Deník Referendum Domov

Sotva bychom našli pravdivější výpověď o stavu naší společnosti, než je strach, s jakým musí současná vládnoucí elita přistupovat k výročí událostí, díky nimž se dostala k moci.

Do nebe volajícím paradoxem je i skutečnost, že současná vláda hlásící se k demokracii, posílá proti lidem, kteří demokratickou cestou usilují o její svržení, policii. Stejně jako to 17. listopadu 1989 učinila vláda, jež si právem vysloužila přízvisko totalitní.

Lze namítnout, že dnešní policisté jsou tam kvůli zabránění výtržnostem, případně kvůli ochraně samotných protestujících. Nic naplat. Ocitneme-li se v čele protestujícího davu, jenž se blíží k policejnímu zátarasu, pocit tohoto druhu nás nejspíše neopanuje.

Příčiny úspěchu 17. listopadu 1989
Příčiny závažné společenské krize, k níž jsme od listopadu 1989 dospěli, netřeba blíže rozebírat – jsou obecně známé. Čeho bychom si však měli více všímat, jsou jak pravdivé důvody úspěchu 17. listopadu 1989, tak okolnosti neúspěchu 17. listopadu 2012. Přirozeně sem patří všechny předchozí protesty namířené proti zvůli neoliberální vlády.

17. listopad 1989 politický obrat k lepšímu přinesl. Při vší úctě k hrdinství lidí kolem Charty 77 a k jejich občanským ctnostem, nebyli to oni, kdo srazil komunistický režim do kolen. A nebyli to ani studenti, ani občané, kteří v rozhodujících chvílích vyšli do ulic.

Že v listopadových dnech 1989 u nás komunismus padl, bylo dáno jen a jen politickou situací okolo nás. V bývalém NDR bagry rozebraly Berlínskou zeď, v Maďarsku se Kádárův gulášový komunismus zhroutil, v Polsku jmenovali nekomunistickou vládu a v Bulharsku se dávaly věci do pohybu. Zbývalo snad u nás něco jiného, než si „sbalit fidlátka“? Ano, 17. listopad 1989 má své hrdiny, avšak bez nich by se režim položil zrovna tak.

To není žádné zneuctění statečných – vždyť dopředu vidět nemohli – ani triumf zápecníků, ale holá skutečnost. Sovětský svaz už nestál o udržení moci nad svými satelity. Kdyby došlo k 17. listopadu o tři pěl let dříve, sovětská armáda by spolu s naší utopila povstání v krvi. O tom lze stěží pochybovat.

Každé povstání, má-li se udržet a převzít moc – platí to i o 17. listopadu 1989, a to i za situace, že o výsledku nemohlo být pochyb – musí mít v čele vůdce a musí mít jasný program. Tyto podmínky byly v listopadu 1989 dobře splněny. Do role vůdce byl protestujícími občany pasován Václav Havel, a o programu nebylo třeba vést diskuse. Byl jím návrat do západní Evropy.

Avšak ještě mnohem důležitější, než revoluční ukazováček mířící na uznávaného vůdce, a vidina cíle je připravenost, resp. schopnost vědět, co dělat. A v tom nebyl Václav Havel s okruhem svých přátel a disidentů vynořivších se z hlubin kotelen mezi prvními.

Ti, kdo se oklepali a vzápětí vyhoupli do sedla byli lidé z tajných složek připravení na to, co se stane. Věděli, kde jsou páky k moci. Nutno sem započítat i známý prognostický ústav, jenž byl založen Ústředním výborem KSČ pod patronací Lubomíra Štrougala a sloužil jako perestrojkový „think tank“. Co dělat a kde hledat kontakty věděli také lidé ze zahraničního obchodu a komunisté druhého sledu, na něž nebylo vidět. Mohli se tak přes noc přezout do kapitalistických lakýrek.

Více netřeba líčit, abychom nechali vystoupit fakta, z nichž vzešel náš stále méně snesitelný dnešek. Snad jen že na Hradě se začalo jezdit na koloběžkách a v podhradí se začal rozebírat stát.

Příčiny neúspěchu 17. listopadu 2012
Podívejme se na vyhlídky protestního hnutí, které o sobě dalo naposledy vědět před pár dny na Václavském náměstí. Jako kriteria úspěchu použijme čtyři výše zmiňované aspekty: existence vůdce, připravenost, mezinárodní situace a program. Všimněme si rovněž, že podobně jako v listopadu 1989 za změnami, které žádá protestní hnutí, stojí dnes velká většina občanů.

Vůdce obvykle nebývá znám dopředu, ale do čela ho vynesou přelomové události. Lidí, kteří by se této role mohli ujmout, je dnes více než v roce 1989. Může jim být kdokoliv z dlouhodobých kritiků systému, který se na veřejnosti nebojí nazývat věci pravými jmény. Na mysli mám lidi z občanských iniciativ jako je ProAlt a Alternativa zdola.

