterém žvaní před druhými, ale sám tomu věří jen tenkrát, když prožívá kocovinu a bankrot, nutně se dostavující po jeho obvyklých "materialistických" excesech."

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Marxovo opomíjení duchovní stránky člověka Čtvrtek, 22.Listopadu 2012, 20:49:48

Vážený pane Kopecký,
těší mne velmi, že Vás můj článek zaujal.
Marx zcela jistě žádný člověk víry nebyl. Mluví o tom např. jeho výrok o náboženství, které má být opiem lidstva. Také v jeho Komunistickém manifestu jsou nápady naprosto neslučitelné s křesťanstvím resp. duchovním nazíráním na život vůbec.
Marx velice přesně popsal sociální nespravedlnost a společenské problémy, které přináší kapitalismus. Avšak jeho tvrzení, že veškerý pohyb ve společnosti je dán výrobními vztahy, je naprosto mylný. Právě tím, že nevidí všechny ty duchovní pohnutky, jimiž je člověk ve svém nitru formován.
Marx byl dítětem své doby, jako ostatně snad všichni filosofové devatenáctého století. Byla to éra překotného průmyslového a vědecko-technického vývoje, která sváděla k tomu, aby si člověk o sobě myslel, že pánem světa a dějin je on. Že na všechno přijde sám, že si podrobí přírodu s jejími zákonitostmi a nakonec se stane pánem i nad životem a smrtí.
Přesně tak si Marx myslel, že přišel na zákonitosti vývoje společnosti, a že tudíž může směle předvídat její vývoj. Jak víme, vše bylo jinak.
Marx považoval za určující hybnou sílu vývoje dělnickou třídu. Kvůli její masovosti, možnosti organizovat se a stejnému společenskému postavení. Zcela zapomněl, že šlo o lidi z venkovského prostředí vytržené z přirozených a velmi úzkých společenských vazeb. Tyto vazby měly své hluboké křesťanské kořeny. Kořeny, o nichž tu mluvím, byly zpřetrhány houfným stěhováním mladých mužů z venkova do měst. Marx viděl v dělnictvu revoluční předvoj pro svoji revoluci, a duchovního úpadku, kterému byli tito lidé vystaveni, si ani nevšiml. Přesně tento pohled na člověka, jako na jakýsi živoucí obraz výhradně materiálních poměrů, které určují jeho činy, s sebou značná část levice stále vláčí.
Mohu-li Vám také já něco ke čtení doporučit, pak jsou to Duchovní dějiny Evropy od Friedricha Heera (rakouský historik). Dílo je to v odborných kruzích velmi ceněné. Čtenář se tam doví, kterak určité myšlenkové směry, technická vývoj a mocenská uspořádání utvářely evropské dějiny. Friedrich Heer to psal na konci padesátých let a určitě to mají v knihovnách a v antikvariátech.
Mějte se moc hezky. Přeji Vám dobrou noc
Jiří Vyleťal

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

--- Čtvrtek, 22.Listopadu 2012, 21:32:34

Vážený pane Vyleťale,
děkuji Vám za obšínou odpověď.
Friedricha Heera jsem četl někdy před 25 lety.

Jsem na rozpacích, jak nazvat Vaše představy o marxismu a Marxovi, které Vy sám podle všeho považujete za znalosti. Na to se asi vážně dá těžko říci něco jiného než: "Einbildung ist auch eine Bildung".
Nemějte mi, prosím, za zlé, že mi chybí schopnost diskutovat (s člověkem Vaší generace) na podobné úrovni, a že proto nepůjdu do detailů.
Jan Kopecký

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 22.Listopadu 2012, 21:32:49

To je náhoda! Téměř jsme se časově shodli. Ještě musím uvést na pravou míru jednu věc: To, že se mladí muži houfně stěhovali do měst, aby si tam hledali práci, za to opravdu nemohl Marx, nýbrž kapitalismus. S tím Marxem se seznámili většinou až v těch městech. Vím dobře, kolik měli moji praprarodiče na venkově dětí. Jedni měli dvanáct a druzí ještě víc. A půdy měli jen kousek. Tam se rozhodně nemohli všichni uživit.
A ještě musím, bohužel, dodat, že církev jim vůbec neradila, aby měli méně dětí.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Vykořeňování Pátek, 23.Listopadu 2012, 05:38:12

Paradoxní je, že právě minulý režim, ačkoliv ho nechci chválit, byl do značné řešením právě pro tyto vykořeněné dělníky. Znovu získali šanci někde zakotvit tak, aby opětovně našli vztah k místu svého bydliště. Tak, aby jim jejich děti neodešly někam daleko; a sice tím, že bylo dost práce a prakticky nebyla možnost odcházet za hranice (to možná trochu připomínalo feudalismus). Tím pochopitelně naprosto netvrdím, že to bylo správné, pouze ukazuji, jak jedno souvisí s druhým, a co je dobré pro jedny, nemusí být dobré pro druhé. Ano, mnoho jiných lidí naopak trpělo tím, že hranice byly zavřené. A tak je listopad 1989 otevřel a kapitalismus pokračoval. Bylo to, jako když u vypuštěného rybníka zvednete stavidlo. Voda se zcela logicky nahrne zpět. Zabránit se dá tomu leda zázrakem. A vykořeňování pokračuje dál.
Tím, že se bude bojovat proti Marxovi a proti historii, tím nikdo vykořeňování nemůže odstranit. Tím, že se jiní k Marxovi naopak hlásí, nehlásí se zároveň k násilí, které bylo spácháno v jeho jménu, ač nemohou nijak zabránit tomu, aby jim ho druzí "přišili".
Přestaňme se už zabývat tragédiemi minulosti. Obraťme se raději k budoucnosti. Zkusme si ji představit nějak tak, aby vyhovovala pokud možno nám všem. Já nejsem proti křesťanství a křesťanské Evropě, ale nespojuji si je vůbec se stávajícími církevními strukturami.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.