Co se týče připravenosti na novou situaci, jako by i tady byl důvod k optimismu. Na rozdíl od generace z roku 1989 nejsou lidé z občanských iniciativ izolováni od zbytku světa. Dobře vědí o aktivitách podobných hnutí na západ od nás, znají jazyky, dokáží bleskurychle reagovat, jsou sběhlí v používání sociálních sítí a hlavně – nedělají si žádné iluze o čemkoliv, co pochází ze současného politického provozu. Jistěže nikdo z nich dosud nebyl vyškolen na ministra či poslance: při pohledu na to, co se na našem politickém nebi odehrává, je to nejen přednost, ale snad i podmínka nutná.

Je-li něco zcela jinak, než bylo v listopadu 1989, pak je to mezinárodní situace. Díky ní vláda přestála všechny dosavadní pohromy a téměř jistě je ustojí do řádných voleb. Vždyť ani řecká vláda pod kuratelou nadnárodního kapitálu nemá v úmyslu vzít do zaječích. Doufejme jen, že si uvědomuje, jak křehkou nádobou je trpělivost milionů lidí a jak blízko je od Molotovových koktejlů v ulicích Atén k občanské válce. Česká vláda, která se řeckým strašením dostala k moci, jako by pojala Řecko za garanta vlastní existence.

Přestože Evropou zmítají sociální nepokoje, všechny dosavadní vlády a politická uspořádání postavená na preferenci individuálních zájmů zůstávají na svých pozicích. Až se i ony začnou hroutit podobně jako vlády komunistické v roce 1989 – přejme si, aby to bylo mírovou cestou – skončí i vláda Petra Nečase.

Od takové chvíle jsme patrně ještě dosti vzdáleni. Také proto, že jak na západ od nás, tak u nás chybí program. Idea, kterou by přijala značná část obyvatel za svou.

Program
Je to už dobrých 20 let nazpátek. Byl jsem tehdy ještě emigrantem v Rakousku a jedna moje kolegyně ze zaměstnání se tehdy dala se mnou do hovoru o politice. Shodli jsme se na tom, že komunismus zklamal a nepřinesl lidem nic z toho, co očekávali. Moje kolegyně se mi dlouze zahleděla do očí a s lehounkým úsměvem dodala: „No právě. A to je ta škoda.“ Tenkrát jsem ji nechápal, a kdybych ji dobře neznal, měl bych ji za komunistickou idealistku. Časem jsem pochopil i já – zklamal kapitalismus i komunismus. Co dál, ptají se mnozí na západě, i když komunismus nezažili. Možná ještě o něco naléhavěji se ptáme u nás, kde jsme zažili oboje.

Jedním z hlavních témat projevů z Václavského náměstí a Národní třídy ze dne 17. listopadu 2012, na něž publikum očekávaným způsobem reagovalo, byly církevní restituce. Není už podstatné, jestli nazýváme navrácení zabaveného darem, a není ani podstatné, co se vrací a za kolik. Důležité je – jak! Jestliže arcibiskup přitakává asociálnímu počínání vlády, čímž popírá sociální učení vlastní církve, kvůli tomu, aby se církvi od vlády sociálního barbarství dostalo toho, co jí po právu patří, poškozuje tím nejen církev, ale i dobrou pověst křesťanství samotného.

Nepochybujme o tom, že právě tohle je jeden z důvodů, ne-li dokonce ten pravý, proč pravice církevní restituce prosadila. Zabity budou hned dvě mouchy jednou ranou. Státem vykoupený církevní majetek bude privatizován a zdiskreditováno bude křesťanství jako program uskutečnění obecného dobra.

Tím programem, který všichni usilovně hledáme, programem, který by měl být prost všech neduhů kapitalismu a komunismu a který žádný filosof nikdy nenapsal a nenapíše, je totiž právě křesťanství. Pro nás pro Evropany. Jiným je nevnucujme.

Je to totiž jediný mravní řád, který upřednostňuje dobro druhého před vlastním (což je protiklad vůči kapitalismu, jehož základní ideou je osobní prospěch) a do centra svého učení staví Ježíše Krista, který je člověkem – vzorem (což je nepřijatelné pro komunismus, jehož idolem je vždy stranický vůdce) a Bohem zároveň (což je autorita, která je těžko stravitelná každému, kdo si o sobě příliš myslí).

Budeme-li jednat v duchu evangelia, žádné revoluce nepotřebujeme. Tak, jako se šíří dobrá zpráva, bude se šířit i naše laskavost, pokora, poctivost a vše, co člověka připodobňuje Bohu. Přijmeme-li za své vzory, které nám křesťanství předkládá k následování, poznáme i u druhých, nakolik jsou jejich úmysly čisté. Sotva si pak zvolíme do klíčových pozic ve společnosti jedince, kteří nás k ničemu dobrému přivést ani nemohou.

Lidé si nikdy sami své štěstí netvoří. Nebudou-li vlastní činy poměřovat tím, co je přesahuje, řádem, který před ně klade láskyplný Bůh, dopracují se i při nejlepších možných úmyslech jen tyranie člověka nad člověkem.